Stručně Eduard Petrů - Úv. do studia lit. vědy

je věnována zvláštní disciplína v rámci teorie lit. – genologie
Spor o způsob existence lit. druhů
- problematika lit. druhů a žánrů je složitá
- existují autoři, kteří ji konstatují a nezjišťují jaká byla povaha jejich existence
- na druhé straně jsou autoři, kteří ji chápou jen jako pouhé označení souboru děl, která vykazují shodné či podobné vlastnosti
- lit. druhy chápeme jako modely, které reálně existují v podvědomí vnímatele i autora
- autor, který volí lit. druh a v jeho rámci konkrétní lit. žánr může žánrový model aktualizovat tím, že některé vlastnosti žánrového modelu mění
- proměny zasahovaly celý genologický systém
- vedle rozlišení základních lit. druhů na lyriku, epiku a drama existuje např. genologický systém který člení lit. žánry na základě mimoliterárních principů
- např. na základě dělení spol. rozlišujeme:
heroické básnictví – epos, tragédie, které odpovídá dvoru
posměšné básnictví – satira, komedie, které představuje tvorbu, která je spjata s městem
pastorální básnictví – spojené s venkovem
- existuje velké množství a historická proměnlivost gen. systémů, proto je důležité každému výkladu o druzích, žánrech,… připsat určitou charakteristiku
- rozlišujeme 4 roviny gen. systému:
lit. druhy = lyrika, epika a drama
lit. žánr = epos, komedie, hymnus apod.
žánrové varianty = milostný román, historický román atd.
žánrové formy = deník, korespondence, kronika
Rovina lit. druhů
- je nejobecnější a různorodá
- rozlišujeme díla rozvíjející příběh ve formě vyprávění (epika) nebo jevištního předvedení (drama) a díla která odrážejí spíše stav (lyrika)
- rozlišujeme na principu Děj : Stav
- samozřejmě existuje prolínání lit. druhů
- druhové zařazení je někdy snazší než žánrové (zde si můžeme klást např. otázku zda text, který čteme je povídkou nebo už románem)
Epika
- můžeme rozdělit na velkou, střední a malou (popř. ještě na epiku věcnou)
- základním kritériem je rozsah epického díla
Velká epika
- mezi díla je zařazován především epos
- epos = lit. žánr, objevuje se už v antice, převažuje verš
= chronologické vyprávění událostí spojené 1 nebo několika ústředními postavami
- na rozdíl od románu stojí vypravěč mimo děj (zachovává objektivní podobu vyprávění)
hrdinský epos – typický pro starověk a středověk (Ilias Odyssea)
rytířský epos – do popředí zábavnost příběhu, zachycuje mimořádné činy svých hrdinů ve službách panovníka a církve (Beowulf)
milostný rytířský epos – ve službách milované ženy (Tristan a Izolda)
- zázračné prsteny, zbraně, nadpřirozené schopnosti hrdinů (i v hrdinském eposu)
zvířecí epos – Román o Lišákovi
komický epos
- jako žánr se udržel až do novější doby (Evžen Oněgin – A. S. Puškin)
- spojení několika eposů dohromady chápeme jako epopej (Sňatky z rozumu – V. Neff)
- román – prozaická podoba, jiné možnosti vztahu autora k dílu:
autorský román – děj nahlížen autorem jako pozorovatelem
ich-román – děj nejen nahlíží, ale přímo vstupuje do světa vytvářeného vyprávěním
román postav – je pojat jako obsah vědomí, v díle odrážen jako v zrcadle
- spousta románových žánrů: román – psychologický, sociální, historický, dobrodružný, kriminální, vědeckofantastický, milostný, životopisný (= románová biografie),…
- jiné rozdělení, na základě autorovy lásky k románu – sentimentální, humoristický, satirický, výchovný, apod.
- umožňuje zachytit velké časové úseky (román ,,řeka“ – Marcel Proust – Hledání ztraceného času)
- relativně nejproduktivnější žánr jak v minulosti, tak i nyní
- je obsahově velmi volný a zdůrazňuje se jeho otevřenost
- legenda = na pomezí mezi žánry velké epiky (epos nebo román) a střední epiky
- podává zprávu o životě světce, má být čtena zbožným křesťanem
- na rozdíl od románu o ní můžeme uvažovat jako o uzavřeném žánru
- legendy můžeme zařadit jak k velké epice (Život svaté Kateřiny), tak i ke střední epice (duchovní povídky)
legendy zachycující celý život světce
legendy zachycující jeho vrcholnou fázi (umučení, vstoupení do nebeského král.)
Střední epika
- exemplum = příklady, vychází z toho, že příběh, který je dostatečně autentický, tak je stejně přesvědčivý jako logická dedukce
- nejznámější jsou Příběhy římské – památky římské lit.
- skládá se z krátkého příběhu, který je převzatý z jiného díla nebo (méně často) z ústního vyprávění či vlastní zkušenosti autora, aby mohl sloužit jako duchovní výklad
- postupem času byly světské příběhy, které byly duchovně vykládány nahrazeny příběhy s duchovní tematikou, v nichž morální vyznění vyplývalo z textu (Olomoucké povídky)
- fabliaux – příběhy bez duchovní dimenze, které měly zábavný charakter
- veršované útvary s měšťanskou nebo venkovskou tematikou
- povídka – povídky s duchovní tematikou (Život Adama a Evy), tak i heraldické (o Bruncvíkovi)
- opozice k románu nebo novele
- méně rozvětvená než román, ale připouští odbočení od hlavní linie
arabeska – povídka využívající dekorativního způsobu zobrazení
humoreska – idylická povídka s důrazem na humorný pohled
- novela – počátky v renesanci
- spíše prozaická forma než veršovaná
- je potlačena fantastická složka a je zvýrazněno realistické chápání života (spojeno s měšťanskou kulturou)
- větší jednoduchost než povídka – má jen jednu změnu základní situace a směřuje k překvapivé pointě
- hovorový jazyk, postavy neprochází vývojem
- v Aj story nebo short story, stručná novela = noveletta
rámcová novela – jeden příběh zvolen jako rámec, který motivuje vyprávění dalších příběhů ústy osob zachycených v rámcové novel (G. Boccaccio – Dekameron, G. Chaucer – Canterburské povídky, Pohádky tisíce a jedné noci, Svatopluk Čech – Ve stínu lípy)
- romaneto – český přínos do střední epiky
- téma je tajemství, je to žánrová varianta novely
- skaz = označení vyprávěného příběhu (vypráví ho postava z díla)
- pohádka – často obtížný úkol – hrdina má dosáhnout odměny, ve splnění mu pomáhají fantastické bytosti a předměty a jiné fantastické bytosti a předměty mu v tom brání
- postavy pohádky se nevyvíjejí
- pověst – bývá na rozdíl od pohádek pověst bývá vázána k určitému místu, osobě, stavbě, atd.
- má fantastickou podobu, vazba s historickou skutečností však není vyloučena
- mýtus – podává obrazný výklad událostí, jejichž základ mohl být zčásti historický (např. Odysseus a trojská válka)
- aktéři jsou reálné postavy a fantastické postavy (antičtí bohové)
Drobná epika
- bajka – známa z antiky
- stručný příběh přinášející ponaučení – platí to jak v Ezopových bajkách, tak i v bajkách J. de la Fontaina, Ivana Andrejeviče Krylova nebo Gottholda Ephraima Lessinga
zvířecí – hl. postava je zvíře
- parabola = přirovnání, liší se od bajky tak že nemusí být humorná a ponaučení nemusí být vysloveno
- spoléhá na to, že vyplyne z příběhu
- anekdota = stručně navozená situace, která vyústí nečekanou komickou pointou
- systém jejího šíření je orální
- ve středověku byly sestavovány do sbírek označovaných jako facetie (často se satirickým zaměřením)
- stále existuje okruh žánrů, které stojí na pomezí krásné a naukové literatury
- pojmenování kolísá, užívá se termín účelové žánry, věcná epika, novinářské žánry – nejpřijatelnější je však název publicistika (odlišuje se od beletrie, zachycuje reálně existující zkušenost, na druhé straně má určité rysy, které ji s ní sbližují)
- cestopis – zachycení autorových zážitků, zprávy o tom, jak cestu prožíval
- reportáž = nauková lit., pokud usiluje o objektivní podání věcného souboru informací o jakémkoliv tématu
- na rozdíl od dalších publicistických žánrů byl cestopis a reportáž většího rozsahu a většinou mají knižní podobu
Publicistika
- v periodickém tisku bývají spíše publikovány především drobnější publicistické žánry
- charakterem si jsou blízké, rozdíl je dán spíše umístěním v periodiku a popřípadě formou tisku
- z obsahového hlediska jsou to krátké úvahové texty k nějaké konkrétní otázce nebo události (politické, kulturní, ekonomické, přírodní)
- fejeton – je tištěn pod čarou na dolním okraji stránky (dříve podčárník), je subjektivní
- kurzíva – spíše objektivní přístup, liší se od fejetonu typem písma a relativně menším rozsahem
- sloupek – tištěný v podobě úzkého sloupce, nejčastěji na okraji stránky
- bývají věnovány stručnému a obecně přístupnému rozboru jakékoliv odborné otázky
- zpráva = poskytnutí objektivní informace, k níž autor připojuje své hodnocení z morálního, politického, filozofického nebo jiného hlediska, takže vzniká komentář – zvláštní typ komentáře je:
- úvodník – hodnocení aktuálních událostí, obyčejně celé redakce
- je tištěn na první stránce novin na ustáleném místě
- referát – na principu hodnocení
- klade důraz na podání informace o skutečnosti, které je věnován (knih, výstava, sportovní akce)
- recenze – přináší hodnotící přístup, musí obsahovat informativní složku
- medailón – zvláštní typ hodnotících žánrů
- portrét významné osobnosti
- zvláštní typ medailónu je nekrolog – hodnotí osobnost nebo dílo při příležitosti jejího úmrtí
- interview – informace o konkrétní osobnosti, rozhovor novináře a osobnosti – k vytvoření jejího portrétu
- polemika = odlišný názor na zveřejněné publicistické příspěvky
- replika = reakce na vyjádření stanoviska autora původního příspěvku
- homiletika = kazatelství
Lyrika
- základním kritériem pro její rozlišení je tematika
- balada – zachycení marného zápasu člověka s přírodními nebo společenskými silami
- nejčastěji vyúsťuje ke smrti hrdiny (K. J. Erben, Jiří Wolker)
- romance – opozice k baladě, optimistické téma
- idyla – oblast venkovského a harmonicky pojatého života a její varianta – pastýřská poezie (ekloga)
- od původu byla lyrická poezie spojena s hudbou do podoby písně, ve vývoji se uplatnila i poezie mluvní (protiklad písně)
Vysoká lyrika
- óda = oslavná báseň
hymna – oslavení nejvyšších hodnot (božstva, vlast)
dithyramb – oslavná báseň na boha Dionýsa
pajány – k oslavě boha Apollóna jako ochránce Múz
- elegie = žalozpěv, zvláštní varianta elegie je nénie = zpěv za zemřelé
- žalm – oslavné motivy, nepostrádají projevy smutku a kajícnost
- genethliacon = báseň k narozeninám
- epithalamium - báseň k uzavření sňatku
- enkomion – oslava určité instituce nebo osobnosti
- epicedia – báseň k úmrtí či pohřbu atd.
- na zlomu 16. a 17.st. vzniká zvláštní žánr tzv. silvy = sbírky veršů, do kterých je možné zařadit všechny žánry příležitostné tvorby
- předmětem se stává básnická sbírka nikoliv jednotlivý básnický text
- lyrika: přírodní, sociální a politická, milostná, reflexivní, apod.
- pásmo (zone) – vzniklo v nové době
- tradiční básnické formy jako byla francouzská balada, italská balatta se dnes vyskytnou v poezii ojediněle
- znělka (sonet) – již v renesanci
Drama
= lit, projev napodobující jednající osobnosti, dělíme na tragédii a komedii (podle Aristotela)
Tragédie
- vznešenost postav i témat, proto žánr vysoký
Komedie
- směšnost postav, lidé s nižším společenským postavením, proto nižší druhy stylu
Officia
- zobrazovala klíčové okamžiky z Kristova života
- zprvu hrána v kostele, později na tržišti (Mastičkář)
Mystéria
= biblická témata spojovaná do větších celků
- složitá jevištní technika, mnoho herců, dlouhá doba předvádění
Miracles
- kratší, soustřeďovaly se k postavě světce- vyvrcholení je zázrak
Morality
- když vstupují do hry alegorické postavy a hra směřuje k poučení diváka
Fraška
= směšování vážného a směšného – projevovala se v karnevalových slavnostech
- rozlišení tragédie a komedie se ruší za Shakespeare – vzniká tragikomedie a komitragédie
- o návrat k aristotelskému pojetí dramatu se pokusil ještě klasicismus se svým požadavkem tří jednot: a) jednota děje – hra měla jednoho hrdinu a jednu zápletku
b) jednota času – příběh soustředěn max. do 24 hodin
c) jednota místa – hra se odehrávala v malém okruhu (v hranicích jednoho města)
- romantismus toto pojetí opustil a vznikl nový lit. žánr
- činohra – smíšení tragického a komického a uvolnil strohé normy výstavby dramatického textu
- opera = spojení hudby s dramatickým textem, postavy, prostředí i děj tragického charakteru
komická opera
- přijímána především šlechtickými a vyššími měšťanskými vrstvami
- zpěvohra – pro širší publikum, spojení mluvených a zpívaných partií
- opereta – jednoduchá, banální, spíše prezentace sólistů
- revue – dějová složka vytvářela záminku pro sólová vystoupení
- hudební komedie – relativně náročnější tvorba, v divadle i ve filmu
- stereotypně se opakující zápletky a postavy
- muzikál – každá složka muzikálu (hudební, taneční, mluvená) je plně funkční a podílí se na průběhu děje
- ze začátku si muzikál vybíral náročnější syžety, proto vzniklo Shakespearovo West side story, Shawovo My fair lady nebo Dickens
- postupem času se začaly zvýrazňovat vedlejší efekty (výtvarné pojetí inscenace atd.)
- melodram = spojení uměleckého díla a hudby (obě složky mohou být vnímány samostatně)
- scénář = mezičlánek, režisér může se v průběhu upravovat v podstatných věcech a tím se stává spolutvůrcem scénáře
epika – divergentní tendence
lyrika – konvergentní tendence
drama – konvergentně divergentní tendence
Principy proměny žánrů
- změny vyplývají z jejich funkce
- důležitá je komunikace mezi autorem a vnímatelem díla – je založená na rovnováze znaků (když jsou znaky známé = stereotyp, naopak může dojít ke ztrátě komunikace) – snaha o inovaci žánrových složek
- existence žánru je závislá na jeho aktualizaci, pokud tuto schopnost ztratí může se objevovat jako historický jev (tzn. že nikdy nezanikne úplně – např. kramářská píseň)
- základní princip je aktualizace žánru
Čas a prostor v lit. díle
Čas
- hraje velmi důležitou roli, snaha o stanovení určitého vzorce uplatnění času v uměleckém díle
- východiskem je objektivní (fyzikální) čas,dále je také čas subjektivní (psychologický a biologický) – je nerovnoměrný
- umělecký čas = čas tvůrčího procesu , čas percepce (vnímání díla) a čas reality
- autor si může upravovat čas jak chce – upravit sled, spád, zastavit nebo přetočit…
- buď psychologický čas autora nebo vlastní čtenářský čas – oba časy se rovnají
- autor si volí spád času, jeho sled, ale (minulost, přítomnost, budoucnost) je určováni lit. druhem nebo žánrem
- význam má také tlak dobových konvencí a vliv dobových norem
Prostor
- může být jasně určen nebo se může střídat
- rychlé střídání prostoru vyvolává zážitek rychlého odvíjení děje – dynamizující fce
- klíč pro pochopení díla a celku
Titul lit. díla
= první informace, kterou autor vnímateli podává
- tituly jednoslovné, tituly v podobě sousloví nebo tituly větné
- když chce autor naznačit obsah díla použije titul jednoslovný nebo v podobě sousloví, když chce upozornit na ústřední postavu použije větný titul
- tituly příznakové a bezpříznakové – z hlediska informační hodnoty
- bylo by dobré dělit tituly na informující a hodnotící (např. Temno – A. Jirásek)
Motiv
= základní prostředek v rozvoje syžetu
= nejjednodušší stavební složka lit. díla
- naznačuje co se stane obsahem díla a jeho směřování
= základní dynamická složka díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí
- výběr motivu závisí na tom, co chce autor sdělit
- estetická hodnota motivu – sleduje jeho fci a výběr motivu
- motivy se sdružují do skupin a vytvářejí
Téma
- hlavní téma =´obecné vymezení toho, o čem dílo jako celek vypovídá
- dílčí téma – rozvíjí a konkretizuje hlavní téma
- nejdůležitější je téma postav a prostředí
Téma postavy
- povaha, jednání, konání, zevnějšek atd..
- tyto motivy mohou být uváděny vypravěčem nebo zprostředkovaně (jinými postavami)
- hlavní, vedlejší nebo epizodní postavy
- splynutí hl. postavy s tématem hrdiny, hl. postava však nemusí být vždy hrdina
- vedlejší postavy tvoří součást celého příběhu nebo jeho podstatné části
- epizodní postavy vstupují do díla jednorázově
Téma prostředí
= motiv vnějšího světa v němž se postavy pohybují
- geografické, sociální nebo intelektuální
- je zachyceno formou popisu nebo dialogů a monologů postav příběhu
Hlavní idea díla
= autorské hodnocení skutečnosti, která se projevuje též ve výběru a uspořádání jednotlivých témat a tematických celků
- buď může být rovnou vyslovena nebo ji má vnímatel pochopit z díla
- může být vyslovena v kterékoliv části díla, jakýmkoliv způsobem (monology, dialogy, řeč vypravěče)
Kompozice
= pořadí v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny a způsob, jak jsou navzájem spojeny
- uzavřená (tektonická), otevřená (atektonická)
- výchozí body jsou počátek a konec díla
- přirozený počátek (od skutečného počátku) nebo umělý (zařazení příkladu, přísloví
- uzavřený konec (smrt hlavní postavy) nebo otevřený (další rozvíjení děje)
- výsledek promyšlené kompozice je napětí
- kompozice je nezbytným předpokladem existence díla
Znakový systém literárního díla
Jazyk a styl
- jazykem beletrie je spisovný jazyk (po stránce lexikální, morfologické i syntaktické)
- autor může využít i obecné podoby jazyka = hovorový jazyk, regionální i soc. dialekt, slang, argot, tedy celý rozsah národního jazyka
- až do konce 13. st. je v našich zemí latinská lit.
- ve 14. st. začíná souvislý vývoj české lit., latinská však nevymizela
- někteří naši autoři psali N (J. Dobrovský) a i v současnosti existují autoři píšící cizí řečí (fr. – Milan Kundera)
- většinou však autor využívá cizích jazyků jen částečně v kombinaci s ČJ
- důležitá je funkčnost jazyka (když je nefunkční, může vést ke grotesknímu nebo zatemňujícímu účinku)
- jazykové prostředky mají najít estetický účinek zobrazené lit., estetické normy
- estetické normy se uplatňují v autorově stylu
- u autora krásné lit. jsou důležité tropy a figury = obrazná básnická pojmenování
Tropy a figury
- tvoří obrazná pojmenování
- tropy jsou založeny na přenášení významu slov, jsou lexikálního charakteru
- figury jsou sousloví založená na opakování slov, hromadění, popř. na jejich zvláštním pořádku, spadají do syntetické oblasti
Tropy
- máme 2 druhy tropů:
metafora – je mnohovýznamová, zachycuje 1 vymezený jev
- personifikace – vzniká na základě jednoho druhu vztahu podobnosti
- přenesení vlastností a činností živých bytostí na věci neživé
- animizace – neživým věcem jsou přisuzovány vlastnosti a činnosti zvířat
- synestézie – záměna počitků různých smyslů při pojmenování určitého jevu
- katachréze – použití slova v neobvyklém, nenáležitém významu
- zvuková metafora
- metaforické přirovnání
- metaforický epiteton - ,,opilé srdce“
- oxymóron = spojení dvou jevů, které se navzájem vylučují
metonymie – přenesené pojmenování se realizuje na základě souvislosti 2 jevů
- synekdocha – záměna části za celek
- hyperbola = nadsázka
- litotes – využití dvou záporů (nejsem s vámi nespokojen)
- eufemismus- snaží se o zeslabení intenzity pojmenování (jako litotes)
- perifráze – jev není pojmenováním jedním výrazem, ale součtem typ. znaků
- ironie – skutečný význam je jiný, než který by z doslovn