Okruhy ke ZK

1.Výchova uměním a k umění
Read, Arnheim
Výchova uměním a výchova k umění?
Výchovu k umění je možné rozčlenit na:
výchovu k tvorbě
výchovu k responzi (vnímání, prožívání, chápání uměleckého díla)
"http://www.wikipedia/" wikipedia
Proč výchova uměním?
Výchova uměním zahrnuje v dnešním pohledu výchovu k umění a i to, že výchova sama je uměním.
Výchova k responsi
k „porozumění umění“, jejíž potřeba nastala v postnáboženské době, je dosud zakládána na dvou principech - klasicistním a romantickém. Klasicistní přístup k umění hledá jeho smysl v naplnění „vyšších“, nadosobních cílů, romantický ve vyvolání osobního prožitku. Současný přístup také „pracuje“ s prožitkem (zážitkem), ale spěje k poznání.
Výchova k tvorbě uměleckého díla
měla dosud v sobě jistá omezení. Bylo ji možno zahájit - bráno v historických souvislostech - až když člověk na sebe převedl tvořivé kompetence, připisované původně bohu (v původních náboženských systémech se s tvořivostí člověka nepočítá). Úcta k této boží autoritě tvorby se nadále projektovala do představy o talentu umělce - nadání, které je delegováno na člověka vyšší mocí. Teprve v současném pluralistickém přístupu je možné chápat talent a s ním spjatou originalitu jako kvalitu přináležející subjektu z podstaty, na základě jeho neopakovatelné časoprostorové (historické) existence. Talent není již tedy v moci záhadných předurčení, jeho rozvinutí závisí na tom, jak jsme subjektu schopni pomoci odhalit jeho jedinečnost a z ní vyplývající možnosti a jaké mu poskytneme prostředky k jejich vyjádření. Vznik a rozvoj talentu tedy záleží na takto založené schopnosti učitele.
Interpretace umění
na podkladě emancipace subjektu, která se stala dominantní v epoše modernismu, nastolila posléze pluralitu hodnot (někomu se líbí kubismus a jinému umění renesančního typu), v níž je nemožná výchova založená na hodnotách, protože jejich posledním arbitrem se takto zdá být subjekt. Aby bylo možné ve výchově předávat nějaké hodnoty, je třeba oddělit subjektivní úroveň hodnocení (v níž nemůžeme určit, zda větší intenzitu zážitku máme z egyptského či renesančního umění, líbí-li se nám obě) a hodnocení na úrovni sociální struktury, v níž můžeme jasně konstatovat rozdíl mezi představou o prostorovém uspořádání či vyjádření individuální odlišnosti např. mezi pravěkým uměním a uměním renesance a konstatovat růst míry strukturace obrazových znaků právě na základě jejich historických souvztažností. Vychovávat k responzi umění nejen na subjektivním podkladě k estetickému účinku (který je stejně proponován předchozí výchovou, avšak na mimovědomé úrovni), ale i s porozuměním k tomuto historickému vývoji strukturace uměleckých znakových prostředků, znamená především mít uvědomění této strukturace a dostatek příkladů, v nichž ji lze demonstrovat.
Sir Herbert Edward READ (1893-1968)
Výchova uměním – citace
Stěžejní these - Platon s. 9 a 79
Dva názory, dvě hypotézy, od s.10
Souhrn, od s.17
Typologie, od s.161
Rudolf ARNHEIM (*1904)
V uměnovědě je R. Arnheim považován spolu s  E. H. Gombrichem, a dalšími autory důležitých uměnovědných děl, za hlavního představitele tzv. psychologické interpretace. Gombrich je u nás populárnější, neboť mu u nás byly přeloženy a publikovány jeho dvě stěžejní publikace: Umění a iluze a Příběh umění. Zatímco Arnheimovi pouze část jeho nejdůležitějšího díla Síla středu, nazvaná  Kompozice podle R. Arnheima.
Arnheim studoval na Univerzitě Fridricha Wilhelma v Berlíně, kde v roce 1928 promoval. Většinu svého života pak strávil výukou na New School for Social Research v New Yorku, na Harvardu, v Cambridge a na Michiganské univerzitě v Ann Argor. K tvarové psychologii se dostal přičiněním Wolfganga Köhlera a Maxe Wertheimera, kteří byli jeho učiteli.
Pracovním zaměřením byl fejetonista, uměnovědný kritik a do určité míry i filosof umění. Vedle zmíněného titulu napsal řadu dalších důležitých knih o umění, z nichž nejvýznamnější (s ohledem na zaměření práce) je Art and Visual Perception.
Tvarová psychologie v jeho pojetí je zaměřena na roli poznání v procesu tvorby i recepce uměleckých děl.
Zamyšlení nad výtvarnou výchovou - citace z textu(soubor Arnheim_ZnVV.doc)
CONTENTS (vydání z roku 1967)
BALANCE
SHAPE 32
FORM 82
GROWTH 155
SPACE 213
LIGHT 292
COLOR 323
MOVEMENT 363
TENSION 397
EXPRESSION 425
NOTES 445
BIBLIOGRAPHY 471
INDEX 477






2.Umění, věda a výchova
Umění - Co (Kdy) je umění? „Definice“ umění?
Věda – historie, vymezení.
Věda a umění – problém „dvojí“ kultury, měkký a tvrdý přístup.
Umění, věda, Výchova
Kultura
José Ortega y Gasset (španělský spisovatel a filozof, 1883–1955)
Kultura je to, co v člověku zůstane, když zapomene, co kdy četl.
Umění
obecně - vysoký stupeň tvůrčích schopností a dovedností v jakémkoli oboru lidské činnosti (válečné umění, konstrukční umění);
ve smyslu krásné umění – specifická tvůrčí činnost člověka zaměřená na zobrazení či vyjádření reality nebo vztahu k ní z hlediska estetického působení. Tvoří jednotu tří prvků: uměleckého procesu (tvorba uměleckého díla), uměleckého artefaktu (dílo) a působení díla (konzumace uměleckého díla).
Člení se na základě použitého materiálu (hmota, barva, zvuk, slovo), podle smyslu, k němuž se umělecký obraz obrací (zrak, sluch, dotek), podle utváření obrazu (umění prostorová – malířství, sochařství, architektura; umění časová – hudba, slovesné umění; umění prostoročasová – tanec, divadelní, filmové a televizní umění), podle vztahu k jevové skutečnosti (umění zobrazující, umění nezobrazující) i podle vztahu k mimoestetickým, praktickým funkcím (umění volné, umění užité).
Každá klasifikace umění je vždy jen přibližná a nedokonalá.
Počátky umění sahají do pravěku; pravděpodobně nejstarší je tanec a pravěké výtvarné umění.
Umění se vyvíjí a diferencuje až do současnosti; vznikají nové druhy, nová odvětví, umělecké styly a umělecké programy.
N. Goodman – 3 způsoby symbolizace – reprezentace, exprese, exemplifikace.
G - pracovní hypotéza – 5 symptomů estetična:
syntaktická densita (nejjemnější rozdíly tvoří … rozdíl mezi symboly),
sémantická densita (existuje zásoba symbolů pro věci, lišících se … velmi jemnými rozdíly),
relativní plnost (mnoho aspektů symbolu je významných),
exemplifikace (symbol symbolizuje tím, že slouží jako vzorek vlastností, které má doslova nebo metaforicky),
vícenásobná a komplexní reference, kde symbol plní několik integrovaných a vzájemně intereagujících funkcí ….
Nelson GOODMAN, Způsoby světatvorby (Ways of Worldmaking) 1978, v českém překladu Vlastimila ZUSKY vyšlo r.1996, kap. IV. Kdy je umění?
Francis BACON
vikomt St. Albans, baron z Verulamu
1561 Londýn
1626 Londýn,
anglický filozof a státník. zakladatel empirismu
empirismus
(řecky ἐμπειρισμός ze zkušenosti) je gnozeologický směr ve filozofii a psychologii, který veškeré poznání odvozuje od smyslové zkušenosti. Stojí v protikladu k racionalismu, který klade důraz na poznání prostřednictvím rozumu. Jako součást metodologie přírodních věd má empirismus velkou váhu až do současnosti.
Galileo Galilei (1564, Pisa – 1642, Arcetri)
byl toskánský astronom, filosof a fyzik těsně spjatý s vědeckou revolucí. Mezi jeho úspěchy řadíme vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování, první z Newtonových zákonů pohybu a účinnou podporu Koperníka.. Často je uváděn jako „otec moderní astronomie“, „otec moderní fyziky“ a dokonce „otec vědy“. Jeho experimentální činnost je obecně považována za důležitý doplněk spisů Francise Bacona, jimiž byla založena moderní vědecká metoda. Galileova kariéra se kryla s tvůrčím obdobím Johannese Keplera. Galileovo dílo je považováno za nejvýznamnější průlom od dob Aristotelových. Navíc jeho konflikt s římskokatolickou církví je brán jako nejvýznamnější příklad počátečního konfliktu náboženství a svobodné mysli, zvláště vědou v západní společnosti.
Věda – definice
Každé propracované a obecné rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.
Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti.
Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti.
Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.
Jedna z forem osvojování si světa člověkem, jejímž produktem jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti a metodiky, případně i terminologické jednoznačnosti. Věda je hledáním hypotéz, jejich ověřování (verifikace) a testování pokusy na falzifikaci jednotlivých důsledků.
V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem.
Věda – dělení
Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Vědu lze dělit i podle principů. Podle stupně obecnosti se věda rozděluje na teoretickou a aplikovanou. Existuje řada dalších dělení, např. novokantovské dělení na vědy nomotetické (formulující obecné zákony; přírodověda) a idiografické (popisné; historie). Filozofie jako věda je chápána zčásti jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy), zčásti jako ne-vědní myšlení. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filozofie vědy)
Vědecké modely, teorie a zákony
Od novověku je věda založena na představě zákonitého (a matematizovatelného) chování společnosti, které se odhaluje hypotézou, zobecňuje v teorii a ověřuje pozorováním či opakovatelným experimentem. Věda nastoluje požadavek obecného poznání, na základě něhož lze ve zdánlivě nepřehledném světě oddělit podstatné od nepodstatného a určit obecně platné zákony, pomocí nichž lze úspěšně předvídat a případně předpovězené skutečnosti experimentálně modelovat. Předmětem vědy je tedy odhalování a formulování zákonů, jimiž se řídí jevy, a pak sestavování teorií z těchto zákonů.
Paradigma (z řeckého παράδειγμα parádeigma = vzor, příklad, model) určitý vzor vztahů či vzorec myšlení.
Paradigma ve vědě
Podle široce přijímané koncepce T.S.Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Proměna vědeckého paradigmatu se děje zvraty (tzv. vědeckými revolucemi).
Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek ve vědě - tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako anomálie. Nahromadí-li se mnoho anomálií, dochází ke hledání nového paradigmatu a po dokončení tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy.
V Kuhnově teorii nové paradigma sice vítězí v konkurenci s několika dalšími, ale tato paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná. Podávají totiž tak rozdílný pohled na svět, že není možné hodnotit jedno na základě druhého. Přijetí nového pradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. To ja dáno tím, že paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Paradigma je obdobou Popperova termínu předběžné vědění.
Další definice a významy
U Platóna idea jako neměnný a dokonalý vzor, na který se všechny stvořené (smysly vnímatelné) věci podílejí (mají na nich účast).
Mluvnický flektivní vzor (soubor flektivních tvarů slov určitého typu); b) abstraktivní systémová třída jazykových jednotek libovolné jazykové roviny (např. morfologické, syntaktické, sémantické) vymezená na základě paradigmatických vztahů (zvl. asociace), tj. jejich podrobnosti a vzájemné nahraditelnosti. Paradigmatické vztahy jsou protějškem syntaktických vztahů (tj. vztahů mezi jazykovými jednotkami v textu).
Prof. Alexander COMFORT
V roce 1960 napsal pro časopis Vesmír esej „Desátá můza“ (míní tím intelekt).
Narodil se roku 1920 v Londýně, zemřel 28. března 2000.
gerontolog, spisovatel (básně a novely), stěžejní vědecké díla:
The Biology of Senescence (Biologie stárnutí, dílo vyšlo 1956, 1964, a 1979)
Joy of Sex (1996, 1997, 2002, 2004)
C O M F O R T
„Jedním z hlavních přímých vlivů vědecké práce na umění je nepochybně vytváření nových zkušeností a obrazů světa: věda dnes značně zvětšuje rozsah vizuální zkušenosti obyčejných lidí. Klesá tlak konzumentů na umělce, aby napodobovali smyslovou skutečnost.“
„Reakce konzumentů je souběžnou s velmi důležitým přímým vlivem vědy na umělce. Je ovšem obtížné izolovat změny v uměleckém povědomí, vyvolané vědeckými idejemi, od obecného kulturního vývoje - to, co se mění, je často kultura jako celek.“
Ve vědě (ale i v umění a filozofii) můžeme rozeznávat dva způsoby myšlení, dva přístupy ke generalizaci, které nazvu tvrdým a měkkým přístupem. Tvrdý přístup k pozorovanému sledu událostí, k „pravidelnosti chování", záleží v předpokladu - správném nebo nesprávném - že to může být „vysvětleno", že můžeme zjistit, na jaké jiné pravidelnosti tato pravidelnost závisí. Měkký přístup záleží v konstatování pravidelnosti, která se nazve zákonem, pravdou nebo třeba duchovní realitou; tato označení se pak dále užívají jakoby byla vysvětleními. Zbožná úcta je měkkým ekvivalentem zvědavosti.
Výchova – výchovná situace
Výchova v situačním pojetí
Výchovu lze chápat jako soubor jedinečných výchovných situací…
Výchovná situace - „spleť" situací různých typů - sociální, pedagogická, problémová, konfliktní
Situace, jako taková, obsahuje jak časovou a prostorovou souvislost.
J. Maňák (1994) vymezuje výchovnou (vzdělávací, pedagogickou) situaci jako shodu vnějších okolností, časově limitovaných, v jejichž průběhu je žák vystavený působení konkrétních vlivů, na které určitým způsobem reaguje. Právě tato skutečnost, že žák i učitel jsou vtaženi do situace vyvolává vnitřní změny. Dochází tak ke zvnitřnění vnější situace a problém se stává vnitřním prožívaným vztahem k okolí.
Výchovné setkání
2.díl [10-13, 13]
uskutečňuje se na základě úmluvy o společném díle mezi učitelem a jeho žáky. Je zamýšleno a má být připraveno jako pospolitá cesta polem hry, na kterou její aktéři kladou jedinečné nároky: od společných herních aktivit požadují, (1) aby je uváděly do jimi očekávaného světa (verze světa), na jehož tvorbě se chtějí podílet, (2) aby jim přinášely požadovaný druh zážitků, (3) aby jim poskytovaly určité hodnoty, zatímco jiné hodnoty nebo jiné zážitky by byly považovány za méně přijatelné, nepřípadné, nebo dokonce nesprávné.
RVP - Průřezová témata
Giboda, M. Dialog vědy s uměním,
Občanské sdružení
http://www.sciart-cz.eu/
3.Filosofie, umění a výchova.
Filozofie
Filozofové a umění / umělecké dílo z hlediska filozofie.
Všichni jsme již filozofovali. Filozofie náleží nevyhnutelně k životu člověka.
„Filozofie" je slovo z řečtiny a lze je přeložit jako „láska k moudrosti".
Východiskem filozofie je každodenní, předvědecká zkušenost, která je ve znamení přirozeného jazyka (běžného jazyka).
Filozofie začíná, když každodenní bytí na světě ztrácí svou samozřejmost. Tradice uvádí jako zdroje tohoto začátku údiv a pochybování. Člověk si tu uvědomuje svou nevědomost a usiluje o nepochybné a základní vědění.
Filozofie nepředpokládá nic jiného než každodenní zkušenost bytí na světě. Nepředpokládá žádnou určitou metodu, nýbrž musí si obsah a metodu dát sama.
2. Filozofové a umění
Platón / Danto
Aristoteles
Kant
Merleau-Ponty
Heidegger
Gadamer
Platón (427-347 př. Kr.)
Teorií o trojím přitahování lidské duše - pravdou, krásou a dobrem - položil Platon základ západního filozofického myšlení.
Když však velebil ideu krásy, rozhodně o ní netvrdil, že je podstatou umění. Právě naopak, ve Filebovi dokonce popíral, že se s absolutní krásou lze setkat v malbě či sochařství. Absolutní krása může být jen v geometrických obrazcích, v čistých barvách a v čistých zvucích: krása je abstrakce. V Ústavě Platon upřesňuje, že umělecké dílo je jen imitací ideální reality, napodobeninou, a tedy, z ontologického hlediska, odsouzeníhodné.
Platon nicméně připouští, že lidé k uměleckým dílům zaujímají shovívavý postoj proto, že jim mohou poskytovat specifickou rozkoš. Obec je však třeba chránit tím, že se umělcům zakáže estetická „licence“, která by mohla otřást samotnými základy společnosti. Platon, který byl v otázce umění konzervativec, očekává, že umělci vyloučí jakýkoli pesimistický pohled a budou oslavovat božství nebo ctnost. V Zákonech se později Platonův idealismus vyvinul pragmatičtěji, neboť jen požaduje, aby nová díla byla pouze předkládána kompetentní komisi k posouzení, zda mohou být připuštěna do obce. Je však jasné, že Dantoem vyslovené podezření je oprávněné - postavení umění je v platonské filozofii postavením podřízeným (porobeným).
Artur Coleman DANTO (nar. 1924)
americký profesor, umělecký kritik, filozof.
V časopise Estetika (1998) vyšla jeho stať „Konec umění“
Tím, že platonská teorie umění ztotožňuje uměleckou praxi s vytvářením zdání (zhruba řečeno zdání druhořadého), je podle Arthura Dantoa silně politická. Šlo o „manévr v boji, kde je umění považováno za nepřítele“. Platon prý nepředkládá ani tak teorii umění jako spíše metaforu, jejíž bezzubost měla ničivé důsledky. A Danto pokračuje: „Avšak protože Platonovou teorií umění je jeho filozofie a protože vývoj filozofie v průběhu staletí tkví jen v dovětcích přidávaných k platonskému odkazu, je možné, že sama filozofie není ničím jiným než porobením umění...“
Aristoteles (358-322 př. Kr.)
Aristoteles uznává, že Platon učinil správně, když následoval svého učitele Sokrata a za nekonečnou rozmanitostí jevů hledal, co je umožňuje seskupit na základě určité spřízněnosti (například té, již tuší jazyk, když je označuje týmž jménem). Avšak Platon se podle Aristotela dopouštěl chyby, když ideu vyjímal z nekonečnosti smysly vnímatelných jevů a kladl ji mimo ně jako oddělenou realitu. Kdyby ideje existovaly „o sobě" v nějakém jiném světě, byly by pro nás nepoznatelné. Aristoteles kritizuje pojem „účasti“ jakožto vztahu smysly vnímatelného k idejím. Tato metafora jen zakrývá konflikt mezi požadavkem totožnosti a požadavkem oddělení, které jsou u počátku platonské teorie. Aristoteles tedy platonské ideje stahuje zpět na zem.
Aristoteles a krása
Pozorněji než Platon bere na zřetel potěšení, jež lidem poskytují umělecká díla, a to tím, že rozlišuje estetický a smyslový požitek. Vděčíme mu za známou definici estetických požitků zraku, sluchu a čichu, které jsou podle něho „nezaujaté", což později převzal Kant. Potěšení z umění, které Platon ontologicky odsuzoval, Aristoteles tedy uznával za oprávněné a rozlišoval také fyzickou libost z forem a barev i libost vyšší, intelektuální, již nám poskytují malíři, kteří nám umožňují rozeznat napodobenou věc. Aristoteles stejně jako Platon neříká, že krása je podstatou umění. Podle něho je krása přírody nadřazená kráse umění. Krása lidského těla například tkví v proporcích jeho jednotlivých část