. JINÉ ALTERNATIVNÍ KONCEPCE – ŠKOLA MONTESSORIOVÉ; FREINETA; PETERSENA AJ.

vyučování probíhalo v odborných učebnách s použitím vhodných pomůcek a knihovny podle individuálních plánů za poradní asistence učitele (ruší se tak soustava tříd věkově homogenních a umožňuje žákovi postoupit v některém kurzu výše, v jiném předmětu zase do nižšího stupně; neruší se však osnovy, neboť učební látka je předem stanovena a není možný její výběr)
daltonská škola – druh alternativní školy (nazývaný podle experimentální školy v Daltonu, USA), realizující daltonský plán
daltonská škola (nazývaná podle experimentální školy v Daltonu, ve státě Massachusetts, USA) vznikla z iniciativ americké učitelky Helen Parkhurstové (1887 – 1973)
působila osm let na základní škole a později spolupracovala s Marií Montessoriovou, od níž získala závažné podněty pro svou vlastní experimentální školu v Daltonu – tato střední škola pro chlapce a dívky byla založena roku 1919 a Parkhurstová stála v jejím čele až do roku 1942
několik ústředních principů:
svoboda žáka a jeho vlastní zodpovědnost – tento princip se především projevuje konkrétně v tom, že každý žák má vytvořen svůj vlastní program práce na jeden měsíc (zvlášť pro každý předmět), v němž jsou vymezeny výsledky, jichž má v učení dosáhnout (žák přitom postupuje svým tempem a zodpovídá za úspěch svého učení
dovolí žákovi, aby nerušeně pracoval na tématu, které si zvolí, aby se ponořil do zkoumání a řešení problémů, aniž by plýtval svými silami a byl vytrhován zvoněním a nucen přeorientovat svou pozornost, zájem a motivaci na jiný předmět a učitele
dovolí také žákovi pracovat v klidu svým tempem, dobrovolně si volit činnosti a postupy a organizovat si práci, a tak rozhodovat o svém úspěchu či neúspěchu)
zdůraznění spolupráce a vytváření sociálního a demokratického vědomí
osobní zkušenost na základě samostatné práce
usiluje se o vyvážené střídání mezi výukou v rámci celé třídy a skupinovou a individuální prací na úkolech, jejichž pořadí vypracování si žák určuje sám
vyučování probíhalo asi následovně – každý žák totiž uzavírá smlouvu s učitelem a dostává na jejím základě program práce na jeden měsíc pro každý předmět zvlášť; tento program je sestaven na základě předem zjištěného nadání a stavu vědomostí každého dítěte a obsahuje minimální, normální a maximální výkony; žák se začne učit libovolným předmětem dle vlastního uvážení a postupuje vlastním tempem (k dispozici má pracovní návody, bibliografické údaje a pokyny pro splnění ústních a písemných prací, pro konzultaci s učitelem a domácí úlohy); žák přechází z jedné odborné pracovny do druhé, vyhledává pomoc učitele a může spolupracovat se spolužáky (některým předmětům jako hudební, výtvarné, tělesné výchově a ručním pracím se žáci věnují společně; většinou však pracují samostatně, aby svůj pracovní plán za měsíc splnili); na konci měsíce pak každý z nich předloží učiteli vypracované úkoly a písemné záznamy za všech předmětů a dá se vyzkoušet, většinou za pomoci testů (pokud žák svůj úkol nesplnil ze všech předmětů, nepropadá ani není nijak trestán, ale nemůže postoupit dále)
úloha učitele a metody jeho práce se zde také liší od běžné školy: učitel se věnuje pouze jednomu předmětu, v němž je odborníkem a může mu věnovat i své další vzdělávání; v příslušné odborné pracovně plní učitel úlohu rádce, laboranta i hodnotitele, který práci žáků usměrňuje; při zadávání měsíčních plánů seznámí žáka s úkolem a upozorní ho na dílčí problémy; učitel sestavuje úkoly pro žáky a v průběhu jejich plnění odpovídá na dotazy, radí, reviduje písemné úkoly, zkouší a snaží se usměrňovat práci žáků tak, aby rozptyl mezi nimi nebyl příliš velký; vede osobní graf každého žáka a graf třídy a podrobné záznamy o žákově individuálním postupu zpracované přehledně do tabulek; řídí pracovní konference, na nichž se řeší vybrané úlohy za účasti celých tříd nebo skupin; tak učitel zajišťuje společnou práci žáků a udržuje nezbytný sociální kontakt a schopnost společně pracovat ve skupinách
„škola s uvolněnou třídní strukturou“ – uvolnění ztrnulé třídní formace prostřednictvím variability vyučovacích a učebních aktivit
na druhé straně je však koncepce Daltonského plánu kritizována kvůli určitým potížím, které vznikají při jeho praktické realizaci: nedostatečné opakování látky, které je pro zapamatování nutné; nesystematické získávání poznatků; je zde také málo příležitostí pro společnou práci, setkávání dětí mezi sebou a s učiteli, které by je učilo naslouchat a také komunikovat, ovlivňovat a být pod vlivem jiného člověka; dalším problémem je přílišné spoléhání na žákovu aktivitu a volní vlastnosti, neboť žáci se slabou vůlí, neteční nebo domácím prostředím málo podporovaní pracují méně a pomaleji, než jsou schopni
Daltonský plán se uplatnil hlavně v Anglii a USA, ale i v dalších zemích (Holandsko), kde doznal i určitých změn (Japonsko); v současné době je stále zájem o některé prvky Daltonského plánu (např. samostatné učení z vlastního popudu) ve svobodném vyučováním a otevřeném vyučování a zvláště všude tam, kde se uvažuje o reformě školy
montessoriovská škola – typ alternativní školy nazývaný podle italské lékařky M. Montessoriové (1870 – 1952), která rozvinula reformní pedagogické hnutí především v oblasti předškolní výchovy; její koncepce zdůrazňuje vliv vhodných výchovných podnětů na rozvoj dítěte, zejména v „senzitivních fázích“ dětského života
nazván podle Marie Montessoriové (1870 – 1952), italské lékařky, pedagožky, průkopnice mírového hnutí (nositelka Nobelovy ceny za mír) a organizátorky boje za pr