Aristotelés Etika Nikomachova

vdotlessiacutece, tak nejdokonalejšdotlessiacute z nich. Do-
konalejšdotlessiacutem pak, než účel pro něco jiného, nazýváme
účel žádaný o sobě, který nikdy nendotlessiacute žádán pro něco
jiného, jako věci, žádané i o sobě i pro to jiné; a tak
prostě dokonalé jest to, co jest cdotlessiacutelem úsildotlessiacute o sobě a
nikdy pro něco jiného. Takovým cdotlessiacutelem jest předevšdotlessiacutem
b blaženost; té si žádáme vždy pro ni samu a nikdy pro
něco jiného, cti však, slasti a rozumu a veškeré před-
nosti si žádáme sice i pro ně samy — nebotcommasuperior i kdyby
z nich jinak nic nevyplývalo, žádali bychom si jich —,
ale také pro blaženost, domndotlessiacutevajdotlessiacutece se, že jimi budeme
blaženi. Blaženosti si však nikdo nežádá pro ony, ani
vůbec pro něco jiného.
Zdá se pak, že totéž vyplývá i ze soběstačnosti;
nebotcommasuperior dokonalé dobro dostačuje samo sobě. Tdotlessiacutem však
nemdotlessiacutendotlessiacuteme, že něco jest soběstačné jen pro jednoho
člověka, který žije život samotářský, nýbrž i pro
rodiče, děti a vůbec pro přátele a občany, poněvadž
člověk jest přirozeně určen pro život v obci. Ovšem
jest nutno položiti při tom jistou mez; nebotcommasuperior bude-
me-li to rozšiřovati na rodiče, potomky a přátele přá-
tel, půjdeme do nekonečna. Ale o tom jest třeba po-
jednati později; za soběstačné pokládáme to, co samo
o sobě čindotlessiacute život žádoucdotlessiacutem a ničeho nepostrádajdotlessiacutecdotlessiacutem;
domndotlessiacuteváme se pak, že takovým dobrem jest blaženost,
BLAŽENOST V DOKONALÉ, CTNOSTNÉ ČINNOSTI 11
která, nesečtena, jest nejžádoucnějšdotlessiacute ze všech věcdotlessiacute.
Sečtena byla by zjevně ještě žádoucnějšdotlessiacute i s nejmen-
šdotlessiacutem dobrem; nebotcommasuperior nadbytkem dober se stává to, co
jest přidáno, a většdotlessiacute z dober jest vždy žádoucnějšdotlessiacute.
Jevdotlessiacute se tuddotlessiacutež blaženost něčdotlessiacutem dokonalým a něčdotlessiacutem
soběstačným, poněvadž jest cdotlessiacutelem všeho konándotlessiacute.
6. Výměr blaženosti
Nuže, jest snad souhlasně dokázáno, že blaže-
nost jest nazývati nejvyššdotlessiacutem dobrem, jest však potřebdotlessiacute
ještě jasnějšdotlessiacuteho výkladu o tom, co jest.
To se může státi nejspdotlessiacuteše tdotlessiacutem, že uváždotlessiacuteme, jaký jest
úkol člověka. Jako totiž u pištce, sochaře a u každého
umělce a vůbec u všech liddotlessiacute, kteřdotlessiacute majdotlessiacute nějaký úkol
a činnost, dobro a blaho jest ve vykonaném ddotlessiacutele, tak
i u člověka, jestliže vskutku má nějaký úkol. Zdaž
tesař a švec majdotlessiacute svůj určitý úkol a činnosti, člověk
však jako člověk nikoli, ale jest zrozen k nečinnosti?
Či jako oko, ruka a noha a vůbec každý úd má nějaký
úkol, tak i u člověka budeme předpokládati vedle
všech těchto ještě nějaký určitý úkol? Který to tedy
asi bude? Život zajisté má člověk společný s rostlina-
mi, my však hledáme to, co jest vlastndotlessiacute člověku. Musdotlessiacute-
me tuddotlessiacutež rozlišovati život výživný a rostivý. Druhý
snad jest život smyslový, avšak i tento jest zřejmě 1098
společný koni, volu a každému živému tvoru. A tak
u rozumné bytosti zbývá jakýsi život činný; ta pak
jednak poslouchá rozumového důvodu, jednak má
rozum a mysldotlessiacute. Poněvadž se však o činném životě
mluvdotlessiacute v dvojdotlessiacutem významu, musdotlessiacuteme předpokládati život
se zřendotlessiacutem k činnosti skutečné; nebotcommasuperior tato se všeobec-
ně uznává za vyššdotlessiacute.
tldotlessiacute KNIHA PRVNÍ
Jestliže tedy úkolem člověka jest skutečná činnost
duše ve shodě s rozumem anebo nikoli bez rozumu,
výkon pak kteréhokoli člověka nazýváme dle rodu
totožným s výkonem zdatného člověka, jako na přdotlessiacute-
klad kilharisty vůbec a kitharisty zdatného, což prostě
platdotlessiacute ve všem, ježto k výkonu vůbec se přikládá nad-
bytek s hlediska zdatnosti — kitharistovi totiž náleždotlessiacute
hráti, avšak zdatnému kitharistovi hráti dobře —,
i je-li tomu tak a za výkon člověka klademe jakýsi
život, a to skutečnou činnost duše a jednándotlessiacute ve shodě
s rozumem, zdatného pak muže vše to způsobem
dobrým a krásným, nebotcommasuperior každý výkon se dobře do-
konává podle vlastndotlessiacute zdatnosti, potom patrně lid-
ským dobrem s e s t á v á činnost duše
s h 1 e d i s k a zdatnosti, a je-li zdatnostdotlessiacute vdotlessiacutece,
tedy s hlediska n e j 1 e p š dotlessiacute a nejdokonalejšdotlessiacute.
Dále v životě úplném. Nebotcommasuperior jedna vlaštovka jara ne-
dělá, ani jeden den; tak ani štcommasuperiorastným a blaženým člo-
věkem nečindotlessiacute jeden den, ani krátký čas.
7. Povaha mravndotlessiacutech zásad
Dobro tedy budiž takto naznačeno — jest totiž
nutno pojem nejprve v obryse načrtnouti a pak
později podrobně provésti —; zdá se, že každý člověk
dovede pokračovati v tom a rozčleniti to, co bylo
v obryse správně naznačeno, a že čas jest při tom
dobrým vynálezcem a spolupracovndotlessiacutekem, odkud také
povstaly přdotlessiacutedavky v uměndotlessiacutech; každý zajisté dovede do-
plniti to, čeho se ještě nedostává.
Jest však třeba pamatovati na to, co bylo výše
řečeno, a nevyhledávati přesnosti ve všem stejně,
nýbrž v každém oboru podle látky a tolik, kolik jest
vlastndotlessiacute lomu oboru. Zajisté tesař a geometr různě vy-
VŹZNAM MRAVNÍCH ZÁSAH. ROZDĚLENÍ DOBER 13
hledávajdotlessiacute pravého úhlu; prvý totiž tolik, kolik jest
užitečný k výkonům, druhý však, co jest a jaký jest;
nebotcommasuperior jest zkoumatelem pravdy. Týmž způsobem jest
si počdotlessiacutenati i v ostatndotlessiacutech oborech, aby nebylo vdotlessiacutece přdotlessiacute-
davků než hlavndotlessiacuteho ddotlessiacutela.
Nesmdotlessiacuteme také. žádati přdotlessiacutečiny ve všem stejně, nýbrž b
v něčem stačdotlessiacute správně ukázati skutečnost, jako na
přdotlessiacuteklad i o počátcdotlessiacutech; skutečnost jest prvndotlessiacute a počátek;
počátky se poznávajdotlessiacute jednak návodem, jednak postře-
hem, jednak jakýmsi zvykem, a jiné jinak. Jest třeba
se pokusiti jdotlessiacuteti za nimi cestou, která jim přirozeně od-
povdotlessiacutedá, a vynasnažiti se, aby byly správně vymezeny.
Nebotcommasuperior majdotlessiacute velký význam pro důsledky. Zdá se totiž,
že počátek jest vdotlessiacutece než půle celku a mnoho z toho,
co hledáme, jest jdotlessiacutem objasněno.
8. Rozdělendotlessiacute dober
Jest tedy nutno o něm uvažovati nejen dle zá-
věru a dle částdotlessiacute výměru, nýbrž i dle toho, co se o něm
řdotlessiacuteká. Nebotcommasuperior s pravdou souhlasdotlessiacute všechna skutečnost,
s omylem si pravda brzy odporuje.
Jsou-li tedy dobra rozdělena do třdotlessiacute skupin a jedna
z nich se nazývajdotlessiacute dobry zevnějšdotlessiacutemi, jiná duševndotlessiacutemi
a tělesnými, tak duševndotlessiacute dobra nazýváme nejvyššdotlessiacutemi
a nejvdotlessiacutece dobrými. Jednándotlessiacute pak a duševndotlessiacute činnosti
klademe do duše. I jest to asi správně řečeno, alespoň
dle tohoto starobylého mdotlessiacuteněndotlessiacute a souhlasně uznáva-
ného muži, kteřdotlessiacute se zabývajdotlessiacute filosofidotlessiacute. Správně také
dle toho, že nějaká praktická jednándotlessiacute a skutečné
činnosti jsou zvány účely; proto zajisté jest účel ve
skupině dober duševndotlessiacutech a nikoli dober zevnějšdotlessiacutech.
S výměrem pak souhlasdotlessiacute i to, že blažený člověk dobře
14 KNIHA PRVNÍ
Žije a dobře jedná; řdotlessiacuteká se totiž téměř obecně, že
blaženost jest dobré žitdotlessiacute a dobré jednándotlessiacute.
9. Bližšdotlessiacute odůvodněndotlessiacute pojmu blaženosti
Také se zdá, že všechno, co se dosud v blaženo-
sti hledalo, jest obsaženo v tom, co jsme řekli. Jedněm
jest totiž ctnostdotlessiacute, druhým rozumnostdotlessiacute, jiným moudro-
stdotlessiacute, jedněm zase tdotlessiacutemto nebo něčdotlessiacutem z toho všeho ve
spojendotlessiacute se slastdotlessiacute anebo nikoli bez slasti; druzdotlessiacute přibdotlessiacuterajdotlessiacute
také zevnějšdotlessiacute blahobyt. Z těchto mdotlessiacuteněndotlessiacute jedna vyslovu-
je mnoho starých mužů, druhá jen málokteřdotlessiacute, ale
mužové vynikajdotlessiacutecdotlessiacute; i jest důvodno, že žádný z nich se
nemýldotlessiacute ve všem, nýbrž že alespoň v jednotlivostech
anebo i ve většině jich má pravdu.
S těmi ledy, kteřdotlessiacute mdotlessiacutendotlessiacute, že blaženost jest ctnost,
nebo nějaká stránka ctnosti, náš výměr souhlasdotlessiacute;
nebot k ndotlessiacute náleždotlessiacute přiměřená činnost s hlediska zdat-
nosti. Ale jest nemalý rozddotlessiacutel v tom, klademe-li nej-
vyššdotlessiacute dobro v pouhý majetek nebo v uždotlessiacutevándotlessiacute, v pouhý
1099 stav nebo ve skutečnou činnost. Nebotcommasuperior tam, kde jest
pouze stav, jest možno, že tento nic dobrého skutečně
nevykoná, na přdotlessiacuteklad u spdotlessiacutecdotlessiacuteho člověka, anebo nějak
jinak nečinného, u skutečné činnosti jest to však ne-
možno; nebotcommasuperior bude jednati z nutnosti a dobře jednati.
Jako při olympijských hrách nebývajdotlessiacute věnčeni muži
nejkrásnějšdotlessiacute a nejsilnějšdotlessiacute, nýbrž ti, kteřdotlessiacute se účastndotlessiacute
závoděndotlessiacute — z těch zajisté někteřdotlessiacute vdotlessiacutetězdotlessiacute —, tak se
toho, co jest v životě krásné a dobré, stanou účastný-
mi ti, kteřdotlessiacute správně jednajdotlessiacute. Také jejich život o sobě
jest pak přdotlessiacutejemný. Nebotcommasuperior radovati se náleždotlessiacute k jevům
duševndotlessiacutem, každému pak jest přdotlessiacutejemné to, čeho se na-
zývá milovndotlessiacutekem, na přdotlessiacuteklad kůň milovndotlessiacuteku kondotlessiacute,
divadlo milovndotlessiacuteku divadla; týmž způsobem také spra-
NÁZORY VYNIKAJÍCÍCH MÚZO 15
vedlnost milovndotlessiacuteku spravedlnosti a vůbec to, co jest
ctnostné, milovndotlessiacuteku ctnosti. U množstvdotlessiacute se slasti na-
vzájem potdotlessiacuterajdotlessiacute, poněvadž jimi přirozeně nejsou,
kdežto milovndotlessiacutekům krásna jest libé to, co jest libé
přirozeně. A tuto vlastnost majdotlessiacute ctnostná jednándotlessiacute,
takže i jim jsou libá i sama sobě. Jejich život tedy
nikterak nepotřebuje slasti jako nějakého přdotlessiacutevěsku,
nýbrž má slast v sobě. Podle toho, co jsme řekli,
zajisté ani nendotlessiacute dobrý len, kdo se neraduje z krásného
jednándotlessiacute; nebotcommasuperior nikdo asi nenazve spravedlivým toho,
kdo se neraduje ze spravedlivého jednándotlessiacute, ani ne-
nazve štědrým toho, kdo se neraduje ze štědrých skut-
ků, a podobně i v ostatndotlessiacutem. Je-li tomu tak, bude asi
ctnostné jednándotlessiacute slastné samo o sobě. Ale také dobré
a krásné, a obojdotlessiacutem z toho v mdotlessiacuteře největšdotlessiacute, ač-li o nich
správně souddotlessiacute ctnostný člověk; a souddotlessiacute, jak jsme řekli.
Nejlepšdotlessiacute tedy, nejkrásnějšdotlessiacute a nejslastnějšdotlessiacute jest blaže-
nost, a nedá se to od sebe odděliti podle nápisu
delského:
Nejkrásnějšdotlessiacute jest spravedlnost,
nejlepšdotlessiacute zdravdotlessiacute;
nejslastnějšdotlessiacute však to,
dosdotlessiacuteci, co kdo má rád.
Všechno to jest zajisté v nejlepšdotlessiacutech skutečných čin-
nostech, těmito pak, anebo jednou nejlepšdotlessiacute z nich dle
našeho tvrzendotlessiacute jest blaženost.
Zároveň jest zjevno, že potřebuje také zevnějšdotlessiacutech
dober, jak jsme řekli; jest totiž nemožno nebo nesnad-
no, aby jednal krásně ten , kdo nemá nutných pro-
středků. Vždytcommasuperior mnoho věcdotlessiacute se koná s pomocdotlessiacute přátel, b
bohatstvdotlessiacute a politické moci jako s pomocdotlessiacute nástroje; ne-
dostatek některých dober docela kaldotlessiacute štěstdotlessiacute, na přdotlessiacute-
klad nedostatek urozenosti, plodnosti a krásy; nebotcommasuperior
16 KNIHA PRVNÍ
nendotlessiacute zcela blažen ten, kdo jest ohyzdný, ndotlessiacutezkého pů-
vodu, osamělý nebo bezdětný, a ještě snad méně, má-li
někdo nezdárné děti nebo špatné přátele, anebo, ač
byli dobřdotlessiacute, zemřeli. Jak jsme tedy řekli, podobá se,
že potřebuje i takové vnějšdotlessiacute pohody; proto někteřdotlessiacute do
jedné řady s blaženostdotlessiacute kladou zdar, jako druzdotlessiacute ctnost.
10. Blaženost je o činnosti
Proto také vzniká obtdotlessiacutežná otázka, zda se lze
blaženosti naučiti nebo jdotlessiacute navyknouti anebo nějak
jinak jdotlessiacute cvikem nabýti, či přicházdotlessiacute-li nějakým bož-
ským údělem nebo náhodou.
Je-H Ještě něco jiného, čeho se lidem dostává jako
daru od bohů, Jest rozumné mysliti, že také blaženost
jest boždotlessiacutem darem, a to tdotlessiacutem spdotlessiacuteše, čdotlessiacutem z lidských dober
jest nejhodnotnějšdotlessiacute.
Ale snad bude prospěšnějšdotlessiacute, pojednali o té olázce
V jiné úvaze, přece však jest zjevno, že blaženost ná-
leždotlessiacute k tomu, co má nejvdotlessiacutece božskou podstatu, i kdyby
bohy nebyla sesdotlessiacutelána, nýbrž se jdotlessiacute nabývalo ctnostdotlessiacute a
nějakým učendotlessiacutem nebo cvikem; nebotcommasuperior, jak se zdá,
závodndotlessiacute cena ctnosti a účel jest i něčdotlessiacutem božským
i blaženým. Bude však i mnoha lidem společná; nebotcommasuperior
jest možno, aby se jdotlessiacute nějakým učendotlessiacutem a péčdotlessiacute dostalo
všem lidem, kteřdotlessiacute pro ctnost nejsou otupěldotlessiacute. Jestliže
však jest lépe býti tak blažen než náhodou, musdotlessiacuteme
uznati, že se věc tak opravdu má, když to, co jest od
přirozenosti, jest uspořádáno tak, aby bylo co nej-
krásnějšdotlessiacute, a podobně jest tomu i u toho, co pocházdotlessiacute
z uměndotlessiacute a z každé přdotlessiacutečiny, a nejvdotlessiacutece u toho, co
pocházdotlessiacute z přdotlessiacutečiny nejlepšdotlessiacute. Bylo by však nadmdotlessiacuteru
pochybné připisovati náhodě to, co jest největšdotlessiacute a
nejkrásnějšdotlessiacute.
K LIDSKÉ BLAŽENOSTI JE POTŘEBNÝ ŽIVOT 17
I z výměru jest jasno, co hledáme; jmenována tu
jakási skutečná činnost duše s hlediska zdatnosti.
Z ostatndotlessiacutech dober pak jedna jsou s tdotlessiacutem nutně spojena,
druhá přirozeně jako nástroje jsou součinná a uži-
tečná. To asi souhlasdotlessiacute s tdotlessiacutem, co jsme řekli na začátku:
za nejlepšdotlessiacute totiž jsme tam stanovili cdotlessiacutel nauky politi-
cké, ta pak nejvdotlessiacutece pečuje o to, aby občany učinila
nějakými, a to dobrými a schopnými krásných výkonů.
Jest tedy zřejmo, že ani osla, ani koně, ani jiné
zvdotlessiacuteře nenazýváme blaženými; nebotcommasuperior žádné z nich ne-
může býli účaslno lakové činnosti. Z téže přdotlessiacutečiny ani
ddotlessiacutetě nendotlessiacute blažené; nebotcommasuperior pro mláddotlessiacute nendotlessiacute ještě schopno i
takových výkonů; a děti, které tak bývajdotlessiacute nazývány,
jsou nazývány blaženými pro naději. Jak jsme totiž
řekli, jest potřebdotlessiacute i dokonalé ctnosti i dokonalého
života. Nebotcommasuperior v životě se děje mnoho změn a všelijaké
náhody a ve stářdotlessiacute i nejštcommasuperiorastnějšdotlessiacute člověk může býti po-
stižen velikými nehodami, jak se vypravuje v po-
věstech o Priamovi; a toho, kdo se dožil takových
nehod a bdotlessiacutedně skonal, nikdo nenazývá blaženým.
11. Nutnost života k blaženosti
Zda tedy nelze ani žádného jiného člověka na-
zvati blaženým, dokud žije, nýbrž podle Solona jest
třeba přihldotlessiacutežeti ke konci? A i když také to nutno po-
nechati, zdaž jest pak alespoň blažen, když zemře?
Či jest to zcela zvláštndotlessiacute, zvláště nám, kteřdotlessiacute řdotlessiacutekáme,
že blaženost jest jakousi činnostdotlessiacute? A nenazýváme-li
toho, kdo zemřel, blaženým, a ani Solon to nechce,
nýbrž že teprve tehdy lze bezpečně nazývati štcommasuperiorastným
člověka, když již unikl zlům a nehodám, i v tom jest
nějaká nesnáz; nebotcommasuperior se zdá, že i zemřelý má nějaké
zlo i dobro, když přece je má i člověk žijdotlessiacutecdotlessiacute, ač toho
Aristoteles, Etika 2
18 KNIHA PRVNÍ
necdotlessiacutetdotlessiacute, jako pocty a hanby, štěstdotlessiacute a neštěstdotlessiacute dětdotlessiacute a
vůbec potomků. Ale i v tom jest nesnáz. Nebotcommasuperior tomu,
kdo štcommasuperiorastně žil až do stářdotlessiacute a podle toho přiměřeně
zemřel, mohou se přihoditi mnohé změny v jeho po-
tomcdotlessiacutech, jedni z nich mohou býti dobřdotlessiacute a dojdotlessiacuteti života
podle zásluhy, druzdotlessiacute však naopak, i jest patrno, že
se mohou mdotlessiacuteti všelijak podle vzdálenosti od rodičů;
i bylo by to něco zvláštndotlessiacuteho, kdyby se i zemřelý spolu
měnil a stával se štcommasuperiorastným a opět neštcommasuperiorastným, ale
zvláštndotlessiacute by to také bylo, že by se osud potomků nijak
nedotýkal předků, ani po nějakou dobu.
Ale jest nutno vrátiti se zase k dřdotlessiacutevějšdotlessiacute nesnázi;
snadno se totiž z onoho vyzkoumá i to, co nyndotlessiacute hledá-
me. Jestliže tedy jest přihldotlessiacutežeti ke konci a tehdy
každého nazývati štcommasuperiorastným, nikoli že jest štcommasuperiorastný,
nýbrž že takový dřdotlessiacuteve byl, jak pak to nendotlessiacute zvláštndotlessiacute,
nebude-li se v době, kdy skutečně jest blažen, pravdi-
b vě o něm mluviti, že jdotlessiacutem jest, protože žijdotlessiacutecdotlessiacutech liddotlessiacute ne-
chceme pro změny nazývat blaženými a také proto,
že máme za to, že blaženost jest něco stálého a ni-
kterak nepodléhá změnám, osudy však u týchž liddotlessiacute
se často pohybujdotlessiacute v kruhu; nebotcommasuperior kdybychom se řdotlessiacutedili
podle těch přdotlessiacutehod, jest zjevno, že bychom téhož člo-
věka zvali blaženým a opět ubohým, prohlašujdotlessiacutece
blaženého člověka za jakéhosi chameleona nebo člo-
věka vrátce stojdotlessiacutecdotlessiacuteho. Anebo nendotlessiacute nikterak správné
řdotlessiacutediti se náhodami? V těch přece nendotlessiacute dobro nebo
zlo, ale i když jich lidský život mimovolně potřebuje,
jak jsme řekli, přece pro blaženost jsou rozhodujdotlessiacutecdotlessiacute
ctnostné činnosti, v opaku pak opačné.
Pro náš výměr svědčdotlessiacute i přdotlessiacutetomná nesnáz. Nebotcommasuperior
v žádném lidském výkonu nendotlessiacute tolik stálosti jako
v ctnostných činnostech; jsou totiž i stálejšdotlessiacute než vědo-
mosti. A mezi oněmi ty, které jsou nejvzácnějšdotlessiacute, jsou
BLAŽENOST JEST NĚCO STALÉHO 19
i nejstálejšdotlessiacute, poněvadž v nich lidé nejvdotlessiacutece a nejtrvaleji
žijdotlessiacute; toto, zdá se, jest přdotlessiacutečinou, že pro ně nendotlessiacute zapo-
mněndotlessiacute. Blažený člověk bude mdotlessiacuteti právě to, co hledáme,
a po celý život zůstane takový, jaký jest; nebotcommasuperior vždy,
anebo předevšdotlessiacutem, v jednándotlessiacute a v zkoumándotlessiacute bude hle-
děti k tomu, co jest ctnostné, a osudy, které ho stih-
nou, ponese co nejkrásněji a vždy a všude přiměřeně
jako muž opravdu dobrý a pevný bez hany.
Poněvadž se však mnoho věcdotlessiacute, které se lišdotlessiacute velikostdotlessiacute
a nepatrnosldotlessiacute, přiházdotlessiacute náhodou, tak nepatrné přdotlessiacutehody,
atcommasuperior jsou štcommasuperiorastné anebo jejich opak, nemajdotlessiacute pro život
zjevného účinku, kdežto velké a četné přdotlessiacutehody štcommasuperiorastné
učindotlessiacute život ještě štcommasuperiorastnějšdotlessiacutem — nebotcommasuperior přirozeně při-
spdotlessiacutevajdotlessiacute k okrase života a jejich uždotlessiacutevándotlessiacute jest krásné
a dobré —, opačné přdotlessiacutehody však štcommasuperiorastný stav tdotlessiacutesndotlessiacute a
kaldotlessiacute; nebotcommasuperior působdotlessiacute strasti a brzddotlessiacute mnohé činnosti.
Přece však i v nich prozařuje krásno, když někdo
lehce snášdotlessiacute četné a obt