Srovnávací politologie I

jde jen na základě toho, kdo ho navrhuje)
5. umírněný multipartismus - nalezneme zde 3-6 politických stran (záleží na polarizaci) - většina voličů je shromážděna okolo politického středu, politické strany se snaží být dostředivé - situace v klidu, v momentě, kdy se objevuje konflikt, se začíná objevovat polarizace -> křivka se začíná měnit až do podoby, kdy je ve středu nejméně lidí a nejvíce lidí je na stranách -> strany se chovají odstředivě ->
6. polarizovaný multipartismus - typický počet stan 6-8, má odstředivý charakter, poměrně specifická je tzv. bilaterální opozice = existence krajní pravice i krajní levice naráz v parlamentu (u nás 1992 - 1998 - současně KSČM a Sládkovi republikáni) - obě strany blokují zcela vědomě rozhodování parlamentu, společné fungování tak vypadá, jako kdyby jednaly v skutečné shodě
7. atomizovaný multipartismus - více než 8 politických stran, stranický systém je zcela roztříštěný, předpokládá se, že je to symptom krize, nebo přechodného období, že to není standardní systém - neplatí to ale stoprocentně (Itálie takto fungovala několik desítek let)
rozčlenění stranických systémů na základě praxe
Jean Blondel - vycházel z praxe, zabýval se zkoumání 17 systémů, 1946-1966 sbíral data, provedl vlastní výzkum a navrhl trochu odlišnou variantu dělení do 4 skupin, momentem bylo procento hlasů, které získaly dvě nejsilnější strany (jejich součet) v systému ve volbách:
1. strany získají alespoň 89% hlasů - varianta klasického bipartismu - jedna vždy bezproblémově složí vládu (USA, VB, Rakousko), rozdíl mezi nimi je velmi malý, často na úrovni 1%
2. strany získají 75 - 80% - systém dvou a půl stran (někdy nazýván tripartismus) - dvě silné strany - žádná z nich nezíská více než 50% -> potřebuje jednu malou stranu do koalice (př. Německo od padesátých do osmdesátých let, Lucembursko, Kanada, Belgie, Irsko), obvyklý rozdíl zhruba 10%
3. strany získají 62 - 65% - multipartismus s dominantní stranou, jedna z nich má výraznou převahu, ale nesloží sama vládu (většina Skandinávie), nejsilnější strana okolo 40%
4. strany získají 49 - 50% hlasů - čistý multipartismus (Švýcarsko, Francie, Finsko)
navíc Blondel stranické systémy spojil s ideologií
Pravice x Levice = Francie při zasedání Generálního stavu- šlechta a církev si sedali po pravici krále, 3.stav si sedal po levici - vztah k soukromému vlastnictví, vztah k rovnosti
Anarchismus - Komunismus - Socialismus - Liberalismus - Konservatismus - Fašismus, Nacismus - příliš zjednodušující, nefunguje to
fašismus/nacismus
konzervatismus
socialismusliberalismus
komunismusanarchismus
tady žádný politický střed není! podle politologů neexistuje
liberalismis - Adam Smith - neviditelná ruka trhu, nemá zasahovat stát (monopoly), všichni lidé na trhu mají sdílet morálku (křesťanskou)
laisses faire = nezasahování
konzervativci chtějí chránit instituce: církev, rodina, stát a obec - každý člověk je přirozeně členem všech těchto skupin, nejsou pro jednotlivce, vůbec neuznávají ideu rovnosti!
socialismus - primárně ekonomická rovnost, čl. je primárně posuzován podle pracovního zařazení
1.pol 19.st.: souboj liberalismu s konservatismem, v polovině století přistupuje ideologie socialismu, to vedlo ke spojení kons. a lib. - nedotknutelnost soukromého vlastnictví -> pravice, první sociální zákonodárství se objevuje u konzervativců v Anglii a Německu - sociální paternalismus - lidé by se k sobě měli chovat slušně, dělníci by měli mít po 18 hodinách práce nárok na podporu v nezaměstnanosti
Komunisté - Soc. demokraté - Liberálové a Radikálové (=strana kombinující volnomyšlenkářství a sekularizaci) - Agrární strany - Křesťanská demokracie - Konzervativci
největší problém představuje zařazení Liberálů do středu - jsou nalevo od Křesťanů v názoru na náboženství, ale napravo v otázkách ekonomiky -> střed v zásadě neexistuje
Blondel ještě rozdělil skupiny ideologicko-strukturním způsobem: dvě a půl strany - silná levice, slabý střed a silná pravice x slabá levice, silný střed a silná pravice, zjistil ale že nemůže existovat silná levice, silný střed, slabá pravice - v tomto momentě je přesun země do východního bloku (kom. by zrušili pravicové strany)
multipartismus s dominující stranou - rozdělená levice, celému systému dominuje konzervativní nebo křesťanskodemokratická pravice x rozdělená pravice s dominantní stranou sociální levice
Rozlišení vládních systémů
technické varianty demokracií, s kterými se můžeme reálně setkat
Systém parlamentní - primárně závislý na parlamentu, p je orgánem, který má legitimitu vzešlou z voleb, všechny ostatní významné státní systémové součásti se odvozují od něj, p volí prezidenta, vláda k tomu, aby mohla fungovat, potřebuje důvěru parlamentu
specifika: výkon vlády je vždy vázán na důvěru parlamentu: parlament si může vynutit demisi vlády, vláda je tím pádem parlamentu plně odpovědná, zároveň existuje možnost rozpustit parlament, tu má v rukou prezident jako součást exekutivy - moc zákonodárná a moc výkonná na sebe mohou přímo působit - oddělení tří mocí je v parlamentním systému tzv. pružné, není striktní, poslanci a senátoři jsou členy vlády, institut kontrasignace: podpis zákonů ze strany prezidenta i ze strany premiéra, klíčovou osobou tohoto systému je premiér
3 kategorie premiérů:
1. první nad nerovnými - formální vůdce vítězné strany, v zásadě nemůže být sesazen parlamentem (teoreticky možné, ale v praxi se to nestává) je plně v jeho kompetenci kdo bude členem vlády, př. VB, za premiérem stojí vláda i parlament, může se spolehnout na plnou podporu své strany, vláda je jednobarevná, veškerá moc se zásadě koncentruje v jeho rukou
2. první mezi nerovnými - premiér nemusí být nutně oficiálním vůdce vítězné strany, ale přesto ho není možné sesadit vyjádřením nedůvěry, př. Německo - kancléřský systém - o něco slabší, i zde je kancléř výrazně silnou osobností, historicky se na tom podílelo postavení antisystémových stran, zkušenosti z doby Výmarské republiky, konstruktivní vyjádření nedůvěry - historická zkušenost, kterou Německo získalo z obstrukcí z Výmarské republiky, pokud chce parlament vyjádřit nedůvěru svému premiérovi, může to udělat pouze tím způsobem, že současně navrhne a zvolí premiéra nového, v praxi je tedy kancléř nesesaditelný
3. první mezi rovnými - premiér stojí a padá se svým kabinetem, má omezenou kontrolu nad svým týmem, převaha je na straně parlamentu, typické pro většinu Evropy
Systém prezidentský - prezident je volen přímo a moci ve státě jsou odděleny striktně, v praxi to znamená, že výkon vlády není vázán na souhlas v parlamentu, prezident nemůže rozpustit parlament, parlament nemůže sesadit prezidenta, poslanecký mandát je neslučitelný s funkcí ve vládě, legitimitu mají oba stejně, př. USA - možnost sesadit prezidenta (v praxi se to nestává, např. aféra Wattergate - Nixon než aby se nechal sesadit, odstoupil sám), americký zákon ustanovuje co prezident má dělat, nesmí lhát pod přísahou. Problémy jsou v zemích Latinské Ameriky - ty mají také prezidentský systém, mají tendenci volit silovější řešení, systém je pevný, pokud je prezident silný v parlamentu
v Evropě se s klasickými prezidentskými systémy nesetkáváme, dříve většina zemí byla monarchiemi - v čele státu stál král a jeho oponentem byl premiér
Systém poloprezidentský - průnikem předchozích dvou variant, prezident je i zde volen přímo, má větší pravomoci než v čistě parlamentních systémech, většina důležitých rozhodnutí je přesto na parlamentu, vláda je odpovědná parlamentu, prezident má standardně velkou moc ve vyhlašování referenda, širší bývá jeho možnost veta, současně ale je moc v tomto státě tzv. dvouhlavá - vždy rozdělena mezi prezidenta a premiéra, př. Francie, kohabitace - prezident nepochází z většinové koalice, premiér ano, pokud je prezident zástupcem největší koalice, je vyšší osobou a vládne podle ústavních zvyklostí, v případě kohabitace se v zásadě stává silnějším premiér a vláda probíhá podle formální ústavy
direktoriální vláda ve Švýcarsku - jde o mimořádně silnou verzi parlamentního režimu, kdy exekutiva je jen prodlouženou rukou parlamentu, téměř nemá vlastní identitu, vláda je sedmičlenná, velký důraz na přímou demokracii, instituce referenda
Roztříštěnost stranické scény
větší množství stran vidíme na pravé straně politického spektra, zatímco levá strana zůstává docela jednotná (u nás jen dvě strany, které pokrývají spektrum dlouhodobě)
Index Fragmentace - autorem D.Rae, měří pravděpodobnost podle níž dva náhodně vybraní poslanci patří různým stranám (mezi 0 - všichni jsou členové jediné strany a 1 - každý poslanec je členem jedné strany) - od jedničky odečteme součet druhých mocnin všech proporcí
1 - (0,52 + 0,52)
1 - (0,25 + 0,25) = 1 - 0,5 = 0,5
1 - (0,92 + 0,12) = 0,28
Efektivní počet stran - jedničku vydělíme součtem druhých mocnin proporcí
1: (0,52 +0,52) = 1/0,50 = 2
1: (0,92 + 0,12) = 1,22
způsoby měření stran:
1.počet členů politické strany - dnes nemá validitu jako v 19.st.
2.počet voličů - procento hlasů ve volbách
3.počet parlamentních křesel
velikost strany je důležitá pro to, jakým způsobem ovlivňuje tvorbu koalic
1.strany s většinovým posláním - má absolutní většinu v parlamentu, nebo ví, že jí v budoucnu, normální v bipartistických systémech (i systém 2,5 stran), ví že sama bude vytvářet politickou moc a ponese zodpovědnost za jednání, musí mít realistický program
2.strany velké - rozdíl v politické psychologii, ví, že s největší pravděpodobností bude vládnout v koalici, mohou mít programy, které zdaleka nejsou realistické
3.strany malé - z politického pohledu slouží k tomu, aby doplnily velkou stranu k zisku 50% k sestrojení vlády - charakter jazýčku na vahách, např. KDÚ-ČSL - malá, ale schopná, byla v každé vládě, logicky se tyto strany budou chovat agresivně k větším stranám ze stejné části politického spektra (jinak by splývala a lidé by neměli důvod ji volit)
rozlišujeme 2 typy malých stran: a)strany osobností - v podstatě parlamentní kluby, které nemusí mít klasickou stranickou organizaci ani stranickou základnu, odpovídají kádrovým stranám a sdružují odpadlíky ostatní politických stran - buď nezvladatelné a nedisciplinované poslance, pak je strana decentralizovaná, nemusí mít politickou doktrínu, nebo strana sdružující disidenty z ostatních stran, které naopak spojuje čistá forma ideologie - malé strany socialistických intelektuálů - běžné na západě; tyto strany oscilují kolem politického středu, což jim umožňuje se spojovat jak s pravými, tak s levými stranami - dnes TOP09
b)strany stálých menšin - typově úplně jiné, než strany osobností, existuje tu místní organizace a odpovídá stranám mas, i když nejsou tak velké, vycházejí z mínění urč. skupiny obyvatelstva - může jít o stranu národnostních menšin (separatistický, autonomistický, regionalistický typ) - např. na Slovensku je maďarská strana dost důležitá; strany náboženských menšin - v podstatě KDÚ-ČSL (jsme sekulární stát); strany politických menšin - Komunistická strana Spojených států nezasahuje do velké americké politiky
tyto strany jsou většinou opoziční, takže jsou i agresivní
otázka vzniku je zajímavá: pozůstatek dříve velkých politických stran, strany typické v jiných zemích, které se ve své zemi tolik neuchytily
relevance politických stran záleží na politickém systému - v systémech bipartismu nehraje roli, v systémech multipartismu roli hrají a v systému dvou a půl strany jsou dost zásadní
malé strany mohou existovat i ve většinovém systému v případě, kdy jde o regionální strany - ve svém regionu křesla získá, ale vliv na parlament je tak ale nulový
existuje také vývoj velikosti v čase - identifikujeme 4 hlavní typy
1.alternace (střídání) strana se zvětšuje a zmenšuje, když je větší, získává moc, když je menší, přechází do opozice, nejvíce debatované, varianta pokládaná za zdravou - společnost je schopná nahlížet různým způsobem a nevolí nic extrémního
kritizoval Arent Liebhart - pravidelné střídání představuje pro ekonomiko velkou zátěž, která není rozumná, má smysl jen tam, kde neexistuje výrazná polarizace (aby jedna vláda neznárodňovala a další neprivatizovala)
proč se vůbec strany střídají: vládnoucí strana musí ulevovat od svého programu, nebo ztrácí voliče kvůli své vládě; mohou se hádat uvnitř strany
existuje ve třech různých podobách:
a) absolutní střídání - přesun moci od vládní strany k opozici ve vládě i v parlamentu
b) relativní střídání - dojde k přesunu k opozici buď jen ve vládě, nebo jen v parlamentu - může k tomu dojít pouze v prezidentském nebo poloprezidentském systému
c) zprostředkované střídání - změna vládní koalice, která nevychází z voleb - místo vypsání nových voleb se utvoří jiná koalice - hlavně tam, kde je systém dvou a půl stran
2.vývoj jedním směrem - pokud se celý systém pohybuje doleva, mluvíme o sinistrismu, pokud doprava, mluvíme o dextrismu
ve čtyřech různých variantách
a) vznik nových stran - na levici nebo na pravici začínají vznikat nové, zatímco ty ostatní mají zhruba podobný zisk, ty nové systém vychýlí na jednu nebo druhou stranu, z pozorování v západní Evropě byl popsán model sinistrismu - vnitřní pnutí v socialistické straně, kdy skupiny radikálů nesouhlasí s politikou své strany a odštěpí se, strana se posune mírně doprava - u nás ve 20.st.
b) počet stran zůstane stejný, ale jedna strana výrazně změní svůj charakter
c) systém vypadá jakoby v rovnováze, ale zároveň se pohybuje jedním nebo druhým směrem
d) počet stran zůstává nezměněn, umírněná strana zaniká a na jejím místě vznikne nová, radikálnější strana - ideologická vzdálenost stran se zvětšuje
problémem je, jak odlišit skutečný pohyb jedním směrem a zdánlivý pohyb
3.stabilní rozložení
4.dominance - 1 strana je dlouhodobě větší než jiné (dlouhodobě = min. tři volební období)
Otázka možných koalic
koalice vznikají kvůli tomu, aby získaly většinu v parlamentu, typické pro všechny druhy multipartismu, můžeme je najít i v systémech s dominantní stranou, v bipartismu nemají smysl
základní rozlišení koalic:
1.koalice volební - do voleb jdou strany už společně (uzavřou se před volbami nebo během voleb - závisí na konkrétním volebním systému)
a)společná kandidátka - typické v případě poměrného volebního systému
b)dvoukolový většinový - v 1.kole jdou strany sa