geologie neco k zk

nenápadně převládají určité směry)
Tektonické porušení může způsobovat nestejnorodost základové půdy (nepřípustné rozdíly v sedání, průtoky podzemní vody do stavební jámy po zlomových zónách, zakládání lomů). Studium tektoniky je nutným předpokladem pro řešení velikosti horských tlaků v tunelech, štolách i pro posuzování stability stěn, při výběru přehradního místa, pro vyhledávání zásob podzemní vody – zejména Arteské studny, vyhledávání ložisek nerostných surovin.
15) Zvětrávání hornin
Horniny zemského povrchu jsou neustále vystaveny fyzikálnímu a chemickému působení atmosféry, hydrosféry i biosféry.
Působením fyzikálních faktorů dochází k rozpadu hornin, faktory chemické způsobí rozklad hornin. Probíhají spontánně, vliv klimatických poměrů se může projevit v tom, že některý způsob převažuje.
Zvětráváním jsou postihovány horniny vystupující na souš poměrně do malé hloubky (tzv. pásmo zvětrávání). To sahá do hloubky, v níž se projevují ještě teplotní účinky slunečního záření a chemické účinky vody a ovzduší (u nás až několik metrů)
16) Vznik půd, půdotvorné činitele
Zvětralé horniny tvoří na zemském povrchu zvětralinový plášť. Pokud zůstávají na místě vznik označujeme jako eluvium, které je rozšířeno zvláště na plošinách a rovinách. Z matečných hornin a jejich zvětralin vzniká během času půda. Půda se vyvíjí působením podnebí a dalších půdotvorných činitelů a to jak ústrojných , tak i neústrojných. Vznikem, vlastnostmi, přeměnami a rozšířením půd se zabývá pedologie.
Tvorbu půdy (pedogenezi) podmiňují půdotvorní činitelé jejichž působením se výchozí zemina (substrát) rozděluje v genetické horizonty, skládající půdní profil.
Půdotvorní činitelé jsou dvojího druhu:
Faktory přímo podmiňující přeměnu substrátu v půdu (voda, teplo, vodíkové ionty)
Faktory nepřímé, které ovlivňují a podmiňují účinky přímo působících činitelů (podnebí, organismy, reliéf, čas)
17) Půdní profil, půdní typy, hodnocení půd
Půdní profil – přemísťováním pohyblivých složek, vyluhováním, promýváním, vynášením k povrchu, kapilárním zdvihem a jejich odváděním a ukládáním na jiných místech povrchové zóny se rozčlení původní homogenní substrát v heterogenní, mnohdy ostře ohraničená pásma označovaná jako genetické půdní horizonty, jejichž soubor tvoří půdní profil. Jeho skladba je základním znakem půdního typu.
V humidních oblastech se půdní profil skládá ze tří hlavních horizontů, označují se A,B,C.
Horizont A – (ochuzený, eluviální) je povrchové humózní pásmo půdního profilu, na nějž je vázána hlavní biologická činnost v půdě.
Horizont B – (obohacený, iluviální) je zhutněný a hromadí se v něm přeplavované látky z horizontu A
Horizont C – je půdotvornými pochody nedotčená matečná hornina nebo její zvětralina
V některých půdách se vyskytují tato další horizonty:G – glejový
Ca – karbonátový
Půdní typy – půdy dělíme podle perkolace (podle směru pohybu půdních roztoků)
Půdy terestrické – suchozemské
Půdy semiterestrické – v dosahu podzemní vody nebo střídavě zaplavované
Půdy subhydrické – vodní
Půdy rašelinné
Pro hospodářské účely hodnotíme půdy z hlediska úrodnosti a výsledek vyjadřujeme zařazením určité plochy do bonitní třídy. Bonitace se děje podle bodovacího systému, který všechny důležité vlastnosti půdy vyjadřuje body. Podle aritmetického průměru součtu získaných bodů se stanoví bonitní třídy.
18) Oběh vody v přírodě
Soubor veškeré vody na zemi se označuje jako hydrosféra. Tvoří jí voda ovzdušná (atmosférická), voda moří a oceánů, v jezerech, ve vodních tocích, ledovcích i voda podzemní.
Všechny zákonitosti oběhu a stavu vody v přírodě plynoucí z klimatických podmínek a povahy hornin studuje hydrogeologie.
Voda se neustále vypařuje a jako vodní pára vystupuje vzhůru do atmosféry. Ve vyšších a chladnějších vrstvách atmosféry se sráží v drobné kapénky – mlživky, z nichž se vytvářejí mraky. Atmosférická vody padá na zemský povrch jako déšť, sníh a kroupy. Voda spadlá na pevniny se vodními toky dostává do moře a tak se uzavírá velký oběh vody.
Pokud se atmosférické vodní srážky dopadlé na pevninu vypaří a znovu se v podobě srážek vracejí k zemi, mluvíme o malém oběhu vody.
Koloběh vody umožňuje nepřetržitou geologickou činnost vody na zemském povrchu, projevující se posouváním hornin, přenášením uvolněného horninotvorného materiálu, jeho usazováním na jiném místě a tím změnu tvaru zemského povrchu.
Vody, které dopadnou na povrch souší v podobě srážek, z části stékají po povrchu, z části prosakují do půdy a propustných hornin, aby jako podzemní vody kolovaly pod povrchem.
19) Typy podzemních vod
Vody vyskytující se pod zemským povrchem označujeme jako vody podzemní. Největší díl podzemních vod se tvoří z atmosférických srážek, které pronikly do podzemí spolu s vodami prosakujícími z vodních toků a vodních nádrží. To jsou tzv. vody vadózní (měkké).
Menší díl podzemních vod pochází z vodních par vznikajících z magmatu a pronikajících do povrchových částí zemské kůry. To jsou vody juvenilní.
Podzemní vody mohou horninami pronikat póry (průlinem) podél puklin a dutinami velkých rozměrů (kavernami).
Tím jsou dány i základní typy propustnosti horninových celků: propustnost průlinová, puklinová, kavernózní (krasová)
Podle propustnosti rozlišujeme horniny propustné a nepropustné. Při sestupu vody propustnými horninami se vytvářejí pásma podzemní vody (od povrchu):
Podzemní voda v tzv. provzdušněném (průchozím) pásmu tvořená půdní vodou a hlouběji mezilehlou vodou.
Podzemní voda ve zvodněném pásmu, jejíž povrch tvoří hladinu podzemní vody. Vzlínáním v kapilárních průlinách vystupuje voda nad hladinu podzemní vody a vytváří kapilární obrubu (třáseň)
Vody proniklé průchozím pásmem propustných hornin se zadržují a vzdouvají na nepropustném podkladě a v propustných horninách vytvářejí nádrž podzemní vody.
Hladina podzemní vody v horninách s průlivovou a puklinovou propustností může být volná nebo napjatá. Na volnou hladinu působí jen atmosférický tlak. Při stlačení volné hladiny nepropustným nadložním krytem, hydrostatickým tlakem, nebo tlakem plynů a par přechází volná hladina v napjatou (tlak je pak větší než atmosférický – artéská voda).
20) Složení a vlastnosti podzemních vod
Jak fyzikální, tak chemické vlastnosti vody jsou podmíněny obsahem různých látek a sloučenin ve vodě. Tyto látky jsou buď:
Mechanicky přimíšené organické i neorganické látky ve vodě nerozpuštěné, jsou rozptýlené. Usazením se dají z vody odstranit (oddělit)
Rozpuštěné pevné i plynné látky, které se dostávají do vody z hornin nebo z ovzduší.
Mikroorganismy (zvláštní bakterie) ve vodě rozptýlené.
Mají-li být podzemní vody využity jako pitné, určují se jejich tzv. vnější znaky (pach, chuť, čirost a průhlednost), fyzikální a fyzikálně chemické vlastnosti (teplota, koncentrace vodíkových iontů, elektrická vodivost, radioaktivita), chemické složení. Sleduje se také bakteriologické a biologické složení.
Vody říční, jezerní i dešťové jsou měkké (vhodné k vaření, praní, mytí a pro průmyslové účely). Mají schopnost rozpouštět minerály a horniny – hladové vody.
Vůči horninám a mnohým stavebninám jsou to vody útočné, nebo-li agresivní.
Agresivní jsou i podzemní vody, které obsahují volný CO2, organické kyseliny, nebo větší množství solí, silných kyselin (chloridů, síranů, dusičnanů, sirovodíků, sirníků)
21) Stručný přehled geologické stavby ČSSR
ČR je rozdělena na:
Český masív
Karpatskou soustavu
V prvohorách se Český masív (starší) i karpatská soustava (maldší) vyvíjejí současně. Střídají se transgrese a regrese moře. Část starých sedimentů i vyvřelin prodělává regionální metamorfózu. Hercynské a variské vrásnění je poslední vrásnění Českého masívu (v pemokarbonu). Potom už je Český masív souší a jen někdy (v křídě) je pokryt mělkým mořem. Karpatskou soustavu variské vrásnění nestačilo zkonsolidovat. V druhohorách se zde vytváří část geosynklinály ??? , jež koncem křídy v paleogenu podléhá alpskému vrásnění. Morfologicky je karpatská soustava členitá, má ostré vrcholky, je erodovaná. Karpaty podobně jako Alpy jsou mladá horstva.
22) Druhy geologických map
Geologická mapa zobrazuje geologické poměry a stavbu území, jak se jeví na zemském povrchu. Z dobré geologické mapy je možno vyčíst, které horniny vystupují na povrch území, můžeme usuzovat o statigrafických a tektonických poměrech, o výskytu užitkových hornin a nerostů.
Geologické mapy se sestavují z různých hledisek a v různých měřítkách. Rozeznáváme:
Mapy přehlednéM 1:100 000, M 1:200 00
Mapy základníM 1:20 000, M 1:50 000
Mapy podrobnéM 1:2000, M 1:10 000
Mapy odkryté – při jejich sestavování je kladen důraz na horniny předkvartérního podkladu a nebere se zřetel na pokryvné útvary.
Mapy přikryté – v nich se vyznačují i různé pokryvné útvary.
Starší geologické mapy – byly sestavovány jen podle prohlídky území, podle toho co mohl geolog na povrchu vidět.
Mapy půdních poměrů – obsahují údaje o půdních druzích, horninách předkvartérního. V mapách byla vyznačena hlavně hloubka skalního podkladu páskovou zobrazovací metodou. Bylo využito i odstínů barev.
Inženýrské geologické mapy – vychází z dobré geologické mapy a znázorňují jak horniny předkvartérního podkladu, tak i pokryvy a jejich mocnosti. Vyjadřuje různé geodynamické jevy (sesuvy, erozní tvary, krasové jevy…) a hlavní geologické údaje.
I.G. mapy se sestávají nejméně ze tří listů:
a) mapy inženýrskogeologických poměrů
b) mapa hydrogeologických poměrů
c) mapa dokumentační
Z těchto tří základních listů je možno sestavit různé účelové mapy rajónové (mapy základových poměrů)
23) Geologické profily
Geologické profily slouží k názornější představě o průběhu vrstev a k objasnění geologické stavby studovaného území. Znázorňují zpravidla průběh vrstev a tektonických linií ve svislé rovině. Rozlišujeme:
a) Geologické profily měřené, u nichž je věší část plochy v terénu viditelná (odkryvy, profily kopanými sondami, rýhami, hluboko zaříznutá území řek, výkopové stěny)
b) Geologické profily sestrojované – sestrojujeme z geologických map a na základě dalších informací získaných z vrtů, studní, důlních prací.
Pokud jde o orientaci profilů vůči vrstvám skalního podkladu rozeznáváme:
profily příčné vedené kolmo na směr vrstev
profily podélné vedené ve směru vrstev
profily šikmé
Geologické profily se zpravidla sestavují ve stejném měřítku pro výšky i délky, je však třeba znát postupnou genezi jednotlivých vrstev a morfologický vývoj údolí. Kdybychom dobře nechápali geologicko-historický vývoj povrchových vrstev, mohli bychom se dopustit hrubých chyb.
24) Geologické přípravné práce, metody průzkumu
Geologické přípravné práce mají různé úkoly a různou povahu, podle toho, ve kterém období určované stavby se konají, jaký význam má projektované dílo, jak složité jsou geologické poměry a jak pokročil základní geologický výzkum v širším okolí studovaného staveniště.
Rozeznáváme:
1) Předběžný výzkum konaný v době, kdy se pracuje na prvních náčrtcích stavby a kdy se hledá vhodné staveniště a připravuje investiční úkol.
2) Podrobný geologický průzkum – úkolem je vyšetřit spolehlivé podklady pro vypracování technického projektu, stavebních rozpočtů, plánů a pracovních postupů na staveništi.
3) Provozní geologický průzkum konaný během stavby, zejména při výkopu stavení jámy a při jiných vykopávkách na staveništi, pro kontrolu závěrů předběžného geologického výzkumu a pro detailní potřeby stavby.
Podkladem pro geologické přípravné práce je základní geologický výzkum, který se zabývá hlavně soustavným geologickým a hydrogeologickým studiem a mapováním území státu. Výsledkem jsou různé geologické mapy vydávané Ústřední geologickým ústavem. Důkladná znalost geologických poměrů širšího období staveniště je důležitá proto, aby se nestavělo např. na ložiskách nerostných surovin a nezastavovala se infiltrační území důležitých zdrojů podzemní vody.
25) Přehled předkvartérních základových půd podle geologické příslušnosti
Protože různé základové půdy se chovají různě podle svých vlastností a poněvadž tyto vlastnosti jsou dány geologickou povahou horniny, je účelem srovnávat zkušenosti podle geologických podmínek staveniště. Příslušnost hornin na staveništi k určité geologické jednotce by měla už předem u geologa i projektanta vyvolat představu, jak se bude založená stavba chovat, jaké budou potíže při stavbě a jak by měl být zaměřen průzkum. Geologický přístup k základovým půdám má tedy regionální charakter.
Tyto horniny u nás:
1) Horniny krystalinika – na parovinách Českého masívu; obávaný jev je hluboké zvětrávání a nepravidelné zvětrávání krystalických břidlic. Hlinitopísčité a slídnaté eluviální zvětraliny jsou velmi stlačitelné. Druhým vážným problémem bývá přítomnost měkkých hladových vod. Krystalické horniny v sousedství mladších pánví bývají omezeny zlomy (někdy bývá styk hornin brněnské vyvřeliny s neogenními slíny morfologicky zostřený).
2) Algonkické sedimenty – jsou mořského původu a byly rozčleněny do tří sérií.
nejstarší (předsplitová) – tvořená komplexem jílovitých břidlic částečně přeměněných na fylitické břidlice a fylity.
střední série (splitová) – se skládá jednak z slínovitých břidlic a polohami buližníků, jednak z produktů podmořského vulkanismu.
nejmladší (posplitová) – se vyznačuje neklidnou sedimentací s rytmickým střídáním jílovitých, prachových a drobových hornin a slepenců.
Středočeské algolikum poskytuje velmi dobré základové půdy a zpr