Stručně Eduard Petrů - Úv. do studia lit. vědy

ého chápání vyplýval
- sarkasmus = vystupňovaná podoba ironie
epiteton = básnický přívlastek, který může mít metonymické nebo metaforické vl.
- má fci estetickou nikoliv logickou
Figury
figury vzniklé hromaděním (hlásek, jednotlivých slov, syntaktických celků)
- aliterace – opakování hlásek na počátku po sobě následujících slov
- zvukosled – záměrné opakování hlásek nebo celých slabik
a) paronomázie – hromadění celých počátečních morfémů
b) onomatopoie – sugeruje reálný zvuk
c) figura etymologica – spojení slova se slovem odvozeným (pokropený kropič)
- anafora – opakování slov na počátku verše
- epifora – opakování slov na konci verše
- epanastrofa (palilogie) – opakování slov na počátku druhého verše
- epizeuxis – prosté opakování dvou slov za sebou (po míle a míle)
- gramatický paralelismus – opakování gramatických konstrukcí
- antiteze – opakování protikladných struktru
figury založené na hromadění významů
- pleonasmus = vyjádření skutečnosti
- tautologie – pojmenování téže skutečnosti dvě různými slovy nebo souslovími
- amplifikace – vyjádření téže skutečnosti z různých hledisek
- gradace (klimax) – pojmenování seřazena dle intenzity, opak antiklimax
figury založené na syntaktickém základě – využití spojek ve větě
- polysyndeton – využití nadbytečného množství spojek, soustředěnost na každou
část výpovědi
- asyndeton – vynechání spojek tam kde je očekáváme, dynamizuje spád
- hendyadis – pojmenování skutečnosti, kterou bychom vyjádřili podřadným spojením slov, výrazy souřadnými
- zeugma – sloveso s několika předměty
- elipsa – vynechání určité části výpovědi
- aposiopese = nedokončená výpověď
- vytyčený větný člen – slouží ke zvýraznění určité části výpovědi
- anakolut = vybočení z vazby (neschopnost mluvčího zvládnout větnou konstrukci)
figury řečnické – cílem bylo oživit mluvený projev a navázat užší kontakt mezi řečníkem a publikem
- řečnická otázka – výpověď s vědomím, že odpověď je zřejmá
- řečnická odpověď – přináší pro vnímatele překvapující odpověď, než kterou by očekával
- řečnické oslovení (apostrofa)
Versologie
= nauka o verši
- dříve se propracovávaly verše velmi podrobně, existovaly závazné modely veršů
- v současnosti je versologie zaměřena k obecným otázkám, nesnaží se stanovovat žádné normy, spíše ukázat možnosti, které má autor k dispozici
- práce o verši můžeme sledovat hluboko do minulosti
- problematikou časomíry se zabývali: Jan Blahoslav, J. A. Komenský nebo Bohuslav Balbín
- novější versologie se zaměřuje do 4 oblastí, které tvoří problematika:
podstaty verše, rytmu a metra
prozodických systémů
rýmu a asonance
ustálených druhů verše
Podstata verše, rytmu a metra
- verš je samostatný celek, uvnitř kterého jsou menší celky (stopy)
- první verš přináší metrický impuls, který se teprve dalšími verši potvrzuje – text vnímáme jako rytmicky uspořádaný
- je založen na rytmickém opakování jazykového jevu (= nositel metrického impulsu)
- nemusí nezbytně představovat syntaktickou hranici – vzniká napětí mezi hranicí verše a věty = syntaktický přesah (enjambement)
- pro stanovení hranice je verše je důležitá jak jeho grafická podoba, tak jeho akustické vlastnosti
- metrum = ideální schéma verše
- rytmus = záměrné opakování určitých zvukových prvků ve verši
- metrika = disciplína zabývající se systémem možných metrických schémat
- realizace metra je určována dvěma prvky:
a) metrickou konstantou – např. 5ti stopý jamb má vždy 10 slabik
b) metrickou tendencí – připouští výjimky
- v básnických textech nalézáme doklady, že existují přirozené hranice mezi určitými celky verše (např. ve Fr stálá střední diereze)
- existují však i hranice umělé, slouží k určení charakteru verše
- stopy = menší úseky ve verši a rozlišujeme je na lehké a těžké doby
těžká doba (teze) = slabika, která je nositelkou metrického impulzu
lehká doby (arzi) = slabika, která není nositelkou metrického impulzu
- můžeme rozdělovat podle počtu slabik:
dvouslabičné: trochej, jamb a spondej
tříslabičné: daktyl, anapest, amfibrach
- dělení podle zařazení teze:
stopy vzestupné – teze na druhé nebo další pozici (jamb, anapest)
stopy sestupné – teze jako prvá slabika (trochej, daktyl)
stopy vzestupně sestupné – teze jako druhá slabika, první a třetí slabika jsou arze (amfibrach)
- u nás se vyskytuje trochej, daktyl a občas i jamb
- rytmizace prózy – možnost dosáhnout intonací, gramatickými rýmy (pro ně vypracovány rytmické klauzule)
Prozodické systémy
= soubor všech veršovaných norem zakládajících se na témž prozodickém systému, tj. využívajících týmž způsobem rytmických vlastností jazyka
- rozhodující pro určení pr. systému je, které rytmické vlastnosti jazyka nebo jaké kombinace rytmických vl. jazyka využívá
- 5 prozodických systémů:
tonický – založen na rytmickém opakování přízvuku
- počet tezí , které nesou přízvuk je normován, ale počet arzí není normován
- spíše nepravidelný verš, uplatnil se ve staré N lit. a v ruské lit.
sylabický – stálý počet slabik ve verši
sylabotónický – kombinuje tonický a sylabický impuls, tj. rytmotvorným činitelem je pravidelný počet slabik a pravidelné rozložení přízvuků ve verši
- rozsáhle uplatnění v české lit. – nabízí velké množství variant
časoměrný – v české lit. byl předmětem sporů a snaha o vstup časomíry se objevovala v těch obdobích, kdy se lit. vracela k antickým vzorům
- je založen na kvantitě, tj. střídání tezí a arzí
- rozlišuje se délka přirozená (přirozeně dlouhá slabika, je slabika, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku) a délka daná polohou (po krátké samohlásce následují dvě dvojhlásky)
- v české prosodii naráží na neexistenci přirozené délky (nahrazovala se volným nebo sylabotónickým veršem)
volný – až v 18. st., směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik, ruší často interpunkci, nebývá rýmovaný, graficky označuje počátek verše verzálami
- zvýrazňuje verš jako uzavřenou a samostatnou jednotku (metrický impuls = opakující se intonace, pauza uvnitř verše)
Rým, eufonie, strofa
Rým
= zvuková shoda dvou konců slov na konci veršů, poloveršů, syntaktických celků v próze
- plní v podstatě 4 fce:
eufonickou – založena na opakování
rytmotvornou – vychází z pravidelného opakování
sémantickou – významové zdůraznění rýmujících se slov
umožňuje spojení veršů do vyšších celků (strofa, zpěv, celá báseň)
- asonance = shoda koncových samohlásek
- rým mužský – poslední rýmující se slabika je teze
- rým ženský – poslední rýmující se slabika je arze
- rým štěpný – rýmuje se kmenová část slova
- rým planý – rýmují se odvozovací přípony
- rým homonymní – jsou-li v rýmu dvě slova, která znějí stejně, ale mají různý význam
- rýmové echo – rýmující slovo je v druhém slově rýmu
- rýmy úplné – jsou částečně založeny na homonymitě konců slov
- rýmy neúplné – kombinuje se asonance se shodou některé souhlásky
- koncový rým – umístěn na konci řady
- vnitřní rým – rýmuje se konec poloverše a verše
- sporadický rým – vyskytuje se ojediněle
- nejčastější je však dělení podle způsobu, jakým jsou rýmy rozloženy ve vyšším celu textu
rým sdružený – jsou možné varianty (rýmování sudých nebo lichých veršů)
rým střídavý
rým obkročný
rým postupný
rým tirádový
Eufonie
= libozvučnost
- nepůsobí jako rytmotvorný činitel, ale jestliže se určitá hlásková instrumentace opakuje v několika po sobě následujících verších, spojuje tyto verše do přirozeného celku
- podobnou fci plní kakofonie = seskupení nelibozvučných znějících hlásek
- rým i eufonie spojují verše do větších celků
- nejmenší je dvojverší, častější jsou však víceveršové strofy (sloky)
Strofa
- představují myšlenkový celek jako odstavec v próze
- autor může uplatnit myšlenkový a také syntaktický přesah
- je důležitý počet veršů, který ji tvoří (neměl by přesáhnout 14)
- některé typy strof se ustálily a mají normovanou podobu, patří k nim
tercina – 10-ti slabičné verše, rýmem spojen první a třetí verš
ritornel = ojedinělé tercina, první verš je poloviční
stance = osmiveršová strofa, tvoří 10- ti slabičné verše, prvních 6 se rýmuje střídavě a poslední dva sdruženě
siciliána – všechny verše se rýmují střídavě
stance Spencerova – obměna stance, přidán alexandrín, který se rýmuje s posledním veršem
nona – přidání 1 verše, který se rýmuje se 6 veršem
decima – liší se počtem veršů i slabik, rýmování není normováno
Ustálené druhy verše
- některé verše se ustálili již v antické poezii a uplatňují se až do současnosti:
hexametr – tvoří 6 daktylských stop, počet slabik nelze normovat
senár = šestistopý, tvoří ho stopy jambické
oktosylab = osmislabičný verš jambického nebo trochejského spádu typický pro staročeskou poezii
dekasylab (desaterac) – desetislabičný nerýmovaný verš založený na využití jambický stop, má vzestupný spád
- objevil se ve fr. hrdinském eposu, Shakespearových hrách
endecasillabo – 11 slabik, má vzestupný pád, v italské lit.
alexandrín – typický verš pro fr. klasické lit.
- má 12 slabik, stopy vzestupného pádu, po 6 slabice má pauzu, je rýmovaný
Textologie
- patří mezi pomezní disciplíny, mezi lingvistiku a lit. vědu
- lit. text je východiskem čtenářského zážitku i vědecké interpretace díla
- text = každý jazykový útvar vzniklý konkrétní realizací jaz. systému
- důležitá je spolehlivost textu
- konkrétní cíl textologie je nalezení a badatelské zpřístupnění spolehlivého textu lit. díla
Textologie a starší literatura
- s výjimkou prvotisků byla lit. do konce 16. st. uchována a šířena rukopisně – málo dochovaných
- písař usiloval o max. využití plochy – drahý pergamen
- také se stávalo, že původní text, který již majitel nepotřeboval z pergamenu odstranil a nahradil zápisem novým (tzv. palimpsest)
- zápisy vznikající v písařských dílnách (skriptoriích) neměly titulní list
- nahrazoval ho z části incipit = počáteční věty textu, to jen když šlo o incipit pravý
- mohl obsahovat jméno autora a název díla (tyto informace je nutné ověřovat, často si připisují zásluhy za dílo někoho jiného)
- incipit nepravý – nenalézáme ani tyto nejisté informace
- dříve také chyběly dnešní vydavatelské údaje, pokud byly některé informace o pořízení rukopisu zaznamenány objevily se v tzv. explicitu = závěrečné věty rukopisu, mohl být též nepravý
- pokud písař zaznamenal pravý explicity, získáváme údaje o jeho písaři (zřídka místě opisu) a o době opisu
- nepříliš často jsou v rukopise zachovány autografy = autorský rukopis (Jana Husa)
- většinou máme k dispozici opisy, jejichž textová hodnota je velmi různorodá
- autor se může dopouštět chyb, kterých si není vědom nebo záměrně upravovat text, aktualizovat – z jazykové stránky, obsahové stránky
- nejběžnější způsob aktualizace je: abreviace – krácení textu, které uznal za zbytečné
amplifikace – doplnění příslušné, chybějící pasáže
- každý opis znamenal zásah do textu a textologie musí určit stupeň zásahu
- textologie musí provést textově kritickou analýzu všech dochovaných zápisů a stanovit jejich závislosti
- když je dochován jeden opis nebo rukopis, těžko se hledá pravda
- dva a více rukopisů – musíme určit vzájemný poměr všech záznamů srovnáním těchto textů (kolací) a stanovit schéma závislosti jednotlivých znění (= stemma rukopisů) = velmi náročný postup
- definitivní rozhodnutí nepřináší ani vztah díla k předloze – 2 vrstvy odchylek
úpravy předkladatele
úpravy písaře
- práce textologa, je-li zároveň editorem, musí rozhodnout zda:
bude vydávat dílo textově kritickým způsobem
bude vydávat opis, který je předpokládanému původnímu znění nejbližší, nebo zda se pokusí o rekonstrukci původního znění a vydání archetypu
na základě analýzy bude možné chronologicky určit vznik samotného díla
má k dispozici informace, které by mohly vést u anonymního díla k určení autorství
- výběr druhu vydání – vydání textově kritická, různí se stupněm úprav
transliterované (diplomatické) – nejvěrněji zachovává původní podobu vydávaného textu
- editor upravuje pouze zjevné chyby rukopisu a chybné znění zachycuje v poznámkách
- tento způsob vydávání sloužil především lingvistům, lit. vědcům, historikům a byl postupně nahrazován formami přímé reprodukce rukopisného záznamu
transkribované – zachovává všechny jazykové vl. textu, ale převádí text do dnešní pravopisné normy a původní znění uvádí globálně v ediční pozn.
- využíváno historiky, filozofy, historiky umění, muzikology, čtenáři
čtenářské – vychází z textově kritického vyd., ale jinak formuluje komentářovou část
- větší důraz na úvod nebo doslov (historická a kulturně historická charakteristika doby), rozsáhlejší vysvětlivky a slovníček
- snaha odstranit bariéry převodem do současného jazyka
- bariéry vyplývající z rozdílnosti historického, politického a kulturního kontextu, je možno je odstranit pouze hlubším zásahem do stylistické a tematické roviny
- tři stupně zásahu:
převyprávění = přestylizování předlohy do podoby dnešnímu vnímateli
adaptace – zásahy zásadního významu, autor zasahuje do kompozice díla, doplňuje vsuvky, zkracuje nebo vypouští pasáže
montáž
- inspirační zdroj – pouze inspiruje k vytvoření vlastního lit. díla
- pokud bude editor vydávat edici textově kritickou, stojí před otázkou zda vydá:
archetyp = pravděpodobné původní znění
znění konkrétního rukopisu – nejbližší text k původnímu znění, textologie dává
přednost
- dalším úkolem je určení dvojí chronologie:
chronologie zápisu – vychází z vnějších (charakter rukopisu – vazba, psací látka, druh písma, čas. údaje) a vnitřních (historické údaje, stav jazyka památky) znaků textu
- relativní chr. zápisu – zápis obsahuje čas. údaj o svém vzniku
chronologie vzniku památky – založena na vnitřních znacích textu
- častěji dospějeme k chr. relativní – např. na základě his. údajů přímo v textu
- ještě složitější je autorská atribuce textu = určení autorství
- u spousty děl známe pouze jméno a není možné ztotožnit ho s konkrétní hist. osobou
- bývá nejčastěji založena na rozboru lit. stylu anonymního díla a jeho srovnání s dobovými autorsky určenými texty
- může se stát, že nenajdeme žádného známého člověka, kterému bychom mohli dílo připsat
Textologie a novější literatura
- jiný způsob fixování lit. textu, usnadňuje odpověď na otázku, který text můžeme považovat za autentický
- dlouho se předpokládalo, že jde o tzv. text poslední ruky = text vydání, které autor sám korigoval
- postupné zásahy představují plynulý proces zlepšování textu (vždy to tak není)
- zásady mohou být i redakční (autor je jen schválí), cenzurované (autor se jim podvolil), porušení textu těch vydání, které autor korigoval, ale v nichž některé tiskařské chyby přehlédl
- ještě složitější je, když autor své dílo nemůže vydat a je vydáno se zřejmými zásahy editora po jeho smrti, a to zvláště když se nedochovalo rukopisné znění
- liší se vydání v exilu, v samizdatu nebo vydání běžným způsobem
- určení chronologie díla – bylo by zbytečné o ní uvažovat, kdyby lit. dílo bylo vytištěno ihned po svém vzniku (dá se zjistit z lit. pozůstalosti autora – deník, pasáže z korespondence atd.)
- atribuce textu (= řešení autorských otázek) – anonymní texty, připsání textu konkrétního autora jinému tvůrci
- uchování autentické podoby je samozřejmostí, to však neznamená že editor nezasahuje do jazykového znění památky, jeho povinností je opravit tiskařské chyby, formální rysy vydávaného textu, které by působily rušivě
Teorie překladu
- bývá spojována s lit. vědou a lingvistikou
- projevy zájmu o překladatelské postupy jsou v celých dějinách naší lit., zvláště v renesanci a humanismu (řešila se otázka vztahu latiny a národního jazyka)
- autor – překladatel – vnímatel
- překladatel je mezičlánek mezi autorem, který vytvořil dílo ve znakovém systému, které není vnímateli srozumitelné a vnímatelem, jemuž dílo zprostředkuje v takovém zn. systému, který mu je srozumitelný
- má-li překladatel dosáhnout ideálního stavu, musí zachovat určitá pravidla a stadia překladatelské práce
Postup překladatelské práce
Tři základní etapy
pochopení předlohy – má několik fází (jazykové zvládnutí př.), je důležité pro postižení atmosféry kapitol, k pochopení díla a jeho hodnot jako celku
interpretace předlohy = každý proces vnímání díla umělecké lit., jde o aktivní proces poznávání, nelze překládat slovo od slova
přestylizování předlohy – projevuje se tvůrčí přístup překladatele
= nalezení ekvivalentního výrazu pro realitu v díle reflektovanou, jde pouze po určitou mez
Překlad jako odborná práce nebo umění?
- máme-li na mysli pochopení a interpretaci předlohy, jde o práci odbornou
- máme-li na mysli přestylizování předlohy jde o činnost tvůrčí
- správná formulace by tedy byla překlad jako odborná práce a umění
Literárněvědné hodnocení překladu
- metoda hodnocení překladu je založena na určitých krocích:
zjištění konkrétní předlohy – zda měl překladatel originální znění díla nebo zda pracoval s překladem do jiného díla
- autor mohl pracovat i se staršími překlady do svého jazyka
srovnání překladu a zjištěné předlohy – získáváme údaje o př. postupu
- hodnocení př. směřuje k hodnocení funkčnosti
- analýza překladu zjišťuje, zda př. zvolil takovou metodu, aby splnil 2 základní cíle překladu tj. zprostředkovat čtenáři co nejméně zkreslenou informaci a zároveň uchovat estetickou informaci
- další otázkou je jaké má překlad místo v historii, jaký má vztah k dobovým př. metodám, zda jde přiřadit k př. škole, zda přináší nové př. postupy
- překladová lit. přispěla k formování vývojového procesu národní lit.
Funkce teorie překladu
- z literárněvědného hlediska nemůže ustrnout na zkoumání adekvátnosti překladu
- je nezbytné, aby zkoumání postoupilo i do oblasti literárněhistorické a aby se stalo součástí zkoumání celého lit. kontextu
- stává se důležitou součástí kulturní historie
Literárněvědná dokumentace
Forma bibliografické citace
- je určena st. normou s názvem Bibliografický záznam
- schválena v r. 1990 a uvedena v platnost v r. 1992
1) příjmení a jméno autora (autorů)
- bývá uváděno v záhlaví tak, že jméno následuje za příjmením a je odděleno čárkou
- má-li dílo více autorů (max. 3) – stejně, jen oddělujeme jména pomlčkou
- 4 a více autorů je dílo kolektivní, jména se uvádějí v běžném pořadí jméno a příjmení
2) název díla
- v jazyce v němž je dílo napsáno
3) pořadí vydání
- jen v případě jde-li o druhé a další vydání
4) další údaje o původcích
- např. údaje o autorech kolektivního díla, o redaktorovi díla, atd
5) nakladatelské