antická filosifie

Andreas Graeser
Řecká filosofie klasického období
Sofistika
Na cestě k relativismu: Protágoras
* 486/485
Jeho knihy byly veřejně spáleny, ovšem chybí mezi nimi Pravda, Vyvracející a O jsoucnu
Výrok homo-mensura
„Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že/jak (ως) jsou, nejsoucích, že/jak(ως) nejsou.“
Tento výrok lze vykládat
S použitím „že“ jako spojky
Patří sem existenciální tvrzení založené na tomto vyložení
S použitím „jak“ jako adverbium
Musíme zde ale počítat s tím, že Protágoras nemyslel pod pojmem nejsoucích jako neexistujících
Nerozlišovat mezi nimi, ale zároveň je ani nevylučovat
Slovo „existuje“ zde může znamenat i „má se tomu skutečně tak“ či „je tomu tak“
Často se přiklání spíše k variantě c, ovšem to nemůžeme vědět jistě
Věty jsou u Protágora považována za jména (όνόματα)
Relativismus či subjektivismus?
Subjektivní interpretace (Sext Empirik)
Každý jev je pravdivý
Relativistická interpretace
Každý jev je pravdivý pro příslušný subjekt
Ontologická implikace?
Protágoras tvrdí, že fyzikální předměty mají samy protikladné vlastnosti
Jevy jsou skryté v hmotě, jež se ostatním jeví, věci tedy mají vnímatelní vlastnosti
Což je předpoklad pro splývání protikladných vlastností v předmětech vnějšího světa
Příklon k Hérakleitovi
Výklad Sexta Empirika
Protágoras tvrdil, že fyzikální objekty nemají samy žádné z vnímatelných vlastností
Fyzikální objekt je předmět, který sám vlastnosti žádné nemá, ty mu určuje až naše vědomí
Tuto teorii vykládal Platon
Protágoras soudil, že tzv. vlastnosti existují jako cosi vnímaného
Podle Aristotela zastával Protágoras qua vnímání (αισθητά)
Věc je taká, jen do té doby, dokud jí člověk vnímá
Protágoras mínil, že věci nezávislé na vědomí nemají žádné rozlišitelné znaky
Demokritos rozlišoval primární kvality a sekundární kvality a podle něj Protágoras svým „žádné z věcí není spíše tak než jinak“ popírá objektivní vlastnosti
=> definitivum ale neexistuje
Pro každou věc existují dvě navzájem protikladné pojetí
„O každé věci jsou dva navzájem protikladné výroky (λογοι).“
Typická teze sofistů
Po mnoho století se vedou spory ohledně λογοι
Jestli λογοι chápeme jako výpověď, pak se táže po pravdě
Naopak jestli λογοι míníme důvod, pak je to otázka po platnosti
Pro mnohé sofisty byla teze A nepřípustná, B jen v určitých hranicích
Spor je nemožný
„Spor je nemožný“
Častá antická věta připisována Antisthénovi
Věc (πραγμα) tvrzená prostřednictvím věty (λογοι) je to, o čem (περί οΰ) věta je
Agnosticismus
„O bozích nemohu vědět, ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. Neboť mnoho věcí to brání vědět, i nezjevnost bohů i krátký život člověka.“
Pravdivý a nepravdivý predikát tvoří existenciální tvrzení samostatnou třídu
Logicky kontingentní
Důvody pro jsou zrušeny dobrými důvody contra
Rozpor pojmů v této tezi
Nepodložený důvod pro ateismus
Politická filosofie
Práva a morálka jsou vlastní pro každého z nás
Protágoras vidí pramen práva a morálky ve formativní vládě obcí
„Co se každému městu zdá spravedlivé a dobré, to pro ně takové je, dokud se drží tohoto náhledu.“
Normy platí relativně k určité oblasti a období
O normách se diskutuje a mohou se změnit
Každý má právo na názor, ale nesmí překročit meze
Trest chápe Protágoras jako prevenci
Kloní se k právnímu pozitivismus a má blízko k utilitarismu
Nihilistické experimenty: Gorgias
* 490/485 Leontin, Sicílie, † 105/109
Do Athén přišel v 60ti letech jako hlava vyslanců východní Sicílie vyjednat ochranu před Syrakúsami
Proslul svým řečnictvím
Chvála Heleny, Obrana Palaméda, O nejsoucním (čili o přírodě)
Nihilismus
Nic neexistuje
Gorgias navazuje na Parmenidovo bytí-nebytí
Jestliže totiž nebytí je nebytí, pak by nejsoucno nemělo být o nic méně než jsoucno. Neboť ne-jsoucno je nejsoucí, jsoucno jsoucí, takže věci (πράγματα) jsou stejně, jako nejsou.
Existuje-li nebytí, pak nemůže existovat bytí. Tedy, jestliže je bytí a nebytí totéž, tvrdí Gorgias, nemohlo by existovat nic
Jsou-li ale totéž, ani tehdy by nemohlo nic existovat. Neboť ne-jsoucí není, ale ani jsoucí (není)
Podle Gorgia je to, co jest, nevzniknuté, nekonečné
I tehdy, jestliže něco existuje, je to nepoznatelné
Gorgias především tvrdí, že teze „myslet na jsoucno“, neznamená, že myslím na pravdivé a skutečné
My můžeme myslet i na nejsoucno (fantazie-vozy jedoucí po vodě)
~(Ex & Gx)
Rozlišuje vidění, slyšení, atd. od myšlení/uchopování/vědění
Ať vnímám cokoliv, nemohu vědět, zdali to jest
I tehdy, jestliže je to poznatelné, je to nesdělitelné
Logos se liší od předmětů poznáním
Logos se rozumí něco jako obsah řeči („myšlenku“)
Logos v určitém smyslu lze poznat, ale pracuje se zcela odlišnými pojmy vnímání tzv. mentálními entity
Ty jsou soukromé a existují jako představy, tudíž by se neomluvilo o reáliích, ale představách předmětů
Svět by tak nebyl předmětem smysluplných vět
Člověk nemůže vnímat to, co druhý, neboť sám nemůže cítit to samé dvakrát, tzv. přímé vnímání
Počitky nejsou ve vlastním smyslu sdělitelné
Stanoviska a problémy
Poukazuje na problémy slova „být“ a jeho záporu (a je non-F)
Slovo být totiž nemusí označovat skutečnost, což může být matoucí
Filosofové, jako Parmenidés a Hérakleitos, chápali tzv. svět zkušeností za něco klamného
„Bytí je nezjevné, protože se mu nedostane zdání, a zdání je slabé, protože se mu nedostane bytí.“ Gorgias
Dualismus považoval za filosofické dogma
Nelze rozlišit mezitím, co se jeví, ale není, a tím, co je, ale nejeví se
Logos není schopen postihnout vztah k jednotlivým předmětům => není schopno pravdy
Důležitá jsou mínění, která se dají ovlivnit a mění se zkušenostmi
Morálně-filosofické implikace
Zodpovědný je pouze ten, kdo jednal svobodně bez vnějšího nátlaku
Řeč má podle Gorgia sílu na duši
Spojuje pojem psychologické nutnosti s pojmem vnějšího donucování
Nerozlišuje mezi pouhým přesvědčováním a donucováním
Skeptické výstřelky
Xeniadés
Zmiňoval se o něm Demokritos
Byl Gorgiův stoupenec, přičemž dovedl jeho nihilismus k radikální podobě
Všechno je nepravda
Samo tvrzení se popírá a může se znegovat
Když není nic pravda, je nepravda i nepravda
Každá představa (φαντασίαa) každé mínění (δόξα) je mylné/nepravdivé
Nelze usuzovat, neznáme-li související argumentace
Mínění je něco vyjádřitelné ve větách
jde o věty jednoznačně deklarativní
Představy jsou mentální obrazy
Jedná se o adekvátní obrazy světa
V hellénismu se vedle rozepře, jestli představy vycházejí z reálných předmětů či nikoliv
Xeniadés soudil, že všechny naše představy jsou mylné za předpokladu, že je sami nezakoušíme, jak ve skutečnosti jsou, tudíž je nemůžeme posuzovat
Vše, co vzniká, pochází z nejsoucího, a vše, co zaniká, zaniká do nejsoucího
Popíral existenci pevných bodů, které postihuje naše vědomí a inspiroval se Hérakleitovým principem protikladů
Kratylos
Nazýván „hérakleitovcem“
Protože věci přístupné vnímáním (αισθητά) se ustavičně mění, nemohou být předmětem vědění (έπιστήμη)
Jistota vědění, je jen tam, kde jsou věci stálé (teze Aristotela a Platona)
O věcech měnícího se světa není možné pronášet žádné pravdivé výpovědi
Každá identifikace je nutně odsouzena předem
Čas, věci a prosto se stále mění, proto neexistuje definitivní výpověď
Vlastně bychom vůbec neměli pronášet žádné výpovědi
Myslí se tím výpovědi „a je F“, neboť žádný stav není trvalý
Proti Hérakleitovu názoru, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, je třeba říci, není to možné ani jednou
Radikalizoval jeho myšlenku až k absurditě
V osidlech filosofie jazyka
Lykofrón
Gorgiův žák, z jehož děl se dochovaly jen rozptýlené názory na funkci zákona jako instituci, garantující práva individua vůči požadavkům spoluobčanům a k aristokracii
Problém predikace
Chtěl omezit slovo „jest“ (člověk je bystrý = bystrý člověk) na základě
Jména zastupují skutečné věci
Různá jména zastupují různé věci
Výraz „jest“ tvrdí danost věcí
Věty, které mají formu x je x tvrdí, že věc je něco jiného
Jest problematizuje vztah předmětu ke skutečnosti, minimalizuje ontologický význam predikace
Jako i u mnohých jiných myslitelů i jeho myšlenky měly problémy
Mluvíme-li o člověku, dáváme mu přívlastky, ale nevíme, jaký je mezi nimi vztah
I Aristoteles této otázce přikládal velký důraz (O sofismatických důkazech, Metafysika, Filosofický slovník)
Vědění jako známost
Lykofrón chápal vědění jako koexistenci duše a vědění
Souhra mezi duší a aktem vědění
Objasňování psychologických a mentálních procesů
neurčité
Status vědění jako souhra duše a obsahu vědění
Objasňování vztahu mezi subjektem vědění a jeho předměty
Tato teze se zdá jasnější, neboť vědění zde představuje vzor
Bystrý Sókratés je určité, ale Sókratés je bystrý je mnohost
Antisthénes
* 455 BC – 360 BC
Ovlivnil ho Gorgias, přesto ho není snadné zařadit
Patří mezi zakladatele kynické školy, ale jeví se také jako sokratik, který se vymezil proti hédonismu
Problém nepravdivé věty
„Spor je nemožný a neexistuje žádná nepravdivá věta.“
Jednodušší verze teze
„Spor je nemožný. Neboť každá věta (λογος) je pravdivá (άληθεύει). Mluvčí totiž něco říká a kdo něco říká, říká to, co jest (τό όν). A kdo říká to, co jest, říká pravdu.“ Interpretace Hegela
Negací predikátů vytváříme predikáty nové, jež odkazují do non-světa
Něco říkat znamená
Mluvit o něčem – o něčem vypovídat, o předmětu vypovídat
Něco mínit – formulovat (ne)smyslovou výpověď, ovšem ne zvuky, ale utvořenou správnou odpověď
Věty pojmenovávají a neexistuje zde kritérium pravdivosti, v tom smyslu, jestli x je identické s p, tak je věta pravdivá
Komplikovanější verze teze od Aristotela ve Filosofickém slovníku
Každou věc lze nazvat jen výrazem, jenž je jí vlastní
Nemůže existovat nepravdivě zformulovaná výpověď
Platónova verze
Jiný logos = jiná věc
„Jestliže dvě osoby a a b jmenují logos jedné a téže věci, neodporují si.“
„Jestliže dvě osoby a a b jmenují logos nějakého x, resp. Nějakého b, nemluví o y, nýbrž každý mluví o něčem jiném, a tedy si také neodporují.“
„Jestliže osoba a jmenuje logos nějakého x a osoba b jmenuje jiný logos nějaké jiné věci y, nemůže b jako ten, kdo nemluví o x, odporovat osobě a.“
Problém definice
Antisthénes odmítal definici věcí, tvrdil pouze, že věc je nějako ustrojena
Důvodem je možná eo ipso (μακρός λογος)tedy obsáhlý logos
(A) Lze vypočítat jednotlivé momenty, jež tvoří věc v celku, proto by byl logos obsáhlý, neboť by vytvořil nepraktický útvar
(B) Podle něj aristotelské definice samy potřebují definici, proto musíme dospět až k té poslední nedefinovatelné
Antisthénes možná spojoval tezi A a B a výrazy rozumný, živá bytost, smrtelný v obsáhlém logu jako složený libovolný soubor nic neříkajíc pojmů
Definice je zásadní otázka, jíž řeší i Sókratés (obecné x), Platón (ideje) a Aristotelés (species)
Sklon k nominalismu
Útoky proti náboženství
Patří k nejdůležitějším rysům sofistických myslitelů
Diagoras: Morální argument (2/2 5.st. BC)
Stal se ateistou, když jeden z jeho odpůrců porušil přísahu a byl nepotrestán
Bohové by měli milovat spravedlivé a nenávidět nespravedlivé
Což nedělají a o svět se nestarají
Chápal boha jako všehomoucího a vševědoucího, jenž miluje spravedlnost a nemohl by připustit nespravedlnost
Objevují se ale otázky, zda má buď se vší vervou podporovat spravedlnost za každou cenu, neboť by to bylo jen vynucování si morálky a zrušení lidské svobody
Prodikos: Psychologický argument
* 470/460
Současník Demokrita, Gorgia a žákem Protágora
Přicházel s diplomatickým posláním do Athén
Byl známou postavou
Pořádal kurzy odstupňované podle ceny
Byl filosofem jazyka – uvažoval o správnosti jmen a filosofii přírody jako širším smyslu tohoto slova
Napsal spis Hóry (ώραι) – věky, roční doby
Vykládá zde úvahy o vzniku náboženství (staří považovali Slunce, měsíc, řeky a prameny za bohy)
Podobný názor zastával i Demokritos, přesto se v něčem lišili
Demokritos viděl vznikl bůh ve strachu lidí
Prodikos jako výtvor lidské vděčnosti
Neví se, jakou míru ateismu mu přikládat, neboť jsou o něm zmínky o 400 až 800 let po jeho smrti
Nejstarší spis je od Filodémova spisu O zbožnosti
Podle něj popíral Prodikos existenci bohů lidového náboženství a neuznával je
Původ a kult bohů zjevně spojoval s oblastí zemědělského života
Pokud je víra určena jen pocity, nikoliv důvodem, nemá opodstatnění
Kritias: Náboženství jako vynález
„Náboženství pokládal za chytrý výmysl vládnoucích, jehož jediným účelem je motivovat poddané k věrnosti zákonům.“
Byl Platónovým strýčkem, pocházel z bohatého rodu, byl bezohledný a ctižádostivý a r. 403 BC zemřel v boji proti demokracii
Patřil do Sókratova kroužku a jeho učitelem byl Gorgias
Vznik a zánik náboženství popisuje v satirické hře Sisyfos, kde myšlenky vkládá do úst hlavního hrdiny
Začíná připomenutím prvotního stavu „kdy život lidí nespořádán byl i zvířecí a jenom síle poddaný“
Lidem se nedostávalo trestu a ani odměn
Druhý stupeň vývoje lidstva
„Zákony si dali za mstitele,aby právo (δικη) (jim všem stejně) vládlo,zpupnost sobě podrobíc.Teď trestán byl, kdo něčeho se dopustil.“
Už v V. století chápe právní řád jako dohodu mezi lidmi
Na jedné straně chápal stát jako ochranu před přehmaty druhých
Na druhé straně si lidé v prvním stupni více druhých vážili
Stát má především udržovat morálku
Třetí stupeň
Vytvořením božstva jakožto vyšší moci, jež na spravedlnost dohlíželo
„Pak zákony jim sice zabraňovaly,by zjevně nepáchali činy násilné,než páchali je potají: tu, zdá se mi,že vynalezl lidem bázeň před bohy,kterýs muž chytrý, moudrý, aby měli zlístrach také tehdy, kdyby něco v tajnostibuď činili neb mluvili neb myslili.“
jeho učením se nechal ovlivnit i synovec Platón, který ač byl proti mýtům, prosazoval je, stejně jako náboženství, jako účinný státní aparát
Problematika morální filosofie: Dissoi Logoi
Sofisté byli přesvědčeni, že právní a mravní normy nepocházejí z vůle boží či od přírody, ale spočívají v dohodách (θεσει) a zákonech (νομώ)
Deskriptivní relativismus (Protagoras) X normativní relativismus (Dissoi logoi)
Dissoi Logoi je označení „dvojznačné argumenty“
Jedná se o dílo neznámého spisovatele zachycující porážku Athén Spartou, ale je neúplné
Dobré a zlé
Zdůrazňuje dva postoje v Řecku a přiklání se k relativnímu
„A neříkám, co je dobro, nýbrž tomu se snažím učit, že zlo a dobro není totéž, nýbrž různé.“
Tvrdí, že výraz „být dobrý“ by se měl nahradit „být dobrý pro“
„Být dobrý pro“ znamená „být užitečný pro“
To ale může vést k identitě dobra a zla, což vede k absurditě
Vhodné a nevhodné
Oba výrazy poukazuje na dva pohledy
Opět poukazuje na to, že zastánci identity platí jen za určitých okolností
Dochází ke stejnému střetu jako u dobra a zla
Právo a bezpráví
V morálce obecné věty neplatí, zde není místo na kategorie
Autor stojí za tzv. principem identity
Což jsou dva odlišné zločiny, jenž oba vyjadřují bezpráví, ovšem je zde ještě otázka, zda jsou morálně správné
Politická nauka obsahuje tolik rozdílů a nejistot, že se zdá, že se zakládá jen na zákonu, ale ne na přirozenosti
V antice nebyla jako dnes striktně oddělena morálka od politiky
Kritika konvenční morálky
Postupně se začíná rýsovat rovnoprávnost
Její myšlenky se objevují už u Euripida ( 400 BC), nejvýraznějším byl Antifón
Postupem času začal nabývat názor, že u neřekové jsou lidé stjených vlastností jako řekové
Tyto myšlenky se vedou na pomezí vztahu nomes a fysis
Příroda je chápaná jako jediné legitimní měřítko k posuzování lidského chování
Ovšem vede to i k tvrzení, že nauka vede k devalvaci konvenční morálky
Hranice mezi morálním osvobozením a morální anarchií přestává být viditelná
Antifón: O neúčelnosti právního řádu
O pravdě, O obecném smyslu (τερί όμονοίας)
V základech jeho morálky stojí naturalistická etika
Lidé mají upustit od jednání pro ně škodlivá (ovšem není stanoveno, co je škodlivé a co nikoliv)
Člověk je ustrojen ve své přirozenosti a lidé by tedy od něj neměli očekávat něco, co nemůže splnit
Škoda se projevuje zničeným životem, prospěch naopak život udržuje
Věci působící bolest nejsou užitečné
Hédonistický utilitarismus
Antifón ale vidí v právním řádu újmu na lidské přirozenosti
„Zákon není s to chránit toho, kdo jej respektuje, před přehmaty. A rovněž tak není schopen účinně pomoci tomu, kdo následkem těchto přehmatů utrpěl nějakou škodu a jde před soud, neboť musí přesvědčit soudce, že utrpěl škodu, a pak žádá o to, aby mohl dosíci zadostiučinění. Nicméně totéž může i jednající, jenž se rozhodl zapírat.“
Mnohé normy jsou ve skutečnosti škodlivé, neboť v důsledku působí víc bolesti a utrpění než je nutné
Výpověď, ač pravdivá, vede k poškození člověka (třetí člověk jako svědek)
=> chtěl dokázat, že právní systém není dokonalý, jak zastával Protágoras a Demokritos
Říká, že pokud je právní systém rozporuplný, je nesprávný
Byl v zásadě utopista a přikláněl se k myšlence, že moudrý člověk se i v pohlavním životě nechá vést zákony areté, nikoliv právními
Kalliklés: Teze o právu silnějších
Víme o něm jen z pár fragmentů z Platónova dialogu Gorgias
Byl radikální stoupenec názoru, že nejvlastnější jádro spravedlnost je nutno prosazovat silou
Byl v rozporu se Sókratovou tezí, že je lepší trpět bezpráví než ho činit
Sókratés také tvrdil, že je v zájmu člověka se stavět na stranu morálky, přičemž jednání pokud je ve shodě se zákonem, je spravedlivé, tedy krásné a prospěšné
A právě toto Kalliklés kritizoval, že u Sókrata je vodítkem posuzování konvenční morálky jsou představy konveční morálky a ta podle něj nevyplývá z přírody, ale z vědomé deformace
Inspiroval se jím a jeho právem silnějšího i Nietzsche, který stejně jako Kalliklés vidí obec jako organizaci slabých, k nimž sestupuje právo, aby bylo opět na vzestupu
Kalliklés říkal, že lidé mají právo žít na úkor druhých
Měl sklon k hédonismu
Thrasymachos: nespravedlnost se vyplácí
O něm a jeho učení víme jen tolik, kolik mu vložil do úst Platón v Ústavě a nevíme, zdali to koresponduje s ním samým
Jeho názory na morálku a právo jsou shrnuty ve čtyřech tezích
„Lidé nepoužívají spravedlnost.“
Součást nedochovaného spisu
Neví se, zda rezignoval na spravedlnost nebo byl moralista
„Spravedlivé (τό δίκαιον) není nic jiného než to, co je prospěšné (τό συμφέρον) pro silnějšího.“
Zde se asi mluví o spravedlnosti jako o instituci a že zákony si vytváří vláda pro svůj prospěch
„Spravedlivé je poslouchat vládnoucí.“
Chápe spravedlnost jako poslušnost vůči vládnoucím
„Spravedlnost a spravedlivé je ve skutečnosti (τώ όντι) cizí dobro, prospěch pro silnějšího a vládnoucího, kdežto pro toho, kdo poslouchá a slouží, je to škoda. Nespravedlnost je toho opakem; má vládu nad těmi, kdo jsou ve skutečnosti prostomyslné a spravedliví; a ti činí to, co je prospěšné pro onoho člověka, jelikož je silnější…“
Právo a morálku ve sféře vnitřní i vnější politice, zrcadlí zájmy těch, kdo zákony ustanovují a vynucují jejich prosazování
Spravedlnost se přesouvá podle užitečnosti
Thrasymachos nevyzývá ke vzpouře, jen ukazuje, že tato nerovnováha je nutná
Spravedlnost jednoho je vždy nespravedlností jiného
Model praktické filosofie: Isokrátés
*436-338, byl údajně žákem Gorgiovým a Prodikovým
Byl vzdělán v právech a rétorice (psal soudní řeči jiným)
R. 390 BC založil školu, kde se učilo umění politické řeči
Jeho učení je založené na empirismus, kdy studuje lidské jednání, jež je stále podřízeno měnícím se podmínkám
Vědecké bádání zde zastírá realitu, proto se obořoval (Proti sofistům) na Antisthéna a jiné kvůli nerealistickým představám
Sdílí sókratovský zájem o duši (ψυχής επιμελεια)
Ale ne pouhými řečmi, ale tím, co je v dané chvíli potřebné
„Pravím, ať nikdo nevěří