Stručně Eduard Petrů - Úv. do studia lit. vědy

Úvod do studia literární vědy
Eduard Petrů
Co je to literatura
= umělecké dílo, které má tři funkce:
a) informativní – schopnost díla poskytnout informace o skutečnosti, která je předmětem lit. reflexe (nelze brát fikční informace vážně)
b) formativní – vliv lit. díla na formování postojů vnímatele a následně na jeho jednání (působit, dotknout se čtenáře)
c) estetickou – vytvoření podmínek pro estetický prožitek lit.
- pro naukovou lit. – je dominantní fce informativní, cílem je však také přesvědčit vnímatele o správnosti informací - formativní fce, ta se však může plně rozvinou jen tehdy, splňuje-li estetickou fci
- pro publicistiku – dominantní fce formativní (snaží se přesvědčit vnímatele o nutnosti hodnocení, přesvědčování (má-li být účinné) musí mít výběr věcných informací – informativní fci a dále estetickou fci
- pro krásnou lit. (publicistiku) – má fci informativní i formativní, nejdůležitější je však estetická
- definice = komplexní ztvárnění živ. reality formou řádu
Co je literární věda
- máme 4 možnosti pojetí výkladu lit.:
odmítnutí možnosti vědeckého zkoumání lit. díla a lit. procesu (teorie, badatel má jít buď s vědou a nebo s lit.
podle postojů reprezentantů lit. věda sice neexistuje, ale má možnost existovat (když připustíme, že dílo je vytvářeno rukopisem
ztotožnění nebo úzké spojení s jinou vědní disciplínou, jejíž vědeckost není zpochybňována (např. s lingvistikou)
- v Čechách má dlouhou tradici – Josef Dobrovský – Geschichte der Bőhmische Sprache und Literatur (1791)
literární věda existuje – lit. vědu můžeme chápat jako syntetický pojem, označující soubor speciálních věd, jejichž předmětem zkoumání je beletrie
- teorie literatury = texty beletrie (literatura primární)
Literárněvědná metodologie
- zkoumá odborné literárněvědné texty,k aby mohla stanovit adekvátní postupy zkoumání lit. díla
analýza komparační – zařazuje zkoumaný jev do širší kategorie jevů (např. zda se jedná o román nebo povídku), není možno odhalit individuální vlastnosti (typizace)
analýza vztahová – nesnaží se o určení směru tohoto vztahu
analýza kauzální – určuje nejen samu existenci vztahu, ale také příčinu a účinek
- důležité je, co je zkoumáno
- lit. dílo analyzujeme cestou nepřímých postupů, abychom odhalili jeho podstatu
- můžeme ho zkoumat postupy pomocných disciplín (lingvistika, historie, psychologie) – nemohou však nahradit postupy literárněvědného bádání
Teorie literatury
= nejstarší disciplína (již ve starověku) např.:
Aristoteles – Poetika, Rétorika
- v Čechách:
Jan Blahoslav – Musica, Gramatika česká
- propagátor vzdělanosti v Jednotě bratrské
- pro teorii jsou důležité dodatky k těmto dílům – nepřikazuje v nich jak má autor postupovat, ale vymezuje čemu se má vyhnout
Bohuslav Balbín – spis Verisimila humaniorum disciplinarum
- významný poetik a rétorik
Josef Jungman – Slovesnosti
- období NO
František Palacký a Pavel Josef Šafařík – počátkové českého básnictví, obzvlášť prozódie (1818)
- teorie lit. usiluje o určení obecných zákonitostí, které se uplatňují při vzniku lit. díla, při zařazení lit. díla do lit. procesu a při jeho čtenářské či posluchačské a divácké konkretizaci
Literární historie
= nestabilizovanější součást lit. vědy, jejíž cíle (ne metody) jsou poměrně ujasněné
- široké pole bádání
- výchozím bodem bývá text autora – ten musíme zařadit do kontextu jeho tvorby – dílo pak tvoří součást podoby regionální či národní lit. dané doby – vývoj národní lit. – dále členíme do vyšších celků na základě:
etnické příbuznosti
příbuznosti jazyků (lit. germánská)
geografického principu (lit. středoevropská) - začlenění do nadnárodního kontextu
(generální a světová lit.)
- světová lit. = souhrn všech národních literatur, které se dostaly do podvědomí čtenářů
- dějiny lit. = seřazení informací o lit. trendech v národní lit. daného období
- podvědomí čtenářů – je různé, ovlivňuje ho osobní vkus, vzdělanost, mat. jazyk, zda je kniha bestseller nebo mimořádný osud autora – to vše proměňuje vkus
- studium proměn je nejobecnější úkol lit. historie
Literární kritika
- pozice lit. kritiky je stabilní
- vznikla až když byly přizpůsobeny podmínky pro její zveřejňování (vydávání almanachů, sborníků, lit. časopisů)
- od počátku je to doména nejen badatelů, ale i publicistů a lit. tvůrců
- má 2 podoby:
a) odborná činnost
b) speciální podoba umělecké činnosti
,,Kritik je ten, kdo dovede tlumočit jinou formou a novými prostředky svůj dojem z něčeho krásného“ O. Wilde
- musíme brát v úvahu kritikovo vzdělání a kulturní zaměření
- impresionistická kritika – důležitý je prožitek z díla
- normativní kritika – snaží se odvodit normy lit. produkce (např. z děl antiky)
Pomocné disciplíny
- k přesnému vymezení cílů je nezbytné využít postupů jiných věd
lingvistika – spojena s lit. vědou dlouhodobě, obě disciplíny považovány za součást filologie, důležitá např. chronologie textu
historie – např. poznání doby kde dílo vznikalo a v níž působilo
sociologie – vazba díla na společnost, možnost uplatnění experimentálních metod
psychologie/psychoanalýza – vazba na autora a jeho dílo
estetika
teorie a dějiny výtvarných umění
teorie a dějiny hudby
filmologie
- ve 30. letech 20. st. zárukou pro dobrý film bylo lit. dílo, dnes se na základě filmu stává dílo populární
- odmítá se využití matematických disciplín, fyziky a chemie, i když nám mohou pomoci
- další disciplíny, které se pohybují na hranici mezi lit. vědou a lingvistikou:
textologie – teorie textu
translatologie – teorie překladu, důležité zachovat estetiku a věcné informace
Vývoj literární vědy
- dvě základní filozofické kategorie – objekt (bytí)ř a subjekt (vědomí)
- teoretické myšlení o lit. sahá až do antiky, kdežto formování lit. vědy jako souboru disciplín (teorie lit., dějiny lit., lit. kritika) je spjato až s nástupem humanitních věd v 19. st.
Organizace literárního procesu
- lit. se neustále vyvíjí – jde o proces evoluce (= přechod od jedné kvality k druhé)
- lit. se postupně kvalitativně a kvantitativně proměňuje – kde můžeme v tomto procesu najít body, které dokazují, že k proměně lit. skutečně dochází?
- hledání mezníků lit. vývoje souvisí především s otázkou periodizace lit.
Periodizace literatury
a) pragmatická – má za úkol utřídit velké množství jinak nepřehledného materiálu
b) systémová – lit. je dynamický systém uvnitř kterého je třeba odhalit systémové vazby a na tomto základě určit existenci period (pravidelně se opakujících jevů v prostoru i v čase)
c) simultánní
- literární teorie pracuje se systémovou periodizací, důležitá je však i simultánní
- lit. proces = proces proměn systémů lit., jak vazeb uvnitř množiny lit. jevů, tak vazbami k okolí (druhy umění, společenské, náboženské jevy atd.)
- vymezit periodu můžeme jen tehdy, stanovíme – li přesně, CO se opakuje – neopakuje se tedy lit. proces, ale model periody
- jak ve větších časových úsecích lit. procesu, tak i u jednotlivých lit. směrů a proudů lze zaznamenat 3 etapy existence: etapa geneze, realizace a manýrismu
- etapa geneze = období formování nového pohledu na lit. hodnoty, fci lit.,
- etapa manýrismu = etapa geneze, kde se postupně začínají vytrácet hlubší smysl základních rysů (někdy se stávají pouhým ornamentem)
- klíčový význam při periodizaci mají literární proudy a směry
Literární proudy a směry
- literární proud = pohyb v lit., který spojuje určitý okruh autorů analogickým způsobem tvorby i pojetím její fce
- literární směr – předpokládá vytvoření skupiny autorů, kteří se přihlásí k určitému způsobu vyjádření a formulují své zásady ve společném manifestu, redakčním článku, lit. revue atd.
- mívá svého oficiálního představitele
- v některých případech se mohou určité postupy umělecké tvorby realizovat např. v umění, hudbě, literatuře = umělecké hnutí (surrealismus)
- uvnitř lit. směru jde vytvořit lit. skupiny sdružující se např. kolem tiskového orgánu (členové užší formu spolupráce)
- literární škola = seskupení autorů kolem významné lit. osobnosti, jejíž poetika se stává vzorem
- velký stupeň závislosti členů na osobnosti (napodobování jeho děl)
- ve středověké lit. – trubadúrská lyrika, žákovská lit., husitská lit.
- v etapě renesance – humanistická lit.
- v baroku – preciózní lit. atd.
Klasicismus
- v 18. a 19. st.
- týkal se nejen lit., ale také umění
- snaží se formulovat konkrétní styl uměleckého zobrazení a jeho cíle
- představitelé: Jean Racine, Moliére, Johann Wolfgang Tethe, Fridrich Schiller, Josef Dobrovský a František Palacký
- klasicismus je často spojován s osvícenstvím
- osvícenství bylo spíše zaměřeno na filozofickou a politickou problematiku
- představitelé: Voltaire (encyklopedista)
Preromantismus
- vzniká mezi skupinou encyklopedistů
- typický je návrat k přírodě, tematika lásky a citového života
- např. v dílech Karla Jaromíra Erbena, Manon Lescaut atd.
Romantismus
- preromantismus se postavil proti klasicismu a přinesl některé podněty, které se pak rozvinuly v romantismus
- myšlenka plného rozvinutí lidské osobnosti – v citové rovině
- lit. tvorba orientována spíše k minulosti (ideál)
- autoři se vracejí do přírodního (někdy až primitivního) přírodního prostředí
- Victor Hugo – Cromwell = drama, které představuje manifest romantismu (jeho předmluva)
- Hernani – zasáhlo do romantismu ještě více
- toto dílo podnítilo boj mezi představiteli klasicismu a romantismu – vítězství romantismu (toto dílo ovlivnilo podobu nejen fr., ale i evropské lit.)
- další autoři: Alfréd de Musset, Novalis, A. S. Puškin, M. J. Lermontov a v Čechách Karel Hynek Mácha
- podobný význam jako měl V. Hugo ve fr. lit. měl v anglické lit.:
George Gordon Byron – snažil se romantické ideály svobody člověka prakticky realizovat
- také proslula skupina anglických romantických básníků nazývaná Jezerní škola
Parnasismus
- vznikl v době krize romantismu
= přechodný směr, který otevíral cestu pozdějšímu nástupu symbolismu a dekadenci
- impuls k novému chápání přinesla francouzská parnasistická škola
- oproti romantismu kladli důraz na potlačení subjektu, požadovali dokonalou formu básnického díla objektivitu, neosobnost projevu a soustřeďovali se na rozvoj možností básnického jazyka
- autoři: Francois Coppée, Sully Prudhomme, v Čechách měli blízký vztah lumírovci
Realismus
- od pol. 19. st. se vytrácelo pochopení pro ideály romantismu
- romantismus nebyl s to odpovědět na základní otázky lidské existence v době krize společenských vztahů, složité ekonomické problémy a válečné konflikty
- člověk je chápán jako součást společnosti – v tomto vidí smysl tvorby
- věcnost a střízlivost, kritický postoj k soudobé společnosti a její morálce
- odnoží realismu je tzv. Kritický realismus
- na pomezí romantismu a realismu díla Balzaca a Stendhala
- v Anglii: Charles Dickens, William Makepace Thackeray, Thomas Hardy
- v Rusku: Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Anton Pavlovič Čechov
- důraz na historickou tematiku: Alois Jirásek, Zikmund Winter, Henryk Sienkiewicz
Naturalismus
- kritický pohled na společnost
- počátky Émile Zola
- další autoři: Guy de Maupassant, Gustave Flaubert, Arno Holz, Karel Matěj Čapek – Chod, Josef Karel Šlejhar
- na zlomu 19. a 20. st. vznikají moderny
- v Čechách vydání Manifestu české moderny
- Šaldova studie Moderní literatura česká
- dále pokračuje kritický realismus, novoromantismus, ale hlavní význam ve 20. st. měl
Symbolismus
- vychází z jiného způsobu vidění světa
- snaha opustit realismus a naturalismus – ty podle autorů postihují jen jevovou stránku skutečnosti
- autoři: Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, Atéňane Mallarmé, Maurice Maeterlink, Otokar Březina, Antonín Sova
Dekadence
- poetika souvisí s lit. postupy symbolismu
- rozdílný od symbolismu je především postoj k soudobé společnosti a její kultuře
- autoři: Charles Baudelaire – Květy zla, Oscar Wilde, Arnošt Procházka, Karel Hlavárek, Stanislav Kostka Neumann – Satanova sláva mezi námi
Impresionismus
- 20. st., Francie
- okamžité, prchavé dojmy
- v lit. kritice i lit. tvorbě
- autoři: O. Wilde, Antonín Sova
Expresionismus
- Německo
- expresivita pohledu i výrazu
- autoři: Franz Werfel, Ladislav Klíma, Richard Weiner
- časopis Der Sturm
Naturismus
- konec 19. st., Francie
- odmítá popisné postupy realismu a mnohoznačnost symbolismu
- usiluje o zachycení prostého života, základních lidských citů (láska) a začlenění člověka do prostředí přírody
- autor: Stanislav Kostka Neumann – Kniha lesů, vod a strání
Vitalismus
- autor: Stanislav Kostka Neumann – Ať žije život, Fráňa Šrámek
- radost ze života, okouzlení
Futurismus
- Itálie
- změna tematiky lit. tvorby, obrací pozornost k projevům městské civilizace a moderní techniky
- hledá výraz, který by nejlépe mohl postihnout dynamiku doby
- zakladatel: Filippo Tommaso Marinetii – Manifest futurismu
- autoři: S. K. Neumann – Nové zpěvy, Vladimír Majakovský
- futurismus byl velmi omezen, protože se italští představitelé do určité míry identifikovali s ideologií fašismu
Civilismus
- tematika města a městského života
- opět na počátku S. K. Neumann - Nové zpěvy
- téma lidské civilizace neopustilo českou lit. a znovu se vrátilo např. v básnické tvorbě Skupiny 42 (zejména v poezii Ivana Blatného), kolem časopisu Květen (Josef Brukner)
Anarchistická literatura
- poč. 20. st.
- vzpoura proti společnosti, tzv. Generace buřičů – František Kellner, Fráňa Šrámek, Jaroslav Hašek…
- jde spíše o vyjádření společenských postojů
- další a ještě podstatnější rozrůznění lit. směrů pak přineslo období mezi dvěma světovými válkami – 20. a 30. léta 20. st.
- obecně jsou tyto lit. směry označovány termínem avantgarda
- jednotlivé směry spojuje jen odmítnutí tradičního lit a životního stylu, sociální nespravedlnosti snaha o hledání nových cest umění formou uměleckého experimentu
Dadaismus
- v průběhu 1. sv. války, Curych
- zakladatel Hugo Ball – založil Cabaret Voltaire a poté časopis
- program formuloval Tristan Tzara
- úsilí provokace, snaha šokovat, zároveň však hravost, smysl pro černý humor
- vytváření automatických textů, v nichž slova byla řazena nahodile – nové, překvapivé výrazy
- podílel se na divadelní tvorbě Voskovce a Wericha
- autoři stejní jako u surrealismu: André Breton, Paul Eluard
Surrealismus
- sdružení kolem Andrého Bretona – Manifest surrealismu (jeho teoretik)
- navázal na dadaismus, s nímž ho spojovalo odmítnutí dosavadní kultury a morálky
- liší se však tím, že nepracuje s nahodilostí, ale vytváří automatický text na základě volně navazujících asociací
- surrealismus jako lit. směr existuje do současnosti
- autoři: André Breton, Paul Eluard, Jacques Prevét, Vítězslav Nezval
- po rozpuštění české skupiny V. Nezvalem vliv trval a projevil se u členů skupiny RA (Ludvík Kundera), u Jiřího Koláře, Vratislava Effenbergera
Čistá poezie
- zastánci usilovali o to, aby byla poezie zbavena jakýchkoliv mimoliterárních fcí (výchovných)
- autoři: Paul Veléry, Josef Palivec, Vladimír Holan
Unanimismus
- Francie
- usiloval o harmonizaci lidských vztahů, vytvořením kolektivní duše
- autor: Jules Romains
Ruralismus
- čeští autoři vzali za základ své tvorby tradici (opak avantgardy)
- rodové, regionální, křesťanské tradice
- autoři: J. V. Sládek, Svatopluk Čech, František Křelina
Proletářská literatura
- navazuje na tradice kritického realismu a marxistickou filozofii
- od 30. let bývá označována jako lit. socialistického režimu
- zpočátku vnímána jako volný lit. směr, postupem času začíná být závaznou metodou soc. umění v tehdejším SSSR, od 2. pol. je takotov vnímán i v dalších zemí Evropy
- po 2. sv. válce odmítají jakýkoliv lit. projev, který neodpovídá požadavkům na socialisticko- realistickou tvorbu (lidovost, stranickost, srozumitelnost atd.)
- v 60, letech postupné uvolňování
- autoři: Maxim Gorkij, Michail Šolochov, Alexej Tolstoj, S. K. Neumann, Jiří Wolker, Josef Hora (básník), Ivan Olbracht (epika), Marie Majerová (epika), S. K. Neumann (poválečné období), Vítězslav Nezval (poválečné období), Marie Pujmanová (poválečné období)
Existencialismus
- absurdita lidské existence, zánik, svoboda člověka
- autoři: Jiří Orten, Franz Kafka
- ve skupině 42 – autoři hájili civilizační pojetí poezie i v poválečném období (Ivan Blatný, Jiří Kolář)
- také v této době existuje surrealismus, existencionalismus, socialistický realismus, civilismus, popřípadě pokusy o zformování nových směrů jako byla např. konkrétní poezie (využívá možnosti výtvarných a slovesných složek – kaligramy)
- lit. proces však postrádá směry, které by byly dominantou doby
- charakteristické je spíše vytváření lit. skupin nebo lit. proudů – např.:
Skupina 47 – opírá se o demokratické tradice starší N lit. (H. Bőll)
Skupina 69 – tématem byla složitá soc. situace člověka ve světě moderní civilizace
Rozhněvaní mladí muži – autoři se odmítali ztotožnit s hodnotovými kritérii spol. (John Osborne, John Braine)
američtí Beatnici – tematika soc. vyřazenosti, alkoholu a jiných drog, sexuality, svobody individua
- práce se slangem, vulgárním slovníkem, mluvenou podobou jazyka
- zakotvení hledali v orientální filozofii a náboženstvích (zenbudhismus)
- reprezentant: Allen Ginsberg, další Lawrence Ferlinghetti, Jack Kerouac, Václav Hrabě
Nový román – odmítá tradiční důraz na syžet románu, na psychologii postav
Nový nový román – navazuje na Nový román
Postmoderní literatura
- nelze ji chápat jako výsledek lit. směru
- obnovuje v epice příběh, předkládá tento příběh jako jistou možnost hry významů, která probíhá mezi autorem a čtenářem
- v podstatě jde jen o určitou tendenci, proto odlišní autoři např. Samuel Beckett, Milan Kundera nebo Vladimír Naboku
- pro 60. – 80. léta je typická roztříštěnost lit. procesu
- mnozí autoři svůj program nezformulovali a při různorodosti svých lit. postojů ani nemohli
- v 70. a 80. letech se neobjevily pokusy vytvořit program, autoři usilovali hlavně o vytvoření
individuálního stylu, jímž by se ozvláštnili
- při sledování zjistíme, že lit. proces směřoval k paralelní existenci různých (někdy až protichůdných) směrů, které postupně ztrácely pevnější programové vymezení a byly vystřídány lit. skupinami (ty | buď lit. proudy akceptovaly nebo kriticky přetvářely)
- otázkou je PROČ docházelo k vytváření lit. proudů?
- lit. proudy se vytvářeli důsledkem hodnotové krize a jako projev úsilí překonat tuto hodnotovou krizi vytvořili nový hodnotový systém
- každý lit. směr souvisí s předchozími fázemi lit. procesu (starší etapy buď přijímá nebo je modifikuje, jiné odmítá) = kontinuita literárního procesu
Organizace literárního díla
- princip organizace lit. procesu představuje lit. proud a později zejména lit. směr
- stejnou fci má při sledování vnitřní organizace lit. díla literární druh a žánr
- lit. druhům a žánrům