materiál

zásadě zajišťují i její maximální výkonnost, jež je dlouhodobě udržitelná. Tyto teoretické koncepce zdůvodňují tezi, že tržní mechanismus vytváří dostatečné předpoklady pro efektivní využívaní ekonomických zdrojů.
Naopak za hlavní zdroj nerovnováhy a poklesu efektivnosti ekonomiky tyto teorie považují státní zásahy do ekonomiky. Tyto teorie jsou výrazně kriticky zaměřeny proti keynesovské ekonomii.
Mezi základní teze, s kterými se zde pracuje, patří teze o vytěsňování soukromých investic vládními. Podle ní vláda prostřednictvím rozpočtové a peněžní a úvěrové politiky keynesovského typu vytváří podmínky, díky nimž dochází k přesunu zdrojů ze soukromého do veřejného sektoru. Zatímco soukromý sektor je veden ziskovými kritérii a musí čelit tvrdým rozpočtovým omezením, veřejný sektor zpravidla úzce zisková kritéria nesleduje a v určitém ohledu spoléhá na případné finanční zdroje z rozpočtu vlády (jeho rozpočet je částečně měkký). Pokud roste váha veřejného sektoru a vládních výdajů v ekonomice, vede to ve svých důsledcích k méně efektivnímu hospodaření z hlediska ziskových kritérií a tím k suboptimálnímu využíván zdrojů.
Tyto teoretické koncepce (neokonzervativní) odmítají používání nástrojů hospodářské politiky ke stimulaci agregátní poptávky, orientují se spíše na stranu nabídky. Usilují o to, aby hospodářská politika vytvářela určitý stabilní rámec vývoje tržní ekonomiky, proto dávají přednost dlouhodobým stálým pravidlům. Ta podle jejich představy nevedou k destabilizaci ekonomiky v podobě šoků vyvolávaných krátkodobými opatřeními. Jde jim o stabilní prostředí pro podnikání, které by vytvářelo podmínky pro motivaci k práci, podnikání a spoření. Proto zejména usilují o omezení inflace, ale i snížení negativních důsledků zdanění, o omezení přílišné úlohy vlády v ekonomice a zlepšení fungování trhů.
6.2 Typy makroekonomických politik
Rozlišujeme tri hlavní typy makroekonomické politiky: monetární, fiskální a strukturální politiku.
Pojem monetární politika se vztahuje na stanovení nabídky peněz v hospodářství. (základními formami peněz je hotovost a mince, avšak moderní ekonomiky mají ještě jiné formy peněz.) Prakticky ve všech zemích řídí monetární politiku centrální banka.
Fiskální politika se týká rozhodování o státním rozpočtu a stanovení výše a skladby vládních výdajů a příjmů. Zvláště důležitým momentem ve fiskální politice je poměr mezi vládními výdaji a daněmi. Jestliže vláda utratí více peněz, než vybere na daních, je státní rozpočet schodkový, utratí-li méně, je přebytkový. Strukturální politika zahrnuje různé formy vládní politiky zaměřené na změnu stávající struktury národního hospodářství nebo jeho institucí. Strukturální politika se provádí v mnoha formách od drobných změn po zásadní reformy celých ekonomických systémů. Příkladem strukturální politiky je přechod z vládou řízeného hospodářství k tržně orientované ekonomice v České republice nebo na Slovensku. O podobné strukturální reformy se pokusilo mnoho rozvojových zemí. Zastánci strukturální politiky se domnívají, že změnou základních charakteristik v národním hospodářství nebo reformou institucí mohou podpořit ekonomický růst a zvýšit životní úroveň.
6.3 Cíle hospodářské politiky
V současné ekonomické teorii převládá pragmatický přístup k určení cílů hospodářské politiky. Cíle hospodářské politiky jsou především determinovány výsledkem střetu zájmů (často protichůdných) všech subjektů politického života - politických stran, podnikatelských svazů, odborových ústředen, státní administrativy atd.
K formování cílů hospodářské politiky přispívá výraznou měrou konkrétní vývoj ekonomické situace (která je výslednicí fungování tržního mechanismu, minulých hospodářskopolitických rozhodnutí atd.). Stanovení cílů hospodářské politiky je v každé zemi vysoce specifickou záležitostí, která závisí na politickém klimatu dané země.
Bez ohledu na možné odlišnosti v jednotlivých zemích lze říci, že ve všech vyspělých zemích jsou sledovány čtyři skupiny ekonomických problémů, které vyúsťují do čtyř základních cílů státní hospodářské politiky:
a) Vysoká a rostoucí úroveň reálného produktu
základní měřítko hospodářské úspěšnosti země, udává schopnost vytvářet pro své obyvatelstvo vysokou úroveň výroby ekonomických statků a služeb
b) Vysoká zaměstnanost a nízká nezaměstnanost
vytváření vhodných pracovních příležitostí, lid