přednášky

psychologické poradně, krizovém centru, v případě asociálního chování tříměsíční pobyt v diagnostickém ústavu (na žádost rodiny – zjistí tam příčiny a navrhnou řešení; bohužel se tam dítě setká s jedinci, kteří tam jsou ze soudního rozhodnutí a ti jej ještě něco přiučí) → výchovný ústav (pro děti a mládež), ústavy s ochrannou výchovou (v podstatě vězení pro nezletilé).
Sociokulturní handicap:
nefunkční rodina
vzory v rodině, v okolí
nízký ekonomický a sociální status
příslušnost k diskriminovanému etniku
frustrované základní hodnoty
narušený hodnotový systém
posunuté sebepojetí
prevence, diagnostika a terapie
Prevence = souhrn opatření, jejichž cílem je předcházení vzniku mentálních, fyzických či smyslových poruch (primární prevence) nebo zamezení trvalého funkčního omezení či postižení (sekundární prevence).
Prevence = předcházení vrozeným a získaným vadám.
Primární prevence = předcházení tomu, aby se vyskytovaly faktory, které mohou způsobit postižení (genetické vyšetření, bezpečnostní opatření...).
Sekundární prevence = snaha přecházet tomu, aby negativní faktory působící na jedince způsobily postižení.
Terciální prevence je zaměřena na ty, kteří jsou již v problému → jde o to, aby se problém nezhoršoval.
Diagnostika – zjištění příčin, druhu a možností nápravy problému. Je to komplexní proces, jehož cílem je poznávání a posuzování pedagogického procesu a jeho aktérů.
Obsahová složka – obsah toho, co žák zvládá.
Procesuální složka – zkoumá průběh pedagogického procesu.
Typy diagnostiky
normativní – srovnávání jedince s reprezentativním vzorkem;
kriteriální – stupeň dosažení určitých předem stanovených kritérií;
individualizovaná – hodnocení žáka vzhledem k jeho možnostem;
diferenciální – rozlišení potíží s podobnými syndromy.
Diagnostika může být prováděna krátkodobě nebo dlouhodobě. Měla by fungovat i sebediagnostika. Diagnostikujeme edumetrickým přístupem (měřitelně, pomocí textů, kvantitativně) nebo kazuisticky (týká se konkrétních lidí).
Diagnostika ve vztahu k postižení: snažíme se najít, čeho všeho je žák schopen (pozitivní stránky), na čem je možno stavět, co je možno rozvíjet → individuální plán výchovy.
Diagnostika je vždy komplexní. Je třeba vědět i o jeho rodině (stylu výchovy, stanovené hranice – je dobré, aby se žák pohyboval ve stejných hodnotách). Škola by měla být nakloněna přijetí handicapovaných dětí. Vždy se diagnostikuje vývojově (jak se dítě s poruchou vyvíjelo od narození). Diagnostikuje lékař, psycholog, škola, rodina, speciální diagnostiku provádějí rodiny, funguje i autodiagnotika.
Metody diagnostiky:
anamnéza – zjišťování, co všechno mohlo hrát roli při vzniku poruchy;
pozorování;
rozhovor – nemusí být strukturovaný, někdy stačí pohovor o problému;
ověřování schopností a dovedností žáka včetně analýzy výsledků činnosti;
pedagogická dokumentace.
Je nutné promyslet naplnění dvou cílů:
reliabilita – zjišťujeme pomocí metody opravdu to, co chceme?
validita – dostaneme při použití dané metody opravdu nezkreslené výsledky?
Obvykle se testuje hrubá i jemná motorika, oční pohyby, artikulace (výslovnost), grafo- a senzomorika, tělové schéma, percepce (sluchová, zraková, doteková, vestikulární...), komunikace (slovní, gramatika, neverbální), rozumové schopnosti (IQ, emoční inteligence, sociální inteligence), lateralita, prostorová a časová orientace, sociální prostředí (rodina, kamarádi...), psychologická stránka, chování, školní schopnosti a dovednosti...
Školní zralost a školní připravenost
zralost – nervová soustava dítěte, tělesný aparát a sociální úroveň jsou ve stavu, kdy dítě může nastoupit do základní školy
dítě je připraveno navazovat sociální vztahy, komunikovat s cizími lidmi...
( obé se testuje při zápisu do školy
Depistáž a dispenzarizace
Depistáž = záměrné vyhledávání jedinců s postižením.
Dispenzarizace = systematické vedení záznamů o těchto jedincích.
( není možno provádět vhledem k ochraně osobních údajů, předpokládá se, že rodiče se sami budou zajímat o prevenci a vyšetření.
Rehabilitace a terapie
Rehabilitace = proces, který je cílený, časově ohraničený a vede k tomu, aby člověk postižený dosáhl „normálního“ stavu. Dnes je opět komplexní, nejde jen o léčení poruchy, ale i o sociální a pedagogické zázemí.
Vyrovnání příležitostí – jde paralelně s rehabilitací – jde o vstřícný přístup společnosti, aby se postižený mohl začlenit.
Terapie vzešla z medicínské léčby, dnes je již chápána jako hledání smyslu a cesty k začlenění se do společnosti a k vyléčení se.
Terapeut je někdo, kdo přijímá člověka jako biopsychosociální bytost, jako originál, individualitu. Musí mu nechat prostor, má pomáhat jen s tím, co sami opravdu nezvládnou. Vstupuje do vztahu s postiženým ne jako autorita, ale jako poskytovatel služeb, z nichž si postižený sám může vybrat. Přijímá tento handicap jako součást života daného člověka.
Přístupy k problémům:
kauzální – hledání příčin postižení;
interdisciplinární – spolupráce s dalšími odborníky (i s rodiči);
systémový – hledání širších souvislostí;
sociointegrační – zkoumání klienta jako člověka s širšími sociální vztahy;
individuální;
finální – stanovení cíle a postupu, kterým se k tomuto cíli dostaneme;
aktivizující – motivace postiženého.
Metody terapie:
psychomotirika = výchova pohybem – rozvoj zkušeností s okolním hmotným světem a sociální kompetence + smyslové vnímání;
bazální stimulace – obvykle u lidí s těžkou mentální poruchou, ale i s LMD – rozvíjení smyslového vnímání;
dramaterapie – od psychodramatu přes terapii hrou k sociodramatu;
artoterapie;
činnostní terapie – použitelná i u autistů;
hypoterapie (koně);
herní terapie;
canisterapie (psi – speciálně cvičení, velmi trpěliví).
Možnosti alternativních forem vyučování:
M. Montessori – využití smyslů;
problémové vyučování;
prvky waldorfské školy – eurytmie;
individuální plány;
upravení prostředí ve třídě, působení na vzájemné vztahy ve třídě...
Osobnost a kompetence učitele:
empatie
informovanost
zkušenost
trpělivost
kreativita
Kompetence:
diagnostikovat
zvládání prevence
terapie (socio-, herní...)
KPG/SPEZ2 – přednáškaStrana (celkem )