Heidegger - Co je to metafyzika

it einer solchen Verneinung, die das Nichts ergeben sollte,
jederzeit zu spät. Das Nichts begegnet vordem schon. Wir sagten, es begegne
„in eins mit" dem entgleitenden Seienden im Ganzen.
In der Angst liegt ein Zurückweichen vor..., das freilich kein Fliehen mehr
ist, sondern eine gebannte Ruhe. Dieses Zurück vor... nimmt seinen
Ausgang vom Nichts. Dieses zieht nicht auf sich, sondern ist wesenhaft
abweisend. Die Abweisung von sich ist aber als solche das entgleitenlassen-
de Verweisen auf das versinkende Seiende im Ganzen. Diese im Ganzen
abweisende Verweisung
a
auf das entgleitende Seiende im Ganzen, als
welche das Nichts in der Angst das Dasein umdrängt, ist das Wesen des
Nichts: die Nichtung. Sie ist weder eine Vernichtung des Seienden, noch
entspringt sie einer Verneinung. Die Nichtung läßt sich auch nicht in
Vernichtung und Verneinung aufrechnen. Das Nichts selbst nichtet.
b
Das Nichten ist kein beliebiges Vorkommnis, sondern als abweisendes
Verweisen auf das entgleitende Seiende im Ganzen offenbart es dieses
Seiende in seiner vollen, bislang verborgenen Befremdlichkeit als das
schlechthin Andere - gegenüber dem Nichts.
In der hellen Nacht des Nichts der Angst ersteht erst die ursprüngliche
Offenheit des Seienden als eines solchen: daß es Seiendes ist - und nicht
Nichts. Dieses von uns in der Rede dazugesagte „und nicht Nichts" ist
aber keine nachgetragene Erklärung, sondern die vorgängige Ermögli-
chung
c
der Offenbarke.it von Seiendem überhaupt. Das Wesen des ur-
sprünglich nichtenden Nichts liegt in dem: es bringt das Da-sein allererst
vor
d
das Seiende als ein solches.
Nur auf dem Grunde der ursprünglichen Offenbarkeit des Nichts kann
V úzkosti se jsoucno v celku stává vratkým. V jakém smyslu
k tomu dochází? Jsoucno přece není úzkostí zničeno, aby tak zbylo
pouhé Nic. Jak by také mohlo, když úzkost je přece vůči jsoucnu
v celku naprosto bezmocná. Nic vychází najevo spíše právě společně
se jsoucnem a na něm jakožto v celku se vymykajícím.
V úzkosti nedochází k žádnému zničení veškerého jsoucna o sobě, ale
ani v ní neprovádíme popření jsoucna v celku, abychom tím Nic teprve
získali. Nehledě k tomu, že úzkosti jako takové je výslovný výkon
popírajícího výroku cizí, přišli bychom stejné s takovým popřením,
jehož výsledkem by mělo být Nic, vždy již příliš pozdě. S Ničím se
setkáváme již předtím. Řekli jsme, že se s ním setkáváme „spolu" s
vymykajícím se jsoucnem v celku.
V úzkosti je obsaženo jisté couvnutí před..., které ovšem už není
útěk, nýbrž fascinovaný klid. Toto couvnutí před... ustupuje od
onoho Nic. To k sobě nepřitahuje, nýbrž je bytostně odmítavé. Toto
odmítání je však jako takové odkazováním k propadajícímu se jsouc-
nu v celku, odkazováním, skrze něž se jsoucno vymyká. Toto v celku
odmítavé odkazování
a
k vymykajícímu se jsoucnu v celku, v jehož
podobě je pobyt Ničím v úzkosti obkličován, je bytování Ničeho:
nicotnění. Není to ani negace jsoucna, ani nepramení ze záporu.
Nicotnění také nelze k negaci a záporu přiřadit. Nic samo nicotní.
b
Nicotnění není jen obyčejná episoda, nýbrž jakožto odmítavý
odkaz k vymykajícímu se jsoucnu v celku zjevuje nicotnění toto
jsoucno v jeho plné a až dosud skryté podivnosti jako něco naprosto
jiného - vůči Ničemu.
V jasné noci tohoto Nic, které se objevuje v úzkosti, vyvstává
teprve původní zřejmost jsoucna jako takového: že je to jsoucno -
a ne Nic. Toto „a ne Nic", které v reci dodáváme, není však žádné
dodatečné vysvětlení, nýbrž předchůdné umožnění
c
zřejmosti jsouc-
na vůbec. Bytování původně nicotnícího Ničeho spočívá v tom:
přivádět bytí-tu teprve vůbec před
d
jsoucno jako takové.
Pouze na základě původní zřejmosti Ničeho může lidský pobyt na
a
5. Auflage 1949: ab-weisen: das Seiende für sich; ver-weisen: in das Sein des
Seienden.
b
5. Auflage 1949: als Nichten west, währt, gewährt das Nichts.
c
5. Aufluge 1949: d. h. Sein.
d
5. Auflage 1949: eigens vor Sein des Seienden, vor den Unterschied.
" 5. vyd.: odmítat: jsoucno samo o sobě; odkazovat: do bytí jsoucna.
b
5. vyd.: bytuje jakožto nicotnění, uchovává, skýtá Nic.
c
5. vyd.: tj. býti.
d
5. vyd.: vlastě před bytí jsoucna, před rozdíl.
52
53
115 das Dasein des Menschen auf Seiendes zugehen und eingehen. Sofern
aber das Dasein seinem Wesen nach zu Seiendem, das es nicht ist und
das es selbst ist, sich verhält, kommt es als solches Dasein je schon aus
dem offenbaren Nichts her.
Da-sein heißt
a
: Hineingehaltenheit in das Nichts.
Sich hineinhaltend
b
in das Nichts ist das Dasein je schon über das
Seiende im Ganzen hinaus. Dieses Hinaussein über das Seiende nennen
wir die Transzendenz. Würde das Dasein im Grunde seines Wesens nicht
transzendieren, d. h. jetzt, würde es sich nicht im vorhinein in das Nichts
hineinhalten, dann könnte es sich nie zu Seiendem verhalten
c
, also auch
nicht zu sich selbst.
Ohne ursprüngliche Offenbarkeit des Nichts kein Selbstsein und keine
Freiheit
d
.
Damit ist die Antwort auf die Frage nach dem Nichts gewonnen. Das
Nichts ist weder ein Gegenstand noch überhaupt ein Seiendes. Das Nichts
kommt weder für sich vor noch neben dem Seienden, dem es sich gleichsam
anhängt. Das Nichts ist die Ermöglichung der Offenbarkeit des Seienden als
eines solchen für
e
das menschliche Dasein. Das Nichts gibt nicht erst den
Gegenbegriff zum Seienden her, sondern gehört ursprünglich zum Wesen
f
selbst. Im Sein des Seienden geschieht das Nichten des Nichts.
Allein jetzt muß endlich ein allzu lange zurückgehaltenes Bedenken zu
Wort kommen. Wenn das Dasein nur im Sichhineinhalten in das Nichts zu
Seiendem sich verhalten, also existieren kann und wenn das Nichts
ursprünglich nur in der Angst offenbar wird, müssen wir dann nicht ständig in
dieser Angst schweben, um überhaupt existieren zu können? Haben wir aber
nicht selbst zugestanden, diese ursprüngliche Angst sei selten? Vor allem
aber, wir existieren doch alle und verhalten uns zu Seiendem, das wir nicht
selbst und das wir selbst sind - ohne diese Angst. Ist sie nicht eine
willkürliche Erfindung und das ihr zugesprochene Nichts eine
Übertreibung?
Doch was heißt es: diese ursprüngliche Angst geschieht nur in seltenen
Augenblicken? Nichts anderes als: das Nichts ist uns zunächst und
a
1. Auflage 1929: 1.) u.a. nicht nur, 2.) daraus nicht folgern: ajso ist alles Nichts,
sondern umgekehrt: Übernehmen und Vernehmung des Seienden, Sein und
Endlichkeit.
b
5. Auflage 1949: wer hält ursprünglich?
c
5. Auflage 1949: d. h. Nichts und Sein das Selbe.
d
5. Auflage 1949: Freiheit und Wahrheit im Vortrag „Vom Wesen der Wahrheit".
e
5. Auglage 1949: nicht „durch".
f
5. Auflage 1949: Wesen: verbal; Wesen des Seins.
světě ke jsoucnu směřovat a dospět. A pokud se pobyt ve svém bytování vztahuje ke
jsoucnu, kterým není, i k tomu, kterým sám je, pochází jakožto takto se vztahující
pobyt vždy z onoho již zřejmého Ničeho.
Být-tu znamená
a
: držet se ve vyklonění do Ničeho.
Tím, že se pobyt drží vykloněn
b
do Ničeho, vykročil již vždy za jsoucno
v celku. Toto vykročení za rámec jsoucna nazýváme transcendence.
Kdyby pobyt v základě svého bytí netranscendoval, což nyní znamená,
kdyby se již předem nedržel vykloněn do Ničeho, nemohl by se nikdy
vztahovat
c
ke jsoucnu, tedy ani k sobě samému.
Bez původní zřejmosti Ničeho - žádné bytí sebou a žádná svoboda.
d
Tím jsme získali odpověď na otázku po Ničem. Nic není ani předmět, a
vůbec ani jsoucno. Nic se nevyskytuje ani samo pro sebe, ani vedle jsoucna,
ke kterému by se jaksi přivěšovalo. Nic je umožnění zřejmosti jsoucna jako
takového pro
e
lidský pobyt na světě. Nic netvoří až pojmový protějšek ke
jsoucnu, nýbrž náleží původně k bytování
f
vůbec. V bytí jsoucna se odehrává
nicotnění Ničeho.
Ale nechme nyní konečně přijít ke slovu pochybnost, kterou jsme již příliš
dlouho zadržovali. Jestliže se pobyt může vztahovat ke jsoucnu, a tedy existovat,
jedině tak, že se drží vykloněn do Ničeho, a jestliže Nic se stává zřejmým
původně pouze v úzkosti, nemusíme pak, abychom vůbec mohli existovat, tkvět v
této úzkosti ustavičně? Nepřipustili jsme nicméně sami, že tato původní úzkost je
vzácná? Především však přece všichni existujeme a vztahujeme se ke jsoucnu,
kterým sami nejsme, i k tomu, kterým sami jsme - bez takové úzkosti. Není tato
úzkost svévolným výmyslem a Nic, které jsme jí přiřkli, přeháněním?
Co to však znamená, že k této původní úzkosti dochází jen ve
vzácných okamžicích? Nic jiného než to, že Nic je nám zprvu
a
1. vyd.: 1) mimo jiné, nejen to; 2) nevyvozovat z toho: tudíž všechno je nic, nýbrž
naopak: převzetí a naslouchání jsoucnu, bytí a konečnost.
b
5. vyd.: kdo drží původně?
c
5. vyd.: tj. Nic a bytí totéž.
d
5. vyd.: svoboda a pravda v přednášce „Vom Wesen der Wahrheit".
e
5. vyd.: nikoli „skrze".
f
5. vyd.: bytnost verbálně*; bytování bytí.
* Proto zde a na jiných místech překládáme „Wesen" jako „bytování"; pozn. překl.
54 55
zumeist in seiner Ursprünglichkeit verstellt. Wodurch denn? Dadurch,
daß wir uns in bestimmter Weise völlig an das Seiende verlieren. Je mehr
wir uns in unseren Umtrieben an das Seiende kehren, um so weniger lassen wir
es als solches entgleiten, um so mehr kehren wir uns ab vom Nichts. Um so
sicherer aber drängen wir uns selbst in die öffentliche Oberfläche des Daseins.
Und doch ist diese ständige, wenngleich zweideutige Abkehr vom Nichts in
gewissen Grenzen nach dessen eigenstem Sinn. Es - das Nichts in seinem
Nichten -verweist uns gerade an das Seiende
a
. Das Nichts nichtet unausgesetzt,
ohne daß wir mit dem Wissen, darin wir uns alltäglich bewegen, um dieses
Geschehen eigentlich wissea
Was zeugt eindringlicher für die ständige und ausgebreitete, obzwar
verstellte Offenbarkeit des Nichts in unserem Dasein als die Ver-
neinung? Diese bringt aber das Nicht keineswegs aus sich als Mittel der
Unterscheidung und Entgegensetzung zum Gegebenen hinzu, um es
gleichsam dazwischenzuschieben. Wie soll auch die Verneinung das Nicht
aus ihr selbst aufbringen, wo sie doch nur verneinen kann, wenn ihr ein
Verneinbares vorgegeben ist? Wie soll aber ein Verneinbares und Zu-
verneinendes als ein Nichthaftes erblickt werden können, es sei denn so, daß
alles Denken als solches auf das Nicht schon vorblickt? Das Nicht kann aber nur
offenbar werden, wenn sein Ursprung, das Nichten des Nichts überhaupt und
damit das Nichts selbst, der Verborgenheit entnommen ist. Das Nicht entsteht
nicht durch die Verneinung, sondern die Verneinung gründet sich auf das
Nicht
a
, das dem Nichten des Nichts entspringt. Die Verneinung ist aber auch
nur eine Weise des nichtenden, d. h. auf das Nichten des Nichts vorgängig
gegründeten Verhaltens.
Hierdurch ist in den Grundzügen die obige These erwiesen: das Nichts
ist der Ursprung der Verneinung, nicht umgekehrt. Wenn so die Macht des
Verstandes im Felde der Fragen nach dem Nichts und dem Sein gebrochen
wird, dann entscheidet sich damit auch das Schicksal der Herrschaft der
„Logik"
b
innerhalb der Philosophie. Die Idee der „Logik" selbst löst sich
auf im Wirbel eines ursprünglicheren Fragens.
So oft und vielfältig nun auch die Verneinung - ob ausgesprochen oder
nicht - alles Denken durchsetzt, so wenig ist sie allein der vollgültige Zeuge
für die zum Dasein wesenhaft gehörige Offenbarkeit des Nichts. Denn die
Verneinung kann weder als das einzige, noch gar als das führende nichtende
a
5. Auflage 1949: weil in das Sein des Seienden.
a
1. Auflage 1929: gleichwohl hier - wie sonst Aussage - die Verneinung zu
nachträglich und äußerlich gefaßt.
b
1. Auflage 1929: „Logik", d. h. die überlieferte Auslegung des Denkens.
a většinou ve své původnosti zastřeno. Čím? Tím, že se určitým
způsobem plně vydáváme jsoucnu. Čím více se ve svém denním shonu
obracíme ke jsoucnu, tím méně je necháváme, aby se jako takové
vymykalo, tím více se od Ničeho odvracíme. Tím jistěji se však sami
tlačíme na veřejný povrch svého pobytu.
A přece tento stálý, i když dvojsmyslný odvrat od Ničeho odpovídá v
jistých mezích jeho nejvlastnějšímu smyslu. Právě ono to je - Nic ve
svém nicotnění -, co nás odkazuje ke jsoucnu.
a
Nic nicotní bez ustání, aniž
bychom věděním, v němž se každodenně pohybujeme, o tomto dění
vlastně věděli.
Co v našem pobytu svědčí pro stálou a všudypřítomnou, i když zastřenou
zřejmost Ničeho naléhavěji než zápor? Ten však v žádném případě nepřidává
svoje Ne k tomu, co je dáno, ze sebe, jako prostředek rozlišení a protikladu, aby je
mezi jednotlivé danosti jaksi vsunul. Jak má také zápor vydat toto Ne sám ze
sebe, když přece může popírat jen tam, kde je mu předem dáno něco, co lze
popřít? A jak má být to, co je možno a nutno popřít, spatřeno jako něco
záporného, ne-li tak, že veškeré myšlení jako takové již předem na toto Ne patří?
Ne se však může stát zřejmým pouze tehdy, když jeho původ, nicotnění Ničeho
vůbec, a tedy Nic samo, je vyňato ze skrytosti. Ne nevzniká popíráním, nýbrž
popírání se zakládá na Ne,
a
které pochází z nicotnění onoho Nic. Popírání je však
také jen jedním ze způsobů nicotnícího, tzn. na nicotnění Ničeho předchůdně
založeného chování.
Tím je v základních rysech prokázána výše uvedená teze: Nic je
původem záporu, nikoli naopak. Je-li takto zlomena moc rozumu na poli
tázání po Ničem a po bytí, pak je tím také rozhodnut osud vlády „logiky"
b
ve filosofii. Idea „logiky" sama se rozkládá ve víru původ-nějšího tázání.
Jakkoli je veškeré myšlení často a rozmanitě prostoupeno popíráním -
ať už výslovným, či nevýslovným, přece není jediným plnohodnotným
svědkem zřejmosti Ničeho, která bytostně náleží k našemu pobytu na
světě. Neboť popírání nemůže být považováno za
a
5. vyd.: protože do bytí jsoucna.
a
1. vyd.: nicméně je zde zápor - jako ostatně i výrok - pojat příliš povrchně a
mnohé je přeskočeno.
b
l. vyd.: „logika", tzn. tradiční výklad myšlení.
56
57
Verhalten angesprochen werden, darin das Dasein vom Nichten des Nichts
durchschüttelt bleibt. Abgründiger als die bloße Angemessenheit der denkenden
Verneinung ist die Härte des Entgegenhandelns und die Schärfe des
Verabscheuens. Verantwortlicher ist der Schmerz des Versagens und die
Schonungslosigkeit des Verbietens. Lastender ist die Herbe des Entbehrens.
Diese Möglichkeiten des nichtenden Verhaltens - Kräfte, in denen das Dasein seine
Geworfenheit trägt, wenngleich nicht meistert - sind keine Arten des bloßen
Verneinens. Das verwehrt ihnen aber nicht, sich im Nein und in der Verneinung
auszusprechen. Dadurch verrät sich freilich erst recht die Leere und Weite der
Verneinung. Die Durchdrungenheit des Daseins vom nichtenden Verhalten bezeugt die
ständige und freilich verdunkelte Offenbarkeit des Nichts, das ursprünglich nur die
Angst enthüllt. Darin liegt aber: diese ursprüngliche Angst wird im Dasein zumeist
niedergehalten. Die Angst ist da. 118 Sie schläft nur. Ihr Atem zittert ständig durch das
Dasein: am wenigsten durch das „ängstliche" und unvernehmlich für das „Ja Ja" und
„Nein Nein" des betriebsamen; am ehesten durch das verhaltene; am sichersten durch
das im Grunde verwegene Dasein. Dieses aber geschieht nur aus dem, wofür es sich
verschwendet, um so die letzte Größe des Daseins zu bewahren.
Die Angst des Verwegenen duldet keine Gegenstellung zur Freude oder gar
zum behaglichen Vergnügen des beruhigten Dahintreibens. Sie steht - diesseits
solcher Gegensätze - im geheimen Bunde mit der Heiterkeit und Milde der
schaffenden Sehnsucht.
Die ursprüngliche Angst kann jeden Augenblick im Dasein erwachen. Sie bedarf
dazu keiner Weckung durch ein ungewöhnliches Ereignis. Der Tiefe ihres Waltens
entspricht das Geringfügige ihrer möglichen Veranlassung. Sie ist ständig auf dem
Sprunge und kommt doch nur selten zum Springen, um uns ins Schweben zu
reißen.
Die Hineingehaltenheit des Daseins in das Nichts auf dem Grunde der
verborgenen Angst macht den Menschen zum Platzhalter des Nichts. So
endlich sind wir, daß wir gerade nicht durch eigenen Beschluß und Willen
uns ursprünglich vor das Nichts zu bringen vermögen. So abgründig gräbt
im Dasein die Verendli-chung, daß sich unserer Freiheit die eigenste und
tiefste Endlichkeit versagt.
Die Hineingehaltenheit des Daseins in das Nichts auf dem Grunde der
verborgenen Angst ist das Übersteigen des Seienden im Ganzen: die
Transzendenz.
Unser Fragen nach dem Nichts soll uns die Metaphysik selbst vorführen. Der
Name „Metaphysik" stammt aus dem griechischen meta, ta, fysika. Dieser
wunderliche Titel wurde später gedeutet
58
vůdčí nicotnící chování našeho pobytu prochvívaného nicotněním Ničeho.
Propastnější nežli pouhá přiměřenost myšlenkového záporu je tvrdost vzdoru
a ostrost hnusu. Zodpovědnější je bolest selhání a nešetrnost zakazování.
Tíživější je trpkost postrádání.
Tyto možnosti nicotnícího chování - síly, v nichž pobyt nese, i když nikoli
ovládá, svoji vrženost - nejsou žádnými druhy pouhého popírání. To jim však
nebrání v tom, aby se pomocí Ne a záporem vyjadřovaly. Tím se ovšem teprve
prozrazuje prázdnota a šíře záporu. Prodchnutost pobytu nicotnícím chováním
dosvědčuje stálou a ovšem zatemněnou zřejmost Ničeho, které je původně
odhalováno pouze úzkostí. V tom je však obsaženo: tato původní úzkost je v
pobytu většinou zatlačována. Úzkost tu je. Pouze spí. Její dech pobytem stále
prochvívá: nejméně oním „úzkostlivým" a nepostřehnutelně oním přičinlivým,
který ji nevnímá pro samé „ano, ano" a „ne, ne"; nejspíše pak tím, který se
ovládá; nejjistěji pobytem od základu odvážným. Tímto posledně jmenovaným se
však pobyt může stát pouze na základě toho, pro co se celý nasazuje, aby tak
uchoval poslední velikost lidského pobytu.
Úzkost odvážlivce nestrpí, aby byla stavěna do protikladu k radosti či
dokonce k pohodlnému uspokojení poklidného přežívání. Stojí - stranou
takových protikladů - v tajném svazku s radostí a štědrostí tvořivé touhy.
Původní úzkost může v pobytu procitnout každým okamžikem. Nemusí
být buzena nějakou mimořádnou událostí. Hloubce jejího panování odpovídá,
že ji může vzbudit i nepatrný podnět. Je stále připravena ke skoku, ale přece
se vymršťuje jen zřídka, aby nám vyrvala půdu pod nohama.
Vyklonění do Ničeho, v němž se pobyt drží na základě skryté úzkosti, dělá
člověka místem tohoto Nic. Jsme tak koneční, že vlastním rozhodnutím a
vůlí nejsme s to původně se postavit před Nic. Zkonečnění kutá v pobytu tak
propastně, že nejvlastnější a nejhlubší konečnost se naší svobodě odpírá.
Vyklonění do Ničeho, v němž se pobyt drží na základě skryté úzkosti, je
překračování jsoucna v celku: transcendence.
Naše tázání po Ničem nám má předvést metafyziku samu. Jméno
„metafyzika" pochází z řeckého meta, ta, fysika,. Tento podivný
59
als Bezeichnung des Fragens, das meta, - trans - „über" das Seiende als
solches hinausgeht.
Metaphysik ist das Hinausfragen über das Seiende, um es als ein
solches und im Ganzen für das Begreifen zurückzuerhalten.
119 In der Frage nach dem Nichts geschieht ein solches Hinausgehen über
das Seiende als Seiendes im Ganzen. Sie ist somit als eine „meta
physische" Frage erwiesen. Von den Fragen solcher Art gaben wir zu
Beginn eine doppelte Charakteristik: jede metaphysische Frage umgreift
einmal je das Ganze der Metaphysik. In jeder metaphysischen Frage wird
sodann je das fragende Dasein mit in die Frage hineingenommen.
Inwiefern durchgreift und umspannt die Frage nach dem Nichts das
Ganze der Metaphysik?
Über das Nichts spricht sich die Metaphysik von altersher in einem
freilich mehrdeutigen Satze aus: ex nihilo nihil fit, aus Nichts wird
Nichts. Wenngleich in der Erörterung des Satzes das Nichts selbst nie
eigentlich zum Problem wird, so bringt er doch aus dem jeweiligen
Hinblick auf das Nichts die dabei leitende Grundauffassung des Seienden
zum Ausdruck. Die antike Metaphysik faßt das Nichts in der Bedeutung des
Nichtseienden, d. h. des ungestalteten Stoffes, der sich selbst nicht zum
gestalthaften und demgemäß ein Aussehen (ei=doj) bietenden Seienden
gestalten kann. Seiend ist das sich bildende Gebilde, das als solches im
Bilde (Anblick) sich darstellt. Ursprung, Recht und Grenzen dieser
Seinsauffassung werden so wenig erörtert wie das Nichts selbst. Die
christliche Dogmatik dagegen leugnet die Wahrheit des Satzes ex nihilo
nihil fit und gibt dabei dem Nichts eine ver