Interpretace VUD

hoff, A. Riegl, M. Dvořák a další) na počátku našeho století. FORMÁLNÍ
OBSAHOVÉ
IKONOLOGICKÉ
ONTOLOGICKÉ
PSYCHOLOGICKÉ
STRUKTURÁLNÍ
ZNAKOVÉ
SOCIOLOGICKÉ
FUNKCIONÁLNÍ
SYSTÉMOVÉ
Utřídění interpretací podle L. Daniela (EV) Pro tuto interpretaci jsou podstatné pouze formové kvality, vnímání formy je určujícím klíčem k dílu.
Normativní estetika interpretovala UD podle jejich vztahu k uměleckému ideálu antiky, pojmy: primitivní, barbarský, temný středověk, úpadkové umění,
Přelom 19. a 20. století nový pohled:
Alois RIEGL (1858-1905), sloh, styl, slohové analýzy, umělecké chtění – Kunstwollen, pojmy: optické – haptické…
Heinrich WÖLFLIN (1864-1945), formální analýza, vztahy mezi díly, nazírací kategorie: 1. lineární – malířské, 2. plošnost-hloubka, 3. uzavřená – otevřená forma, 4. mnohost – jednota, 5. jasnost – nejasnost…
Henri FOCILLON (1881-1943), slohové proměny nepojímá jako vývoj, v životě slohu rozlišuje dobu pokusnou (archaickou), klasickou, rafinovanou a barokní, jedinečnost UD – má dvojí podstatu: je hmotou, tvarem, ale také duchem, obsahem. Není myšlenkou, je měřítkem prostoru, je tvarem, formou, která podmiňuje jeho existenci. UD není pouhou stopou umění, je samo uměním.
UD – umělecké dílo FORMÁLNÍ INTERPRETACE Stručná charakteristika jedné (první) z interpretací Co nemůže být cílem a možností interpretace? Interpretace nemůže dílo nahradit, proto sebedokonalejší výklad bez vizuálního kontaktu s dílem ztrácí smysl.
Interpretace nemůže rekonstruovat původní podobu díla, pokud ji ve svém „životě" ztratilo.
Interpretace nemůže stanovit absolutní měřítka kvality, a to ani dočasně, neboť díla se nedají hodnotit absolutně, ale jen poměřováním s něčím jiným.
Interpretace se nemůže ztotožnit s dílem, nikdy totiž nevyčerpá jeho mnohotvárnost a jeho kvality a vždy zůstane vně díla.
(Volně podle H. Bauera.) Co tedy interpretace může? Odpověd' zní zároveň skromně i náročně:
interpretace může z díla slovně pojmout a sdělit to, co vůbec může být sdělováno řečí. Není nutno se bát toho, že výklad díla v pojmech ohrozí dílo nějakým překrytím jeho významu, neboť dílo je empirickým předmětem, a proto definovatelné. Interpretace nevytvoří předmět, ale jeho vstup do porozumění (Bauer). Existence toho, co z díla vůbec může být dále předávána řečí, je umožněno obvyklým předpokladem, že „jádro" uměleckého díla je nezjevné, skryté. Interpretace se obvykle nesnaží dílo převést do slov beze zbytku, ale snaží se vyslovit jeho „jádro", ať už je spatřuje v obsahové či formální sféře díla, v jeho struktuře, znakovosti, originalitě, systému nebo v jeho celku. Interpretace obhájí svou opodstatněnost především tehdy, bude-li v konečném výsledku podporou a optimalizací vnímání výtvarného díla, a bude-li při jeho výkladu nabízet otevřená řešení. Příklad interpretace s dominancí psychologické interpretace:
René Huyghe → Hieronymus Bosch, Zahrada pozemských rozkoší, 1500
René Huyghe (1906-1997)
francouzský historik a teoretik umění, dlouholetý vědecký pracovník Louvru zaměřený na malířství, profesor psychologie umění (École du Louvre, Collčge de France), vydavatel encyklopedie Umění a lidstvo (Larousse)
Řeč obrazů ve světle psychologie umění, 1965, Paříž
Další přestavitelé PI:
Ernst Hans GOMBRICH, Rudolf ARNHEIM Hieronymus Bosch 1450-1516, Hertogenbosch, holandský (vlámský) malíř, malířská rodina, otec původem z Aachen, 1488 členem bratrstva Panny Marie, významným občanem – zakázky, nepodepisoval se - u zhruba 25 maleb a několik kreseb bylo jeho autorství potvrzeno. Zahrada pozemských rozkoší Zahrada pozemských rozkoší, 1500, 206 x 386 cm, nejslavnější triptych - nejvíce záhadný. Obvykle je vykládán jako mravní satira osudu lidské povahy, s velkým počtem symbolů, které ještě nebyly uspokojivě interpretovány. Filip II zakoupil po malířově smrti mnoho jeho obrazů; následkem toho má Madrid (Prado) několik z jeho prací, včetně „Zahrady …“ René Huyghe, Řeč obrazů …, s. 141-143 „Kdybychom měli vyložit překvapující Zahradu rozkoší z Prada, musili bychom se uchýlit ke klíčům snů; a ještě lépe bychom pronikli její skryté záměry, kdybychom si vzali na pomoc psychoanalýzu. Obšírně to doložili Boschovi historiografové Combe a Tolnay, z nichž druhý došel k závěru, že „Bosch načrtává úchvatný obraz potlačených žádostí„. Kde je tedy Bůh? Ve Fůře sena zůstává jen zoufalým svědkem. V Zahradě rozkoší byl zatlačen do kouta, kde ho není skoro vidět. V kruhovém bazénu uprostřed se tu vynořují z vody postavy nahých žen. Kolem podivně jezdí muži na hřbetech neobvyklých koní, o nichž víme z dobových kázání, že zpravidla symbolizovali Vykupitele. Ocitáme