Aristotelés Etika Nikomachova

dotlessiacutežné nehody, nikoli z necitel-
nosti, nýbrž pro své šlechetné a velkomyslné smýšlendotlessiacute.
Jsou-li v životě rozhodujdotlessiacutecdotlessiacute činnosti, jak jsme do-
kázali, žádný štcommasuperiorastný člověk se nemůže státi bdotlessiacutedným;
nikdy totiž nebude konati to, co jest ošklivé a špatné.
Domndotlessiacuteváme se zajisté, že ten, kdo jest opravdu dobrý 1101
a rozumný, ponese každý osud důstojně a že vždy
za každých okolnostdotlessiacute bude konati to, co jest nejkrás-
nějšdotlessiacute, zrovna tak, jako dobrý vojevůdce užije nej-
přiměřeněji svěřeného vojska k válečným účelům a
dobrý švec z daných koždotlessiacute zhotovdotlessiacute dobrou obuv; týmž
způsobem pak i ostatndotlessiacute řemeslndotlessiacuteci a umělci. Je-li tomu
tak, nikdy se asi blažený člověk nestane bdotlessiacutedným, ale
ovšem nemůže ani zůstati štcommasuperiorastný, kdyby ho potkal
takový osud jako Priama. Ale nendotlessiacute ani nestálý, ani
vrtkavý; nebotcommasuperior blaženosti nepozbude ani jakýmikoli
nehodami, jež ho stihnou, leda četnou řadou nehod
20 KNIHA PRVNÍ
velikých, a z takových se asi nestane opět blaženým
v krátkém čase, jestliže však ano, tedy po dlouhé a
drahné době, stal-li se v ndotlessiacute účastným velikých a krás-
ných darů.
Co tedy brándotlessiacute nazývati blaženým toho, kdo jest
činný v dokonalé ctnosti a zevnějšdotlessiacutemi statky jest
s dostatek zaopatřen, a to nikoli pouze v libovolné
době, nýbrž v celém dokonalém životě? Anebo musdotlessiacute-
me ještě doložiti, že takto bude i ždotlessiacuteti a podle toho
i zemře, ježto budoucnost jest nám nejasná, blaženost
pak pokládáme za konečný cdotlessiacutel, a to naprosto doko-
nalý? Je-li však tomu tak, nazveme štcommasuperiorastnými ze žijdotlessiacute-
cdotlessiacutech liddotlessiacute ty, kteřdotlessiacute to, co jsme řekli, nyndotlessiacute majdotlessiacute a budou
mdotlessiacuteti, a to štcommasuperiorastnými potud, pokud jimi lidé mohou býti.
Tdotlessiacutem budiž zkoumándotlessiacute o tomto předměte tolik vy-
mezeno, aby však osudy potomstva a přátel vůbec
pranic nepřispdotlessiacutevaly k blaženosti, jest zřejmě nelaska-
vé a názorem protivným obecným domněnkám; a po-
něvadž přdotlessiacutehod jest mnoho a jsou v nich všelijaké
rozddotlessiacutely a jedny vdotlessiacutece, druhé méně se nás dotýkajdotlessiacute, byl
by to zdlouhavý a nekonečný úkol, rozbdotlessiacuterati každý
přdotlessiacutepad zvláštcommasuperior, i dostačdotlessiacute snad to, co řečeno obecně a
v obryse.
Jestliže tedy, jako některé z vlastndotlessiacutech nehod jedny
majdotlessiacute pro život nějakou závažnost a význam, druhé
se však podobajdotlessiacute ne přdotlessiacuteliš těžkým, a tak stejně i osudy
přátel, jestliže dále rozddotlessiacutel, který jest v tom, zda která-
koli nehoda postihne někoho za živa nebo po jeho
smrti, jest mnohem většdotlessiacute než rozddotlessiacutel, který bývá v tra-
gedii, atcommasuperior protizákonné a hrozné přdotlessiacuteběhy předcházely
či se dějdotlessiacute, tedy musdotlessiacuteme vzdotlessiacuteti v úvahu také tento rozddotlessiacutel,
ba snad raději tu otázku, jež se týká zesnulých, jsou-li
účastni vůbec ještě nějakého dobra, či jeho protivy;
podobá se totiž, i když se z toho něco k nim dostane,
BLAŽENOST JE HODNÁ CTI
atcommasuperior je to dobré nebo protivné, že to přece budcommasuperior naprosto
nebo alespoň vzhledem k nim má slabý a skrovný
účinek, ne-li, tak alespoň že to nendotlessiacute tak velké a takové
sdotlessiacutely, aby učinila štcommasuperiorastnými ty, kteřdotlessiacute jimi nejsou, anebo
těm, kteřdotlessiacute jimi jsou, mohlo štěstdotlessiacute odejmouti. Zdá se
tedy, že přdotlessiacuteznivý a stejně i nepřdotlessiacuteznivý osud přátel se
zesnulých dotýká, ale jen lak a tolik, že ani blažených
nečindotlessiacute blaženými, aniž co jiného podobného.
12. Blaženost je věcdotlessiacute dokonalou
Když jsme toto vymezili, přihlédněme k tomu,
zda blaženost náleždotlessiacute k věcem hodným chvály, či spdotlessiacuteše
cti; nebotcommasuperior k pouhým schopnostem zřejmě nenáleždotlessiacute.
Zároveň se však zdá, že všechno to, co jest pouze
chváleno, jest chváleno proto, že má nějaké vlastnosti
a k něčemu jest v jistém vztahu; nebotcommasuperior člověka spra-
vedlivého a statečného a vůbec člověka dobrého a
ctnost jistě chváldotlessiacuteme pro jejich jednándotlessiacute a výkony, tak
i siláka a běžce a každého jiného, ježto jest přirozeně
nějaký a k něčemu dobrému a řádnému se chová
určitým způsobem. To jest zjevno také z chvály, která
se pronášdotlessiacute o bozdotlessiacutech; nebotcommasuperior se jevdotlessiacute směšnými, když
jsou srovnáváni s námi, a to je tdotlessiacutem, že se chvály, jak
jsme ukázali, pronášejdotlessiacute vztahem k něčemu. Vztahu je-li
se však chvála k takovým výkonům, jest zřejmo, že
se o tom, co jest nejlepšdotlessiacute, nepronášdotlessiacute chvála tohoto
druhu, nýbrž něco většdotlessiacuteho a lepšdotlessiacuteho, jak to i můžeme
viděti: bohy totiž velebdotlessiacuteme jako štcommasuperiorastné a blažené a
rovněž z liddotlessiacute ty, kteřdotlessiacute jsou Bohu nejvdotlessiacutece podobni.
Totéž platdotlessiacute i o dobrech; nikdo zajisté blaženosti ne-
chváldotlessiacute tak, jako právo, nýbrž ji velebdotlessiacute jako něco ve
většdotlessiacute mdotlessiacuteře božského a lepšdotlessiacuteho.
22 KNIHA PRVNÍ
V tom smyslu také Eudoxos, zdá se, dobře obhájil
rozkoš co do jejdotlessiacute ceny; nebotcommasuperior okolnost, že nebývá
chválena, ač náleždotlessiacute mezi dobra, ukazuje prý, že jest
něčdotlessiacutem lepšdotlessiacutem, než jest to, co jest hodno chvály, a tako-
vý prý jest Bůh a dobro: k těmto prý se i ostatndotlessiacute věci
vztahujdotlessiacute. Chvála totiž náleždotlessiacute ctnosti — nebotcommasuperior touto se
lidé stávajdotlessiacute schopnými krásně jednati —, a rovněž
chvalořeči náležejdotlessiacute výkonům jak tělesným, tak dušev-
ndotlessiacutem. Ale toto zevrubně vyšetřiti náleždotlessiacute snad spdotlessiacuteše těm,
kteřdotlessiacute se ve svých pracdotlessiacutech zabývajdotlessiacute chvalořečmi, nám
1102 z toho, co jsme řekli, jest zřejmo, že blaženost patřdotlessiacute
k věcem hodným cti a dokonalým. Že tomu tak jest,
zdá se i proto, že jest počátkem; pro ten zajisté
všichni všechno ostatndotlessiacute konáme, počátek však a přdotlessiacute-
činu dober pokládáme za něco hodného cti a božského.
13. Blaženost je o ctnosti. Roztřdotlessiacuteděndotlessiacute ctnostdotlessiacute
Ježto blaženost jest jakási činnost duše s hle-
diska dokonalé ctnosti, musdotlessiacuteme přihlédnouti ke ctno-
sti. Nebotcommasuperior tdotlessiacutem lépe prozkoumáme také podstatu blaže-
nosti. Zdá se také, že opravdový politik o ni nejvdotlessiacutece
usiluje; vždytcommasuperior chce občany učiniti dobrými a zákonů
poslušnými. Jako vzory takových politiků máme
zákonodárce Kretcommasuperioranů a Lakedaimoňanů, a jsou-li
ještě jindotlessiacute takovdotlessiacute. Jestliže však tato úvaha náleždotlessiacute nauce
politické, jest zjevno, že zkoumándotlessiacute toto odpovdotlessiacutedá
našemu počátečndotlessiacutemu záměru. Zřejmě pak musdotlessiacuteme
uvažovati o lidské ctnosti; nebotcommasuperior jsme hledali lidské
dobro a lidskou blaženost.
Lidskou ctnostdotlessiacute pak rozumdotlessiacuteme nikoli zdatnost těles-
nou, nýbrž duševndotlessiacute; a blaženostdotlessiacute mdotlessiacutendotlessiacuteme činnost du-
ševndotlessiacute. Je-li tomu tak, jest patrno, že odborndotlessiacutek v poli-
tice musdotlessiacute mdotlessiacuteti jistou znalost duše, jako ten, kdo chce
SLOŽKY DUŠE A ROZTRlDÉNl CTNOSTI 25
léčiti oči, musdotlessiacute znáti také celé tělo, a to tdotlessiacutem spdotlessiacuteše, oč
nauka politická jest hodnotnějšdotlessiacute a významnějšdotlessiacute nad
lékařstvdotlessiacute. Vzdělandotlessiacute lékaři skutečně velmi usilujdotlessiacute o po-
znándotlessiacute těla. Tuddotlessiacutež i politik musdotlessiacute uvažovati o duši,
avšak pouze pro vytčený účel a pokud to dostačdotlessiacute
k tomu, co hledá; zabdotlessiacutehati totiž důkladněji do po-
drobnostdotlessiacute, vyžadovalo by většdotlessiacute námahy, než jest
potřebdotlessiacute pro tento úkol.
Mluvdotlessiacute se o tom s dostatek také ve veřejných
pojednándotlessiacutech, i jest třeba toho uždotlessiacuteti. Na přdotlessiacuteklad, že
v duši jedna složka jest nerozumná, druhá rozumná.
Pro tento účel však nikterak nezáleždotlessiacute na otázce, zda
obě tyto složky jsou od sebe odděleny tak, jako jsou
části těla a všechno, co se rozlišuje dle částdotlessiacute, či pouze
pojmově jest dvoje, přirozeně však jest neddotlessiacutelné zrovna
tak, jako při obvodu vypuklost a dutost. Té neroz-
umné složky duše se pak něco podobá tomu, co jest
společné s rostlinami, mdotlessiacutendotlessiacutem přdotlessiacutečinu výživy a růstu;
nebotcommasuperior takovou duševndotlessiacute mohutnost musdotlessiacuteme asi před-
pokládati vdotlessiacute všeho, co přijdotlessiacutemá potravu, i u zárodků
i u bytostdotlessiacute dokonalých; a to důvodněji, než kterou b
jinou. Tato složka duše tedy má zjevně jakousi do-
konalost společnou, ne pouze lidskou; zdá se totiž,
že tato složka a tato mohutnost jest činná zvláště ve
spánku, dobrý a zlý člověk se však projevuje nejméně
ve spánku, proto se řdotlessiacuteká, že se lidé štcommasuperiorastndotlessiacute polovicdotlessiacute
života nijak nelišdotlessiacute od neštcommasuperiorastných. To se děje zcela
přirozeně; spánek totiž jest nečinnostdotlessiacute duše, pokud
se nazývá ctnostnou a špatnou, s omezendotlessiacutem, že sny
dobrého člověka, zasahujdotlessiacute-li tam poněkud nějaké po-
hyby, stávajdotlessiacute se lepšdotlessiacutemi než u kterýchkoli liddotlessiacute.
Ale o tom dosti, pomlčme i o stránce výživné, ježto
přirozeně nemá poddotlessiacutelu na lidské ctnosti; zdá se však,
že nerozumná jest ještě jiná jakási přirozenost duše,
24 KNIHA PRVNÍ
ač přece nějak jest účastná rozumu. Chváldotlessiacuteme totiž
rozumný úsudek zdrželivého člověka a tu složku duše,
která má rozum. Nebotcommasuperior nabádá správně a k tomu, co
jest nejlepšdotlessiacute; jest však zjevno, že jest v nich mimo
rozum ještě něco jiného, co rozumu odporuje a vzpdotlessiacuterá
se mu. Nebotcommasuperior jako ochrnulé údy těla, máme-li v úmyslu
pohnouti jimi napravo, otáčejdotlessiacute se neobratně právě
v opačnou stranu nalevo, tak jest i v duši; pohyby ne-
zdrželivých liddotlessiacute totiž jdou opačným směrem. Jenže
na těle ten odchylný pohyb viddotlessiacuteme, v duši ho však
neviddotlessiacuteme. Snad pak, neméně než tam, nutno mdotlessiacuteti za
to, že i v duši jest něco mimo rozum, co se tomuto
protivdotlessiacute a odporuje mu. Na tom, jak se různdotlessiacute, tu ne-
záleždotlessiacute. Zdá se však, jak jsme řekli, že i toto jest účast-
no rozumu; u zdrželivého člověka alespoň rozumu
poslouchá. Ještě snad povolnějšdotlessiacute jest u člověka umě-
řeného a statečného; ve všem jest v úplném souhlase
s rozumem.
Zjevně i nerozumná složka jest dvojdotlessiacute; nebotcommasuperior strán-
ka rostlinná nemá nic společného s rozumem, stránka
žádavá však a vůbec touživá jest ho v jisté mdotlessiacuteře účast-
na, pokud ho poslouchá a jest mu poddána. Tak
řdotlessiacutekáme také, že se řdotlessiacuteddotlessiacuteme rozumem a radou otce a
přátel, nikoli tak, jako se matematik řdotlessiacuteddotlessiacute větou. Vše-
liká výtka a pochvala však ukazuje, že se i nerozumná
1103 složka dá rozumem nějak přemluviti. Máme-li však
řdotlessiacuteci, že také tato složka má rozum, tedy i rozumná
složka bude dvojdotlessiacute, jedna má vlastně rozum a má jej
sama v sobě, druhá jej má jako ddotlessiacutetě, které jest posluš-
no svého otce.
Podle toho rozddotlessiacutelu pak rozlišujeme i ctnost; jedny
ctnosti nazýváme rozumovými, druhé
mravndotlessiacutemi, moudrost, chápándotlessiacute a rozumnost na-
zýváme rozumovými, štědrost a uměřenost mravndotlessiacutemi.
ROZTŘÍDĚNÍ CTNOSTÍ 25
Mluvdotlessiacuteme-li totiž o mravndotlessiacute povaze, neřdotlessiacutekáme, že člověk
jest moudrý nebo chápavý, nýbrž že jest klidný nebo
uměřený, ale chváldotlessiacuteme také člověka moudrého, když
hleddotlessiacuteme k jeho stavu; ty stavy pak, které jsou hodné
chvály, nazýváme ctnostmi.
KNIHA DRUHÁ
PŮVOD A VÝMĚR MRAVNÍ CTNOSTI
/. Mravndotlessiacute ctnost, přirozenost a zvyk
JE-Ll dvojdotlessiacute ctnost, jedna rozumová a druhá mrav-ndotlessiacute, má ctnost rozumová vznik a vzrůst většinou z učendotlessiacute, proto potřebuje zkušenosti a času, kdežto
ctnost mravndotlessiacute (é t h i k é) vzniká ze zvyku, odkud
obdržela i jméno, které se jen málo odlišuje od slova
»zvyk« (ethos).
Z toho jest také patrno, že žádná mravndotlessiacute ctnost
nám nendotlessiacute dána přirozeně; nebotcommasuperior nic z toho, co jest
přirozeně, nemůže býli zvykem změněno, na přdotlessiacuteklad
kámen, který se přirozeně pohybuje směrem dolů,
nemůže býti navyknut, aby se pohyboval směrem
nahoru, i kdyby někdo tisdotlessiacuteckrát jdotlessiacutem házeje jej tomu
zvykal, a zrovna tak ani oheň nemůže býti navyknut,
aby se pohyboval dolů, aniž vůbec co jiného si na-
vykne na něco, co by bylo proti jeho přirozenosti.
Proto ctnosti nejsou nám dány ani od přirozenosti,
ani proti přirozenosti, nýbrž máme přirozenou vlohu,
abychom jich nabyli, zvykem pak se dokonávajdotlessiacute.
Dále schopnosti toho, čeho se nám přirozeně do-
stává, dřdotlessiacuteve s sebou přinášdotlessiacuteme a teprve později pro-
jevujeme přdotlessiacuteslušné činnosti, jak můžeme pozorovati
u smyslů — nebotcommasuperior přdotlessiacuteslušného smyslu jsme nenabyli
z častého viděndotlessiacute nebo z častého slyšendotlessiacute, nýbrž naopak
uždotlessiacutevali jsme ho, protože jsme jej měli, nikoli že
bychom ho byli uždotlessiacutevándotlessiacutem nabyli —; ctnostdotlessiacute však na-
CTNOSTI SE NABÝVÁ ČINNOSTÍ 27
býváme po předchozdotlessiacute činnosti, jak tomu jest i u ostat-
ndotlessiacutech uměndotlessiacute. Nebotcommasuperior máme-li se něčemu naučiti, co
máme konati, naučdotlessiacuteme se tomu tdotlessiacutem, že to konáme,
na přdotlessiacuteklad ten, kdo stavdotlessiacute, stává se stavitelem, a ten,
kdo hraje na kitharu, stává se kitharistou. Tak i spra-
vedlivým jednándotlessiacutem stáváme se spravedlivými, uměře- b
ným pak uměřenými a statečným statečnými.
To dosvědčuje také zjev, jak jej vdotlessiacutedáme v obcdotlessiacutech;
zákonodárci totiž čindotlessiacute občany dobrými tdotlessiacutem, že je tomu
navykajdotlessiacute, a to jest přándotlessiacutem každého zákonodárce, který
pak toho dobře nečindotlessiacute, chybuje, a tdotlessiacutem se lišdotlessiacute dobrá
ústava od ústavy špatné.
Dále každá ctnost vzniká z týchž přdotlessiacutečin a z týchž
i zaniká a rovněž i uměndotlessiacute; z hry na kitharu totiž se
stávajdotlessiacute jak dobřdotlessiacute, tak i špatndotlessiacute kitharisté. Podobně
i stavitelé a všichni ostatndotlessiacute: nebotcommasuperior z dobrého stavěndotlessiacute
budou dobřdotlessiacute stavitelé, ze špatného špatndotlessiacute. Kdyby tomu
tak nebylo, nebylo by potřebdotlessiacute učitele, ale každý člo-
věk by se rodil dobrým či špatným. Takto se tedy
věc má i u ctnostdotlessiacute: jednáme-li ve stycdotlessiacutech s lidmi, stává-
me se jednak spravedlivými, jednak nespravedlivými,
a jednáme-li v nebezpečdotlessiacutech a zvykáme-li si báti se či
nebáti, stáváme se jednak statečnými, jednak zbabělý-
mi. Podobně i v žádostech a zlosti. Jedni se zajisté
stávajdotlessiacute uměřenými a vldotlessiacutednými, druzdotlessiacute nevázanými a
prchlivými, podle toho, chovajdotlessiacute-li se v takových přdotlessiacute-
padech tak nebo onak. Zkrátka, stavy vznikajdotlessiacute ze
stejných činnostdotlessiacute. Proto jest potřebdotlessiacute, aby-
chom činnostem dali určitou povahu;
nebotcommasuperior stavy se řdotlessiacuteddotlessiacute jejich rozddotlessiacutely. Tuddotlessiacutež nemálo na
tom záleždotlessiacute, zvyká-li si člověk hned od mláddotlessiacute jednati
tak nebo onak, nýbrž velmi mnoho, ba všechno
28 KNIHA DRUHA
2. Poměr ctnosti a Jednándotlessiacute
Poněvadž tedy toto pojednándotlessiacute nemá účel teore-
tický, jak bývá u ostatndotlessiacuteho zkoumándotlessiacute — nebotcommasuperior ne-
uvažujeme, abychom věděli, co ctnost jest, nýbrž aby-
chom se dobrými stali, sice by to nemělo žádné
ceny—, jest nutno uvažovati o praktických jednándotlessiacutech,
jakým způsobem se majdotlessiacute konati; ta totiž, opakuji,
rozhodujdotlessiacute také o tom, jaké stavy vznikajdotlessiacute.
Jest všeobecným mdotlessiacuteněndotlessiacutem, a to také budiž zákla-
dem, že máme jednati podle správného úsudku, bude
však o tom řeč později, i co správný úsudek jest,
i jaký jest jeho vztah k ostatndotlessiacutem ctnostem. Budiž
však předem poznamenáno, že každá nauka o prak-
tické činnosti má podávali jen obrys, nikoli zevrub-
nosl, jak jsme podotkli i na začátku, že se důvody
1104 majdotlessiacute požadovali podle látky; avšak jevy praktického
života a toho, co jest prospěšné, nemajdotlessiacute nic stálého,
zrovna jako toho, co náleždotlessiacute k zdravdotlessiacute. Má-li pak tako-
vou povahu úvaha o otázkách všeobecných, tdotlessiacutem spdotlessiacuteše
úvaha o jednotlivých přdotlessiacutepadech vylučuje naprostou
přesnost; nebotcommasuperior nespadá ani pod uměndotlessiacute, ani pod žádné
učendotlessiacute, nýbrž jednajdotlessiacutecdotlessiacute osoby samy po každé musdotlessiacute
hleděti k tomu, co jest v určitém přdotlessiacutepadě vhodné,
jak se to děje i v lékařstvdotlessiacute a v kormidelnictvdotlessiacute.
Ale ač tato úvaha má takovou povahu, přece se
musdotlessiacuteme pokusiti o to, jak pomoci. Předně tedy musdotlessiacute-
me hleděti k tomu, že takové jevy zanikajdotlessiacute přirozeně
nedostatkem a nadbytkem — pro to totiž, co jest ne-
známé, jest potřebdotlessiacute důkazů známých —, jako viddotlessiacuteme
u sdotlessiacutely a tělesného zdravdotlessiacute; nebotcommasuperior jak upřdotlessiacutelišené tělesné
cviky, tak i nedostatečné ničdotlessiacute sdotlessiacutelu, zrovna jako i přdotlessiacuteliš
hojné a přdotlessiacuteliš skrovné nápoje a pokrmy ničdotlessiacute zdravdotlessiacute,
přiměřené však je dávajdotlessiacute, zvyšujdotlessiacute i zachovávajdotlessiacute. Tak
CTNOST A POCIT LIBOSTI A NELIBOSTI 29
tedy tomu jest i u uměřenosti, statečnosti a u ostat-
ndotlessiacutech ctnostdotlessiacute. Nebotcommasuperior ten, kdo se všemu vyhýbá a všeho
se bojdotlessiacute a nic nepodniká, stává se zbabělým, naopak
ten, kdo se vůbec ničeho nebojdotlessiacute, nýbrž směle ke všemu
kráčdotlessiacute, smělcem, podobně ten, kdo uždotlessiacutevá veškeré roz-
koše a žádné se nezdržuje, nevázaným, ten však, kdo
kolem všech rozkošdotlessiacute choddotlessiacute jako lidé bez zájmu, člo-
věkem bezcdotlessiacutelným; tuddotlessiacutež uměřenost a statečnost hyne
nadbytkem a nedostatkem, střednostdotlessiacute se však za-
chovává.
Ale nejenom vznik, vzrůst a zánik se děje z týchž
přdotlessiacutečin a týmiž přdotlessiacutečinami, nýbrž budou v nich také
skutečné činnosti; vždytcommasuperior tak jest to i u ostatndotlessiacutech věcdotlessiacute,
které jsou známějšdotlessiacute, na přdotlessiacuteklad u tělesné sdotlessiacutely; ta totiž
vzniká z toho, že se béře mnoho potravy a že se pod-
stupuje mnoho námah, a to zas nejlépe může činiti
člověk silný. A zrovna tak jest to i u ctnostdotlessiacute; nebotcommasuperior
tdotlessiacutem, že se zdržujeme rozkošdotlessiacute, stáváme se uměřenými,
a stali-li jsme se jimi, dovedeme se jich opět nejlépe
zdržovati. Stejně i u statečnosti; nebotcommasuperior zvykáme-li si b
nedbati nebezpečdotlessiacute a podnikati je, stáváme se stateč-
nými, a stali-li jsme se takovými, budeme moci nej-
spdotlessiacuteše podstupovati nebezpečdotlessiacute.
Za známku st