. JINÉ ALTERNATIVNÍ KONCEPCE – ŠKOLA MONTESSORIOVÉ; FREINETA; PETERSENA AJ.

áva dětí a žen – původně se věnovala mentálně postiženým dětem; v roce 1907 založila v Římě „Dům dětí“ (Casa dei bambini), kde vytvořila originální edukační prostředí v duchu výrazného pedocentrismu a důvěry ve spontánní seberozvíjení dítěte; vycházela ze zkušeností s duševně postiženými dětmi a zejména z vlastních výzkumů při pozorování dětí v různých situacích
každé dítě jakožto jedinečné individuum se vyvíjí jinak, pracuje „samo na sobě“, což je pro něj normální vývoj
vnitřní potřeba „něčemu se učit“ se vyvíjí v tzv. senzibilních nebo senzitivních fázích – jde o určitá období, v nichž je dítě zvlášť citlivé pro vnímání a chápání určitých jevů vnější reality (jsou to například senzitivní fáze pro rozvoj pohybových činností, řeči, morálního cítění atd.) – úkolem výchovy je připravovat podněty a prostředky specifické pro tyto fáze – v tom spořívá smysl tzv. montessoriovského materiálu
teprve když okolní edukační prostředí odpovídá vnitřním potřebám dítěte, když je umožněno, aby jeho absorbující duch přijímal nabídku, může se uskutečňovat „normální“ výchova – v tradiční škole se do tohoto normálního vývoje zasahuje zpravidla negativně
individualizaci umožňuje předem připravené prostředí – zásadní roli hrají speciální pomůcky, které jsou klíčem k poznání světa (pro malé děti to jsou pomůcky ke cvičení činností „praktického života“ a speciální pomůcky pro rozvoj smyslů, rozvoj řeči, rozvoj matematických schopností aj.
v procesu učení, kdy vychovatel ustupuje do pozadí, je rozhodující vnitřní tvořivost dítěte – Montessoriová hovořila o tzv. fenoménu polarizace pozornosti (fenomén Montessori), který objevila, když pozorovala děti při práci – hře
jedná se o mimořádně silné a dlouhé soustředění na určitou činnost, jehož je schopné i malé dítě – při tomto zaujetí se dítě vnitřně rozvíjí a mění
vzdělávací princip montessoriovské pedagogiky lze shrnout do požadavku dítěte vůči vychovateli: „Pomoz mi, abych to mohl udělat sám.“
spolupracovníci a následovníci idejí Montessoriové rozvinuli tento alternativní typ školy především v oblasti předškolní výchovy, avšak realizovali ji i ve vyšších stupních škol, včetně gymnaziálního stupně
byla rozvinuta velká řada didaktických materiálů, které žákům umožňují volit učivo a osvojovat si je podle individuálního učebního tempa
charakteristické pro didaktickou koncepci Montessoriové je slučování dětí různého věku a odmítání striktního rozdělování podle ročníků – v těchto věkově smíšených skupinách má vznikat na základě harmonického soužití, spolupráce a vzájemné pomoci jednotlivců vědomí sociální jednoty, v níž je jedinec respektován ostatními subjekty a ve které může bez překážek sledovat své zájmy
zvláštní postavení v tomto pedagogickém systému zaujímá tzv. „kosmická výchova“ – jejím smyslem je poskytovat dětem povědomí o vzájemných vazbách člověka a přírodního prostředí a přispívat k vytváření zodpovědnosti každého jedince za důsledky vymožeností uměle vytvořené kultury a civilizace
první ZŠ (šestileté) byly založeny v Holandsku; v Německu v Jeně v roce 1924; v současné době: v SRN: téměř 100 Domů dětí (MŠ) a asi 30 ZŠ; v Holandsku: asi 120 škol (z toho 8 SŠ); u nás:“Centrum volného času pro děti a mládež Marie Montessori“; škola v původním pojetí však u nás nevznikla
freinetovská škola – typ alternativní školy založený na teorii C. Freineta (1896 – 1966); klade důraz na roli tvořivé manuální práce žáků (třída jako „pracovní ateliér“)
tento typ alternativní školy pochází od francouzského učitele Célestina Freineta (1896 – 196), jednoho z nejvýznamnějších představitelů myšlenky tzv. pracovní školy – hlavní idea jeho pedagogických snah, rozvíjených v 20. letech 20. století, zní „Par la vie – pour la vie – par le travil (Z života – pro život – prací)
ve svém hlavním díle Moderní francouzská škola (École moderne française) razil koncepci o nutnosti vybavil školní třídu různými pracovními koutky, ve kterých se mohou děti individuálně nebo ne skupinách věnovat činnostem z oblasti přírodních věd a technika, domácím pracím, umělecké tvorbě i jazykové komunikaci
v rámci freinetovského hnutí byl vyvinut velký počet didaktických pracovních technik, které mimořádně obohacují vzdělávací proces
nejdůležitější prvky školní práce podle Freineta jsou: třída jako mnohostranně rozčleněný pracovní prostor pro získávání zkušeností („pracovní ateliéry“); individuální týdenní pracovní plán žáka, projednaný na začátku týdne s učitelem; „pracovní knihovna“, obsahující informativní sešity, která podněcuje k dalším pracovním činnostem i k „bádání“, nyní včetně audiovizuálních materiálů; pokusná kartotéka s návody pro experimentování v přírodovědné, technické a hudební oblasti; pracovní kartotéka, rozčleňující základní učivo pomocí karet s testy a informacemi o úkolech a řešeních; akustické učební programy, zvláště pro jazykovou výuku; školní tiskárna s mnohostranným použitím, která slouží k rozvíjení manuálních a intelektových schopností žáků; nástěnka pro zveřejňování (jmenovitě, nikdy ne anonymně) kritik, pochval, přání a pracovních výsledků žáka; třídní rada jako odraz vysoké zodpovědnosti žáků; korespondence s dalšími školami téhož typu; svoboda vyjadřování v rámci jazykové výchovy a jako vyučovací princip vůbec
nejvíce rozšířeny ve Francii (22 škol v pravém smyslu + ostatní smíšené); existuje poměrně málo škol v podobě úplné freinetovské školy ( hodně škol sympatizuje s freinetovskou pedagogikou (SRN, Polsko); u nás: Svobodová a Jůva, Štech a Prokop

13. - 3 -