Heidegger - Co je to metafyzika

MARTIN HEIDEGGER (1889-1976) se
narodil v allemanské vesnici Messkirch
v rodině místního bednáře a kostelníka. Na
univerzitě ve Freiburgu im Breisgau studo-
val v prvních dvou ročnících jako hlavní
obor katolickou theologii, v dalších letech
se pak cele věnoval fiosofii. V roce 1915
se na Freiburské univerzitě habilitoval ja-
ko soukromý docent a brzy se stal asisten-
tem zakladatele fenomenologie Edmunda
Husserla. Na jeho doporučení se stal roku
1923 mimořádným profesorem v Marbur-
gu. V roce 1926 byl navržen na funkci řád-
ného profesora a v roce 1927, po předlože-
ní svého prvního obsáhlého a celoživotně
nejdůležitějšího spisu „Bytí a čas", byl
v této funkci potvrzen. Začátkem roku
1929 byl povolán zpět na svou
domovskou univerzitu ve Freiburgu, kde
zůstal až do konce svého učitelského
působení. Zde se kromě své filosofické
práce účastní rovněž politického života.
Neproblematičtěji působí jeho veřejná
činnost v roce 1933, kdy zastával funkci
univerzitního rektora. Po necelém roce se
rozhodl na funkci rektora resignovat a vě-
novat se nadále výhradně své pedagogické
a myslitelské činnosti. Ani po válce se
však od své účasti v nacionálně socialistic-
kém hnutí výslovně nedistancoval. Své po-
stoje zdůvodnil deset let před koncem ži-
vota v rozhovoru pro časopis Spiegel, kte-
rý však dovolil uveřejnit až po své smrti.
Lze bez nadsázky říci, že Martin Heideg-
ger se řadí k největším filosofům vůbec.
Jeho vliv dosáhl ještě za jeho života mimo-
řádných rozměrů, jeho dílo je přeloženo do
více než čtyřiceti jazyků. Je velkým dovr-
šitelem více než dvoutisícileté epochy vlády
metafyziky a otevřel nové cesty k jejímu
překonání.
MARTIN HEIDEGGER
Co je metafyzika?
O l K O Y M E N H
PRAHA
1993
WAS IST METAPHYSIK?
CO JE METAFYZIKA?
103 „Was ist Metaphysik?" - Die Frage weckt die Erwartung, es werde über
die Metaphysik geredet. Wir verzichten darauf. Statt dessen erortern wir
eine bestimmte metaphysische Frage. Dadurch lassen wir uns, wie es
scheint, unmittelbar in die Metaphysik versetzen. Wir verschaffen ihr so
allein die rechte Möglichkeit, sich selbst vorzustellen.
Unser Vorhaben beginnt mit der Entfaltung eines metaphysischen
Fragens, versucht sodann die Ausarbeitung der Frage und vollendet sich
mit deren Beantwortung.
„Co je metafyzika?“ - Otázka budí očekávání, že budeme mluvit
o metafyzice. Toho se vzdáváme. Místo toho probereme určitou
metafyzickou otázku. Máme za to, že tím se do metafyziky bezpro-
středně vpravíme. Jedině tak jí dáme opravdu možnost, aby se
představila sama.
Zahájíme rozvinutím jistého metafyzického tázání, potom se poku-
síme otázku vypracovat a svůj záměr završíme jejím zodpovězením.
103
Die Entfaltung eines metaphysischen Fragens
Die Philosophie ist - aus dem Blickpunkt des gesunden Menschen-
verstandes gesehen - nach Hegel die „verkehrte Welt“. Daher bedarf
die Eigentümlichkeit unseres Beginnens der vorbereitenden
Kennzeichnung. Diese erwächst aus einer doppelten Charakteristik des
metaphysischen Fragens.
Einmal umgreift jede metaphysische Frage immer das Ganze der
Problematik der Metaphysik. Sie ist je das Ganze selbst. Sodann kann
jede metaphysische Frage nur so gefragt werden, daß der Fragende - als
ein solcher - in der Frage mit da, d. h. in die Frage gestellt ist. Hieraus
entnehmen wir die Anweisung: das metaphysische Fragen muss im
Ganzen und aus der wesentlichen Lage des fragenden Daseins gestellt
werden. Wir fragen, hier und jetzt, für uns. Unser Dasein - in der
Gemeinschaft von Forschern, Lehrem und Studierenden - ist durch die
Wissenschaft bestimmt. Was geschieht Wesentliches mit uns im Grunde
des Daseins, sofern die Wissenschaft unsere Leidenschaft geworden ist?
104 Die Gebiete der Wissenschaften liegen weit auseinander. Die Be-
handlungsart ihrer Gegenstände ist grundverschieden. Diese zerfallene
Vielfältigkeit von Disziplinen wird heute nur noch durch die technische
Organisation von Universitäten und Fakultäten zusammen- und durch
die praktische Zwecksetzung der Facher in einer Bedeutung gehalten.
Dagegen ist die Verwurzelung der Wissenschaften in ihrem Wesens-
grund abgestorben.
Und doch - in allen Wissenschaften verhalten wir uns, ihrem eigen-
sien Absehen folgend, zum Seienden selbst. Gerade von den Wissen-
schaften aus gesehen hat kein Gebiet vor dem anderen einen Vorrang,
weder die Natur vor der Geschichte noch umgekehrt. Keine Behand-
lungsart der Gegenstände überragt die andere. Mathematische Erkennt-
nis ist nicht strenger als die philologisch-historische. Sie hat nur den
Charakter der „Exaktheit“, die mit der Strenge nicht zusammenfällt.
Rozvinutí metafyzického tázání
Filosofie je - z hlediska zdravého lidského rozumu- „převrácený svět“,
říká Hegel. Svéráz našeho počínání proto vyžaduje přípravnou poznám-
ku, která vyrůstá z dvojí charakteristiky metafyzického tázání.
Předně, každá metafyzická otázka objímá vždy problematiku me-
tafyziky v jejím celku. Každá metafyzická otázka je vždy tento celek
sám. Dále, každá metafyzická otázka může být položena pouze tak,
že ten, kdo ji klade, je - právě tím, že ji klade - v otázce spoluzahrnut,
tzn. on sám je zproblematizován. Z toho vyvozujeme návod: meta-
fyzické tázání musí být kladeno v celku a z bytostné situace lidského
pobytu, jenž se táže. Tážeme se zde a nyní, tážeme se kvůli sobě.
Náš pobyt - ve společenství badatelů, učitelů a studentů - je určen
vědou. Co bytostného se s námi v základu našeho pobytu děje,
jestliže se nám věda stala vášní?
Obory věd jsou si mnohdy značně vzdáleny. Způsoby, jakými traktují
své předměty, se od sebe často zásadně liší. Tato roztříštěná
mnohotvárnost disciplín drží dnes pohromadě už jen technickou
organizací univerzit a fakult a jednotný význam si zachovává jen
praktickým zacílením oborů. Naproti tomu odumřelo zakořenění věd v
jejich bytostné půdě.
A přece - ve všech vědách, vedeni jejich nejvlastnějším záměrem,
se vztahujeme ke jsoucnu samému. Právě z hlediska věd nemá žádný
obor přednost před jiným, ani příroda před dějinami, ani naopak.
Žádný způsob pojednávání předmětů nevyniká nad jiný. Matematic-
ké poznání není přísnější než filologicko-historické. Má pouze cha-
rakter „exaktnosti“, která není totéž co přísnost. Vyžadovat exakt-
36 37
Von der Historie Exaktheit fordem, hiesse gegen die Idee der spezifischen
Strenge der Geisteswissenschaften verstoßen. Der alle Wissenschaften
als solche durchherrschende Bezug zur Welt läßt sie das Seiende selbst
suchen, um es je nach seinem Wasgehalt und seiner Seinsart zum
Gegenstand einer Durchforschung und begründenden Bestimmung zu
machen. In den Wissenschaften volllzieht sich - der Idee nach - ein In-
die-Nahe-kommen zum Wesentlichen aller Dinge.
Dieser ausgezeichnete Weltbezug zum Seienden selbst ist getragen und geführt
von einer frei gewahlten Haltung der menschlichen Existenz. Zum Seienden
verhält sich zwar auch das vor- und außerwissenschaftliche Tun und Lassen des
Menschen. Die Wissenschaft hat aber ihre Auszeichnung darin, dass sie in einer
ihr eigenen Weise ausdrücklich und einzig der Sache selbst das erste und letzte
Wort gibt. In solcher Sachlichkeit des Fragens, Bestimmens und Begründens
vollzieht sich eine eigentümlich begrenzte Unterwerfung unter das Seiende
selbst, auf daß es an diesem sei, sich zu offenbaren. Diese Dienststellung der
Forschung und Lehre entfaltet sich zum Grunde der Möglichkeit einer eigenen,
obzwar begrenzten Führerschaft im Ganzen der menschlichen Existenz. Der
besondere Weltbezug der Wissenschaft und die ihn fuhrende Haltung des
Menschen sind freilich erst dann voll begriffen, wenn wir das sehen und fassen,
was in dem so gehaltenen Weltbezug geschieht. Der Mensch - ein Seiendes
unter anderem -„treibt Wissenschaft“. In diesem „Treiben“ geschieht nichts
Geringeres als der Einbruch eines Seienden, genannt Mensch, in das Ganze des
Seienden, so zwar, daß in und durch diesen Einbruch das Seiende in dem, was und
wie es ist, aufbricht. Der aufbrechende Einbruch verhilft in seiner Weise dem
Seienden allererst zu ihm selbst.
Dieses Dreifache - Weltbezug, Haltung, Einbruch - bringt in seiner
wurzelhaften Einheit eine befeuernde Einfachheit und Scharfe des Da-
seins in die wissenschaftliche Existenz. Wenn wir das so durchleuchtete
wissenschaftliche Da-sein für uns ausdrücklich in Besitz nehmen, dann
müssen wir sagen:
Worauf der Weltbezug geht, ist das Seiende setbst - und sonst nichts.
a
Wovon alle Haltung ihre Führung nimmt, ist das Seiende selbst - und
weiter nichts.
Womit die forschende Auseinandersetzung im Einbruch geschieht, ist
das Seiende selbst - und darüber hinaus nichts.
nost od historie znamenalo by prohřešovat se vůči ideji specifické
přísnosti duchověd. Vztah ke světu, který panuje ve všech vědách jako
takových, nechává každou z nich hledat jsoucno samo, aby je vždy
podle jeho obsahu ve smyslu „co to je“ a podle jeho způsobu bytí učinila
předmětem zevrubného zkoumání a odůvodňujícího určování. Vědy
jsou ve své ideji přibližováním se k bytnosti všech věcí.
Tento význačný vztah ke světu, skrze který se vědy obracejí ke jsoucnu
samému, je nesen a veden svobodně zvoleným postojem lidské existence.
Ke jsoucnu se sice vztahuje i předvědecká a mimovědecká aktivita a
pasivita člověka; věda se však vyznačuje tím, že způsobem sobě vlastním
dává první a poslední slovo výslovně a jedině věci samé. V této věcnosti
tázání, určování a zdůvodňování uskutečňuje se jakési svérázné podrobení
se jsoucnu samému, tak aby to, že se zjeví, bylo ponecháno na něm. Tato
služebná role výzkumu a nauky se během dalšího rozvoje stává základem
možnosti jistého, byť i omezeného vedoucího postavení vědy v celku
lidské 105 existence. Tento zvláštní vztah vědy ke světu a lidský postoj,
jímž je tento vztah veden, pochopíme ovšem plně teprve tehdy, až uzříme
a uchopíme to, co se v takovém vztahu ke světu děje. Člověk -jsoucno
mezi jinými jsoucny - „provozuje vědu“. V tomto „provozování“ se neděje
nic menšího než vpád jsoucna zvaného člověk do celku jsoucna, a to tak,
že jsoucno v celku se v tomto vpádu a jím rozevírá a ukazuje v tom, čím je
a jak je. Tento rozevírající vpád dopomáhá teprve svým způsobem
jsoucnu k němu samému.
Toto trojí - vztah ke světu, postoj a vpád - ve své radikální jednotě
vnáší do vědecké existence podnětnou jednoduchost a ostrost pobý-
vání. Jestliže si i my výslovně osobujeme takto prosvětlené vědecké
po-bývání, pak musíme říci:
To, k čemu tento vztah ke světu směřuje, je jsoucno samo - a jinak nic.
a
To, odkud bere tento postoj své vůdčí postavení, je jsoucno samo
- a dále nic.
To, s čím se v tomto vpádu badatelsky vyrovnáváme, je jsoucno
samo - a nadto nic.
a
1. Auflage 1929: Man hat diesen Zusatz hinter dem Gedankenstrich als
willkürlich und künstlich ausgegeben und weisst nicht, daß Taine, der als Vertreter
und Zeichen eines ganzen, noch herrschenden Zeitalters genommen werden kann,
wissentlich diese Formel zur Kennzeichnung seiner Grundstellung und Absicht
gebraucht.
a
l. vyd.: Tento dodatek za pomlčkou pokládají lidé za svévolný a umělý, a nevědí,
že Taine, jehož lze považovat za zástupce a příznak celé jedné epochy, která ještě
stále vládne, vědomě použil této formulace k charakterizování své základní pozice
a svého úmyslu.
38
39
Aber merkwürdig - gerade in dem, wie der wissenschaftliche Mensch sich
seines Eigensten versichen, spricht er, ob ausdrücklich oder nicht, von einem
Anderen. Erforscht werden soll mir das Seiende und sonst - nichts; das Seiende
allein und weiter - nichts; das Seiende einzig und darüber hinaus - nichts.
Wie steht es um dieses Nichts? Ist es Zufall, daß wir ganz von selbst so
sprechen? Ist es nur so eine Art zu reden - und sonst nichts?
Allein was kümmern wir uns um dieses Nichts? Das Nichts wird ja gerade
von der Wissenschaft abgelehnt und preisgegeben als das Nichtige. Doch wenn
wir das Nichts dergestalt preisgeben, geben wir es dann nicht gerade zu? Aber
können wir von einem Zugeben sprechen, wenn wir nichts zugeben? Doch
vielleicht bewegt sich dieses Hin und Her der Rede bereits in einem leeren
Wortgezänk. Dagegen muß jetzt die Wissenschaft erneut ihren Ernst und ihre
Nüchternheit behaupten, daß es ihr einzig um das Seiende geht. Das Nichts - was
kann es der Wissenschaft anders sein als ein Greuel und eine Phantasterei? Ist die
Wissenschaft im Recht, dann steht nur das eine fest: die Wissenschaft will vom
Nichts nichts wissen. Dies ist am Ende die wissenschaftlich srrenge Erfassung des
Nichts. Wir wissen es, indem wir vom ihm, dem Nichts, nichts wissen wollen.
Die Wissenschaft will vom Nichts nichts wissen. Aber ebenso gewiß
bleibt bestehen: dort, wo sie ihr eigenes Wesen auszusprechen versucht
a
,
ruft sie das Nichts zu Hilfe. Was sie verwirft, nimmt sie in Anspruch.
Welch zwiespältiges
b
Wesen enthüllt sich da?
Bei der Besinnung auf unsere augenblickliche Existenz - als eine
durch die Wissenschaft bestimmte - sind wir mitten in einen Widerstreit
hineingeraten. Durch diesen Streit hat sich schon ein Fragen entfaltet.
Die Frage verlangt nur, eigens ausgesprochen zu werden: Wie steht es
um das Nichts?
Die Ausarbeitung der Frage
Die Ausarbeitung der Frage nach dem Nichts muß uns in die Lage
bringen, aus der die Beantwonungmoglich oder aber die Unmöglichkeit
der Antwort einsichtig wird. Das Nichts ist zugegeben. Die Wissenschaft
107 gibt es, mit einer überlegenen Gleichgültigkeit gegen es, preis als das,
was „es nicht gibt“.
Gleichwohl versuchen wir, nach dem Nichts zu fragen. Was ist das
Nichts? Schon der erste Anlauf zu dieser Frage zeigt etwas Ungewöhn-
liches. In diesem Fragen setzen wir im vorhinein das Nichts als etwas
Je však pozoruhodné, že pravé v tom, jak se vědec ujišťuje tím, co
je mu nejvlastnější, mluví o něčem jiném. Probádáno má být pouze
jsoucno a jinak - nic; výhradné jsoucno a dál - nic; jedině jsoucno
a nadto - nic.
Jak se to má s tímto Nic? Je to náhoda, že tak mluvíme sami od
sebe? Je to jenom takový slovní obrat - a jinak nic?
Avšak co se vůbec o toto Nic staráme? Vždyť Nic přece věda právě
odmítá a vzdává se jej jako toho, co je nicotné. A přece, jestliže se tohoto
Nic takovým způsobem vzdáváme, neznamená to pak, že je právě tím
připouštíme? Můžeme však mluvit o nějakém připouštění, když
připouštíme Nic? Možná však, že způsob, kterým jsme teď začali mluvit,
se už jen zmítá v prázdném slovíčkaření. Vůči tomu musí nyní věda
znovu zdůraznit svou vážnost a střízlivost, totiž že jí jde jedině o jsoucno.
Čím jiným může být vědě Nic než ohavností a fantazírováním? Je-li věda
v právu, pak jedno je jisté: o tomto Nic nechce věda nic vědět. To je
koneckonců vědecky přísně pojaté Nic. Víme o něm tím, že o něm - o
Ničem - nechceme nic vědět.
O Ničem nechce věda nic vědět. Stejné tak jisté zůstává však
i toto: tam, kde se věda pokouší vyslovit se o své vlastní bytnosti,
a
volá si Nic na pomoc. Co zavrhuje, toho se dovolává. Jaký rozštěp
b
se to zde odhaluje?
Při zamyšlení nad naší momentální existencí - jakožto existencí
určenou vědou - jsme se hned dostali do sporu. Tímto sporem se již
počalo rozvíjet jisté tázání. Otázka už jen žádá, aby byla výslovně
vyřčena: Jak se to má s oním Nic?
Vypracování otázky
Vypracování otázky po Ničem nás musí přivést do takové pozice, ze
které bude možno otázku buďto zodpovědět, nebo nahlédnout, že to
není možné. Nic bylo uznáno. Věda se tohoto Nic se svrchovanou
lhostejností vzdává jako toho, co „není“.
Pokusme se nicméně na Nic zeptat. Co je to Nic? Již první náběh
k této otázce ukazuje cosi neobvyklého. Již předem zde klademe Nic
a
5. Auflage 1949: die positive und ausschließliche Haltung zum
Seienden.
b
3. Auflage 1931: ontologische Differenz.
5. Auflage 1949: Nichts als „Sein."
a
5. vyd.: pozitivní a výhradní postoj ke jsoucmu.
b
3. vyd.: ontologická diference.
5 vyd.: Nic jako „bytí.".
40 41
an, das so und so „ist" - als ein Seiendes. Davon ist es aber doch gerade
schlechthin unterschieden
a
. Das Fragen nach dem Nichts - was und wie
es, das Nichts, sei - verkehrt das Befragte in sein Gegenteil. Die Frage
beraubt sich selbst ihres eigenen Gegenstandes.
Dementsprechend ist auch jede Antwort auf diese Frage von Hause
aus unmöglich. Denn sie bewegt sich notwendig in der Form: das Nichts
„ist" das und das. Frage und Antwort sind im Hinblick auf das Nichts
gleicherweise in sich widersinnig.
So bedarf es nicht erst der Zurückweisung durch die Wissenschaft. Die
gemeinhin beigezogene Grundregel des Denkens überhaupt, der Satz
vom zu vermeidenden Widerspruch, die allgemeine „Logik", schlägt
diese Frage nieder. Denn das Denken, das wesenhaft immer Denken von
etwas ist, müßte als Denken des Nichts seinem eigenen Wesen entgegen-
handeln.
Weil uns so versagt bleibt, das Nichts überhaupt zum Gegenstand zu
machen, sind wir mit unserem Fragen nach dem Nichts schon am Ende
- unter der Voraussetzung, daß in dieser Frage die „Logik"
b
die höchste
Instanz ist, daß der Verstand das Mittel und das Denken der Weg ist, um
das Nichts ursprünglich zu fassen und uber seine mögliche Enthüllung
zu entscheiden.
Aber lässt sich die Herrschaft der „Logik" antasten? Ist der Verstand nicht
wirklich Herr in dieser Frage nach dem Nichts? Nur mit seiner Hilfe können wir
doch überhaupt das Nichts bestimmen und als ein wenn auch nur sich selbst
verzehrendes Problem ansetzen. Denn das Nichts ist die Verneinung der
Allheit des Seienden, das schlechthin Nicht-Seiende. Hierbei bringen wir
doch das Nichts unter die höhere Bestimmung des Nicht-haften und somit,
wie es scheint, des Verneinten. Verneinung ist aber nach der herrschenden
und nie angetasteten Lehre der „Logik" eine spezifische Verstandeshandlung.
Wie können wir also in der Frage nach dem Nichts und gar in der Frage
seiner Befragbarkeit den Verstand verabschieden wollen? Doch ist es so
sicher, was wir da voraussetzen? Stellt das Nicht, die Verneintheit und damit
die Verneinung die höhere Bestimmung dar. unter die das Nichts als eine
besondere Art des Verneinten fällt? Gibt es das Nichts nur, weil es das
Nicht, d. h. die Verneinung gibt? Oder liegt es umgekehrt? Gibt es die
Verneinung und das Nicht nur, weil es das Nichts gibt? Das ist nicht
entschieden, noch nicht einmal zur ausdrücklichen Frage erhoben. Wir
behaupten: das Nichts ist ursprünglicher
a
als das Nicht und die Verneinung.
a
5. Auflage 1949: der Unterschied, die Differenz.
b
1. Auflage 1929: d. h. Logik im gewöhnlichen Sinne, was man so dafür nimmt.
a
5. Auflage 1949: Ursprungsordnung.
jako něco, co nějak „jest" - jako jsoucno. Právě od jsoucna je však
přece naprosto rozdílné.
a
Otázka, která se na ně táže - co to, totiž
Nic, je a jaké je - zvrací toto dotazované v jeho protiklad. Otázka se
sama připravuje o svůj vlastní předmět.
Podle toho je také každá odpověď na tuto otázku veskrze nemožná,
neboť se nutně pohybuje ve formě: Nic „jest" to a to. Otázka i odpověď
jsou vzhledem k Ničemu stejným způsobem samy v sobě protismyslné.
Není tedy třeba, aby Nic bylo odmítnuto teprve vědou. Tuto otázku
ruší již i obyčejné užití základního pravidla myšlení vůbec, zásady
bezrozpornosti, obecné „logiky". Neboť mělo-li by myšlení, které je
bytostně vždy myšlením o něčem, myslet Nic, muselo by jednat proti
své vlastní bytostné povaze.
Protože nám takto zůstává veskrze zapovězeno učinit Nic předmětem,
jsme již s naším tázáním po Ničem u konce - ovšem za předpokladu, že
„logika"
b
je v této otázce nejvyšší instancí, rozum prostředkem a myšlení
cestou k tomu. aby Nic bylo původním způsobem zachyceno a aby se
rozhodlo o jeho možném odhalení.
Je však možno dotknout se vlády „logiky"? Což není rozum v
otázce po Ničem skutečně pánem? Vždyť přece pouze s jeho pomocí jsme
vůbec s to Nic určit a postavit jako problém, byť i jen jako problém,
který sám sebe stravuje. Neboť Nic je popřením veškerenstva jsoucího,
naprosté ne-jsoucno. Tady však podřazujeme Nic pod vyšší určení něčeho,
co v sobě obsahuje zápor, tedy něčeho, jak se zdá, popřeného. Popírání je
ale podle vládnoucího a nikdy nenapadnutého učení „logiky" specifický
akt rozumu. Jak se tedy můžeme chtít v otázce po Ničem, ba dokonce v
otázce, zda je možno se na ně tázat, obejít bez rozumu? Je však to, co zde
předpokládáme, tak jisté? Je