Aristotelés Etika Nikomachova

ARISTOTELES
Nikomachova
ETIKA
VYDAL JAN LAICHTER V PRAZE
KNIHA PRVNÍ
PŘEDMĚT A POVAHA ETIKY. BLAŽENOST.
ROZTŘÍDĚNÍ CTNOSTÍ.
/. Stupnice účelů. Nejvyššdotlessiacute dobro
KAŽDÉ uměndotlessiacute a každá věda, podobně i praktické jednándotlessiacute a záměr směřuje, jak se zdá, k nějakému
dobru; proto bylo správně vyjádřeno, že dobro jest to,
k čemu všeclmo směřuje. Zdá se však, že jest jakýsi
rozddotlessiacutel v účelech; nebotcommasuperior účelem jsou jednak činnosti
samy, jednak vedle nich nějaká ddotlessiacutela. Kde pak jsou
nějaké účely vedle jednándotlessiacute, tam jsou přirozeně ddotlessiacutela
lepšdotlessiacute než činnosti.
Poněvadž jest mnoho různých činnostdotlessiacute, uměndotlessiacute
a věd, jest také mnoho účelů a cdotlessiacutelů; cdotlessiacutelem lékařstvdotlessiacute
jest zajisté zdravdotlessiacute, lodcommasuperiorařstvdotlessiacute lodcommasuperior, vojevůdcovstvdotlessiacute vdotlessiacutetěz-
stvdotlessiacute, hospodářstvdotlessiacute bohatstvdotlessiacute. Avšak všechny takové
činnosti jsou podřdotlessiacutezeny jedné nějaké schopnosti, jako
zhotovovándotlessiacute uzd a všech jiných jezdeckých postrojů
jest podřdotlessiacutezeno jezdectvdotlessiacute; toto pak a celá válečná čin-
nost jest podřdotlessiacutezena vojevůdcovstvdotlessiacute, a tak týmž způ-
sobem jiné činnosti jsou podřdotlessiacutezeny jiným. Ve všech
však účely nadřdotlessiacutezených zasluhujdotlessiacute přednosti před těmi
podřdotlessiacutezenými. Nebof pro ony si žádáme i těchto. Nendotlessiacute
v tom však žádného rozddotlessiacutelu, zda činnosti samy jsou
účelem konándotlessiacute, či vedle nich ještě něco jiného, jak
tomu jest v uvedených oborech.
Jestliže tedy jest nějaký cdotlessiacutel našich úkonů, jejž
chceme pro něj sám a ostatndotlessiacute věci pro něj, a ne
Aristoteles, Etika 1
2 KNIHA PRVNÍ
všeho si žádáme pro něco jiného — nebotcommasuperior tak
bychom postupovali do nekonečna a každé žádándotlessiacute by
bylo prázdné a marné —, jest zjevno, že toto bude
dobro a nejvyššdotlessiacute dobro. Zdaž tedy i pro život poznándotlessiacute
jeho nemá velkou důležitost a zdaž jako střelci, kteřdotlessiacute
majdotlessiacute jistý cdotlessiacutel, nedosáhneme spdotlessiacuteše toho, čeho jest po-
třebdotlessiacute? Je-li však tomu tak, musdotlessiacuteme se pokusiti alespoň
v obryse vystihnouti, co toto dobro jest dle své pod-
staty a ke které nauce neb schopnosti náleždotlessiacute.
Náleždotlessiacute patrně k nauce nejvážnějšdotlessiacute a nejvyššdotlessiacute. Tako-
b vou se pak jevdotlessiacute nauka politická; nebotcommasuperior tato určuje,
které nauky majdotlessiacute býti v obcdotlessiacutech a kterým každý jedno-
tlivec se má učiti a pokud. Viddotlessiacuteme, že jsou jdotlessiacute podřdotlessiacutezeny
i schopnosti, kterých si nejvdotlessiacutece váždotlessiacuteme, jako vojevůd-
covstvdotlessiacute, hospodářstvdotlessiacute a řečnictvdotlessiacute. Poněvadž tedy nauka
politická uždotlessiacutevá ostatndotlessiacutech praktických nauk a ještě
ustanovuje, co máme konali a čeho se varovati, zajisté
účel jejdotlessiacute zahrnuje v sobě účely nauk ostatndotlessiacutech, takže
toto asi je vlastndotlessiacute lidské dobro. Nebot i jestliže toto
jest i pro jednotlivce i pro obec totéž, přece je patrně
dobro obce něco většdotlessiacuteho a dokonalejšdotlessiacuteho, i když jde
o jeho nabytdotlessiacute, i když o jeho zachovándotlessiacute; vždytcommasuperior milé
jest dosáhnouti dobra i pro jednotlivce, krásnějšdotlessiacute však
a ve většdotlessiacute mdotlessiacuteře božské dosdotlessiacuteci ho pro národ a obce.
K tomu tedy směřuje právě tato nauka, jež
jest jakýsi druh nauky o obci.
Tato slova by stačila, kdyby se tdotlessiacutem věc osvětlila
alespoň podle dané látky. Nebotcommasuperior nelze vyhledávati
stejné přesnosti ve všech oborech rozumových, zrovna
jako to nendotlessiacute možné v pracdotlessiacutech řemeslných. Avšak krás-
né a spravedlivé věci, o nichž zkoumá politická nauka,
obsahujdotlessiacute tolik rozddotlessiacutelů a nejistot, že se zdá, že se za-
kládajdotlessiacute jediné na zákonu, ale ne na přirozenosti.
Zrovna taková nejistota jest i ve věcech dobrých,
ETIKA JE DRUHEM NAUKY O OBCI 5
protože mnoha lidem vzcházejdotlessiacute z nich škody; vždytcommasuperior
již leckterý člověk vzal za své pro bohatstvdotlessiacute, jindotlessiacute zase
pro svou vznětlivost. Musdotlessiacuteme se tedy tam, kde se
mluvdotlessiacute o takových věcech a kde se z takových věcdotlessiacute
čindotlessiacute závěry, spokojiti s tdotlessiacutem, že pravdu vyjádřdotlessiacuteme jen
zhruba a v obryse. Rovněž tam, kde se mluvdotlessiacute o věcech,
které se berou jen celkem a z takových věcdotlessiacute se čindotlessiacute
závěry, sestrojdotlessiacuteme ty závěry také takové. Týmž způ-
sobem jest třeba přijdotlessiacutemati každý jednotlivý výrok;
nebotcommasuperior vzdělanci přdotlessiacuteslušdotlessiacute hledati v každém oboru
pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouštdotlessiacute;
jest to tak, jako přisvědčovati matematikovi, který
by mluvil pro řečnický účinek, a žádati přesných
důkazů po řečndotlessiacutekovi.
Každý člověk souddotlessiacute správně o tom, co vdotlessiacute, a toho
jest dobrým soudcem. O jednotlivé věci tedy nejlépe
souddotlessiacute vzdělaný odborndotlessiacutek, obecně pak nejlépe souddotlessiacute 1095
ten, kdo jest vzdělán ve všem. Proto se mladdotlessiacutek ne-
hoddotlessiacute za posluchače o nauce politické; nemá totiž ještě
zkušenosti v životndotlessiacutech činnostech; avšak úvahy od
nich vycházejdotlessiacute a jich se týkajdotlessiacute. Kromě toho, podléhaje
ještě dojmům, bude poslouchati nadarmo a bez pro-
spěchu, ježto účelem nendotlessiacute pouhé věděndotlessiacute, nýbrž čin-
nost. A nendotlessiacute žádného rozddotlessiacutelu mezi člověkem, mladým
věkem, a člověkem, který jest nezralý povahou; nebotcommasuperior
nedostatek u něho nezáleždotlessiacute v čase, nýbrž v tom, že
žije podle dojmů a hondotlessiacute se za všdotlessiacutem. Takovým lidem
jest zajisté věděndotlessiacute neprospěšné právě tak, jako ne-
prospdotlessiacutevá lidem nezdrželivým; těm však, kteřdotlessiacute své
žádosti zařizujdotlessiacute podle úsudku rozumu a dle toho jed-
najdotlessiacute, věděndotlessiacute o těchto věcech bude asi velmi prospěšné.
I
2. Nejvyššdotlessiacutem dobrem je blaženost
Tolik budiž úvodem poznamenáno i o posluchači,
i o tom, jak si tu třeba počdotlessiacutenati, i o tom, jaký
úkol si vytyčujeme; ježto každé věděndotlessiacute a záměrná
volba touždotlessiacute po nějakém dobru, promluvme opět o pod-
statě účelu, k němuž dle našeho soudu směřuje nauka
politická, a které dobro ze všech vykonatelných
dober jest nejvyššdotlessiacute. Téměř většina liddotlessiacute se shoduje ve
jméně, jež mu dávajdotlessiacute; i obecné množstvdotlessiacute i vzdělanci
totiž nazývajdotlessiacute je blaženostdotlessiacute a mysldotlessiacute, že býti bla-
žen jest totéž, jako dobře ždotlessiacuteti, dobře jednati a dobře
se mdotlessiacuteti. Avšak v odpovědi na otázku, co jest blaženost,
jaká jest jejdotlessiacute podstata, jsou v nesnázdotlessiacutech a nestejně se
O tom vyjadřuje obecné množstvdotlessiacute a mužové moudřdotlessiacute.
Nebotcommasuperior jedni jmenujdotlessiacute něco zřejmého a zjevného, na
přdotlessiacuteklad rozkoš nebo bohatstvdotlessiacute nebo čest, druzdotlessiacute zase
něco jiného, ba často i tentýž člověk uváddotlessiacute po každé
něco jiného — je-li nemocen, jmenuje zdravdotlessiacute, je-li
chud, bohatstvdotlessiacute —, li však, kteřdotlessiacute jsou si vědomi ne-
vědomosti, obdivujdotlessiacute se lidem, kteřdotlessiacute povdotlessiacutedajdotlessiacute cosi
velkého a něco, co přesahuje jejich chápavost. Někteřdotlessiacute
lidé se pak domndotlessiacutevajdotlessiacute, že mimo tato mnohá dobra jest
nějaké jiné dobro o sobě, které jest i všem oněm přdotlessiacute-
činou, že jsou dobrá.
Bylo by snad zbytečné vyšetřovati všechna tato
mdotlessiacuteněndotlessiacute, postačdotlessiacute, přihlédneme-li pouze k těm, která
jsou nejvdotlessiacutece rozšdotlessiacuteřena anebo se zdajdotlessiacute mdotlessiacuteti nějaký
důvod.
Nezapomdotlessiacutenejme, že jest rozddotlessiacutel mezi úvahou, která
vycházdotlessiacute od počátků, a úvahou, která k počátkům
b vede. Správně již Platon byl v nejistotě a zkoumal,
zda cesta vycházdotlessiacute od počátků, či k počátkům vede,
zrovna tak, jako v závodišti dráha vede od soudců
ANALYTICKÁ METODA ETIKY 5
k cdotlessiacuteli anebo nazpět. Musdotlessiacuteme tedy počdotlessiacuteti od toho, co
jest známé, a to jest dvojdotlessiacute: něco jest známé jednak
nám, jednak jest známé prostě. My tuddotlessiacutež musdotlessiacuteme asi
počdotlessiacuteti od toho, co nám jest známé. Proto jest třeba,
aby si v mravech krásně vedl ten, kdo chce s dosta-
tečným prospěchem poslouchati o věcech krásných
a spravedlivých a vůbec o politických. Nebotcommasuperior počát-
kem jest skutečnost; a bude-li tato dostatečně vy-
svdotlessiacutetati, nikterak již nebude potřebdotlessiacute důvodů. Takový
člověk počátky budcommasuperior má, anebo je snadno pochopdotlessiacute.
Ten však, komu se ničeho z obou nedostává, poslyš
slova Hesiodova:
Nejlepšdotlessiacute jistě je ten,
kdo mysldotlessiacute svou dovede chápat,
co může přijdotlessiacuteti potom
a na konec dopadnout lépe.
Výborný také je ten,
kdo radám uvěřdotlessiacute správným.
Kdo nemá rozumu sám,
ni druhého poslechnout nechce,
dobrou se řdotlessiacutediti radou —
je bez ceny takový člověk.
3. Různé názory o blaženosti
Nyndotlessiacute promluvme o tom, od čeho jsme se od-
chýlili. Množstvdotlessiacute a nevzdělanci se ne bezdůvodně
domndotlessiacutevajdotlessiacute, vycházejdotlessiacutece mysldotlessiacutem ze života, že dobro
a blaženost jest v rozkoši, proto si také libujdotlessiacute v životě
poždotlessiacutevačném. Nebotcommasuperior jsou tři nejvdotlessiacutece vynikajdotlessiacutecdotlessiacute způsoby
života: ten, o němž jsme se právě zmdotlessiacutenili, potom poli-
tický a třetdotlessiacute rozjdotlessiacutemavý. Obecné množstvdotlessiacute se tuddotlessiacutež jevdotlessiacute
docela otrockým, poněvadž voldotlessiacute život dobytčat; a toto
6 KNIHA PRVNÍ
docházdotlessiacute povšimnutdotlessiacute, ježto mnozdotlessiacute mezi mocnými strá-
dajdotlessiacute podobnými náruživostmi jako Sardanapal.
Vzdělanci pak a lidé prakticky činndotlessiacute voldotlessiacute čest;
nebotcommasuperior to jest snad účel života politického. Jevdotlessiacute se však
přdotlessiacuteliš povrchndotlessiacutem pro to, co hledáme; nebotcommasuperior se zdá,
že čest jest vdotlessiacutece v lidech poctdotlessiacutevajdotlessiacutecdotlessiacutech než v člově-
ku poctěném, tušdotlessiacuteme však, že dobro jest něco člo-
věku vlastndotlessiacuteho a neodňatelného. Dále mysldotlessiacutem touždotlessiacute
po cti, aby sebe samy přesvědčili, že jsou dobřdotlessiacute; vy-
nasnažujdotlessiacute se totiž, aby byli ctěni od rozvážných liddotlessiacute
a od těch, u nichž jsou známdotlessiacute, a to pro ctnost; zjevno
tuddotlessiacutež, že podle nich alespoň jest ctnost něco lepšdotlessiacuteho
než čest. Snadno, ba i spdotlessiacuteše by se tedy člověk domndotlessiacute-
val, že v ndotlessiacute jest účel života politického. Jevdotlessiacute se však
i tato méně dokonalou; nebotcommasuperior jest možno, aby člověk,
1096 majdotlessiacutecdotlessiacute ctnost, život prospal anebo jej ztrávil v nečin-
nosti a nad to, aby strádal největšdotlessiacutemi zly a nehodami;
toho však, kdo tak žije, nikdo asi nebude pokládati za
blaženého, leč že by jen trval na své větě. Ale dosti
o těchto věcech; nebotcommasuperior o nich bylo s dostatek pro-
mluveno ve spisech enkyklických.
Třetdotlessiacute pak jest život rozjdotlessiacutemavý, k němuž přihléd-
neme později. Naproti tomu život výdělečný jest jaksi
násilný a jest zjevno, že bohatstvdotlessiacute nendotlessiacute tdotlessiacutem hledaným
dobrem; jest totiž užitečné a pro něco jiného. Proto
se asi spdotlessiacuteše rozhodneme pro účely dřdotlessiacuteve uvedené;
nebotcommasuperior v nich nalézáme libost pro ně samy. Ale ani
ony jimi patrně nejsou, ač jest pro ně nahromaděno
mnoho důvodů.
4. Platonův názor
Toho tedy zanechejme; lépe snad bude přihléd-
nouti k všeobecnému pojmu a zkoumati, jak se o něm
mluvdotlessiacute, ač takové hledándotlessiacute se stává nepřdotlessiacutejemným,
KRITIKA PLATONOVY IDEJE DOHRA 7
poněvadž přátelé zavedli ideje. Slušno však a nutno
pro záchranu pravdy vyvrátiti i své vlastndotlessiacute učendotlessiacute, a to
zvláště těm, kteřdotlessiacute jsou filosofy, nebotcommasuperior i když jest obojdotlessiacute
milé, jest mravndotlessiacute povinnostdotlessiacute vdotlessiacutece ctdotlessiacuteti pravdu.
Nuže ti, kteřdotlessiacute to mdotlessiacuteněndotlessiacute pronesli, nevytvořili idedotlessiacute
tam, kde mluvili o výrazech »dřdotlessiacutevějšdotlessiacute« a »pozdějšdotlessiacute«,
proto ani nesestrojili ideje čdotlessiacutesel; o dobru se pak mluvdotlessiacute
i při jsoucnosti i při jakosti i při vztahu; to, co jest
o sobě i podstata, jest přirozeně dřdotlessiacutevějšdotlessiacute, než to, co
jest vztažné; toto se totiž podobá výhonku a nahodilo-
sti u jsoucna, takže u nich asi nebude společné ideje.
Dále, poněvadž se o dobru mluvdotlessiacute tolikým způ-
sobem, jako o jsoucnu — mluvdotlessiacute se totiž o něm i při
jsoucnosti, na přdotlessiacuteklad Bůh a rozum, i při jakosti, na
přdotlessiacuteklad ctnost, i při kolikosti, na přdotlessiacuteklad mdotlessiacutera, i při
vztahu, na přdotlessiacuteklad užitečnost, i při čase, na přdotlessiacuteklad
vhodná doba, i při mdotlessiacutestě, na přdotlessiacuteklad útulek a podob-
ně —, jest zřejmo, že dobro nebude něčdotlessiacutem společným,
všeobecným a jedndotlessiacutem; nemluvilo by se totiž o něm
ve všech přdotlessiacutesudcdotlessiacutech, nýbrž pouze v jednom.
Ježto dále o obsahu jedné ideje jest také jedno
věděndotlessiacute, bylo by i jedno jakési věděndotlessiacute o všech dobrech;
zatdotlessiacutem však jsou věděndotlessiacute mnohá i o obsahu jednoho přdotlessiacute-
sudku, na přdotlessiacuteklad o vhodné době ve válce vojevůdcov-
stvdotlessiacute, v nemoci lékařstvdotlessiacute, o pravé mdotlessiacuteře ve výživě lékař-
stvdotlessiacute, v úsilných cvicdotlessiacutech tělocvik.
Budeme pak také na rozpacdotlessiacutech, co vlastně mdotlessiacutendotlessiacute
tdotlessiacutem »každé o sobě«, když přece v »člověku o sobě« b
a v »člověku« jest jeden a týž pojem, totiž pojem člo-
věka. Nebotcommasuperior pokud jest to »člověk«, nebudou se oba
pojmy lišiti; je-li tomu tak, tedy ani pokud jest dobro.
Ale ani tdotlessiacutem, že by něco bylo věčné, nebude dobrem
ve většdotlessiacute mdotlessiacuteře, ježto ani bělost dlouhověká nendotlessiacute bělejšdotlessiacute
než bělost jednodenndotlessiacute.
8 KNIHA PRVNÍ
/
Zdá se, že přesvědčivěji o tom mluvdotlessiacute Pythagorovci,
kladouce »jedno« v souřaddotlessiacute dober; těch se přidržoval
také Speusippos.
Ale o tom budcommasuperior řeč jinde; proti tomu však, co jsme
řekli, čindotlessiacute se nějaká námitka, že prý nebyla řeč
o veškerém dobru, mluveno prý však o jednom jeho
druhu, jež o sobě bývá žádáno a milováno, to však,
co je působdotlessiacute nebo nějak ochraňuje nebo zabraňuje
protivám, právě jen proto se tak jmenuje a tedy jiným
způsobem. Zřejmo tedy, že se o dobrech mluvdotlessiacute v dvo-
jdotlessiacutem významu, jednak se mluvdotlessiacute o dobrech o sobě,
jednak o jiných pro ně. Oddělme tuddotlessiacutež dobra o sobě
od dober užitečných a uvažme, zda se o nich mluvdotlessiacute
podle jedné ideje. Která dobra budeme asi pokládati
za dobra o sobě? Zda ta, která i sama pro sebe bývajdotlessiacute
žádána, na přdotlessiacuteklad rozumně mysliti a viděli a některé
rozkoše a pocty? Nebotcommasuperior i kdybychom o tato usilovali
pro něco jiného, přece bychom je pokládali za dobra
o sobě. Či to nendotlessiacute nic jiného mimo ideu dobra? Potom
však bude bezobsažný jejdotlessiacute druhový pojem. Jsou-li
však i tyto druhy mezi dobry o sobě, bude potřebdotlessiacute,
aby se pojem dobra v nich všech jevil tentýž, jako
v sněhu a v olovné běli pojem bělosti. Ale čest, rozum-
nost a rozkoš majdotlessiacute různé a odlišné pojmy potud,
pokud jsou dobra. Tuddotlessiacutež dobro nendotlessiacute něco společného
podle jedné ideje.
Nuže, jak se tedy o dobru mluvdotlessiacute? Nepodobá se
totiž alespoň věcem náhodou stejnojmenným. Ale
snad se o něm mluvdotlessiacute podle toho, že jest od jednoho
nebo že všechno k jednomu směřuje, či spdotlessiacuteše podle
obdoby? Jako totiž v těle zrak, v duši rozum a jiné
v jiném. Ale snad toho nyndotlessiacute musdotlessiacuteme zanechati; nebotcommasuperior
přesně to vyšetřiti náleždotlessiacute spdotlessiacuteše jinému odvětvdotlessiacute filoso-
fie; zrovna tak i vyšetřendotlessiacute o idei.
ARISTOTELŮV NÁZOR O NEJVYŠŠÍM DOBRU 9
Nebotcommasuperior i kdyby bylo jedno nějaké dobro, jež by se
přisuzovalo společně jednotlivým dobrům, nebo bylo
odlišné a samo o sobě a pro sebe, jest zřejmo, že by
je člověk svým jednándotlessiacutem ani nemohl uskutečniti, ani
je zdotlessiacuteskati; a přece právě takové dobro hledáme. Snad
se nám však bude zdáti lepšdotlessiacutem, poznati ideu dobra 1097
právě vzhledem k dobrům zdotlessiacuteskatelným a jednándotlessiacutem
uskutečnitelným; nebotcommasuperior budeme-li ji mdotlessiacuteti před očima
jako vzor, spdotlessiacuteše také budeme věděti, co jest pro nás
dobré, a budeme-li to věděti, dosáhneme toho. Ten
důvod sice má do sebe jistou přesvědčivost, ale zdá
se, že věcně nesouhlasdotlessiacute s naukami; všechny totiž smě-
řujdotlessiacute k nějakému dobru a vyhledávajdotlessiacutece, čeho jest
k tomu potřebdotlessiacute, pomdotlessiacutejejdotlessiacute jeho poznándotlessiacute. A přece nendotlessiacute
rozumné, aby všichni odborndotlessiacuteci takové pomůcky
neznali a jdotlessiacute ani nevyhledávali. Jest také záhadno, co
prospěje tkalci nebo tesaři v jeho řemesle, bude-li
znáti dobro o sobě, anebo jak bude lepšdotlessiacutem lékařem
a lepšdotlessiacutem vojevůdcem ten, kdo uzřel ideu samu. Jest
přece zjevno, že ani lékař takto nehleddotlessiacute ke zdravdotlessiacute
vůbec, nýbrž že hleddotlessiacute ke zdravdotlessiacute člověka, či spdotlessiacuteše ke
zdravdotlessiacute tohoto určitého člověka; nebotcommasuperior léčdotlessiacute jednotlivce.
5. Názor Aristotelův
O tom tuddotlessiacutež tolik budcommasuperior řečeno; vracdotlessiacuteme se však
opět k hledanému dobru, co asi jest. Jevdotlessiacute se totiž býti
jiným v každé činnosti a v uměndotlessiacute; jiné jest v lékařstvdotlessiacute
a ve vojevůdcovstvdotlessiacute a podobně v ostatndotlessiacutech odborných
činnostech. Které tedy jest dobro každé z nich? Nebo
pro co se vše ostatndotlessiacute koná? Tdotlessiacutem jest v lékařstvdotlessiacute zdravdotlessiacute,
ve vojevůdcovstvdotlessiacute vdotlessiacutetězstvdotlessiacute, v stavitelstvdotlessiacute dům, v kaž-
dém oboru něco jiného, v každé činnosti však a záměru
účel a cdotlessiacutel; nebotcommasuperior pro něj všichni konajdotlessiacute to ostatndotlessiacute.
10 KNIHA PRVNÍ
A tak, je-li nějaký cdotlessiacutel všeho, co máme konati, ten
bude tdotlessiacutem uskutečnitelným dobrem, je-li jich vdotlessiacutece, tyto.
Rozprava tuddotlessiacutež jinou cestou dospěla k témuž výsled-
ku. Musdotlessiacuteme se však pokusiti věc ještě vdotlessiacutece objasniti.
Poněvadž, jak se zdá, jest účelů vdotlessiacutece, a z těchto
si některých žádáme pro jiné, na přdotlessiacuteklad bohatstvdotlessiacute,
pdotlessiacutešfaly a vůbec nástroje, jest zjevno, že nejsou všechny
dokonalé; nejvyššdotlessiacute dobro se však jevdotlessiacute něčdotlessiacutem dokona-
lým. Jestliže tedy jen jedno jest dokonalé, toto jest, co
hledáme, pakli