Interpretace VUD

6.  Interpretace výtvarného uměleckého díla. ZAVK / Základy výtvarné kultury „A sochař hněte obličej z hlíny. Ty pak, procházeje se, šel jsi kolem jeho díla, pohlédl na tento obličej a pokračoval svou cestou. A hle, nebyl jsi již týmž. Nepatrně proměněn, ale proměněn, to jest obrácen a nakloněn do nového směru, možná na krátký čas, ale na čas. Člověk tedy zakusil nevyjádřitelný pocit: dotkl se palcem několikrát hlíny. Postavil ti svou hlínu do cesty. A hle, ty jsi proniknut týmž nevyjádřitelným pocitem, ubíráš-li se tudy. A tak tomu bude, i když uplyne sto tisíc let mezi jeho gestem a tvými kroky ..."
(ANTOINE DE SAINT EXUPÉRY) Uměnovědná Interpretace uměleckého díla Interpretace (z lat. interpretare od interpres - vykladač, zprostředkovatel)
vysvětlení, výklad, objasnění
Ladislav Daniel (*1950), prof. PhDr., Ph.D. - vedoucí katedry dějin umění FF UP Olomouc
Přednáší a vede semináře Malířství 17.-18. století v Itálii, Francii a Nizozemí; Malířství 17.- 18. století v Čechách a na Moravě; Metodologie interpretace malířství; Úvod do teorie malířství.
Studium na FF UP (1968-1973), dvě disertační práce (PhDr. 1974, Ph.D. 1999) a habilitace (2000) v oboru Teorie a dějiny výtvarného umění. Výklad výtvarného díla stojí v centru pozornosti historika umění. Interpretace jednoho výtvarného díla je předpokladem hledání souvislostí mezi díly a současně je konečným cílem v podobě zprostředkování, přiblížení konkrétního díla divákovi. V tom je blízká cíli výtvarného pedagoga. Výklad je rovněž bezprostředně spjat s uznáním hodnoty určitého díla jako uměleckého a tím s celou hierarchií hodnot výtvarného umění.
Způsob interpretace se rodí v kontaktu s uměleckými díly a s pohybem v hodnocení umění: uznání a přijetí nového souboru výtvarných objektů do dějin umění mění interpretační přístupy a kritéria hodnocení, proměny interpretačních přístupů zpětně umožňují zpracování a ocenění dosud přehlížených oblastí uměleckých jevů. Při zběžném pohledu možná překvapí, že určitá období starého umění, která jsme zvyklí běžně vnímat jako dávnou a pevnou součást tradice, byla uznána za hodnotu a nově vyložena až ve dvacátém století a že jsme tohoto pohybu v interpretaci svědky i v našich dnech. V dávnější minulosti totiž byly oceňovány jen některé umělecké památky, například ve středověku některé antické umělecké předměty, v renesanci a baroku klasická antika a v baroku gotické umění.
Nově bylo ve 20.století oceněno a vyloženo například římské umění umění baroku, pozdní antiky, rokoka, manýrismu, pozdní gotiky, secese a historismu 19. století. Rovněž umění mimoevropských kultur, umění lidové a naivní. Změny v interpretaci byly obvykle souběžné s proměnami umění téže doby. Tak souvisí například rozvoj expresionistického umění na počátku dvacátého století se znovuoceněním pozdní gotiky a manýrismu.
Sledováním jednotlivých typů interpretačního myšlení můžeme lépe pochopit i náš vlastní přístup k umění, neboť jsme pevně spojeni s myšlením své doby a mnohé názory na umění, jež považujeme za vlastní, mají kořeny v některém ze způsobů myšlení o umění, jak jsou nám doposud známy. Nejstarší známou formou interpretace je chvalozpěv na významné dílo, jeho oslava. U zrodu interpretace zřejmě stála potřeba vyjádřit a odůvodnit úžas nad působivým dílem
V antice se rovněž setkáváme s jinou formou interpretace, s popisem a výkladem uměleckých památek v rámci dobového popisu zemí a míst (Pausaniás).
Mnohé zásadní názory na smysl a význam uměleckého díla najdeme u starořeckých filozofů, především u Platóna a Aristotela.
Od antiky do renesance byl pak vykládán smysl a význam výtvarných děl v malířských a stavitelských traktátech, v letopisech a kronikách nebo ve spisech teologů a filozofů.
Vznik soustavné uměleckohistorické interpretace však spojujeme až se jménem G. Vasariho (1511-1574) a s jeho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Pojal dějiny umění jako dějiny významných umělců a dílo vykládal jako plod jejich génia.
Zakladatel vědeckých dějin umění J. J. Winckelmann (1717 -1768) vyzdvihl význam klasické antiky pro vývoj evropského umění a ustanovil ji nadčasově platným uměleckým ideálem, což na dlouhou dobu určilo směr uměleckohistorického myšlení.
J. Burckhardt (1818­1897) začlenil výtvarná díla do všeobecných kulturních dějin a chápal je především jako plod a doklad vývoje kultury.
Navázáním na Vasariho, Winckelmanna a Burckhardta a polemikou s nimi vznikly prakticky všechny novodobé přístupy k uměleckohistorické interpretaci. Nejvýraznější přelom v jejich rozvoji znamenaly práce historiků umění takzvané vídeňské školy (F. Wick