geologie neco k zk

avidla stabilní svahy. V úrovni starých parovin jsou sedimenty zvětralé na hlinito-eluviální hlíny. Zvýšenou pozornost je nutno věnovat podzemním vodám v oblasti střední série, kde břidlice mívají zvýšený obsah pyritu.
3) Ordovik – tvoří převážnou část skalního podkladu Prahy. Mocná souvrství jílovitých břidlic se střídají s polohami písčitými, které jsou vyvinuty jako křemité pískovce a křemence. Je to poměrně pevné souvrství, které odolává sedimentaci a proto vytváří vyvýšeniny.
Svrchní ordovik – začíná vrstvami vinickými, jež jsou vyvinuty jako měkké, černošedé slídnaté břidlice a jsou náchylné k hlubokému zvětrávání. Jsou málo odolné proti denudaci. Téměř nikde nevystupují na povrch. Vrstvy záhořanské jsou pevné, převládají písčité břidlice, střídající se s pískovci a křemenci. Nejmladším souvrstvím jsou pelitické břidlice královédvorské s polohami pevných křemenů kosovských. Ordovické horniny byly při horotvorných pochodech zvrásněny a porušeny podélnými i příčnými zlomy. Dále se projevuje hluboké zvětrání. Podzemní vody, zejména puklinové mají vysoký obsah síranů.
4) Devonské horniny – mají v Čechách i na Moravě většinou vápencový vývoj a krasovými jevy. Pro zástavbu je třeba velmi pečlivě studovat.
5) Spodní karbon – jsou to převážně břidlice, droby, slepence, které poskytují dobrou základovou půdu. Svahy jsou stabilní.
6) Permské horniny – pískovce, arkózy a jílovce poskytují celkem dobré základové půdy. Svahy erozních údolí jsou náchylné k sesouvání zejména tam, kde jsou zvodnělé.
7) Horniny České křídové tabule – souvrství pískovců, pevných písčitých slínů. Pískovce a opuky poskytují celkem dobré základové půdy, ale jílovce a slíny bývají na povrchu měkké a jsou objemově nestálé.
8) Karpatské flyšové pásmo – souvrství pískovců, jílovců a vápenců, jejichž vrstvy se mnohonásobně střídají. Jsou tektonicky velmi porušené. Flyšové horniny rychle zvětrávají a na svazích vznikají mohutné uloženiny jílovitopísčitých sutí, které jsou náchylné k sesouvání. Stabilita svahů bývá narušena erozí vodních toků a často i zásahem člověka. Na staveništi je třeba sledovat vodní poměry (vodovodů, studní přitékajících, polno-hospodářských drenů).
9) Neogenní horniny – mají z hlediska zakládání staveb velmi pestré vlastnosti. Miocéní písky bývají velmi ulehlé a tvoří dobrou základovou půdu. Miocéní jíly jsou obávanou půdou, mnohé objekty na nich založené jsou poškozené svahovými pohyby a vykazují velké sednutí. Na povrchu území trpí jíly objemovými změnami. Na jižní Moravě se v nich vyskytují agresivní síranové vody.
Pliocénní sedimenty jsou pestřejší než předchozí jíly obsahující čočkovité polohy prachovitých zemin a jemných středních písků. Proto jíly snadno rozbředají a znemožňují vyhloubení i menších základových jam bez předchozího odvodnění. Písky zpravidla nejsou ulehlé.
26) Zeminy čtvrtohorních pokryvů
Mají velmi různé vlastnosti podle jejich geneze.
Eluviální zeminy – mají charakter daný matečnou horninou a způsobem zvětrání. Mohou být i velmi měkké.
Svahové suti – na horských úbočích i několik desítek metrů mocné. Jsou zpravidla neulehlé a vykazují pomalý plíživý pohyb po svahu.
Svahové hlíny – mohou být dobrou i špatnou základovou půdou. Záleží také na jejich úložných poměrech a na podloží. Často brání odtoku vody ze skalního podkladu nebo z dolních teras a pak jsou náchylné k sesouvání. Proto je nutné, aby se vyšetřila úroveň hladiny spodní vody v období zvýšených vodních srážek a tání sněhu.
Dejekční kužele bystřin – obsahují zpravidla hrubozrnný materiál a tvoří dobré základové půdy, někdy však obsahují i bahnité složky, které mohou ve výkopech způsobovat sesuvy svahů.
Terasové písčité štěrky – jsou jednou z nejlepších základových půd a říční terasy byly odedávna vyhledávány pro osídlení. Hladina podzemní vody je v nich zpravidla pokleslá. Určité opatrnosti je třeba, protože mohou obsahovat staré říční meandry vyplněné bahnitými náplavy. Méně pravidelné uložení mají štěrky nejmladší údolní terasy. Bývají v nich rozsáhlé hlinité polohy a štěrky mají nepravidelnou mocnost. Mezi štěrkem a stabilním podkladem se vyskytují polohy hlinitých písků i organické výplně starých předhloubených koryt.
Sedimenty kontinentálního zalednění – jsou velmi nestejnorodé. Vlastní morény jsou ulehlé a poskytují dobrou základovou půdu, ale při tání ledovce a v jezerech před vystupujícím čelem ledovce vznikaly velmi stlačitelné a málo únosné jílovito-písčité sedimenty. Hlinité nebo jílovito-písčité vložky v jezerních píscích způsobují také obtíže ve výkopech, neboť zadržují vodu, rozbřídají a podmiňují vznik sesuvů. Morény vysokohorských ledovců bývají ulehlé, obsahují i hrubé neopracované balvany a jsou dobrou základovou půdou.
Spraše – jsou jako základová půda velmi problematické povahy. Příznivější vlastnosti mají spraše naváté z neogenních jílů (v Černých Polích – Brno). Bezpečné jsou sprašové hlíny na Ostravsku. Účelné je sbírat regionální zkušenosti.
Holocénní náplavy – v údolních nivách jsou zpravidla velmi stlačitelné a v důsledku chaotického ukládání velmi pestré. Jak se stěhovali říční ramena, setkáváme se ze sedimenty od štěrkových až po jílovité a organické bahnité zeminy. Staré domy a průmyslové objekty založené na nich plošně jsou zpravidla popraskané. Poněvadž v nich vysoko stojí voda, je vhodné zakládat na pilotách.
27) Etapy geologického průzkumu ložisek nerostných surovin
Geologické přípravné práce mají v podstatě za úkol buď posoudit otevřené lomy a známé výskyty nebo vyhledat nová ložiska k založení nových lomů.
Etapy geologického průzkumu ložisek:
vyhledávání ložisek nerostných surovin
předběžný geologický průzkum ložiska
podrobný průzkum ložiska
provozní průzkum pro těžbu
Jednotlivé etapy na sebe mají účelně a hospodárně navazovat.
Podle směrnice komise pro klasifikaci zásob nerostných surovin zatřiďují se zásoby do čtyř kategorií (C2, C1, B, A) podle toho jak důkladně byly rozpoznány.
Předběžný průzkum ložiska:
Opatřit předběžné informace o staveb hmotách v okolí, prostudovat geologické mapy a zprávy (Geofond, soupis lomů ČR)
Na základě místní prohlídky a petrografického vyšetření vzorků posoudit jakost horniny a její použití k danému účelu.
Vyšetřit úložné a hydrogeologické poměry ložiska, podle jehož tvaru a mocnosti se odhadne určitá zásoba.
Posoudit geografickou polohu ložiska nebo lomu vzhledem k dopravní síti a k místu potřeby.
Podrobný technicko-geologický průzkum:
Podrobné situační a výškové zaměření okolí ložiska.
Geologické mapování území do nových plánů a vyšetření hydrogeologických poměrů.
Sondování nebo pokusné odlámání kamene.
Odběr vzorků a jejich technologický výzkum.
Zpracování výsledků podrobného průzkumu, výpočet zásob, vypracování návrhu na způsob dobývání a plán těžby.
28) Hlavní zásady při zakládání lomů se zřetelem k účelu a geologickým poměrům
Lomy se zakládají pro získání stavebního kamene, pro kamenické práce, pro výrobu dlažebních kostek, silničního s železničního štěrku, pro účely průmyslové. Každý z těchto oborů klade jiné požadavky na povahu horniny a jiné požadavky na způsob těžby. V kopcovitém území na svazích se zakládají lomy stěnové, v rovinatém území lomy zahloubené, jámové. Vyjímečně se kámen těží po hornicku v lomech podzemních.
Stěnové lomy – jsou zpravidla provozně nejvýhodnější. Základnu lomu volíme nad dnem údolí. Pozor na geologické poměry – směr dobývání. Přihlížet ke směru a sklonu vrstev. Při zakládání lomů v čediči je třeba pamatovat na proměnlivý úklon stropů. Je třeba i zvážit polohu svahů ke světovým stranám (pro lomy na stavební kámen i pro výrobu dlažebních kostek jsou výhodnější severní svahy).
Jámové lomy – se zakládají na starých náhorních rovinách na nichž jsou i pevné horniny porušeny do značné hloubky. Čím hlouběji, tím je hornina zdravější a láme se ve velkých lavicích (žula). Jámové lomy jsou za těchto podmínek výhodné a dosahují hloubky přes 50 m. V některých případech se zřizují jámové lomy, aby se nemusela odstraňovat mohutná skrývka oddělující hledanou horninu od údolí. Ze dna jámového lomu se pak razí štola do údolí, kterou se dopravuje kámen a odvádí voda.
Podzemní lomy – příliš velká mocnost skrývky vede někdy k založení podzemních lomů, v nichž se těží kámen po hornicku ve štolách a podzemních prostorách (u nás se vyskytují jen zřídka.. Velké podzemní lomy na stavební kámen známe ze starého Říma a Paříže. Při zakládání lomu je třeba pamatovat na bezpečnost okolí lomu a statiku lomových stěn.
29) Ložiska písku a štěrku.
Písek a štěrk – se používají pro výrobu malty a betonu, při stavbách silnic a železnic, k úpravě propustného podloží plání, při zakládání budov k zřizování polštáře.
Hlavní zásoby štěrku a písku poskytují terasové uloženiny našich řek. Jsou zpravidla uložené ve vodorovných vrstvách, jsou částečně vytříděné, zaoblené. Ve starších terasách (třetihorních, pleistocenních) bývají pak znečištěny hlinitými a jílovitými částicemi a valouny některých hornin.
Mladší terasy větších vodních toků mívají zpravidla čistší a dobře vytříděný pevný materiál. Ve středoevropských poměrech jsou písčité štěrky zakryty mírnými hlínami. Písky a štěrky v údolí nivě jsou obvykle zvodnělé. Podhorské naplavené dejekční kužele mohou obsahovat použitelné písky a štěrky na úpatí svahů. V některých oblastech jsou důležitým zdrojem písku a štěrku morény horských a kontinentálních ledovců (nutné třídění).
Eolické uloženiny – se vyskytují podél širokých údolí větších řek, kde vítr vyvál jemné písky z říčních sedimentů, nebo podél mořského nebo jezerního prostředí. Lze je obvykle použít jen jako jednu z frakcí pro přípravu betonové směsi.
Písčité zvětraliny – některé horniny zvětrávající na písek (žuly, pískovce, arkózy) poskytují také materiál použitelný na zřizování propustných vrstev pod silnicí. Do betonu se nehodí. Jejich ložiska mají nepravidelnou mocnost.
30) Úkoly geologického průzkumu při územním plánování a ochraně životního prostředí
Úkolem územního plánování v dnešním pojetí je pokud možno optimálně využít daného území i jeho přírodních zdrojů se zřetelem k přírodním podmínkám krajiny a s ohledem na ochranu životního prostředí. Účelné rozdělení území na plochy určené pro zemědělské a lesní hospodářství, pro těžbu nerostných surovin, pro sídlištní a průmyslové zastavění s potřebnou sítí technických zařízení, na chráněné území a plochy určené k zotavení pracujících vyžaduje především rozsáhlé znalosti geologických a přírodních poměrů v nejširším slova smyslu. Je nutné uvážit i vlastní činnost člověka a její důsledky pro přírodní prostředí.
Druhy územních plánů:
územní plány širších zájmových oblastí (rajónů) – návrh základních směrnic pro uspořádání zájmových území tak, aby byly využity a rozvinuty všechny možnosti. Plán bývá dlouhodobý.
směrné plány sídlišť s příslušným zájmovým územím – vymezení zájmového území města a řešení vzájemných vztahů mezi sídlištěm a přírodními podmínkami širšího zájmového území. Vymezení jednotlivých ploch – dopravní obvody, asanace, chráněné objekty, vybavenost vodovodní zdroje, energie, …, pořadí výstavby.
podrobné zastavovací plány obcí a měst – se pořizují podle zásad schválených územních plánů vyšších stupňů. Stanoví se v nich druh, způsob, rozsah výstavby, využití pozemků po stránce stavební.
31) Podklady územního plánování
Zpracování územního plánu předpokládá dokonalou znalost plánovaného prostředí. K základním průzkumům přírodního prostředí náleží tyto podklady:
podklady geografické – studium map, prohlídka terénu, morfologické tvary, členitost, rozložení stávajícího zastavění, vodních ploch a toků, zalesněných pozemků, dopravních linií,…
podklady geologické – hlavní předlohou je inženýrsko-geologická mapa, která poskytuje přehled o složení a vlastnostech hornin, hloubce podzemní vody, ložiscích nerostných surovin. Archivní materiály v geofondu v Praze a Bratislavě.
rozbor vodohospodářský – má vedle dat hydrologických a hydrogeologických obsahuje údaje o propustnosti půdních vrstev, ploše lesních porostů, údaje pro akumulaci srážkové i podzemní vody.
rozbor agropedologický – výsledky výzkumu se vyjadřují v pedologických mapách (přihlíží se ke genezi a typu, fyzikálním, chemickým a biologickým vlastnostem půdy).
rozbor klimatologický – má vymezit plochy vhodné a méně vhodné pro osídlení, rekreaci a rozmístění průmyslu a ostatní investiční výstavby.
Vedle těchto rozborů je třeba ještě dalších plánů – otázky společenské, hospodářské, dopravní, biologické, chráněná území atd.
32) Geologické úkoly při plánování a výstavbě sídlišť
Výstavbu nového sídliště i jiného objektu je nutné řešit podle směrného územního plánu nebo zastavovacího plánu jako součást krajiny (sídliště nemá mít povahu nadřazené jednotky, jež se mají poměry v krajině pořizovat). Pro zastavění je nutno vybírat plochy tvořené např. chudými písčitými a štěrkovými půdami, které zpravidla poskytují příznivé podmínky a přitom jsou zemědělsky méně cenné. Při návrhu zastavovacího plánu se vyhýbáme pozemkům s nevhodnými geologickými a základovými podmínkami, jsou to zejména:
zaplavované územní nivy, lužiny, rašeliniště
území ohrožená sesuvy a svahovými pohyby
pozemky na strmých svazích a území na nichž bude horský skalní podklad vycházející na povrch
území poddolované, okraje starých lomů a místa s pokročilými krasovými jevy
v oblastech ohrožených zemětřesením (území podél mladých tektonických linií)