Ukijoe

méně nápadné předměty, kurtizány a jiné zábavy, které nebyly na první pohled vidět. Tvorba ukijoe Tyto obrazy byly vytvářeny souhrou čtyř řemeslníků: nakladatele, malíře, řezbáře a tiskaře. Nakladatel sháněl materiál (desky ze sakurového dřeva na řezbu štočků, papír z pulpy morušovníku, rydla a ostatní nástroje) a kupce, sám byl často tiskařem. V dřívějších dobách také poskytoval stravu a ubytování ostatním umělcům (ti většinou vůbec nedostávali peníze a celý život byli chudí). Zadával také témata tisků. Nejpopulárnější náměty bývaly již od počátku obrazy krásných žen tzv. bidžinga. Nejdůležitější prvky dřevořezů bidžinga byly výrazné šaty a křivka šíje. Zobrazení žen bylo velmi rozmanité, od obyčejných přes lazebnice, gejši, kurtizány, dělnice, po kojící matky. Dalšími oblíbenými tématy se staly portréty herců kabuki, zápasníků sumó, výjevy z bitev. Ukijoe se ale využívalo i jako reklamní plakáty k nastávajícím divadelním představením, sumó zápasům nebo k dekorativním výrobkům. Po roce 1830 nastal cestovatelský boom a nejoblíbenějšími náměty se staly krajiny. To dokazují dva nejslavnější krajináři, Utagawa Hirošige (1797–1858) a Kacušika Hokusai (1760–1849).Malíř byl nejslavnější, protože se obvykle jen on podepisoval svou značkou na obraz. Jako mladý učeň přebral od svého mistra rodové jméno, často si změnil i jméno osobní. Nejprve kreslil pozadí a vzory kimona, později mohl kreslit hlavy. Malíř maloval pouze černobílou skicu, ale mohl navrhnout i barevné rozvržení pomocí lokačních značek kentó. Pokud návrh schválil nakladatel, namaloval malíř finální verzi na speciální papír minogami, aby řezbář viděl lépe detaily.Po té se práce ujal řezbář čókó. Ten papír s návrhem přilepil lícem na dřevěnou desku, rydly a dláty desku vyryl. (Existovali také řezbáři, kteří se specializovali pouze na řezbu vlasů). Nejprve obraz vytiskl černobíle. První otisk použil na výrobu štočků pro barevné části. Opět přiložil papír s černobílým otiskem na desku, vyřezal již jen určitou část pro jednu barvu. Všechny štočky pak byly předány tiskaři suriši. Nejprve natiskl celou edici černobíle (kontura), pak přidával postupně jednotlivé barvy. „Barvy nanášel přímo na štoček a otiskoval je na papír tlakem bambusového kotoučku baren (tiskařský lis byl v zemi neznámý). Výsledek vždy závisel na umění tiskaře. Vzhledem k rukodělné povaze japonského dřevořezu lze říci, že neexistují dva barevně totožné tisky.“Celý proces vzniku ukijoe musel být od začátku pod dohledem nakladatele. Výtisky byly složeny z práce všech tří řemeslníků, a jen pokud našli mezi sebou harmonii, mohly vznikat mistrovské kusy. Vývoj ukijoeTechnika dřevotisku vznikla v Číně v 8. století, ale do 17. století byl používán výhradně pro buddhistické či šintoistické potřeby (používal se k ilustrování súter a poutníci si v chrámech tiskli razítka s bohy jako amulety), tisky byly pouze černobílé.Prvním známým malířem dřevořezů ukijoe byl Hišikawu Moronobu (1618-1694), občas zvaným otcem ukijoe. Dal dřevořezům svou tvář, obrazy byly dynamické, často zachycovaly postavy lidí v přírodě, také znázorňovaly příběh. Nejprve měly postavy stejné obličeje, poté se začaly individualizovat. Inspiroval se v japonské staré malbě jamatoe. Technika tisku se vyvíjela. Ze začátku byly dřevotisky pouze černobílé, říkalo se jim samizurie. Později se začala do dřevotisků ručně přimalovávat červená barva, označoval se tak styl benie. Torii Kijomasu (1690s – 1720s) a Torii Kijomitsu (1630–1694)vytvořili systém, který dovoloval použití dalších dvou nebo tří štočků (to znamená další dvě až tři barvy), říkalo se jim tane a benizurie. Dále se přidávaly další barvy a štočky (žlutá, růžová, zelená), až vznikl pětibarevný tisk, zvaný brokátový nišikie. Brokátový tisk se poprvé objevil v obrazech Suzukiho Harunobua (1725–1770). Od této doby můžeme mluvit o zlatém věku ukijoe, kdy tvořili nejslavnější umělci. Do roku 1830 nejčastějším námětem byly krásné ženy a herci kabuki, ale jak je výše zmíněno, nastal cestovatelský boom. Proto se staly velmi populární krajiny. „Prvním, kdo se odvážil pojednat krajinu bez lidí jako samostatné téma obrazu ukijoe, byl Kacushika Hokusai, a není divu, že zvolil horu Fuji. V sérii Třicet šest pohledů na horu Fuji (Fugaku sanjú rokkei) z let 1830–1831 na velký formát zjednodušenými liniemi a ve velkých barevných plochách namaloval monumentální obrazy posvátné hory v jasném počasí i za bouře, ve sněhu i v odrazu jezera, skrze káď bednáře, za mlýnským kolem…“Jak bylo v citátu naznačeno, Kacušika Hokusai (1760–1849) přinesl nový a v současnosti nejpopulárnější námět dřevořezů – krajiny. Zároveň je považován za nejslavnějšího malíře ukijoe. Jeho nejslavnější obraz je bezesporu Velká vlna u pobřeží Kanagawy (Kanagawa oki nami ura) ze série Třiceti šesti pohledů na horu Fudži (Fugaku Sandžúrokkei). Neomezoval se pouze na krajiny, jako každý tehdejší umělec maloval portréty krásných žen, šungy (erotické obrazy), a další náměty.Druhým nejvýraznějším krajinářem byl Utagawa Hirošige (1797–1858). Proslavil se svou sbírkou Padesát tři stanic Tókaida (Tókaidó godžúsan cugi). Tókaidó byla cesta z Eda do Kjóta a na je