Ukijoe

Žánr UkijoeEliška KundratováSeminární práceÚDLV FF UKAJP100139,2015Japonské dějiny – seminář, 1. ročníkObsah TOC \t "Nadpis kapitoly;1" Úvod PAGEREF _Toc439289873 \h 2Dějinné pozadí a kultura prchavého světa PAGEREF _Toc439289874 \h 3Tvorba ukijoe PAGEREF _Toc439289875 \h 5Vývoj ukijoe PAGEREF _Toc439289876 \h 6Závěr PAGEREF _Toc439289877 \h 8Seznam zdrojů PAGEREF _Toc439289878 \h 9ÚvodŽánr ukijoe označuje umělecký styl původem z Japonska, jehož kořeny sahají až do Číny. To však není neobvyklé, Japonsko je známé přebíráním zahraničních vzorů. Ukijoe využívá techniku dřevotisku, což umožňuje masovou produkci tisků. V této seminární práci se pokusím zachytit nejdůležitější aspekty japonského dřevotisku (jinak řečeno dřevorytu). Tento umělecký styl se začal formovat v 17. století, začnu tedy nastíněním tehdejší společenské situace – v jakých podmínkách a kultuře tyto tisky vznikaly. Dále vysvětlím postup výroby, proměny v technice, námětů a celkový vývoj dřevotisků ukijoe od jeho počátků až po současnost. Cílem této práce tedy není jen popsat čistě umělecký styl a vyjmenovat všechny autory (o to se ani nebudu snažit), pokusím se ale popsat v širších souvislostech dějinné pozadí a vlivy ukijoe na současné umění. Dějinné pozadí a kultura prchavého světa Dřevotisky ukijoe vznikaly v období Edo (1603-1868), kdy veškerá politická a vojenská moc byla v rukou Tokugawského šógunátu. Oficiálně byl hlavou říše sice císař sídlící v bývalém hlavním městě Kjótu, ale měl spíše dekorativní postavení. Jeho úkolem bylo jmenování šóguna, faktického vládce, ale císař neměl pravomoc rozhodovat o jeho volbě. Před obdobím Edo zuřilo století válek. Země byla roztříštěna, vládu vykonávali nad menšími územími místní vojevůdci daimjó, kteří soupeřili o půdu. Nakonec bylo Japonsko v roce 1603 sjednoceno Iejasuem Tokugawou a v zemi byl klid a mír. Veškerá moc byla soustředěna v novém hlavním městě Edu, původně malé rybářské vesničce. Podle tohoto města se tak jmenuje celé období.Udržet stabilní vládu Tokugawům pomohlo izolovat japonské ostrovy (1639), pouze s výjimkou uměle postaveného ostrova Dedžima(kde mohli obchodovat jen Holanďané) u přístavu Nagasaki (zde mohli také obchodovat pod přísným dohledem Číňané) a zakázání křesťanství. Křesťanství mělo smůlu, že zrovna v této době probíhaly v Evropě náboženské války a právě to působilo podvratným dojmem. Když šógunát zjistil, že se dá obchodovat i bez nutnosti křesťanských misií, nebylo nutné toto náboženství v Japonsku trpět. Společnost byla přísně rozdělena do 4 uzavřených tříd. Nejvýš stála aristokracie (dvorská šlechta kuge v Kjótu, provinční daimjó, vojenská buke, vazalové šóguna v Edu hatamoto), pak následovali zemědělci (i když byli nejchudší a museli odevzdávat 40–60 % úrody), níže stáli řemeslníci a na konci žebříčku byli obchodníci, paradoxně nejbohatší. Poslední vrstva byla nejméně vážená, protože nic nevyráběla a jen se „přiživovala“ na ostatních. Obchodníci tvořili s řemeslníky právě novou vrstvu – měšťanstvo. Nejvíce jich žilo v Edu (dnešní Tokio), protože šógun zde držel rodiny šlechty jako rukojmí, a ti obchodníky a řemeslníky logicky potřebovali. Tím pádem se Edo pomalu rozrůstalo a z původně malé vesnice vyrostlo milionové město, větší než tehdejší Londýn. Ve své době to bylo nejlidnatější a největší město na světě, stejně jako je tomu dnes, jen se změnil název hlavního města (Tokio).Mezi obchodníky a řemeslníky začala vznikat ve velkých městech nová kultura: ukijo. Tento termín v buddhistické terminologii původně znamenal „pomíjivý svět“. Paradoxně se ale význam úplně obrátil. Z žalu nad pomíjivým světem a smrtelností se význam začal používat pro slastné, krásné věci. Takový paradox ale není zvláštní výjimkou. I v západní kultuře se objevují podobné výrazy, například latinská rčení Carpe diem (užívej dne) a Memento Mori (pamatuj na smrt). Výraz ukijo pravděpodobně poprvé použil tehdejší spisovatel Ihara Saikaku (1642–1693), který psal o zábavném životě ale i neřestných místech, jako byly nevěstince a hostince a zábavní čtvrtě. Právě tam tato kultura vznikla. Kultura ukijo se projevovala tím, že si měšťané začali užívat materiálních a přepychových věcí. K nové kultuře patřil kult kurtizán, zápasů sumó, gejš, divadla kabuki a loutkového divadla bunraku, ale také dřevořezy ukijoe. Následující citace příkladně znázorňuje tehdejší městskou společnost.„Měšťané si je za levný peníz kupovali u knihkupců, vlepovali do alb a na zástěny a sloupy svých prostých dřevěných domků a těšili se s nimi ve svém pomíjivém životě, který byl jinak plný těžké a pilné práce a odehrával se pod přísnou kontrolou policejního režimu zvaného šógunát.“ Aristokracie a samurajové však tyto obrázky považovali za nízké umění. O kabuki se to ale říct nedá, samurajové na některá představení chodili tajně a v přestrojení.Měšťané si však museli při nových radovánkách dávat pozor. Pokud by především obchodníci dávali nevhodně najevo své bohatství, například nošením drahých kimon, čekala by je perzekuce majetku kvůli výnosům proti přepychu. Každá třída se měla chovat tak, jak jí postavení příslušelo. Proto měšťané utráceli za ozdoby,