Heidegger - Co je to metafyzika

to tak, že Ne, zápor, a tedy popírání
představuje vyšší určení, pod které spadá Nic jako zvláštní druh
popřeného? Naskýtá se Nic pouze proto, že se naskýtá Ne, tj. popírání?
Anebo je to obráceně? Naskýtá se popírání a Ne pouze proto, že se naskýtá
Nic? Tato otázka není rozhodnuta a ještě ani nebyla výslovně formulová-
na. Tvrdíme: Nic je původnější
a
než Ne a popírání.
a
5. vyd.: rozdíl, diference.
b
l. vyd.: tzv. logika v obvyklém smyslu, co se tak za ni považuje.
a
5. vyd.: pořadí původu.
42
43
Wenn diese These zu Recht besteht, dann hängt die Möglichkeit der
Verneinung als Verstandeshandlung und damit der Verstand selbst in
irgendeiner Weise vom Nichts ab. Wie kann er dann über dieses ent-
scheiden wollen? Beruht am Ende die scheinbare Widersinnigkeit von
Frage und Antwort hinsichtlich des Nichts lediglich auf einer blinden
Eigensinnigkeit
b
des schweifenden Verstandes?
Wenn wir ans aber durch die formale Unmöglichkeit der Frage nach
dem Nichts nicht beirren lassen und ihr entgegen die Frage dennoch
stellen, dann müssen wir zum mindesten dem genügen, was als Grunder-
fordernis für die mögliche Durchführung jeder Frage bestehen bleibt,
Wenn das Nichts, wie immer, befragt werden soll - es selbst -, dann muß
es zuvor gegeben sein. Wir müssen ihm begegnen können.
Wo suchen wir das Nichts? Wie finden wir das Nichts? Müssen wir, um
etwas zu finden, nicht überhaupt schon wissen, daß es da ist? In der Tut!
Zunächst und zumeist vermag der Mensch nur dann zu suchen, wenn er das
Vorhandensem des Gesuchten vorweggenommen hat. Nun aber ist das
Nichts das Gesuchte. Gibt es am Ende ein Suchen ohne jene Vorwegnahme,
ein Suchen, dem ein reines Finden zugehört?
Wie immer es damit bestellt sein mag, wir kennen das Nichts, wenn
auch nur als das, worüber wir alltäglich dahin und daher reden. Dieses
gemeine, in der ganzen Blässe des Selbstverständlichen verblichene
Nichts, das sich so unauffällig in unserem Gerede herumtreibt, können
wir uns sogar kurzerhand in einer „Definition" zurechtlegen:
Das Nichts ist die vollständige Verneinung der Allheit des Seienden.
Gibt diese Charakteristik des Nichts am Ende nicht einen Fingerzeig in
die Richtung, aus der her es uns allein begegnen kann?
Die Allheit des Seienden muß zuvor gegeben sein, um als solche
schlechthin der Verneinung verfallen zu können, in der sich dann das
Nichts selbst zu bekunden hätte,
Allein, selbst wenn wir von der Fragwürdigkeit des Verhältnisses
zwischen der Verneinung und dem Nichts absehen, wie sollen wir - als
endliche Wesen - das Ganze des Seienden in seiner Allheit an sich und
zumal uns zugänglich machen? Wir können uns allenfalls das Ganze des
Seienden in der „Idee" denken und das so Eingebildete in Gedanken
verneinen und verneint „denken". Auf diesem Wege gewinnen wir zwar
den formalen Begriff des eingebildeten Nichts, aber nie das Nichts selbst.
Aber das Nichts ist nichts, und zwischen dem eingebildeten und dem
„eigentlichen
1
" Nichts kann ein Unterschied nicht obwalten, wenn anders
das Nichts die völlige Umerschiedslosigkeit darstellt. Das „eigentliche"
Je-li tato teze oprávněná, pak možnost popírám jakožto aktu
rozumu, a tedy i rozum sám závisí nějakým způsobem na onom Nic.
Jak potom může rozum chtít o tomto Nic rozhodovat? Nespočívá
zdánlivá protismyslnost otázky i odpovědi týkající se Ničeho nako-
nec jen v slepé umíněnosti
b
nevázaného rozumu?
Jestliže se však nenecháme zmást formální nemožností otázky po
Ničem, a navzdory této nemožnosti otázku přece jen položíme, pak
musíme dostát přinejmenším tomu, co nadále trvá jako základní
požadavek pro zodpovídání jakékoli otázky, Máme-li se, ať už jak-
koli, ptát na Nic - na ně samo -, musí být napřed nějak dáno. Musíme
se s ním moci setkat.
Kde však Nic hledat? Jak je nalézt? Cožpak není třeba - máme-li něco
nalézt, vždy j i ž vědět, že to tu někde je? Vskutku! Zprvu a většinou
je člověk schopen hledat jen tehdy, když předpokládá, že se hledané
vyskytuje. Hledaným je však nyní Nic. Neexistuje však nakonec hledání,
které se bez takového předpokladu obejde, hledání, kterému přísluší čisté
nalézání?
Ať je tomu jakkoli, Nic známe. Byť jen jako to, o čem
každodenně tu a tam hovoříme. Toto obyčejné, samozřejmostí
zcela vybledlé Nic, které se jen tak nenápadně občas mihne v našem
mluvení, si můžeme dokonce ve zkratce „definovat":
Nic je naprosté popření veškerosti jsoucna. Nenaznačuje nakonec
tato charakteristika směr, odkud nás může Nic jedině potkat?
Veškerost jsoucna musí být napřed dána, aby jako taková mohla
propadnout naprostému popření, ve kterém by se pak mělo ohlásit
Nic samo.
Avšak dokonce i když odhlédneme od problematičnosti vztahu
mezi popřením a Ničím, jak máme - jakožto konečné bytosti - učinit
celek jsoucna přístupným o sobě, a ještě k tomu nám, v jeho veške-
rosti? Jistěže si můžeme celek jsoucna myslit v „ideji" a tento
myšlenkový konstrukt popřít a „myslet" jako popřený. Tímto způ-
sobem získáme sice formální pojem vykonstruovaného Nic, nikdy
však Nic samo. Nic však nic není a mezi vykonstruovaným a „oprav-
dovým" Nic nemůže být žádný rozdíl, když přece Nic představuje
naprostou nerozlišenost. Není však „opravdové" Nic samo opět onen
b
5. Auflage 1949; die blinde Eigensinnigkeit: die certitudo des ego cogito,
Subjektivität.
b
5. vyd.: slepá umíněnost: certitudo našeho ego cogito,
subjektivita.
44
45
Nichts selbst jedoch - ist das nicht wieder jener versteckte, aber wider-
sinnige Begriff eines seienden Nichts? Zum letztenmal sollen jetzt die
Einwände des Verstandes unser Suchen aufgehalten haben, das nur durch
eine Grunderfahrung des Nichts in seiner Rechtmäßigkeit erwiesen
werden kann.
So sicher wir nie das Ganze des Seienden an sich absolut erfassen, so
gewiß finden wir uns doch inmitten des irgendwie im Ganzen
enthüllten Seienden gestellt. Am Ende besteht ein wesenhafter Unter-
schied zwischen dem Erfassen des Ganzen des Seienden an sich und
dem Sichbefinden inmitten des Seienden im Ganzen. Jenes ist grund-
sätzlich unmöglich. Dieses geschieht ständig in unserem Dasein.
Freilich sieht es so aus als hafteten wir gerade im alltäglichen Dahin-
treiben je nur an diesem oder jenem Seienden, als seien wir an diesen
oder jenen Bezirk des Seienden verloren. So aufgesplittert der Alltag
erscheinen mag, er behält immer noch das Seiende, wenngleich schat-
tenhaft, in einer Einheit des „Ganzen". Selbst dann und eben dann,
wenn wir mit den Dingen und uns selbst nicht eigens beschäftigt sind,
überkommt uns dieses „irn Ganzen", z.B. in der eigentlichen Lange-
weile. Sie ist noch fern, wenn uns lediglich dieses Buch oder jenes
Schauspiel, jene Beschäftigung oder dieser Müßiggang langweilt. Sie
bricht auf, wenn „es einem langweilig ist". Die tiefe Langeweile, in
den Abgriinden des Daseins wie ein schweigender Nebel hin- und
herziehend, rückt alle Dinge, Menschen und einen selbst mit ihnen in
eine merkwürdige Gleichgültigkeit zusammen. Diese Langeweile of-
fenbart das Seiende im Ganzen.
Eine andere Möglichkeit solcher Offenbarung birgt die Freude an der
Gegenwart des Daseins - nicht der bloßen Person - eines geliebten
Menschen.
Solches Gestimmtsein, darin einem so und so „ist", läßt uns - von ihm
durchstimmt - inmitten des Seienden im Ganzen befinden. Die Befínd-
lichkeit der Stimmung enthüllt nicht nur je nach ihrer Weise das Seiende
im Ganzen, sondern dieses Enthüllen ist zugleich - weit entfernt von
einem bloßen Vorkommnis - das Grundgeschehen unseres Da-seins.
Was wir so „Gefühle" nennen, ist weder eine flüchtige Begleiter-
scheinung unseres denkenden und willentlichen Verhaltens, noch ein
bloßer verursachender Antrieb zu solchem, noch ein nur vorhandener
Zůstane, mit dem wir uns so oder so abfinden.
111 Doch gerade wenn die Stimmungen uns dergestalt vor das Seiende
im Ganzen ruhren, verbergen sie uns das Nichts, das wir suchen. Wir
werden jetzt noch weniger der Meinung sein, die Verneinung des
stimmungsmäßig offenbaren Seienden im Ganzen stelle uns vor das
Nichts. Dergleichen könnte entsprechend ursprünglich nur in einer
skrytý, ale protismyslný pojem jakéhosi jsoucího Nic? - To tedy
bylo naposled, co jsme se dali námitkami rozumu zastavit ve svém
hledání, které může prokázat svou oprávněnost pouze skrze základní
zkušenost Ničeho.
Stejné tak jistě, jako že celek jsoucna o sobe nikdy absolutně
neuchopujeme. nacházíme se postaveni uprostřed jsoucna, které je nějak v
celku odhalené, Je totiž bytostný rozdíl, zda celek jsoucna o sobě
uchopujeme, nebo zda se uprostřed jsoucna v celku nacházíme. To první je
zásadně nemožné. To druhé se v našem pobytu děje neustále. Vypadá to
ovšem, jako bychom se v každodenním shonu upínali vždy k tomu či
onomu jsoucnu, jako bychom se ztratili v tom či onom okrsku jsoucna. Ať
se však zdá všední den jakkoli roztříštěný, přesto vždy obsahuje, i když
třeba jen jako stín, jsoucno v jednotě „celku". Ba i tehdy, a právě tehdy,
když se věcmi a samými sebou přímo nezabýváme, přepadá nás toto „v
celku" - například v opravdové nudě. Taková nuda je ještě daleko,
jestliže nás nudí pouze kniha, kterou čteme, či hra, kterou sledujeme, to,
čím se zaměstnáváme, nebo naše momentální nečinnost. Pravá nuda propu-
ká, až když je nám tak, že „všechno je nuda". V hluboké nudě, jež se jako
hustá mlha mlčky válí v propastech pobytu, slévají se všechny věci a lidé, i
my sami s nimi do podivné lhostejnosti. Tato nuda zjevuje jsoucno v celku.
Jinou možnost takového zjevení nese v sobě radost z přítomnosti
nikoli pouhé osoby, nýbrž existence milované bytosti.
Naladěnost, to, že člověku tak a tak „je", situuje nás - tímto
jsoucnem naladěné - do jsoucna v celku. Situovanost nálady nejenže
vždy svým způsobem odhaluje jsoucno v celku, nýbrž toto odhalo-
vání - zdaleka nejsouc pouhou epizodou - je zároveň základním
děním našeho bytí na světě.
Co takto nazýváme „pocity", není ani prchavý průvodní jev naše-
ho myšlenkového a volního počínání, ani pouhý podnět, kterým je
toto počínání zapříčiňováno, ani nějaký stav. který se pouze vysky-
tuje a se kterým se pouze tak či onak vyrovnáváme.
Nicméně právě tehdy, když nás nálady přivádějí takovým způsobem
před jsoucno v celku, skrývají nám Nic. které hledáme. Máme nyní tedy
ještě méně důvodů domnívat se. že popření jsoucna v celku, jak nám je
zjevují nálady, nás staví před Nic. Něco takového by
46 47
112
Stimmung geschehen, die ihrem eigensten Enthüllungssinne nach
das Nichts offenbart.
Geschieht im Dasein des Menschen ein solches Gestimmtsein, in dem
er vor das "Nichts selbst gebracht wird?
Dieses Geschehen ist möglich und auch wirklich - \venngleich selten
genug - nur für Augenblicke in der Grundstimmung der Angst. Mit
dieser Angst meinen wir nicht die recht häufige Ängstlichkeit, die im
Grunde der nur allzu leicht sich einstellenden Furchtsamkeit zugehört.
Angst ist grundverschieden von Furcht. Wir fürchten uns immer vor
diesem oder jenem bestimmten Seienden, das uns in dieser oder jener
bestimmten Hinsicht bedroht. Die Furcht vor... fürchtet jeweils auch um
etwas Bestimmtes. Weil der Furcht diese Begrenztheit ihres Wovor und
Worum eigner, wird der Fürchtende und Furchtsame von dem, worin er
sich befindet, festgehalten. Im Streben, sich davor - vor diesem Be-
stimmten - zu retten, wird er m bezug auf Anderes unsicher, d. h. im
Ganzen „koptlos".
Die Angsr läßt eine solche Verwirrung nicht mehr aufkommen. Weit eher
durchzieht sie eine eigentümliche Ruhe. Zwar ist die Angst immer Angst
vor..., aber nicht vor diesem oderjenem. Die Angst vor... ist immer Angst
um..., aber mehr um dieses oder jenes. Die Unbestimmtheit dessen jedoch,
wovor und worum wir uns ängstigen, ist kein bloßes Fehlen der
Bestimmtheit, sondern die wesenhafte Unmöglichkeit der Bestimmbar-
keit. Sie kommt in der folgenden bekannten Auslegung zum Vorschein.
In der Angst - sagen wir - „ist es einem unheimlich". Was heißt das
„es" und das „einem"? Wir können nicht sagen, wovor einem
unheimlich ist. Im Ganzen ist einem so. Alle Dinge und wir selbst
versinken in eine Gleichgültigkeit
a
. Dies jedoch nicht im Sinne
eines bloßen Verschwindens, sondern in ihrem Wegrücken als
solchem kehren sie sich uns zu. Dieses Wegrücken des Seienden
im Ganzen, das uns in der Angst umdrängt, bedrängt uns. Es bleibt
kein Halt. Es bleibt nur und kommt über uns - im Entgleiten des
Seienden - dieses „kein". Die Angst offenbart das Nichts.
Wir „schweben" in Angst. Deutlicher: die Angst läßt uns schwe-
ben, weil sie das Seiende im Ganzen zum Entgleiten bringt. Darin
liegt, daß wir selbst - diese seienden Menschen
a
- inmitten des
Seienden uns mitentgleiren. Daher ist im Grunde nicht „dir'' und
se mohlo stát příslušně původním způsobem pouze v takové náladě,
jež by nejvlastnějším smyslem svého odhalování měla: zjevovat Nic.
Dochází v pobytu člověka k takovému naladění, v němž je člověk
postaven přímo před samotné Nic?
Něco takového se může stát a také se skutečné stává - i když dosti
vzácně - pouze v okamžicích základní nálady úzkosti. Touto úzkostí
nemíníme velmi častou úzkostlivost, která v jádře patří jen k tak
snadno se dostavující ustrašenosti. Úzkost je od strachu zásadně
odlišná. Strachujeme se vždy před tím či oním určitým jsoucnem,
které nás v tom či onom určitém ohledu ohrožuje. Strach před... je
vždy také strachem o něco určitého. Vzhledem k tomu, že ke strachu
patří vymezení toho, před čím a o co se strachujeme, je strachující
se a ustrašený poután k tomu, v čem se takto nachází. Ve snaze
zachránit se před tím - totiž před oním určitým - stává se takový
Člověk vůči ostatnímu nejistý, tzn. celkově „ztrácí hlavu".
Úzkost již vznik takového zmatku nepřipouští. Daleko spíše je
prostoupena zvláštním klidem. Úzkost je sice vždy úzkostí před...,
ale ne před tím či oním. Úzkost před... je vždy úzkostí o..., ale ne
o to či ono. Avšak neurčitost toho, před čím a o co pociťujeme
úzkost, není pouhým nedostatkem určitosti, nýbrž bytostnou nemož-
ností určitelnosti. To vysvitá ze známého výkladu:
Říkáme, že v úzkosti „je člověku nějak divně". „Co" je tu divné
a „komu" je nějak divně? Nemůžeme říci, z čeho je člověku divně.
Je mu tak v celku. Všechny věci i my sami se noříme do jakési
lhostejnosti
a
. Avšak ne v tom smyslu, že by vše prostě mizelo, nýbrž
tak, že se k nám obrací ve svém ustupování jako takovém. Toto
ustupování jsoucna v celku, které nás v úzkosti obkličuje, nás skli-
čuje, Nezbývá žádná opora. V tom, jak se nám jsoucno vymyká,
zůstává a přepadá nás jen toto „žádná".
Úzkost zjevuje Nic.
V úzkosti „ztrácíme půdu pod nohama". Jasněji řečeno: úzkost nám
bere pudu pod nohama, protože přivádí jsoucno v celku k vymknuti.
V tom je obsaženo, že my sami - tito jsoucí lidé
a
- uprostřed jsoucna
a spolu s ním se sami sobě vymykáme. Proto v jádře není divně „tobě
“
,
112
a
5. Auflage 1949: das Seiende spricht nicht mehr an.
a
5 Auflage 1949' aber nicht der Mensch als Mensch „des" Da-seins.
a
5. vyd.: jsoucno nás již neoslovuje.
a
5. vyd.; ale ne Člověk jako lidské bytí
tu.
48
49
„mir" unheimlich, sondern „einem" ist es so. Nur das reine Da-sein
b
in
der Durchschütterung dieses Schwebens, darin es sich an nichts
halten kann, ist noch da.
Die Angst verschlägt uns das Wort. Weil das Seiende im Ganzen
entgleitet und so gerade das Nichts andrängt, schweigt im Angesicht
seiner jedes „Ist"-Sagen. Daß wir in der Unheimlichkeit der Angst oft
die leere Stille gerade durch ein wahlloses Reden zu brechen suchen, ist
nur der Beweis für die Gegenwart des Nichts. Daß die Angst das Nichts
enthüllt, bestätigt der Mensch selbst unmittelbar dann, wenn die Angst
gewichen ist. In der Helle des Blickes, den die frische Erinnerung trägt,
müssen wir sagen: wovor und worum wir uns ängsteten, war „eigentlich"
- nichts. In der Tat: das Nichts selbst - als solches - war da.
c
Mit der Grundstimmung der Angst haben wir das Geschehen des
Daseins erreicht, in dem das Nichts offenbar ist und aus dem heraus es
befragt werden muß.
Wie steht es um das Nichts?
Die Beantwortung der Frage
113 Die für unsere Absicht zunächst allein wesentliche Antwort ist schon
gewonnen, wenn wir darauf achthaben, daß die Frage nach dem Nichts
wirklich gestellt bleibt. Hierzu wird verlangt, daß wir die Verwandlung
des Menschen
a
in sein Da-sein, die jede Angst mit uns geschehen läßt,
nachvollziehen, um das darin offenkundige
b
Nichts in dem festzuneh-
men, wie es sich bekundet. Damit ergeht zugleich die Forderung, aus-
drücklich die Kennzeichnungen des Nichts fernzuhalten, die nicht im
Ansprechen desselben erwachsen sind.
Das Nichts enthüllt sich in der Angst - aber nicht als Seiendes. Es wird
ebensowenig als Gegenstand gegeben. Die Angst ist kein Erfassen des
Nichts. Gleichwohl wird das Nichts durch sie und in ihr offenbar,
wenngleich wiederum nicht so, als zeigte sich das Nichts abgelöst
„neben" dem Seienden im Ganzen, das in der Unheimlichkeit
c
steht. Wir
sagten vielmehr: das Nichts begegnet in der Angst in eins mit dem
Seienden im Ganzen. Was meint dieses „in eins mit"?
d
b
5. Auflage 1949: das Da-sein „im" Menschen.
c
5. Auflage 1949: heißt: enthüllte sich; Entbergung und Stimmung.
a
5. Auflage 1949: als Subjekt! Da-sein aber schon denkend hier vorerfahren, nur
deshalb die Frage „Was ist Metaphysik?" hier fragbar geworden.
b
5. Auflage 1949: Entbergung.
c
5. Auflage 1949: Unheimlichkeit und
Unverborgenheit.
d
5. Auflage 1949: der Unterschied.
či „mně", nýbrž „člověku" je tak. Jen čisté bytí-tu
b
v otřesu této ztráty
půdy pod nohama, kde není čeho se chytit, tu ještě zbývá.
Úzkost nám zaráží slova v hrdle. Protože jsoucno v celku se nám
vymyká a tímto způsobem na nás právě naléhá Nic, nejsme tváří
v tvář onomu Nic již schopni říkat ,jest". To, že v divnosti, jež náleží
k úzkosti, hledíme často prolomit prázdné ticho právě mluvením bez
ladu a skladu, je pouze důkazem přítomnosti onoho Nic. Že úzkost
odhaluje Nic, potvrzuje člověk sám bezprostředně poté, co úzkost
ustoupila. V jasnosti pohledu, který je nesen čerstvou vzpomínkou,
musíme říci: to, před čím a oč jsme cítili úzkost, nebylo „vlastně" -
nic. Vskutku: bylo tu
c
Nic samo - jako takové.
V základní naladěnosti úzkosti jsme dospěli k takovému dění
lidského pobytu na světě, v němž je Nic zřejmé a z něhož musíme
vycházet při svém tázání.
Jak se to má s tímto Nic?
Zodpovězení otázky
Odpověď, která je pro náš záměr zprvu to jediné podstatné, už máme,
budeme-li dbát na to, aby otázka po Ničem zůstala skutečně položena.
Vyžaduje to od nás spoluvykonat proměnu člověka
a
na bytí-tu, která se s
námi odehrává v každé úzkosti, abychom tak Nic, které je v ní zjevné
b
,
uchopili tak, jak vychází najevo. Zároveň s tím vyvstává požadavek,
abychom nechali stranou ty charakteristiky Ničeho, které nevyrostly z
toho, jak nás Nic oslovuje.
Nic se odhaluje v úzkosti - ale ne jako jsoucno. Právě tak málo je
dáno jako předmět. Úzkost není žádným uchopením tohoto Nic.
A přesto se Nic stává zjevným skrze úzkost a v ní, i když ne tak, že
by se ukazovalo odděleně „vedle" jsoucna v celku, které stojí ve
znamení divnosti.
c
Řekli jsme spíše: s Ničím se setkáváme v úzkosti
spolu se jsoucnem v celku. Co znamená toto „spolu"
d
?
b
5. vyd.: bytí-tu „v" člověku.
c
5. vyd.: to znamená: odhalilo se: odkrývání a nálada.
a
5. vyd.: jako subjektu! Bytí-tu je však již při tomto myšlení předběžně zakoušeno,
jen proto se zde otázka „Co je metafyzika?" stala možnou.
b
5. vyd.: odkrývání.
c
5. vyd.: divnost a neskrytost.
d
5. vvd.: rozdíl.
50
51
In der Angst wird das Seiende im Ganzen hinfällig. In welchem Sinne
geschieht das? Das Seiende wird doch durch die Angst nicht vernichtet,
um so das Nichts übrigzulassen. Wie soll es das auch, wo sich doch die
Angst gerade in der völligen Ohnmacht gegenüber dem Seienden im
Ganzen befindet. Vielmehr bekundet sich das Nichts eigens mit und an
dem Seienden als einem entgleitenden im Ganzen.
In der Angst geschieht keine Vernichtung des ganzen Seienden an sich,
aber ebensowenig vollziehen wir eine Verneinung des Seienden im Ganzen,
um das Nichts allererst zu gewinnen. Abgesehen davon, daß der Angst als
solcher der ausdrückliche Vollzug einer verneinenden Aussage 114 fremd ist,
wir kämen auch m