Srovnávací politologie I

Srovnávací politologie I.
- seminární práce 5 stran textu: odkazy na literaturu, závěr, v elektronické podobě
- zápočtový test: otevřené otázky
Politická strana
Edmund Burke (18.st.) : Seskupení lidí, kteří se spojují, aby prosadili společnými silami národní zájem na základě principu, v kterém se všichni shodují
Josef Šumpetr: Skupina lidí, kteří se sjednocují s cílem získat politickou moc
dnešní kritéria:
entita s trvalou organizací (přežije zakladatele a vůdce)
má trvalou místní organizaci, která udržuje v širším geografickém měřítku pravidelné vztahy
vůdci projevují jednoznačnou vůli dosáhnout a vykonávat politickou moc -> odlišuje pol. stranu od zájmového sdružení nebo nátlakové skupiny (=odbory, lobbyisté - nechtějí vykonávat pol. moc, pouze působit na poslance atp.)
vyhledává pol. podporu zejména ve volbách
funkce:
vymezení obecného cíle
artikulace společenského zájmu (dá konkrétní podobu cíle)
mobilizace a socializace občanů - tematizují se problémy, na které spol. slyší
rekrutace elit - zlanařit zajímavé osobnosti či vytvořit vlastní elity uvnitř strany
netypické strany = antisystémové (extrémistické): vystupují proti režimu, navíc funkce tribunská (= zprostředkování hlasu plebejské skupiny v Římě), dnes zastupují lidi, kteří se cítí být vytlačováni společností
jinak fungují strany v nedemokratických zemích: v autoritativních režimech vystupuje prvek stranické solidarity
vztah ke straně:
volič - stranu volí jako nejmenší zlo
sympatizant - souhlasí s programem
člen (straník)
aktivista - intenzivně se věnuje straně
Jak vznikly politické strany, jak se formují
úplný konec 18.st., hlavně v průběhu 19.st. v již existujících parlamentech (nejstarší na Islandu z 10.st.)
významným zlomem byl rok 1848
v té době definovány zejména skrze ideologie, ke které se hlásí, obrací se na určitou výseč společnosti, vrcholem ideologických pol. stran je 2.sv. válka
=> strach z vyostřených ideologií
=> připoutání stran ke státu: financování státem, aby nebyly příliš antisystémové
Catch all party = strana pro všechny, univerzální -> zcela rezignuje na oslovování pouhého segmentu společnosti (dnes socialisté neřeší pouze dělníky)
v 70. letech trend krajně pravicových stran
v 80. letech trend zelených stran
Typologie stran/ kategorizace
nejstarší je typologie Maxe Webera z 19.st.: strany individuální reprezentace (výrazní jedinci) a na druhé straně strany sociální integrace (oslovit co nejširší vrstvy); používáno dlouhou dobu, pak to přestalo stačit
po 2.sv. válce: Maurice Duverger tvrdil, že pro typologii stran je důležité znát charakter vzniku, co předurčuje její podobu a chování do budoucna
první strany vznikají uvnitř parlamentu, poměrně stejným způsobem, spojily se skupiny poslanců i jejich výbory v regionech, výbor se schází pouze v období voleb, aktivizace mecenášů a výrazných osobností -> kádrové strany - decentralizované, pružné
mimo parlament, okolo skupin, které už měly zkušenost s masovou aktivizací, podél odborů, vznikaly z centra a zakládaly pobočky = sekce, centralizované, tuhé, disciplinované -> strany mas - odpovídají stranám sociální integrace
nové typy stran podle Duvergera
komunistické - bály se likvidace, základní kamenem je tzv. buňka -> AlKaida - vytvoření malých nepropojených skupinek; kolonizace pol. stran - infiltrace komunistů do stran jim relativně blízkých
fašistický typ - vznikají okolo milic; fasces = svazky -> bojové svazky, milice černých košil - vysloužilců z 1.sv. války
historicko konfliktní přístup - jak a proč vznikly strany = Teorie Cleavages (štěpení)
formovala se od 60.let 20.st. - otázka konfliktu uvnitř společnosti - konflikty jí štěpí na různé názorové proudy
pol.strana vzniká až v momentě, kdy je v rámci společnosti důležitá mobilizace, při rozšiřování všeobecného volebního práva se vytváří prostor, aby strana vznikla
Stein Roklan a Martin Lipset: společnost je typická tím, že v ní existuje několik základních konfliktů, podle kterých je eventuálně společnost štěpena
konflikty vznikly jako důsledek národní a průmyslové revoluce - obě zapříčinily štěpení na úrovni teritoriální a funkční -> identifikovali 4 hlavní štěpení typická pro Evropu
Průmyslová revoluce- funkční - vlastníci
- pracující -> pravice x levice
klíčové pro rozhodování
- teritoriální- město
- venkov
strany zastupující zájmy městského (v zásadě neexistující), nebo venkovského obyvatelstva (agrární strany)
Národní revoluce- funkční- církev
- stát
sekularizace - důležitá v 19.st., konflikt se vyřešil, dnes KDÚ-ČSL, křesťanské strany...
dnes nemá význam
- teritoriální- centrum - centralizace
- periferie - autonomizace
spor mezi unitárním státem a oblastmi, které se chtějí oddělit: Skotská národní strana, Velšská národní strana
toto štěpení má význam dnes
nulté/ předsunuté štěpení: demokratizace x totalita
výhoda této teorie spočívá v tom, že se s ní dá pracovat pořád, i když je přes 50 let stará
strana se má zaměřit pouze na jedno hlavní štěpení + vyjadřovat se k dalším problémům
strany, které se v 19.st. stavěly za sekularizaci, se nazývaly radikální (nespojováno s násilím, nýbrž s odporem vůči církevním nařízením)
Volební systémy
1. Systémy proporční
2. Systémy většinové
3. Systémy smíšené
Zastaralé většinové systémy – v rámci volebního obvodu získá všechny mandáty
- relativní většinové systémy
- systémy absolutní
Relativní systém - jednomandátovém okrsku
• Jednokolový systém – „Vítěz bere vše“ – používá Anglie
• Blokové hlasování – asi 3 – 5 mandátů, volič má tolik hlasů, kolik je křesel, jeden hlas každému kandidátovi, používá se v Thajsku a na Filipínách
• Kumulativní hlas – můžeme dát více hlasů jednomu kandidátovi
• Bodové hlasování – používáme kumulativního hlasování, ale volič má více hlasů než je tam poslanců
• Stranické blokové hlasování – kandidátka = hlas, používá se v Tunisku a Libanonu, disproporční, psychologické působení na voliče (voliči se zaměřují na dvě nejsilnější strany a ostatní pomíjejí)
Absolutní systém – vítěz bere vše, co se v okrsku namane, mandát získá ten, kdo získá alespoň 50% hlasů
• Dvoukolový většinový volební systém – pokud nikdo nezíská 50%, vyhlašuje se druhé kolo, postupuje jen někdo.
a) Prezidentský dvoukolový systém – logičtější, postupují dva nejsilnější
b) Parlamentní – ve Francii, do druhého kola postupují všichni, kteří dostali alespoň 12% hlasů, vítězem je ten, kdo má nejvíce hlasů
• Alternativní hlasovací systém – v Austrálii, ideální volební systém, v jednomandátových okrscích jedno kolo, musí získat alespoň 50% hlasů, aby získal mandát. Rychlé, složité.
Redukuje fragmentaci stran, zaštěpené strany se nedostanu do Parlamentu, napomáhá bipartismu a vzniku stran otevřených (catch all party)
Eliminovat krajní strany.
Nevýhody: méně demokratický, deformuje volební výsledky (VB – stačí 40% hlasů)
Bipartismus – zaměření na dvě strany
Zvítězí strana, která má méně proporcí
A 40/60 B
A 60/40 B
A 99/1 B
Strana A má větší podporu než strana B
• všechny politické menšiny
• Budou existovat propadlé hlasy
• Poměrně necitlivý k výkonům v porotě
• Eliminace nemusí být zisk
Absolutní volební systém – vypadá, že nemá nevýhody, dvoukolový systém musí vytvářet koalice
V Anglii – vede k bipartismu
Ve Francii – vznik velkých pozic
Manipulace s danými okrsky = gerrymandering
ČR - posuneme okrsek a KDU-ČSL nedostane ani jeden mandát
Poměrné volební systémy
vznikly jako reakce na většinové systémy, na disproporčnost
mandáty se přerozdělují podle poměru hlasů - kolik procent dostane strana ve volbách, tolik procent křesel dostane v parlamentu
existuje celá řada nastavených podmínek, které ten systém mohou modifikovat
výhody: není disproporční, nedeformuje rozhodnutí nebo názor občanů vyslovený ve volbách, v zásadě odpovídá struktuře voličů, je možné zastoupení menšinových politických názorů, neexistuje psychologický tlak na voliče takový, jako je ve většinovém systému, rychleji reaguje na změny ve společnosti, dokáže rychle zaznamenat výkyvy
nevýhody: složitost, je dražší, snadněji napadnutelný, napomáhá fragmentaci stran - odtržení (TOP 09)
tyto systémy napomáhají multipartismu - výhoda i nevýhoda, vede ke koaličním vládám
neexistuje pevná vazba poslance ke konkrétnímu volebnímu obvodu
otázka stranických kandidátních listin (kandidátek) - ve 3 podobách s jiným efektem
systém přísně vázaných kandidátních listin - volič hlasuje pro určitou kandidátku a nemůže jí nijak změnit - lidé usilující o zvolení, musí mít podporu té politické strany, která je na kandidátku napíše, je to důležitější než vztah k voličům - posiluje roli politických stran
systém vázaných kandidátních listin s preferenčními hlasy - do kandidátky se dá zasáhnout, v ČR 4 preferenční hlasy - člověk, který dostane alespoň 7% pref. hlasů, se dostává na přední místo kandidátky
volná kandidátní listina - kandidátní listinu si volič vytváří sám
přepočítávání hlasů na mandáty: asi 10 způsobů přepočtu - každý způsob pomáhá urč. typu pol. stran
- metody volebního kvocientu - starší, v zásadě vycházejí z nejjednodušší varianty: 1. Hareova formule Q = H/M Q...kvocient H...počet odevzdaných hlasů M...počet mandátů
nevýhoda: dostaneme se do zlomků, necelých čísel, některá křesla zbudou
skrutinium - přepočítání a přerozdělování hlasů - většinou se užívají dvě nebo tři, 1.série pokusů se týkala úpravy Hareovy formule: Hagen-bach-bishopova formule Q = H/M+1, zvýší se počet křesel o jedno, přesto se nedá přerozdělit všechno napoprvé, formule imperiály - přidává se víc a víc křesel -> politici se obrátili na matematiky: vznikly systémy volebního dělitele => metody volební dělitelnosti> D’Hontova metoda využívá řadu celých čísel kterými dělíme konkrétní zisky volených stran, volební výsledek každé strany se popořadě dělí řadou celých čísel, vznikne série sloupců, dělí se to do počtu n = počet mandátů, které se přerozdělují v daném okrsku, pak se všechna čísla v sloupci seřadí za sebe podle velikosti - formálně jde o systém největšího průměru, tento systém favorizuje velké strany - získají více mandátů, než by získali předchozími dvěma způsoby
první úpravou D’Hontovy metody je St.Legue: použití v zásadě zaručuje vyrovnanost zisků
Duvergerovy volební zákony - týkají se vztahu mezi volebními a stranickými systémy: jakým způsobem lze předpokládat, že bude konkrétní volební systém ovlivňovat systém stranický
1.poměrný volební systém vede ke vzniku multipartismu (více než 2 pol. strany)
2.většinový jednokolový systém vede k bipartismu - Anglie
3.většinový dvoukolový systém vede k bipolárnímu multipartismu - Francie - shluk pravice a shluk levice -> koalice
Typologie stranických systémů
klasické nejstarší rozdělení: monopartismus a multipartismus
systém byl několikrát upraven, první, kdo s tím začal pracovat byl Duverger, tvrdil, že v zásadě lze rozdělit systémy na dvě kategorie: jedna strana -> nesoutěživé -> nedemokratické a systémy, kde je více než jedna strana - stranický pluralismus -> soutěživé - bipartismus a multipartismus - toto rozdělení je mělké, nic moc neřekne, postupem času vznikla potřeba pracovat s tím systémem trochu lépe
dnes se standardně používá typologie, se kterou přišel Giovanni Sartori - upozorňoval, že v rámci stranických systému jsou další důležité věci, které je potřeba zahrnout do zkoumání: relevance politické strany - když chceme vědět, zda strana ovlivňuje politiku, musíme zjistit jestli je schopna vládnout - buď sama, nebo v koalici, pokud ano, Sartori mluví o tom, že taková strana má koaliční potenciál (může vstoupit do vlády) -> nejde nutně jen o největší strany (u nás se na vládě podílejí i malé strany - KDÚ-ČSL byla zatím ve skoro všech vládách po roce 1989), Sartori si pak pokládal otázku co se stranami, které si nemyslí, že mohou vládnout - strany příliš malé, které se do vlády nedostanou a nemají politický vliv, naproti tomu strany podstatně větší, a přesto nejsou k vládě přizvány - antisystémové strany (KSČM má podstatně větší zastoupení než KDÚ-ČSL, přesto nebyla nikdy přizvána k vytvoření vlády - kvůli historii), mají ale politický vliv zejména u hlasování, kde je potřeba 3/5 většina - např. při volbě prezidenta -> potom mají tzv. vyděračský potenciál -> relevantní pol. strana je taková, která má buď koaliční, anebo vyděračský potenciál
otázka polarizace = ideologická vzdálenost - vznikají bipolární a multipolární bloky, ale důležitá je celková i.vz. - čím větší vzdálenost je, tím hůř dosahuje něčeho
7 hlavních typů stranických systémů podle Sartoriho - v zásadě je odvodil od starších variant a doplnil je od subsystémy
1. systémy jedné strany - víc stran existovat nemůže: nacistické Německo - pouze NSDAP
2. systém s hegemonní stranou - formálně může existovat víc politických stran, ale jen jedna jediná fakticky drží veškerou politickou moc: ČSR před rokem 1989 - kamuflace systému, který má vypadat jako demokratický
- tady probíhá dělítko mezi soutěživými a nesoutěživými stranami
3. systém s predominantní (převládající) stranou - specifická varianta, která reálně existuje: existuje víc politických stran, ale jedna z nich dlouhodobě (alespoň 3 volební období v řadě za sebou) vyhrává volby se ziskem přes 50% hlasů -> je schopna zcela sama sestavit vládu - fakticky vládne jedna strana, ale jiné strany mají šanci a naději, že tuto stranu jednou předstihnou
4. bipartismus - systém, kde nacházíme jen dvě relevantní strany: VB - Labour party a Konservative party, (jsou tam i jiné strany - Liberálové - není relevantní strana) - jedna z těchto dvou stran bude zcela sama sestavovat vládu -> obě strany slibují věci, které jsou docela reálné, vede to k umírněnosti stran, protože se pak nebudou moct vymlouvat na ostatní, zároveň se snaží natlačit k politickému středu, okolo kterého je nashromážděno za normálních okolností nejvíce voličů, pokud vládnoucí strana bude vládnout špatně, bude nahrazena stranou opoziční
lze rozlišit dvě varianty: bipartismus tuhých politických stran (právě Anglie, ve které existuje velmi silná stranická disciplína - premiér má veškeré hlasování pod svou kontrolou, ví, že jeho poslanci ho vždy podpoří, neexistují tam přeběhlíci), bipartismus pružný (USA - Republikáni a Demokraté - neexistuje tam tuhá disciplína, poslanec zvedne ruku podle svého svědomí, nedá se tedy dopředu určit, zdali zákon pro