Interpretace VUD

se zde na pomezí rouhačství. Plody, často obrovských rozměrů, rozeseté po této záhadné zahradě, odpovídají symbolům smyslných žádostí, které odhalila psychoanalýza. Posedlost touhou po ženě je vyjádřena hromadnou jízdou, kroužením mužů kolem koupajících se dívek, stojících ve vodě, která je rovněž jejím symbolem; vyjadřuje ji též nestejná aktivita párů. A k této explozi chtíče a hříchu se druží bez okolků znesvěcování Krista. Dílo Hieronyma Bosche se netají porážkou, jakou v něm utrpěl Bůh. Také zde hovoří jasně náměty, které si umělec vybírá: často se vrací k Urážení Krista; jeho bolestná tvář se tísní a dusí uprostřed sevřené masy sprostých, rozšklebených obličejů, v jejichž ostrých rysech se zračí všechny mravní nedostatky. Propuká v nich lidská bestialita, tlumočená stejnými deformacemi, jaké si vymýšlel Leonardo da Vinci pro své karikatury.
Porážka Boha je porážkou člověka. Bosch, který namaloval s požitkem Sedm hlavních hříchů (na stolní desku, dnes v majetku Prada), se nevyhýbá jejich následkům. Zahrada rozkoší je zasazena mezi dvě postranní křídla: deska po pravé straně představuje Peklo, deska po levé straně je vyhrazena, jak lze očekávat, Ráji. Ale pozor! Ráj nebeský tu je nahrazen rájem pozemským, tj. tím, kde byl spáchán dědičný hřích. S podobným nepoměrem se setkáváme ve výjevech Posledního soudu, který maloval Bosch několikrát; hromadí tu s oblibou groteskní i bolestné tváře odsouzených, zato často vynechává, pomíjí vyvolené. Po této stránce jsou též charakteristické desky chované v Dóžecím paláci v Benátkách, kam se dostaly před velmi dávnou dobou a ne zanedbatelně odtud působily na italské malířství; na prvé z nich se sklíčený muž, odvracející tvář od démona, jenž na něj doráží, a hroužící ji do holé dlaně, oddává nekonečnému zoufalství nad svým zmařeným osudem, zatímco na desce vyhrazené Ráji stoupá jen několik málo vyvolených, provázeno anděly se zašpičatělými křídly, k jakémusi nekonečnému tunelu, kde se objevuje cílové světlo skoro jako přelud na konci velice dlouhé cesty do hlubin noci.“ Řeč obrazů, s.142 - 144 Hermeneutika… …věda a umění výkladu.
Hermés (2. p. Herma., lat. Merkurius) syn nejvyššího boha Dia a Plejády Máie; posel bohů a průvodce mrtvých do podsvětí. Nejenom vyřizoval příkazy bohů (jako bohyně duhy Iris), ale také je uskutečňoval.
Hermeneutika – obor, jehož cílem je nacházet způsoby, jak porozumět zkušenosti (autora) prostřednictvím výkladu díla-věci.
Východisko výkladu: Porozumění je cílem výkladu. Lze odlišit lepší porozumění a horší porozumění (neporozumění).
Pojem „hermeneutika“ – 17. stol. Luther, Flacius Illyricus: výklad Písma.
Hermeneutický postup obvykle zahrnuje:
předběžné porozumění textu:
proč právě tento text?
co v něm hledám?
co si o něm myslím?
nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu (textová kritika):
shromáždění a porovnání rukopisů či vydání;
objasnění, případně oprava nesrozumitelných míst:
vyjasnění nesrozumitelných, neobvyklých slov
oprava porušených míst (korektura);
shromáždění důležitých vnějších okolností:
povaha textu, jeho původní účel a záměr
jeho „zasazení do života“,
o autorovi a vzniku textu,
další historické aj. souvislosti;
souvislosti v rámci celého textu
dokonalejší porozumění textu.
Výklad – samozřejmost? Co je vykládáno? Výtvarné dílo.
Jak je vykládáno? Hermeneuticky  podle pravidel/ností hermeneutiky.
Čím je vykládáno? Řečí anebo též…?
Proč je vykládáno? …?
Motto: „To je dobrá malba. Proto se o ní nedá nic říct.“

Autor 1 konstruuje obsah díla v jeho formě-věci.
Recipient (divák, čtenář) rekonstruuje obsah díla z jeho formy.
Rekonstrukce obsahu je závislá na předporozumění.
Rekonstrukce obsahu = výklad – porozumění.
Rekonstrukce obsahu je přístupná jen ve formě díla-interpretace (výkladová díla) anebo díla-akce (ergodická díla).
Porozumění vede k další rovině předporozumění – HERMENEUTICKÝ KRUH
DOLEŽEL, L. Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha : Karolinum, 2003. ISBN80-246-0735-2. /s.200-201/
Použitá literatura PROKOP, Dušan: Obecná uměnověda. Praha: Gryf, 1994, ISBN 80-85829-04-4
HORÁČEK, Radek a kol.: V dialogu s uměním. Brno: MU, 1994
HUYGHE, René: Řeč obrazů. Praha: Odeon, 1973
DOLEŽEL, L. Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha : Karolinum, 2003.
GRONDIN, J. Úvod do hermeneutiky. Praha : OIKOYMENH, 1997.
MOKREJŠ, A. Hermeneutické pojetí zkušenosti. Praha : Filosofia, 1998.
U zkoušky: Co je to interpretace, uměnovědná interpretace, co interpretace může a co ne, příklad uměnovědné interpretace z literatury o umění - více je ceněn příklad, který si student najde sám. KONEC