Maturitní otázky 1 - 22

1. Literatura ve starověku
1.1 Starověké mimoevropské literatury
1.1.1 Literatura Mezopotámie – sumerská (akkadská)
- oblast Mezopotámie (mezi řekami Eufrat a Tigris – dnes Irák)
- vystřídalo se zde mnoho národů, které zde založily své státní celky – Sumerové, Akkadové, Babyloňané, Asyrové, Chetité, Churrité…
- literární památky z tohoto území jsou psány klínovým písmem, jež vyluštil český vědec Bedřich Hrozný
- psalo se na hliněné destičky rydlem
Epos o Gilgamešovi
- nejstarší epos na světě a zároveň nejstarší literární památka na světě
- ústně se tento epos šířil od konce 3. tis. př. n. l., po vzniku klínového písma vzniklo několik verzí (sumerská, akkadská…), za kanonickou (= definitivní) verzi považujeme ninivskou verzi (uložena v knihovně ve městě Ninive, psána akkadsky na 12 hliněných destičkách, z konce 2. tis. př. n. l.)
- asi 10 tisíc veršů
- hrdinové sice obdařeni nadpřirozenými silami, ale trpí a umírají jako lidé
- obsah: Hlavní hrdina Gilgameš, král města Uruku, je z 2/3 bůh a 1/3 člověk. Své poddané nesmírně vykořisťuje, velice tvrdě s nimi zachází, nutí je tvrdě pracovat na stavbě hradeb města Uruk. Za to se bohové rozhněvají a pošlou na něj polodivokého člověka Enkidua, ten s Gilgamešem zápasí, jejich souboj však končí nerozhodně. Po tomto výsledku se spřátelí, spolu začnou plnit další úkoly – vypraví se do hor zničit obra Chuvavu, bojují proti nebeskému býkovi. Při jednom z úkolů Enkidu umírá, Gilgameš, zdrcen jeho smrtí, se rozhodne najít lék na nesmrtelnost. Jde za nejstarším člověkem světa Utanapištimem, jenž jako jediný přežil kdysi potopu světa, aby mu poradil. Gilgameš musí najít kouzelnou rostlinu, z níž mu Utanapištim uvaří lektvar, ale musí ji uhlídat 7 dní a 7 nocí, aniž by usnul. Gilgameš sedmou noc usne a had seslaný bohy rostlinu sežere, tím Gilgameš ztratil možnost stát se nesmrtelným fyzicky, může však zůstat nesmrtelný díky svým skutkům, činům. Rozhodne se postavit obrovské hradby kolem Uruku, jež vydrží po další generace.
- inspirace: Starý zákon – potopa světa, Odysseia – putování hlavního hrdiny
- forma: veršovaný epos, vyznačuje se epickou šíří, jíž se dosahuje popisem krajin, opakováním frází, stejnými přívlastky (epitety) – opakování slov dáno tím, že se epos původně šířil ústně
1.1.2 Staroegyptská literatura
- územně se jedná o starověký Egypt
- písmo: hieroglyfické, hieratické a démotické
- píše se na papyrus
- první památky – 4. tis. př. n. l.
- vzniká rozmanitá literatura – mnoho rozmanitých žánrů, např. chronologické záznamy o vládě jednotlivých panovníků, oslavné hymny, odborné knihy (hlavně z oblasti lékařství – mumifikace), pohádky, mýty, lyrické básně (oslava panovníka…)
Cykly milostných básní
- nejstarší milostné básně (1300 př. n. l.), jednoduchá forma, pravidelný rytmus a rým
Knihy mrtvých (3. – 2. tis. př. n. l.)
- náboženské ilustrované texty vkládané do sarkofágů, obsahují rady zemřelým, jak se mají v podsvětí chovat, jak se chránit před nástrahami posmrtného života, čeho se vyvarovat
- původně svitky, později knihy
Vlastní životopis Sinuhetův
- 2. tis. př. n. l.
- krátká prozaická povídka, nejvýznamnější prozaické dílo ve staroegyptské literatuře
- obsahem se jedná o autobiografii významného egyptského velmože, který působil u faraóna jako královský otvírač lebek a úředník, kvůli intrikám na faraónově dvoře musel odejít do exilu, po letech se vrací z exilu a získává zpět své původní postavení
- Vojtěch Zamarovský: Sinuhet
- Mika Waltari: Egypťan Sinuhet – román o 2 dílech, mnohokrát zfilmován
1.1.3 Staroindická literatura
- objevuje se ve 2. tis. př. n. l.
- hinduismus (Brahma Stvořitel, Višnu Udržovatel, Šiva Ničitel)
- buddhismus (Siddhártha Gautama = Buddha)
- sanskrt – literární a bohoslužebný jazyk, 5. stol. př. n. l. – 16. stol. n. l. (nyní mrtvý jazyk)
- patřil do skupiny indoíránských jazyků, je velice podobný současným indickým jazykům (sykavky), zapisován latinkou, stará slovní zásoba
- předchůdcem sanskrtu védština (první jazyk)
Védy (véd, véda = vědění, znalosti)
- sbírka básní se 4 knihami
- obsahuje hymny, zaklínadla, písně, modlitby, návody k obětem, nábožensko-filosofické texty
- některé z hymnů jsou věnovány bohům, kterými jsou ztělesněné přírodní síly (Jitřenka, Oheň, Vítr, Slunce…)
- v těchto sbírkách se seznamujeme s představami nejstarších obyvatel Indie o životě, o vesmíru
- nejprve šířeno ústně – kolem r. 1500 př. n. l., konečnou písemnou podobu dostávají kolem r. 1000 př. n. l.
- nejvýznamnější literární památky psané sanskrtem jsou 2 eposy:
Mahabhárata (vzniká v rozmezí 4. stol. př. n. l. – 4. stol. n. l.)
- nejrozsáhlejší literární památka vůbec, obsahuje 200 tisíc veršů, není to jednotná literární památka
- soubor textů, jež obsahují mýty, legendy, lidová vyprávění, nábožensko-filosofické úvahy
- autorem kněz Kršna Dvaipajána (?)
- dějový rámec tvoří vyprávění o boji mezi dvěma skupinami královského rodu Bháratovců, do tohoto boje zasahují i bohové (Šiva, Višnu, Brahma), líčeny bitvy, hrdinské boje, intriky, ale i výklady o zákonech, morálce
- součástí Mahabháraty je Bhagavadgíta (Zpěv Vznešeného)
- nábožensko-filosofická báseň, původně samostatná
- poučení o mravnosti, jádro hinduismu, má 18 zpěvů
Rámájana (4. stol. př. n. l.)
- indický národní epos, má 48 tisíc veršů
- líčí osudy košálského prince Rámy, který musel kvůli intrikám na královském dvoře odejít se svou manželkou Sítou na 14 let do vyhnanství, poté následují různá bájná dobrodružství a boje s temnými silami, Síta musí dokazovat svou ctnost a bezúhonnost, Ráma se po 14 letech vrací a získává zpět trůn
Kámasútra (počátek 1. stol. n. l.)
- kniha o rozkoši, příručka, jež uvádí do milostného a sexuálního života, zároveň se tu probírá psychologie sexu a lidí, typologie lidí, řeší se správná životospráva a životní styl
- používá se jazyk velice poetický, plný metafor a přirovnání, blíží se básni

Šakuntala (5. stol. n. l.)
- lyrické drama, autorem indický básník Kálidása (4. – 5. stol. n. l.)
- Šakuntala – překrásná dívka, dcera pozemšťana a nymfy, zamiluje se do perského krále, ale jejich lásce není přáno, jsou odloučeni, ale nakonec se šťastně setkávají a končí spolu
- děj ustupuje do pozadí, hlavní jsou barvité popisy přírodních scenérií, milostných popisů hlavních postav a jejich citů – typické pro všechna staroindická dramata
- tuto skladbu přebásnil do češtiny František Hrubín: Ztracený prsten
Oceán příběhů (1063 – 1077 n. l.)
- autorem básník a filosof Somadéva
- veršovaný cyklus mýtů, bajek, pohádek, anekdot
- objevuje se tu mnoho erotických prvků a zároveň mnoho bizarních situací – ozvláštnění příběhů
- přepracování staršího díla, které se nedochovalo
Hliněný vozíček
- drama, autor Šúdraka
1.1.4 Perská literatura
Avesta (6. stol. př. n. l.)
- avesta = vědění
- soubor různých náboženských textů – modlitby, mýty, lyrická poezie, právnické texty
- autorem byl náboženský reformátor Zarathuštra, násilně zavražděn
- podle pověry každých 3000 let má vzejít nový Zarathuštrův potomek, třetí má být Spasitel
- jeho učení spočívá na kontrastu dobra a zla v celém světě, člověk má vždy svobodnou volbu vybrat si mezi nimi, zároveň toto učení mluví o konci světa a posledním soudu
- první, kdo použil Zarathuštrovy myšlenky, byl německý filosof Friedrich Nietzsche – spis Tak pravil Zarathuštra (1885)
- opět kontrast dobra a zla, o nadčlověku, pro něhož platí jiná pravidla než pro ostatní
- řeší se tu dále otázka, jak získat moc – lze ji získat sebepřemáháním a tvrdostí vůči sobě a ostatním
- tyto myšlenky zneužili ve 20. století nacisté – zneužili pojem nadčlověk pro zdůvodnění veškerých hrůz páchaných vůči ostatním
Tisíc vyprávění (3. – 7. stol. n. l.)
- soubor 200 příběhů
- tento soubor byl pak základem pro arabský text Tisíc a jedna noc (15. stol. n. l.)
Kánon lékařství
- autorem perský učenec a básník Avicenna (Íbn Sína) (980 – 1037 n. l.), psal hlavně arabsky
- napsal téměř 160 děl z oboru lékařství, v těchto svých dílech vycházel z řeckého učence, filosofa Aristotela
- Kánon lékařství je jeho nejvýznamnější dílo, stalo se základem výuky na všech středověkých univerzitách v Evropě
1.1.5 Čínská literatura
- používá se znakové písmo, píše se štětcem na papír nebo hedvábí
- literatura velice ovlivněna filosofií (taoismus, konfucianismus)
Kniha písní (11. – 6. stol. př. n. l.)
- nejslavnější z pětice knih konfucianismu (dále Kniha listin, Kniha obřadů, Kniha jara a podzimu, Kniha proměn)
- nejstarší sbírka čínské poezie vůbec, 306 skladeb
- obsahuje písně milostné, oslavné, svatební, pracovní, písně s mytologickými a historickými náměty
- autorem Konfucius – sporné
- nejvýznamnější literární památka starověké Číny
Čtyři knihy
- Konfuciovo učení, spolu s předchozími tvoří Devět klasických knih
Li Po (701 – 762 n. l.)
- básník, žil velice bouřlivým životem, působil u čínského císařského dvora
- opilý se utopil, když se kochal krásami Měsíce na vodní hladině
- dochováno asi 900 básní
- témata básní: oslava vína, přátelství, lásky, volnosti, přírody
- psal i sarkastické (= kritické) básně na společnost, častá sebestřednost (zájmeno já)
- často používá čtyřverší (báseň = 1 čtyřverší nebo více slok o čtyřech verších)
- báseň Věčná písmena
Tu Fu (712 – 777 n. l.)
- básník, píše poezii, tato poezie je protiválečná, zachycuje naturalistické pohledy na válku
- píše i kritické básně na společnost, zachycuje proměny venkova
- vztah k výtvarnému umění – jeho první verše na obrazech
- patron klasické čínské poezie
- báseň Vítěz se psem a černou korouhví
1.1.6 Arabská literatura
- propojení písemnictví a náboženství (islám)
Korán (610 – 632 n. l.) = „přednášení“ či „recitování“
- svatá kniha muslimů, základní náboženské dílo arabské a islámské literatury
- soubor textů kanonizovaných kolem r. 650 n. l.
- psán rýmovanou prózou, celý text členěn na 114 kapitol = súry
- „autorem“ je Muhammad (Mohamed) – Arab pocházející z Mekky, při rozjímání na hoře Hirá se mu objevují zjevení, jež byla důkazem, že je božím poslem – získává vyznavače, ale i nepřátele, Mohamed utekl z Mekky do Mediny (622 – hidžra – počátek islámského letopočtu), r. 624 vyhlásil svatou válku, dobyl Mekku, zemřel v Medině
- zjevení zvěstovaná Mohamedovi v Mekce = mekkánské súry (90) a Medině = medinské súry (24)
- inspirace pro Korán – řecké texty, bible, apokryfy, staroarabská slovesnost
- soubor etických, náboženských, kultovních i právních norem, regulátor jednání a myšlení muslimů
Hadís (Sunna)
- časem ustálené skutky a výroky Proroka, případně jeho 4 nástupců
Šaría
- soubor předpisů a pravidel, základ islámského práva, systém kultovních povinností, norem a právních zásad
Tisíc a jedna noc
- žánrově i časově nesourodá sbírka pohádek, bajek, pověstí, legend, románů, anekdot a mravoučných historek – vypráví Šeherezáda
- kanonizace (= ustálení definitivní podoby) až v 15. stol. n. l.
- základem perský text Tisíc vyprávění + další soubory (bagdádský, káhirský…)
1.1.7 Japonská literatura
- nejstarší památky pocházejí z 8. stol. n. l.
Manjóšú (Sbírka deseti tisíc listů)
- nejstarší dochovaná antologie japonských básní z konce 8. stol. n. l.
- obsahuje více než 4500 básní, je v ní zahrnuta poezie za více než 300 let
Kodžiki (Zaznamenání dávných událostí)
- starojaponská umělecká kronika, zachycuje mýty, fakta, historii země a její slovesnosti, z r. 712 n. l.
- nejstarší kronika v Japonsku vůbec, stala se posvátným textem státního náboženství = šintoismu
- líčí dobu mýtických bohů i legendární vlády prvních císařů
- neocenitelný zdroj poznání lidových zvyků, pověstí, poezie, jazyka
- autorem Óno Jasumaro, jenž ji vytvořil na příkaz císařovny Genmjó
1.2 Antické základy evropské literatury
1.2.1 Řecká literatura
- periodizace řeckých dějin:
- období prehistorické (12. – 9. stol. př. n. l.)
- období archaické (8. – 6. stol. př. n. l.)
- období klasické (5. – 4. stol. př. n. l.)
- období helénistické (3. – 1. stol. př. n. l.)
- období římské (1. stol. př. n. l. – 1. stol. n. l.)
1.2.1.1 Období prehistorické (12. – 9. stol. př. n. l.)
- nejsou žádné literární památky, jen archeologické památky
1.2.1.2 Období archaické (8. – 6. stol. př. n. l.)
epika:
Homér (8. – 7. stol. př. n. l.)
- prý to byl slepý básník, který patřil k tzv. rapsódům, což byli potulní pěvci na území Malé Asie
- pravděpodobně je to smyšlená postava, není jediným autorem 2 eposů (heroické eposy), které se mu připisují, tyto eposy se nejprve tradovaly ústně v písních mnoha rapsódů, teprve později sepsány, také více autory (v iónském nářečí)
Ilias
- báseň o Tróji (asi pol. 8. stol. př. n. l.)
- obsahuje 24 zpěvů, celkem o 16 tisících verších, psáno v 1. osobě
- daktylský hexametr = šestistopý verš psaný časomírou
│- U U│- U U│- U U│- U U│- U U│- Λ│
- námětem výprava řeckých vojsk proti Tróji (Trója ležela na SZ pobřeží Malé Asie, její zbytky objevil německý archeolog Heinrich Schliemann v 19. stol. n. l.)
- líčí se tu posledních 51 dní posledního roku dobývání Tróje
- příběh začíná hněvem Achilleovým – Agamemnon, velitel řeckých vojsk, byl nucen vrátit zajatkyni jejímu otci, proto vzal Achilleovi jeho zajatkyni, ten se rozhněval a odmítl bojovat, jeho matka Thetis vymohla na Diovi slib, že Trójané budou tak dlouho vítězit, dokud se Achilleus znovu nezúčastní boje
- teprve když Hektor zabije Patrokla, Achilleova nejlepšího přítele, smířil se Achilleus s Agamemnonem a začal znovu bojovat, zabil Hektora a jeho mrtvolu táhl za vozem kolem hradeb Tróje, na příkaz bohů ji vrátil Priamovi
- Hektorovým pohřbem Ilias končí
- objevují se tu odbočky v ději, díky kterým se dozvídáme, co se dělo před posledními 51 dny a zároveň se v nich předvídá brzký pád Tróje
Odysseia (počátek 7. stol. př. n. l.)
- 24 zpěvů, celkem pře 12 tisíc veršů, forma stejná jako u Iliady
- námětem popis desetiletého putování krále Odyssea z trojské války na rodnou Ithaku
- popisuje se 41 dní 10. roku Odysseova putování, během svého putování zažil mnoho dobrodružství, např. na ostrově Lotofágů, Laistrygonů, Kyklopů, u kouzelnice Kirké, projíždí kolem ostrova Sirén, Skylly a Charybdy, 7 let u nymfy Kalypso, nakonec končí na ostrově Fajáků, kde vypráví svá předcházející dobrodružství – retrospektivně se dozvídáme předchozí události a dobrodružství
- kompozice je složitější než u Iliady, dvě základní dějové linie – 1. líčí Odysseovo putování, ve 2. Odysseův syn Telemachos pátrá po svém otci, který se nevrací z Tróje
- propracovanější, dynamičtější, zábavnější, více dialogů
přísun Iliady a Odyssey pro literaturu:
- význam těchto eposů byl již v antice obrovský, staly se takovou národní čítankou pro Řeky
- postavy jsou buď kladné, hodné následování, nebo záporné, sloužící jako výstraha
- v obou eposech bohové zlidštěni – mají své vášně, slabosti i nedostatky
- heslo méden agan = ničeho příliš – hlavní heslo obou eposů, v žádném jednání nelze překročit určitou mez, jinak dojde k neštěstí
- nejkladnější postava Iliady – Hektor, nejnegativnější postava – Paris
- eposy měly vliv na další pozdější díla:
- Vergilius: Aeneis – římský národní epos
- Dante: Božská komedie (renesance)
- umělecké prostředky: epiteton constans = básnický přívlastek, jenž charakterizuje jednu postavu, která právě mluví (př. důvtipný Odysseus)
Hésiodos (7. stol. př. n. l.)
- tvůrce nejstaršího antického didaktického eposu, dle historiků první evropské literární dílo s výrazným autorským subjektem (v textu se objevuje výpověď v první či druhé osobě, což do té doby písemnictví neznalo)
- patřil k drobným rolníkům a skládat básně v hexametrech se naučil od potulných básníků
Práce a dny
- didaktický (výchovný) epos, obsahuje rady pro rolníky, náboženské morální poučky
- motivací pro vznik tohoto poměrně krátkého díla se stal spor s bratrem
- práce = přísun
Původ bohů
- pokus o systematické vytvoření mytologických představ
Ezop (Aisópos) (6. stol. př. n. l.)
- legendární autor pokládaný za prvního vypravěče a tvůrce klasických bajek
- jeho životopis nabyl díky kusým informacím neuvěřitelných a bájných rysů – vyprávění postupně získalo podobu oblíbené středověké románové četby
- podle tradice byl původně otrokem, mrzákem, jenž překonával svou moudrostí i filosofy, jeho život prý ukončen násilnou lstí ze strany kněží
Bajky
- původně se šířily ústně, teprve koncem 4. stol. př. n. l. sepsal sbírku jeho bajek Demetrios Falerský, staly se základem dalších literárních zpracování, ve středověku dosáhl počet bajek úctyhodného čísla 400
lyrika:
Sapfó (7. – 6. stol. př. n. l.)
- proslulá řecká básníkářka z ostrova Lesbos, musela kolem r. 600 odejít do desetiletého vyhnanství na Sicílii
- po návratu domů učinila ze svého domu školu pro výchovu dívek z aristokratických rodin, dívky vzdělávány zejména ve zpěvu, hudbě, tanci a poezii – to dalo později vzniknout zprávám o lesbické lásce
- autorka monodické poezie – určena pro sólový zpěv za doprovodu lyry
Písně (okolo r. 580 př. n. l.)
- zlomek souboru lyrické poezie s vyhraněně subjektivním rázem
- právě díky němu se tato poezie stala nesmrtelnou
- líčí citová vzplanutí autorky k jednotlivým dívkám, je v nich vylíčen stesk po odloučení, úvahy o prchavosti lidského štěstí, o stáří či smrti, další básně jsou vyznáním lásky k bratrovi, popř. k dceři, významné jsou svatební básně
Anakreon (6. stol. př. n. l.)
- řecký básník, jeho verše se staly základem antické i novodobé „anakreontiky“ = anakreontská poezie – lyrika s milostnou a pijáckou tematikou („ženy, víno, zpěv“)
- těmito básněmi bavil společnost v domech řeckých vládců
- anakreontská poezie pro svou lehkost často napodobována, u nás během národního obrození
- hra vtipu
Alkaios (7. – 6. stol. př. n. l.)
- žil také na ostrově Lesbos, byl jedním ze Sapfiných milenců
- píše válečné básně, ale i s milostnou a pijáckou tematikou
Solón (7. – 6. stol. př. n. l.)
- politik, první řecký zákonodárce
- psal i poezii, ve svých básních rozšiřuje a propaguje své politické názory
Pindaros (6. – 5. stol. př. n. l.)
- řecký básník považovaný za nejvýznamnějšího představitele lyrické poezie určené pro sborový přednes
- napsal celkem 17 knih sborové lyriky, dochovány jen 4, obsahem jsou především ódy na zemřelé hrdiny, významné žijící osobnosti, vítěze olympijských her
Hérakleitos z Efesu (6. – 5. stol. př. n. l.)
- filosof, zakladatel dialektiky, pro své těžko srozumitelné vyjadřování považován za „temného filosofa“
- podle něj je pralátkou všeho oheň, ostatní věci jsou jeho obměnou (z ohně vše vzniká, v oheň se vše zase obrátí, oheň je příčinou ustavičné změny)
- Hérakleita zajímalo ono dění a ona neustálá změna, stal se nesmrtelným výrokem panta rhei (= vše plyne) – „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“
Zenón z Eleje (5. stol. př. n. l.)
- filosof, proslavil se svými aporiemi (paradoxy), v nichž dokazuje, že pohyb není možný („Achilleus a želva“, „letící šíp“…)
1.2.1.3 Období klasické (attické 5. – 4. stol. př. n. l.)
- literatura se rozvíjí hlavně v okolí Athén v tzv. Attice (poloostrov, na němž leží Athény)
- z žánrů se rozvíjí hlavně drama a próza
drama:
- znaky dramatu:
- předchůdcem dramatu byl dithyramb = kultovní, sborová píseň (při oslavách), z něj se vyvinula kozlí píseň – sborové vystoupení na počest boha Dionýsa, z ní vzniklo satyrské drama
- původně v dramatu vystupoval pouze sbor, jehož náčelník komentoval děj
- básník Thespis r. 536 př. n. l. přidal 1. sólového herce ke sboru – umožnil dialog mezi hercem a náčelníkem sboru, nebo mezi hercem a tímto sborem
- byl přidán 2. sólový herec a nakonec i 3. sólový herec = maximálně 3 herci + sbor a náčelník
- hráli pouze muži, jeden herec měl více rolí
- hrálo se v maskách – pomáhají rozlišovat jednotlivé postavy a napomáhají lepší akustice
- sbor doprovázel svůj pře