Základy hydrauliky

p
h +++++
α
ρ
α
ρ
, (4.5)
kde indexy (1, 2) se vztahují k jednotlivým profilům (Obr. 4.1) a h
z
je ztrátová
výška, která vyjadřuje úbytek energetické výšky mezi dvěma průřezy proudu.
Kdybychom potrubí navrtali a připojili k němu svislé trubky nahoře otevřené
(piezometrické trubky), ustavila by se v nich hladina ve výši
gρ
p
, která udává tlakovou
výšku v příslušném průřezu. Spojnice všech koncových bodů těchto tlakových výšek
se nazývá tlakovou čárou. Vyneseme-li nad tlakovou čáru v každém průřezu
příslušnou rychlostní výšku a takto získané body spojíme, dostaneme čáru energie.
- 21 (64) -
Vodohospodářské stavby • Modul 01 • Základy hydrauliky


Obr. 4.1 Grafické znázornění Bernoulliho věty pro vlákno skutečné kapaliny
Příklady použití Bernoulliho rovnice:
K měření rychlostí v proudu můžeme použít Pitotovy trubice (Obr. 4.2), která je
v původním tvaru trubice ohnutá do pravého úhlu a na obou koncích otevřená.
Nastavuje se otvorem směrem proti proudu v příslušném místě kapaliny, kde
chceme měřit bodovou (skutečnou) rychlost u. Ve svislém rameni pak vystoupí
voda do úrovně "3". Toto převýšení určíme použitím Bernoulliho rovnice pro body
"1" a "2" proudového vlákna proti vodorovné trubici. V bodě "1" proudí kapalina
téměř nerušenou původní rychlostí u, kdežto v čelním otvoru "2" je rychlost nulová,
voda trubici obtéká a v trubici se voda nepohybuje. Za předpokladu, že nebudeme
uvažovat ztráty, má Bernoulliho rovnice pro body "1" a "2" tvar:
g
u
g
p
h
g
u
g
p
h
2
=
2
2
22
2
2
11
1
++++
ρρ
,
protože u
2
= 0 a h
1
= h
2
, zůstane u = u
1
, tedy:
H
g
pp
g
u
=
−
=
ρ
12
2
2
,
kde H je převýšení hladiny v Pitotově trubici nad hladinou proudu. Ukazuje
tedy rychlostní výšku místní rychlosti. Hledaná rychlost má velikost:
Hgu 2= , nebo přesněji Hgu 2ϕ= , (4.6)
kde ϕ je opravný součinitel, který je závislý na konstrukci trubky a určí se tárováním.
K měření průtoku v potrubí se používá venturimetr (vodoměr). Proud se v něm zužuje
z původního průměru D
1
na průměr D
2
v hrdle a poté se opět pozvolně rozšiřuje na
původní velikost. Zúžením se zvětšuje rychlost na újmu tlaku, to ukazuje Bernoulliho
rovnice, zapíšeme-li ji pro průřez "1" před zúžením a pro průřez "2" v hrdle. Při
zanedbání ztrát na krátké vzdálenosti, Bernoulliho rovnice má tvar:
g
v
g
p
h
g
v
g
p
h
2
=
2
2
22
2
2
11
1
α
ρ
α
ρ
++++ ,
a pro α = 1, h
1
= h
2
a H
g
p
g
p
=−
ρρ
21
nabude Bernoulliho rovnice tvaru:
)(
2
1
=
2
1
2
2
vv
g
H − , (4.7)
kde H je rozdíl tlakových výšek, který odečteme na piezometrických trubicích.
Tato rovnice má dvě neznámé (v
1
a v
2
), a proto musíme nalézt druhou
- 22 (64) -
Hydrodynamika
nezávislou rovnici, tak abychom systém uzavřeli. Touto druhou rovnicí bude
rovnice spojitosti, která má pro profily "1" a "2" tvar:
v
1
A
1
= v
2
A
2
,
2
1
2
2
2
1
2
21
==
D
D
v
A
A
vv . (4.8)
Nyní máme dvě nezávislé rovnice o dvou neznámých, které mají právě jedno
řešení. Substitucí (4.8) do (4.7) a po úpravě obdržíme:
4
1
4
2
2
1
2
=
D
D
Hg
v
−
a
4
1
4
2
222
1
2
=
D
D
Hg
AvA
−
=Q .
Protože jsme při odvození tohoto vztahu zanedbali ztráty, bude přesněji:
4
1
4
2
2
1
2
D
D
Hg
AQ
−
=ϕ , (4.9)
kde ϕ je součinitel podmíněný ztrátami ve venturimetru. U normalizovaných
tvarů jej můžeme nalézt v tabulkách, jinak se určí tárováním.
Při velkých tlakových výškách, jaké jsou na vodovodech, by nebylo prakticky
možné použít piezometrických trubic nahoře otevřených, které by musely být
i několik desítek metrů vysoké. Protože však nepotřebujeme znát absolutní
hodnoty tlaků, ale pouze jejich rozdíl, používají se v praxi diferenciální
manometry naplněné rtutí.

Obr. 4.2 Pitotova trubice Obr. 4.3 Venturimetr
Př. 4.1
Vypočtěte průtočné množství vody
v potrubí o průměru D
1
= 10 cm.
Do potrubí je zabudován
veturimetr (Obr. 4.4) o průměru
D
2
= 7 cm. Rozdíl hladin
v rtuťovém diferenciálním
manometru je h
Hg
= 15 mm. Ztráty
ve venturimetru zanedbejte. Obr. 4.4 Venturimetr
- 23 (64) -
Vodohospodářské stavby • Modul 01 • Základy hydrauliky

D
1
= 0,100 m; D
2
= 0,070 m; h
Hg
= 0,015 m;
g = 9,81 m/s
2
; h
z
= 0,000 m; α = 1,00;
ρ
Hg
= 13 550 kg/m
3
; ρ = 1000 kg/m
3
.
Řešení:
Z podmínky rovnováhy k rovňové ploše A-B (Obr. 4.4) platí:
p
1
+ ρ g h
1
= p
2
+ ρ g h
2
+ ρ
Hg
g h; ∆p = p
1
- p
2
; h
Hg
= h
1
- h
2
;
∆ p = (ρ
Hg
- ρ) g h
Hg
;
∆ p = (13550 - 1000)*9,81*0,015 = 1,847 kPa.
Bernoulliho rovnice (4.5) zapsaná pro profily "1" a "2" má tvar (srovnávací
rovina je v ose potrubí):
z
2
22
2
11
2
=
2
h
g
v
g
p
g
v
g
p
+++
α
ρ
α
ρ
; h
z
= 0; p
1
- p
2
= ∆p; α = 1,0;
g
vv
g
p
2
=
2
1
2
2
−∆
ρ
;
rovnice spojitosti pro profily "1" a "2": v
1
A
1
= v
2
A
2
;
2
2
2
1
1
2
1
12
==
D
D
v
A
A
vv ;






−






−
∆
11000
1847*2
=
1
2
=
4
4
4
2
4
1
1
07,0
10,0
D
D
p
v
ρ
= 0,942 m/s;
Q = v
1
A
1
=
4
10,0*
942,0
4
22
1
1
ππ
=
D
v = 0,0074 m
3
/s.
Potrubím protéká průtok 0,0074 m
3
/s vody.
Kontrolní otázka
- Co vyjadřuje Coriolisovo číslo?

5 Ustálený výtok kapaliny otvorem z nádob
Můžeme rozlišit výtok z nádoby:
null ustálený, kdy vytékající množství kapaliny neustále doplňujeme (výtok
Q je roven přítoku Q
p
), hladina zůstává ve stejné poloze, tlaky a rychlosti
jsou nezávislé na čase;
null neustálený, při kterém se hydraulické charakteristiky mění s časem. Přítok
Q
p
není roven výtoku Q a hladina v nádrži stoupá nebo klesá. Jinými slovy
dochází k plnění nebo prázdnění nádrže.
Z hydraulického hlediska rozlišujeme výtok:
null volný (nezatopený) - kapalina vytéká do vzduchu a výtokové
charakteristiky nejsou ovlivňovány kapalinou za
otvorem;
null zatopený - kapalina vytéká pod hladinu kapaliny za otvorem;
null částečně zatopený - kapalina vytéká současně pod hladinu a do
vzduchu tak, že část výtokového otvoru je pod
hladinou - výtokové charakteristiky částečně
ovlivňuje kapalina za otvorem.
- 24 (64) -
Ustálený výtok kapaliny otvorem z nádob
5.1 Volný výtok malým otvorem ve dně
Nádoba o vodorovné průřezové ploše A
0
má ve vodorovném dně výtokový
otvor plochy A, kterým vytéká kapalina průřezovou rychlostí v. Na hladinu
nechť působí tlak p
0
a na výtokový paprsek tlak p
c
.
K výtokovému otvoru se dostávají jednotlivé částice ze všech stran, takže
postupují v křivočarých trajektoriích. Za otvorem se vytvoří výtokový paprsek,
a protože zakřivené dráhy částic zachovávají i za otvorem plynulý tvar, bude
průřez výtokového paprsku menší než průřez otvoru. Nastává zúžení neboli
kontrakce paprsku, který charakterizujeme součinitelem zúžení ε (ε < 1) -
poměr zúženého průtočného průřezu A
c
k ploše výtokového otvoru A. Použitím
Bernoulliho rovnice pro hladinu a pro zúžený průřez a dále rovnice kontinuity
(4.3) obdržíme po úpravě vztah pro průtok:
( )
2
0
2
22
0
0
-1
2
A
A
g
pp
c
c
hg
AQ
ϕεα
µ
ρ
−
+
= , (5.1)
kde ϕ je součinitel výtokové rychlosti
ξα
ϕ
+
=
c
1
,který udává poměr
skutečné a teoretické průřezové výtokové rychlosti a kde α je Coriolisovo číslo
(Odst. 4.2) a ξ součinitel ztrát, který zahrnuje všechny ztráty energie při
proudění od hladiny 0-0 k zúženému profilu C-C. ε je součinitel zúžení -
A
A
C
=ε a µ je součinitel výtoku (podíl skutečného průtoku k průtoku
teoretickému) - ϕεµ = .

Obr. 5.1 Výtok kapaliny otvorem ve dně Obr. 5.2 Zúžení úplné a neúplné
U malých otvorů bývá také přítoková rychlost nepatrná (je-li A
0
»A):
( )
g
pp
c
hgAQ
ρ
µ
−
+=
0
2 .
Velmi často působí na hladinu i na výtokový otvor stejný tlak, a proto
p
0
- p
c
= 0, takže dostaneme výrazy:
hgv
c
2=ϕ , hgAQ 2µ= . (5.2)
Tyto výrazy v podstatě odvodil Toricelli (1608-1647).
- 25 (64) -
Vodohospodářské stavby • Modul 01 • Základy hydrauliky

5.2 Součinitelé výtoku, zúžení, výtokové rychlosti a ztrát
Na velikost zúžení má vliv vzdálenost otvoru od stěn nádoby a tvarování hrany
otvoru. Je-li otvor ostrohranný je zúžení veliké, jsou-li hrany zaobleny, pak se
zúžení podstatně zmenší. Stěny ovlivňují zúžení jen v případě, jsou-li blízko otvoru.
Při vzdálenosti větší než je trojnásobek příslušné délky hrany otvoru (jedná-li se
o kruh jde o průměr D), stěny na zúžení nepůsobí. Nepůsobí-li stěny na zúžení,
hovoříme o dokonalém zúžení, v opačném případě se jedná o zúžení nedokonalé.
Při nedokonalém zúžení je průměr paprsku větší než při dokonalém. Při
nedokonalém zúžení (l < 3 a - Obr. 5.1) je součinitel výtoku definován vztahem:






+=
2
s
2
641,01
A
A
n
µµ ,
kde A je plošný obsah výtokového otvoru a A
s
plošný obsah stěny, ve které je otvor.
Nastává-li zúžení ze všech stran, říkáme, že zúžení je úplné. Splývají-li hrany
otvoru na jedné nebo více stranách se stěnami, pak na těchto hranách otvoru
odpadá zúžení. Tento případ nazýváme zúžení částečné. Při částečném zúžení
(Obr. 5.2 - otvory I, III a IV) se udává součinitel výtoku µ
č
:
( )
O
s
č
χµµ +1=,
kde s je délka hran, podle kterých není kontrakce, O celkový obvod
výtokového otvoru a χ = 0,13 pro kruhové otvory a χ = 0,15 pro obdélníky.
Součinitel výtoku se pohybuje v dosti širokých mezích. Pouze u malých ostrohranných
otvorů a při úplném dokonalém zúžení můžeme brát jako střední hodnotu:
µ ≈ 0,60 až 0,62.
Hodnoty pro větší otvory jsou uvedeny v Tab. 5.1. Hodnota součinitele výtoku
se změní, připojí-li se k otvoru nátrubek. Krátký vnější nátrubek průtočnost zvýší
a vnitřní (Bordův) nátrubek naopak průtočnost sníží.
Tab. 5.1 Součinitel výtoku otvorem
tvar otvoru µ
1. malé otvory s dokonalým zúžením (ϕ = 0,97, ε = 0,64) 0,62
2.
malé otvory s nedokonalým všestranným zúžením (plocha otvoru je
menší než 1/10 plochy stěny v níž je otvor umístěn):
- malé kruhové otvory těsně u stěn
- malé čtvercové otvory se zúžením ze 3 stran

0,63
0,64
3.
malé obdélníkové otvory s poměrem stran 1:2 s částečným zúžením:
- zúžení z jedné, a to delší strany
- zúžení z jedné, a to kratší strany

0,64
0,65
4. otvory středních rozměrů s všestranným zúžením 0,65
5. velké otvory s všestranným zúžením 0,70
6. otvory u dna (výtok pod stavidlem) s podstatným bočním zúžením 0,70
7. otvory u dna s průměrným bočním zúžením 0,75
8. otvory u dna s plynulým usměrněním proudu 0,80
5.3 Volný výtok otvorem ve svislé stěně
Pro volný výtok otvorem šířky b = konst., tedy pro otvor obdélníkový
(Obr. 5.3 a), platí:
















+








+=
2/3
2
0
2
2/3
2
0
1
2
-
2
2
3
2
g
v
h
g
v
hgbQ
αα
µ . (5.3)
- 26 (64) -
Ustálený výtok kapaliny otvorem z nádob
Pro volný výtok kruhovým otvorem o poloměru r (Obr. 5.3 b) platí (při
odvození byla použita binomická věta):
T
2
4
T
2
T
2
1024
5
-
32
1
-1= hgr
h
r
h
r
Q πµ
























, (5.4)
kde h
T
je hloubka těžiště kruhového otvoru pod hladinou. Je-li 3,0=
h
r
T
dává
výrazy v hranaté závorce hodnotu 0,998 neboli je přibližně roven jedné, a proto:
T
2
2 hgrQ πµ≈ . (5.5)

Obr. 5.3 Výtok čtvercovým a kruhovým otvorem ve svislé stěně
5.4 Volný výtok hydraulicky malým otvorem ve
svislé stěně
Pokud je největší svislá vzdálenost obrysu otvoru od těžiště otvoru e
max
:
T
25,0 he
max
≤ ,
kde h
T
je hloubka těžiště výtokového otvoru pod hladinou, pak se jedná o výtok
hydraulicky malým otvorem a můžeme zanedbat změny rychlosti ve výtokovém
otvoru. Vzorec pro výtokové množství se zjednoduší (s chybou pod 1 %):
T
2= hgv ϕ ,
T
2= hgAQ µ , (5.6)
za předpokladu, že na hladinu a na výtokový paprsek působí stejný tlak.
5.5 Výtok ponořeným otvorem ve svislé stěně
Je-li výtokový otvor libovolného tvaru ve svislé stěně ponořen pod hladinou
dolní vody (Obr. 5.4), pak rychlost je ve všech bodech zatopeného otvoru
stejná a závisí na rozdílu hladin:








+
−
+=
g
v
g
pp
Hgv
c
2
2
2
00
α
ρ
ϕ . (5.7)
Výtokové množství obdržíme, násobíme-li zúžený průřez εA rychlostí v:
vAQ ε= ,








+
−
+=
g
v
g
pp
HgAQ
c
p
2
2
2
00
α
ρ
µ , (5.8)
kde µ
p
je součinitel výtoku pro ponořený výtok (je poněkud menší než pro
výtok do vzduchu, ale rozdíly jsou nepatrné).
Bude-li vliv přítokové rychlosti zanedbatelný a tlak na obě hladiny stejný, bude platit:
Hgv 2=ϕ , HgAQ
p
2µ= . (5.9)
- 27 (64) -
Vodohospodářské stavby • Modul 01 • Základy hydrauliky


Obr. 5.4 Výtok ponořeným otvorem
6 Přepady
Přepad můžeme definovat jako výtok kapaliny otvorem nahoře otevřeným
nebo otvorem, v němž hladina nedosahuje k jeho hornímu obrysu. Vznikne
zpravidla vložením stěny napříč proudu s volnou hladinou. Tato stěna vzdouvá
vodu a voda přes ni přepadá. Konstrukci, přes kterou voda přepadá,
se nazýváme přeliv; nejvyšší část přelivu je přelivná hrana (nebo koruna
přelivu). Přepadající proud vody se nazývá přepadový paprsek.
Tvar a tloušťka přelivné stěny má podstatný vliv na proudění přes přeliv. Proto
podle ní dělíme přelivy na tyto základní typy:
a) ostrohranné přelivy;
b) jezové nebo přehradní přelivy (obdélníkového a lichoběžníkového
příčného průřezu, proudnicové přelivy);
c) přelivy se širokou korunu;
d) zvláštní typy přelivů (šachtový přeliv, boční přeliv, ...).

Obr. 6.1 Typy přelivů a přepadů: a) ostrohranný přeliv, dokonalý přepad;
b) přeliv přes jezové těleso s obdélníkovým příčným profilem; c) přeliv přes
širokou korunu, dokonalý přepad; d) ostrohranný přeliv, nedokonalý přepad;
e) přeliv bez bočního zúžení; f) přeliv s bočním zúžením
Podle ovlivnění přepadového množství přes přeliv hladinou dolní vody
(hladinou za přelivem) můžeme rozeznat:
a) přepad dokonalý - přepadové množství není ovlivněno hladinou dolní vody;
b) přepad nedokonalý (zatopený) - je-li hladina dolní vody nad úrovní přelivné
hrany, je nutné ověřit, zda-li je přepadové množství ovlivněno hladinou dolní vody.
- 28 (64) -
Přepady
Přepad vody přes přeliv může být:
null bez bočního zúžení, jestliže se šířka přelivu b rovná šířce B
obdélníkového žlabu;
null s bočním zúžením, je-li přepad pouze v části přelivné stěny nebo jestliže
se k přelivné stěně žlab zužuje, tedy b < B.
6.1 Ostrohranné přelivy
Přepad přes ostrou hranu nastává, je-li tloušťka přelivné stěny t:
t < 0,66 h,
kde h je přepadová výška (výška přepadového paprsku), což je převýšení
hladiny nad nejnižším místem přelivné hrany. Ostrohranných přelivů
se používá zejména pro měření průtoku, protože jsou experimentálně nejlépe
ověřeny. Pro dosažení přesných výsledků při měření průtoků se požaduje
dokonalý přepad, volný přepadový paprsek a dobré uklidnění přítoku, např.
dostatečně dlouhým přímým přítokovým žlabem. Dále má být přelivná stěna
svislá a hladká, jednostranně upravená do břitu. Je nutné splnit rozmezí
platnosti používaných rovnic a předepsané podmínky pro umístění měrného
přelivu, jinak se musí měrná křivka přelivu určit tárováním přímo na místě.
Výpočet přepadu přes ostrou hranu, Bazinův přeliv
Při výpočtu přepadu přes ostrou hranu (obdélníkový přeliv se šířkou stěny
t < 0,66 h) je přepadové množství Q dáno Weisbachovou rovnicí:
[]
2/32/3
0
3
2
2/3
2
0
2/3
2
0
3
2
2
22
2= khgb
g
v
g
v
hgbQ −=
















−








+ µ
αα
µ , (6.1)
kde µ je součinitel přepadu daného přelivu, h přepadová výška,
g
v
k
2
2
0
α
=
přítoková rychlostní výška a veličinu h
0
= h + k nazýváme energetická
přepadová výška. Výpočet průtoku při neznámé přítokové rychlosti v
0

provedeme postupným přibližováním Q a v
0
. Neuvažujeme-li s přítokovou
rychlostí, obdržíme rovnici Poleniovu nebo Dubuatovu:
2/3
2
3
2
= hgbQ µ .
Součinitel přepadu závisí na typu přelivu, přepadové výšce h, výšce stěny s
1

a na tlaku v prostoru pod paprskem. Je-li tento prostor uzavřen, vysává z něho
proudící paprsek vzduch, takže zde klesá tlak a součinitel přepadu
µ se zvětšuje. Zavzdušní-li se tento prostor (např. rozšířením koryta pod
přelivem nebo zvláštním zavzdušňovacím potrubím) celý jev se stabilizuje
a vytvoří se volný přepadový paprsek, který má stálý tvar.

Obr. 6.2 Bazinův přeliv
- 29 (64) -
Vodohospodářské stavby • Modul 01 • Základy hydrauliky

Obdélníkový ostrohranný přeliv bez bočního zúžení a zavzdušněným
prostorem pod přepadovým paprskem se nazývá Bazinův. Bazinův přeliv
(Obr. 6.2) je základním typem ostrohranných přelivů a protože
byl podrobně prozkoumán, stal se základním měrným přelivem.
Bazin odvodil pro stanovení přepadového množství přes přeliv rovnici, která se
používá se i pro výpočet dalších typů přelivů. Pro její odvození můžeme vyjít
z (6.1), kde zanedbáme člen -k
3/2
, který je malý vůči předchozímu členu h
0
3/2
,
vytkneme h
3/2
a označíme
3
2
µ = m
0
:
2/3
2
02/3
0
2
12








+=
hg
v
hgbmQ
α
, kde
2/3
2
0
0
2
1








+=
hg
v
mm
α
,
pak platí:
2/3
2 hgbmQ = , (6.2)
kde m je Bazinův součinitel přepadu, který zahrnuje ztráty a kontrakci na
přepadu a vliv přítokové rychlosti. Bazin podle pokusů stanovil součinitel
přepadu m:
















+






2
1
+
55,01
0,003
+0,405=
sh
h
h
m , (6.3)
s platností pro (chyba < 1%): 0,1 m < h < 1,24 m;
0,2 m < b < 2,0 m;
m s
1
< 2,0 m.
Přepadové paprsky jsou u Bazinova přelivu vzájemně podobné a Bazin udal
jejich charakteristické rozměry v poměru k přepadové výšce (Obr. 6.2). Ve
vzdálenosti 3 h nad přelivem je snížení hladiny 0,003 h, kdežto nad přelivnou
hranou 0,15 h. Z toho plyne, že se přepadová výška musí měřit ve vzdálenosti
3 až 4 h před přelivem. Přeliv obdélníkový s tloušťkou stěny t < 0,66 h nemá vliv
na tvar přepadového paprsku, a může se proto počítat jako přepad ostrohranný.
Nedokonalý (zatopený) přepad vznikne, je-li hladina dolní vody výše než
přelivná hrana a hladina dolní vody snižuje přepadové množství. Za
přepadovým paprskem vzniká vodní skok, který může být vzdutý, vlnovitý
nebo oddálený. Zatopení nastává pouze při vzdutém nebo vlnovitém vodním
skoku, při oddáleném vodním skoku dopadá paprsek na dno a přepad je
dokonalý (Obr. 6.3 b). Přibližně bylo zjištěno, že vzdutý vodní skok (a tím
i nedokonalý přepad) vzniká při poměru
s
H
< 0,70.
Podrobněji Pavlovskij zjistil, že přepad bude nedokonalý, bude-li poměr
s
H

menší než mezní poměr ( )
*s
H
, který je udaný v Tab. 6.1 v závislosti na poměru
s
h
. Podmínky nedokonalého přepadu jsou:
1) h
d
> s a současně 2)
*




ss


<
HH
. (6.4)
Tab. 6.1 Mezní hodnoty pro nedokonalý přepad přes ostrou hranu
- 30 (64) -
s
h

0,00 0,10 0,20 0,30 0,40 0,50 0,75 1,00 1,50 2,00 3,00
*






s
H

1,00 0,90 0,83 0,78 0,75 0,73 0,68 0,67 0,67 0,71 0,85
Přepady

Obr. 6.3 Přepad přes ostrou hranu
a) se vzdutým nebo vlnovitým vodním skokem (nedokonalý přepad);
b) s oddáleným vodním skokem (dokonalý přepad)
K výpočtu nedokonalého přepadu přes ostrohranný přeliv používáme
nejčastěji postup podle Bazina, který vzorec pro dokonalý přepad (6.2)
redukuje součinitelem zatopení σ
z
:
2/3
2 hgbmQ
z
σ= , (6.5)
kde
3
0,2+11,05=
h
H
s
h
z
z






σ . (6.6)
Nedokonalý přepad je méně prozkoumán než přepad doko