Ukijoe

jí trase bylo postaveno padesát tři stanic, které sloužily jako odpočívadla. Hlavní rozdíl mezi ním a Hokusaiem byla přítomnost lidí v jeho obrazech. Své malby si ale často přikrášloval pomocí své fantazie, takže obrazy navádějí dojem, že Tókaidó byla krásná až mystická cesta. Roku 1835 postihlo celou zemi několik let neúrody, kdy nebylo možné utrácet za dekorativní předměty. Můžeme tedy zaznamenat úpadek vývoje dřevotisku. Ukijoe začalo být potlačováno limity na počet barev kvůli údajné extravaganci a luxusu. V některých městech byly dřevořezy ukijoe dokonce úplně zakázány (například v Ósace) reformami Tempó z roku 1841. Tyto zákazy ovšem neuspěly. S technickým pokrokem se brokátové tisky staly ještě více atraktivní a celý vývoj tradičních dřevotisků skončil až s pádem šógunátu v roce 1868. V období Meidži byl dřevořez na několik desítek potlačen, neboť se japonští umělci setkali s novými západními formami umění. Přesto se v tomto období vytisklo několik dřevořezů jokohamae. Vyznačují se viditelně západním vlivem v podobě znázorňování lidí v evropském šatstvu. Větší oživení zájmu o ukijoe nastalo až na počátku 20. století v éře Taišó. Zasloužil se o něj umělec Hašiguči Gojo (1880-1921), zakladatel nového proudu Šin hanga. Od původního ukijoe se liší různými způsoby. Kombinují se západní prvky jako využívání perspektivy, stínování, kompozice a japonské prvky jako tradiční náměty obrazů. Paradoxem je, že tradiční ukijoe inspirovalo evropský impresionismus, a ten zpětně inspiroval Šin hangu. Podobným proudem bylo hnutí Sósaku hanga z poloviny 20. století, které stálo na principech samostatnosti. V praxi to znamenalo, že umělec byl zároveň nakladatelem, malířem, řezbářem i tiskařem. Později se Šin hanga a Sósaku hanga začala prolínat, takže vznikl opět nový styl.V současnosti existuje spoustu autorů, nejen japonských, kteří tvoří technikou ukijoe, ale to je asi všechno, co mají jejich obrazy s tradičními dřevotisky společné. Kombinují techniku dřevotisku s jinými technikami, náměty už nejsou zdaleka japonské, často malují abstraktní tvary a celkově se dá říct, že je to nový styl umění. ZávěrDřevořezy ukijoe jsou jistě jedním z typických prvků japonské kultury. I když v Japonsku byl ve své době považován za běžný řemeslný výrobek, na západě se po otevření Japonska těšilo ukijoe velkému zájmu a obdivu předních umělců a společnosti, především díky mezinárodním výstavám ve Vídni (1873) a Paříži (1878). To dokazuje viditelný vliv dřevotisku na západní umění. Nejprve se jím inspirovali impresionisté. Zářným příkladem je francouzský impresionista Claude Monet (1840 – 1926), který vlastnil zhruba 250 výtisků, 23 přímo od Hokusaie. Jeho nejznámějším obrazem inspirovaným japonským dřevořezy je zřejmě „Japonský most s lekníny“ (Waterlilies and Japanese Bridge). Zde je vidět téměř jasné kopie Hirošigeho obrazu „V chrámu Kameido Tendžin“ (Kameido Tendžin Keidai). Dalším sběratelem tisků a slavným nizozemským malířem, který obohatil své umění o prvky stylu ukijoe, byl Vincent Van Gogh (1853 – 1890). Nejvíce obdivoval zvláštní kompozici obrazů a skladbu zářivých barev. Dokonce namaloval dvě kopie Hirošigeho obrazů. „Kvetoucí slivoň“ (Flowering Plum Tree) podle „Švestkového parku v Kameidu“ (Kameido Umeyashiki) a „Most v dešti“ (The Bridge in the Rain) podle obrazu „Náhlý déšť přes most Šin-Óhaši“ (Óhaši atake no júdači). Ignoroval všechny zásady západního stylu, a to stínování, pravidla zlatého řezu a použití barev. Možná to byl jeden z důvodů, proč byli impresionisté klasickou školou z počátku považování za výstřední až nevkusné. Japonské dřevotisky ovlivnily i tvorbu českého secesního umělce Alfonse Muchy, Vojtěcha Preissiga a spoustu dalších. V jejich obrazech se objevují specifické japonské prvky, například paravány. Celkově v počátku 20. století můžeme sledovat fenomén japonismu (nejen) v českém umění, který se rozšířil právě z Francie. Není tedy divu, že se brzy stalo módní sbírat japonské dřevotisky. Dokonce i Česká republika má díky Vojtěchovi Náprstkovi, Sigismundovi Bouškovi, Joe Hlouchovi a dalším českým sběratelům japonského umění rozsáhlou sbírku japonských dřevotisků. Nejvíce jich je uloženo v Náprstkově muzeu a Národní galerii v Praze. Ukijoe má přes všechny své zajímavé prvky jeden podstatný nedostatek. Jelikož je využívána technika barvotisku na jednotlivých dřevěných štočcích, není možné míchat a kombinovat větší množství barev. Proto působí ukijoe „razítkovým“ dojmem. Na druhou stranu, tato nevýhoda může být brána jako ono kouzlo, které dřevotisky ukijoe mají. Navíc současní umělci se neomezují na tradičních 5 štočků a kombinují dřevořez s jinými technikami, můžeme tedy říct, že se tento umělecký styl nadále vyvíjí.Seznam zdrojůLiterárníHelena HANCOOPOVÁ, Dagmar BRAUNOVÁ. Zlatý věk ukiyoe: Japonský dřevořez ze Západočeského muzea v Plzni. Národní galerie v Praze, 2004Edwin O. REISCHAUER, Albert CRAIG. Dějiny Japonska. NLN, s.r.o., 2001Shigeyoshi MIHARA. Ukiyoe. Some Aspects of Japanese Classical Picture Prints. Monumenta Nipponica. Vol. 6, No. 1/2, 1943 Internetovéhttp://learningobjects_devel.wesleyan.edu/blockprinting/flash/main.html