Srovnávací politologie I

mostatně, koalici uzavřou až před druhým kolem, nabízí se možnost uzavřít koalici tzv. mlčky (tacitně) - může znamenat, že kandidát z prvního kola odstoupí a uvolní místo kandidátovi ze spřátelené strany, záleží na voličích
výslovně (explicitně) uzavřená koalice - kandidát odstoupí a doporučí svým voličům volit toho druhého
koalice mohou být také místní nebo celostátní
vynucená a dobrovolná koalice - týká se to voliče - zda jí může nebo musí volit (pokud se mu nelíbí strana, která šla do koalice s jeho oblíbenou stranou, musí jí zvolit, pokud chce zvolit své oblíbence)
nejdůležitější je strana s nejradikálnějšími postoji - soustřeďuje pozornost
2.koalice parlamentní - provládní (vládní) a protivládní (opoziční)
specifickou variantou jsou koalice podpůrné - menšinová vláda s veřejnou podporou druhé strany, opoziční smlouva
nejdůležitější tu je nejumírněnější strana
3.koalice vládní - jen pro vládní parlamentní koalice, logické pokračování a prodloužení provládní koalice v parlamentu
všechny tyto varianty mohou existovat společně i odděleně
kategorizace politická:
1.koalice levicové nebo pravicové - jsou nejběžnější, v Evropě existují od vzniku socialistických stran (od druhé poloviny 19.st.)
specifickou variantou je stabilní koalice (pravicová nebo levicová) - hlavně ve Francii
2.koalice (aliance) středu - (1992 - 1996 vládl Klaus ODS, ODA, KDU-ČSL, ODA nejvíc napravo, KDU je středopravicová), řada lidí se domnívá, že toto je nejlepší varianta, nemusí to tak nutně být, existují varianty, kdy je středová koalice velmi důležitá
když je v parlamentu zastoupena pravice i levice - bilaterální opozice, logickou reakcí na to je koalice středu, ve které je shromážděn velký počet stran, pokud tato koalice vznikne za nepřítomnosti bilaterální opozice, pak se tato opozice většinou vytvoří a lidé jí volí
3.“spojení extrémů“ - krajní pravice, krajní levice -1992 - 1998, republikáni - Sládek napravo a komunisté nalevo - dvě silné antisystémové strany
tato situace je velmi specifickou variantou koalice - nenastává uzavření koaliční smlouvy, ale strany jsou si podobné - obě se snaží o rozbití systému
4.celonárodní sjednocení - koalice všech stran,které v daném systému existují, typické pro období krizí, zejména válek
vztahy mezi koaličními partnery:
ovlivňuje to 1.velikost stran - jinak vypadá koalice dvou stejně velkých stran a koalice menší a větší strany; 2. postavení stran v politickém spektru; 3.vnitřní struktura, zejména otázka disciplinovanosti
nejradikálnější strana je nejdůležitější v koalici při volbách, a umírněná strana je nejdůležitější v parlamentu - bude se chovat demagogicky před volbami
pokud je koalice opoziční, bude se chovat demagogicky celou dobu
v koalici, která je více než dvoučlenná, je nejdůležitější ze stran strana nejbližší středu
velmi specifická situace nastává, pokud vznikají koalice s antisystémovými stranami, zejména s komunistickými, které měly ve svém programu vytváření širokých front společně v boji proti fašismu - důvody a)kamuflážní (strana chce dokázat, že není extrémní, chce zbavit voliče strachu z této strany tím, že dokáže vstoupit do koalice s umírněnou stranou), b)kolonizace dalších stran v široké frontě, infiltrace stran ze strany aktivistů komunistické strany - u nás to KSČ provedla před rokem 48 - zákaz pravicových stran a vytvoření národní fronty, kolonizace zejména sociální demokracie, následný převrat, který sociální demokracii pohltil, to samé v Itálii v 50.letech, tuto taktiku stále používají strany trockistického typu
prediktivní teorie koalic - odhady jaké mohou koalice vzniknout, vychází z teorií her, snaží se předvídat vítězné koalice, spíše premisy
1.koalice vznikající nezahrne žádnou stranu která nebude nezbytně nutná k vítězství - strany se nebudou chtít dělit o moc víc, než je nezbytně nutné
2.koalice vznikající vznikne na bázi toho, že bude mít nejmenší možný počet poslaneckých křesel - převedení první myšlenky do počitatelného rámce, nepočítá s momentem, kdy největší počet křesel mají strana pravicová a strana levicová
3.vznikne jen taková koalice, která zahrne nikoli nejmenší počet křesel, ale nejmenší počet stran, zjednodušuje se tím koaliční vyjednávání
4.vznikne nejmenší možná koalice ze stran politicky blízkých
výsledky nejbližší pravdě - zkombinování 2. a 4.teorie
Problematika politické opozice, její podoby
od 18.st. formování opozice jako politické moci, vystupuje proti neomezené moci panovníka
současná podoba úzce souvisí s rozvoje politických stran, politická opozice se opět posouvá mimo vládu
obecně opozice znamená jakýkoli postoj nebo aktivitu, která je zaměřená proti stávající moci
politická opozice: politické strany, které nemají v okamžiku, kdy o nich hovoříme, dostatečnou lidovou podporu, díky které by mohly nahradit vládu, kterou kritizují
politická opozice je vždy institucionalizovaná, uznaná a legitimizovaná; objevuje se v systému stran, kde se bojuje o moc, nevidíme ji v nesoutěžních systémech, objevuje se od konce 18.st.
legalizovaná opozice: některé systémy opozici legalizovat nechtějí
v systému, kde existuje jen jedna strana, můžeme najít frakci uvnitř existující strany (zcela konkrétní zkušenost z období komunismu)
klasikem studií o opozici je Robert Dahl: upozorňuje na to, že současné jednotlivé demokratické režimy se liší podle toho, jakou v nich má opozice pozici, 6 kategorií, které mají vliv na podobu opozice:
1.koncentrace opozice: plně závisí na systému stran, který v dané konkrétní zemi existuje, nejkoncentrovanější je v bipartismu (strana která nevládne představuje veškerou opozici), v multipartismu naopak obvykle je opozice rozptýlenější - závisí to na tuhosti a disciplinovanosti politických stran; v bipartismu je opozice institucí (ve VB je „lídr opozice jejího veličenstva“), v multipartismu bývají opoziční strany velmi radikální, aby na sebe strhly pozornost, přesto tu není tak zřetelná; velkou roli hraje velikost stran, malé strany jsou více demagogické, protože usilují o svou existenci, záleží i na homogennosti či heterogennosti strany
2.soutěživost (konkurenčnost): velmi závisí na stupni koncentrovanosti, zisk jednoho je roven ztrátám druhého - bipartismu, neexistuje tu ale stoprocentní konkurence, která by byla stálá; v multipartismu je toto velmi nepravděpodobné, konkurence je podstatně slabší
3.nakolik je opozice identifikovatelná - závisí na charakteristikách 1,2,4
4.kde se opozice s vládou setkává (opozice x vláda) - kde dochází k soupeření o moc: týká se situace a okolností, za kterých opozice používá svou sílu ke změně vlády, souvisí s tím 4 taktické postupy:
a) ovlivnění veřejného mínění - opozice se s vládou střetává výhradně v myslích lidí, snaží se je přesvědčit o své pravdě, při volbách se ukáže, zda se to podařilo
klasickým příkladem je VB - možnost setkání vlády a opozice ve smyslu střetu se nabízí pouze ve volbách, opozice se snaží získat jenom veřejné mínění na svou stranu, uvnitř parlamentu se ale už nestřetávají
b) vstup do vládní koalice - stane se součástí vlády, v bipartismu, tam kde nejsou jediným rozhodujícím momentem, bude opozice usilovat o vstup do koalice, bude jí zajímat podpora veřejnosti, ale také se bude snažit, aby byla zajímavým partnerem pro vládní strany, střet se odehrává jak ve volbách, tak uvnitř parlamentu
c) podpora uvnitř parlamentu, sloužící k prosazení či zabránění přijetí konkrétních zákonů - nastává v systémech tzv. neokorporativních (Rakousko a Švédsko) - s pojmem přišel italský fašismus, vycházel z představy, že politické strany budou zakázány a bude povinné členství v odborech; neokorporativismus: vzor ze základní myšlenky k. - vedle státu a státních organizací by měly existovat další zprostředkovací instituce, které by měly zastupovat zájmy lidí, ze zákona je tam povinné svolávání tripartity, momentem střetu opozice a vlády mohou být korporace
d) oblast nezávislých organizací - tam, kde existují silné organizace přímo ovlivňující systém
v různých typech stranických systémů se důležitost jednotlivých míst odlišuje
vždy platí, že strana usiluje o podporu, moc je rozptýlena v celém systému (USA), boj opozice s vládou se vede na všech možných úrovních s různou intenzitou
5.cíle opozice: rozeznáváme dlouhodobé a krátkodobé, nemusí ze sebe vyplývat, mohou je ale deklarovat, přesto existují cíle označované za dominující - díky kterým opozice skutečně hodlá dojít ke změně vládní politiky, k dosažení této změny si volí konkrétní strategie
a) boj bez principů, zápasící politické strany ve skutečnosti vedou boj o konkrétní místa ve státní správě (USA)
b) boj o druhotné principy - typický pro většinu Evropy, vede se uvnitř systému, chtějí zachovat systém, ale vede se spor o koncepce, co je důležité, jak se máme chovat - spor mezi pravicí a levicí: neusiluje o změnu demokracie, ale má jiný názor na to, jak má demokracie vypadat
c) boj o základní principy - spor o to, jak vůbec má být daný systém definován (zejména mezi režimy demokratickými a nacistickými), boj na život a na smrt, v případě vítězství stran usilujících o změnu, dojde ke změně systému jako celku
6.strategie opozice: kombinace cílů a míst střetnutí mezi vládou a opozicí, 6 hlavních strategií:
a) přísná soutěž - snaha o získání veřejného mínění, vítězství ve volbách a složení vlády - typicky bipartismus
b) vstup do vládní koalice - typická pro multipartismus, získání veřejného mínění, voleb
c) vstup do vládní koalice a významné postavení v korporacích - typické pro země neokokorporativismu
d) útoky na slabá místa v systému
e) akceptování koalice v případě ohrožení státu a pak návrat k některé z dalších strategií
f) revoluce - ozbrojené získání moci, snaha narušit fungování systému za každou cenu
Zájmové skupiny
od politických stran se odlišuje velmi málo
jakákoli skupina, která není formální politickou stranou a přitom se snaží ovlivňovat politiku
zprostředkovává společenský zájem svých členů
existují dva hlavní typy:
1.skupiny zájmové (interest g.) - reprezentují ekonomické zájmy určité společenské skupiny, bývají poměrně úzce vymezené, vždy tam patří zaměstnanecké i zaměstnavatelské svazy
výrazně se politicky angažují a pro vládní politiku často nepostradatelné, posilování vazby mezi těmito skupinami a státními institucemi, oslabení vazeb směrem k společnosti, díky této situaci vznikají formalizované vztahy obou skupin k vládě, nově vznikající zájmové a nátlakové skupiny se velmi výrazně orientují na politické strany a snaží se prosazovat jak svoje cíle, tak i ovlivňovat státní politiku a velmi často mobilizovat občanskou společnost
2.skupiny nátlakové (recher g.) - spíše ideologické, obhajují zájmy, které jsou definovány jako zájmy všech, dosah je potom širší, patří se skupiny konfesijní (náboženské), skupiny z lidsko-právní oblasti nebo ekologické skupiny
oba typy nacházíme v občanské společnosti
počet skupin neustále narůstá a jejich působnost se rozšiřuje
o další skupině se vede spor = existují společenské skupiny i uvnitř státních institucí: typickým příkladem je armáda nebo byrokracie - jedni teoretici tvrdí, že se tyto skupiny mají řadit jako třetí typ, jiní tvrdí, že jsou součástí státu, tak tam patřit nemohou
od politické strany se odlišují tím, že nechtějí převzít politickou odpovědnost = zájmová skupina chce politiku ovlivňovat, strana chce politiku konat
působnost:
1.parlament: klasický lobbyismus
2.všechny ostatní veřejné instituce, kterým mohou nabízet informační zázemí
3.politické strany - řada skupin má možnost finančně podporovat strany i kandidáty
4.masová média
financování politických stran: je typické a logické, že zájmové skupiny vycházející z ekonomického sektoru mají tendenci podporovat strany liberální, případně konzervativní; odbory naproti tomu podporují strany levicové
typy zájmových skupin:
1.odborové svazy - organizované na základě profesního zaměření, mají tendenci se sdružovat do střechových organizací, které pracují buď více (Německo, Francie) nebo méně (Británie) se sociální demokracií
odbory konfesijní (křesťanské) - Itálie - mohou mít tendenci podporovat spíše křesťansko-demokratické strany
2.církve - char. zájmové skupiny mají v VB, Itálii, Polsku... u nás je vnímána spíše jako kulturní instituce
pro většinu Evropy je typické, že se hlásí většinově k nějaké církvi, ČR je výjimkou
3.občanské skupiny: vznikající okolo konkrétních témat, ke kterým se vztahují, ekologické nebo lidsko-právní - velmi často se to propojuje, do politiky vstupují zhruba od 70. let 20. st. - v té době typická míra radikality
vliv těchto zájmových skupin na fungování demokracie: prvním, kdo na to upozorňuje, je Alexis de Tocqeville; představa že by tyto skupiny mohly nahradit funkci politických stran - rozpor, mobilizace občanů x nezvolené
modely uspořádání skupin:
1.model pluralitní - velké množství ničím neomezených, soutěživých zájmových skupin, které nejsou přímo vázané na stát, současně neexistuje monopol, který by jakákoliv z těchto skupin měla v zájmu, všechny by měly jednat se státem, stát by měl se všemi jednat stejně, konkurence na trhu zájmových skupin
kritika: postavení skupin ve skutečnosti není rovnocenné, navzájem se liší a stát k nim přistupuje různě, některé mají lepší přístup ke zdroji informací a financí, takže mohou lépe působit na vládu, nová uskupení vznikají pouze za souhlasu již existujících skupin
radikální kritika: celý státní aparát představuje jakousi specifickou zájmovou skupinu, která z principu nemůže být neutrální
2.neokorporativní model ve Skandinávii, částečně v německy mluvících zemích
neok. je varianta, která vychází z představy, že není vhodné aby existovalo velké množství zájmových skupin, protože společně budou vždy slabé, logičtější je vytvořit málo skupin, ale za to silných, a aby měly vliv na politiku, je nutné navázat je přímo na stát
ekonomicko-sociální charakter, spojeny se státem, nevytváří je stát, ale mají k němu cestu v podobě tripartity (v korporativních zemích je povinná ze zákona, přesně ve Skandinávii a Rakousku: každý zákon, než projde do parlamentu, musí být odsouhlasen tripartitou), logiku to má tehdy, pokud je účast v odborech povinná
kritika poukazuje na to, že v tomto uspořádání se stírají hranice mezi zájmovou skupinou a státem, zprostředkovávání zájmů je omezené