antická filosifie

, že spravedlnost je něco, čemu se lze naučit. Obecně totiž soudím, že neexistuje žádné umění, které by dokázalo vštípit rozumnost a spravedlivost těm, kdo jsou špatně nadáni ke ctnosti. Myslím si ale, že cvičení v řečnickém uměná může mít nejspíše povzbuzující vliv.“
V souvislosti s míněním (δόξα) konstatuje, že obor mravního jednání nemá nic stálého, má povahu všeobecných otázek
Δόξα současně přesouvá do sféry konsensus omnium (to, co se obecně uznává)
Objektivní ve smyslu váženosti
Δόξα jako subjektivná význam ve smyslu mínění
Isokratova škola, odkud vycházeli muži už s praxí, si získala nemalí obdiv
I Platón se δόξα a ειστημε zabývá (Gorgias, Menón)
Proti sofistům vystupuje v proti pejorativním označením eristiky
Eristická filosofie shlukuje podle Isókrata výroky, spravedlnost
Platón se stal stejně váženým, kdy vydal Ústavu, získal si už větší vlivnež měl v té době Isókratés
Mnohokrát si spolu s Isókratem protiřečili a spis jednoho brali jako útok proti tomu druhému
Sokratika
Sokratika označuje působení Sókrata, jež byl jako první filosof odsouzen k trestu smrti
Řadí se sem i jeho praví a domnělí žáci
Aischinés, Antisthénes, Euklidés, Faidon, Xenofon a Platón
Tato literatura je psaná v dialozích (věcná rozprava, rozebírání dialogu)
Diskutovat znamená, pomoc partnerovi utřídit si jeho názory
Postup (διαλεκτικός), schopnosti (τέχνή), věda (έπιστήμη)
Sokratika jako filosofické myšlení byla životní postoj, jímž máme pochopit duši a nás samé
Duše je morální instancí v nás
Sókratés
Sókratés sám nic nenapsal, tudíž jsme odkázáni na prameny jiných autorů
„Je to báseň, vytvořená rukama několika básníků právě s takovou svobodou, jaká je básníkům vlastní.“
Sókratovská otázka
Sókratés se ptal především po otázkách etiky, odpověď, která by ho uspokojovala, ale nenacházel
Nebylo ani jasné, co se otázkou přesně míní
Ptá se po podstatě? Definitivu? Atd.
V Hyppias Větší se Sókratés ptá, po to, co je krásno?
Ovšem „co je krásno?“ je odlišné od „Co je krásné?“
V Euthyfrónu se ptá, po tom co je zbožnost a nezbožnost?
Lidé totiž zaměňují příklad a to, co příklad jen zastupuje (ideje a obraz)
Otázka „co je x?“ je u Sókrata základní myšlenkou
Ovšem, jak dojít k její definitivní odpovědi neví
Platón zde staví stav rozpomínání (άνάμνήσις)
Obecné a nauka o idejích
Aristoteles tvrdí, že Sókrates hledá obecné (τό καθόλον) a snaží se o jeho definici
Sókratova otázka se vztahuje na reality (τραγμα), jež se vyskytují ve více věcech
Kdyže Sókrates ptá například po ctnosti, táže se po vlastnostech, které mají všechny ctnosti společné, a tím najde tu prvotní ctnost
Aristoteles ve svém učení určuje druhy (species) a rody (genera)
Není ovšem jasné, zdali toto rozlišení používal i Sókratés či Platóna
V některých Platónových dílech, kde Sókratés vystupuje, se toto rozlišení objevuje, v jiných ne
Je možné, že druhy a rody připravila z části pro Aristotela Platónská škola
Aristoteles také podotknul, že udělal Sókratés dobře, když obecnému nepřiděloval oddělenou existenci
Jenže není zde jisté, jestli už tehdy Sókratés neměl na mysli Platónovy ideje, tedy oddělené
Problém oddělitelnosti idejí u Platóna či u mladého Sókrata se stává už předmětem zkoumání a debat už po mnoha let
Není zcela vysvětleno, jak jedna ideje, která je oddělená od obrazů pozemských, může být předobrazem pro x dalších, přesto rozdílný od sebe
Ctnost jako vědění
Sókratés se domníval, jestliže jsme schopni získat odpověď na otázku „Co je X?“, pak jsme schopni získat kritérium pro posuzování, co je dobré a co zlé
Ovšem naše morální jednání je bytostně věcí intelektu a jedině ten, kdo má odpovídající vědění, jedná správně
Aristoteles proti etickému intelektualismu namítat, že Sókratés nebere v úvahu slabou vůli (άκρασία) a také, že Sókratés ztotožňoval praktické s teoretickým
Není našim hlavním cílem pouze zjistit, co je udatnost, ale hlavně stát se udatným
V otázkách etiky se Sókratés a Aristoteles lišili
Sókratovi totiž stačilo, že bude vědět, co je to ctnost, neboť tyto vlastnosti se vyznačují tím, že v sobě zahrnují jak dovednost, tak i vědění
Sókratés kladl velký důraz na intuici, kterou nazýval daimoniem, a jež měl varovnou funkci
Hledal racionální důvody, které by byly v souladu s jeho intuitivní morální jistotou
Chtěl ale také, aby jeho morální soudy byly objektivní
Areté a techné, vyskytující se v řeckém v myšlení, jsou vlastnosti, mezi nimiž je úzký vztah a často se zpodobňují
Jednota ctností
Tato otázka vedla k dramatické rozepři ve starší Stoy a týká se dvou rovin
Ctností, které jsou tím, co se obecně pokládá za ctnosti
Skutečné ctnosti, jejichž základem je filosofické vědění
Po otázkách jednoty a ctnosti se vedou spory
Jednota se zdá být jako identita, ale v tomto smyslu by moudrost a statečnost byly totéž
Jinde se objevuje identický faktor, jenž je součástí každé ctnosti
Zůstává ale otázka, zdali je tento faktor sám nějaké jedno či celek nebo obojí (Zákony, Euthyfrón)
V dialogu Lachés je statečnost chápána jako část ctnosti a v Menón je ctnost celek spravedlnosti a uměřenosti
V díle Protágoras jsou naznačeny dva způsoby, jimiž by ctnosti mohly tvořit jednotu v tom smyslu, že mají jednu a tutéž definici, ale mohou tvořit jednotu tím, že se implikují
Na jedné straně stojí zkoumání celku a části
Zde jsou ale nejasnosti s ohledem na chápání části a celku
Na druhé pochopení identity
=> Protágoras se staví na stranu teze první, jenomže zde vystane problém výrazu „část“
Jedná se o částech celku
Zde by se jednalo o ctnosti jako heterogenní části, která se od sebe liší jako ústa, nos či uši
Nebo o částech celku, jež se od sebe neliší navzájem, ale od celku se liší jen velikostí
=> Protágoras se kloní k tezi první
Vědění a jednání
Sókratova teze, že morální jednání a morální vědění spolu souvisí, padá a stojí s tezí, že morální vědění je současně nutnou i dostačující podmínkou mravně správného jednání
Morální jednání vychází z omylu a neznalosti („Nikdo nečiní bezpráví úmyslně.“)
Touto větou by však Sókratés tvrdil, že nesprávné chování jsou vlastně nechtěná
I Platón, který převzal Sókratovu myšlenku vědění a jednání se ji snažil zpřesnit, čímže ale se mírně od samotné sokratiky odklonil
Tvrdil, že nikdo nechybuje dobrovolně a že špatnost je jen výsledkem tělesných nedostatků a špatné výchovy
Zde, stejně jako Sókratés poukazuje na určitý determinismus
Tento determinismus ještě vyostřil Aristotelés, podle něhož lidské chování není předmětem lidské volby
Sókratés říká, že lidé netouží po zlých věcech, nýbrž jen po dobrých
Žádné jednání se neděje kvůli sobě samému, nýbrž kvůli tomu, abychom získali to, co si myslíme, že je pro nás prospěšné
Slabost vůle a dobrovolnost
Sókratés ale ve svém učení nezkoumá pojem slabost duše, neboť má pocit, že pravé vědění má takovou sílu, že ostatní věci překoná
Stejně jako odmítá připustit podléhání libosti na úkor dobrému, neboť tvrdí, že morálně vzdělaný člověk si vždy vybere to, co je správné, nikoliv to, co je mu libé
Sókratés ale na druhou stranu říká, že to, co vidíme v daleké budoucnosti je menší než to, co vidíme v přítomnosti
A zde se otvírá prostor pro hédonistické myšlení, kde by hédonisté dali přednost libému před správným, neboť důsledky jejich činů by byly až v daleké budoucnosti, proto nicotné
Zde Sókratés staví tzv. měřické umění, kdy vytváří účinek jevu, což je předmětem naší volby
Měřické umění je charakterizováno jako vztah ερίστημε a τεχνη
Sókratés nakonec překonává hédonistickou tezi o daní přednosti libému před dobrým tím, že při vybrání libého před dobrý se jedná o účinek jevu, tedy o špatné posouzení, což potvrzuje jeho původní tezi, že špatnost plyne z nevědomosti
=> přes to všechno je jeho teze stále napadnutelná a to především protihédonistickými postoji
Věrnost zákonům a občanská neposlušnost
Když byl Sókratés nespravedlivě odsouzen na smrt, byla mu předložena nabídka k útěku, ale ani prosby jeho přátel či synů, Sókratovi nedovolila mu nabídku přijmout z morálních zásad
Tím by vlastně pohřbil vše, co učil
Morální principy neztrácejí svou platnost a platí nepodmínečně
Sókratés tvrdil, že člověk nikdy nesmí jednat nespravedlivě
Mínil, že ne každý lidský život je třeba žít, když je poskvrněn nespravedlivostí
Bezpráví nelze splácet bezprávím, stejně jako zlo nesmí být opláceno zlem
Je nezbytné dodržovat dohody, pokud jsou spravedlivé
Dohoda je ale spravedlivá, pokud i jednání jsou spravedlivá
Proč Sókratés neutekl, slouží tři úvahy
Jestliže uteče, poškodí a rozvrátí město a zákony
Jeho útěk by mohl znamenat pokus o omezené άρετή státu jako právního systému a bez autority právního systému neexistuje žádné soužití ve státě
Jestliže uteče, činí násilí městu i zákonům, které má ctít jako rodiče
Zde Sókratés předpokládá vztah město-občan a rodič-dítě, kde dítě by mělo celý život poslouchat rodiče, stejně jako stát, ať má i zlé rozhodnuté
Jestliže uteče, poruší, co slíbil
Zde se Sókratés zpodobňuje s pozdějšími mysliteli, jako byl Lock, Rousseaua, Kant či Rawls a jejich učení o společenské smlouvě
Rozdíl je mezi nimi, že Sókratés předpokládá smlouvu mezi občan a stát nikoliv jako dohodu mezi lidmi
Eukleidés z Megar
Byl jeden z nejstarších Sókratových žáků, ovšem nesmíme ho zaměňovat s matematikem a autorem Elementů
Byl svědkem Sókratovi smrti a po ní založil vlastní školu, v níž se kladl důraz na logické zájmy, a později ovlivnila stoickou školu
Megarikové byli nazýváni dialektové, neboť jejich zájem se obracel ke klamným závěrům a paradoxům, jež měli povahu agonálního logu
Megarská škola byla považována za pokračovatelku školy Elejské a jejího tzv. otce Zénona z Eleje
Logika
„Důkazy nenapadal v jejich předpokladech, nýbrž pouze v jejich závěrech.“
O Eukleidově postupu máme jen matné představy, ale vychází se z učení o určitém druhu argumentu
„Pomocí uznaných premis prostřednictvím úsudku odhaluje nezjevný závěr.“
Kritérium, podle něhož fakta, vyjádřená v závěru, musí být nezjevná, je chápání pozdějších logiků
Euklidés napadal důkazy, ale nikoliv premisy, nýbrž jen závěr
„Popíral rovněž přípustnost podobenství, protože ta sestávají, jak říká, z členů, které jsou navzájem buď podobné, nebo nepodobné; jestliže sestává z podobných, je lépe držet se věci samé než toho, čemu se podobá, jestliže u nepodobných, je srovnání zbytečné.“
Metoda analogie
Etika
Euklidés tvrdil, že dobro je jedno; dochovala se následující tvrzení
„Učil, že dobro je jedno a že se nazývá mnoha jmény. Nahlédnutí, bůh anebo rozum a tak dále. Popíral to, co je protikladné dobru, když říkal, že neexistuje.“
Vyjádřen paralelismus dobrého/špatného a bytí/nebytí
Podporuje zde tezi Sókratova etického intelektualismus
„Ten nezavedl tolik ctností jako Zénón, ani jednu, která se nazývá mnoha jmény, jako megarikové, nýbrž zavedl jednu ctnost podle relativní dispozice.“
Existuje pouze jedna ctnost, ale lze jí různě pojmenovávat
Oproti němu Aristón odmítal, že by ctnost dovolovala různá označení
Euklidés chtěl rozlišovat mezi jedním dobrem a jeho rozmanitými jevovými formami a analogicky i mezi jednou ctností a jejími reálnými projevy
Dobro se tak projevuje v určitých kontextech
Pojem Bůh chápal jako jevovou formu dobra
„Sókratův žák Eukleidés z Megar, po kterém byli jako megarikové nazýváni ti, kdo označovali jako dobré pouze to, co je jedno a je stále stejné a totožné.“
„Euklidés, který odlišně od ostatních zastával názor, že nejvyšším dobrem je to, co je stejné a stále totožné.“
Megarikové měli vliv na Platóna a jeho školu
Antisthénes
Se připojil k Sókratovu kruhu přátel později a byl i u jeho smrti
Učení Sókrata mu natolik přirostlo k srdci, že začal napadt svého dřívějšího učitele Gorgia a svým žákům doporučoval poslouchat Sókrata
Antisthénes neměl v Athénách plná práva, a možná i to z něj díky své nerovnosti, udělalo „vynikajícího“ muže
Tímto podporoval Sókratovu tezi, že pravá areté není věcí původu, ale vlastního smýšlení a tím i že areté je dostatečným předpokladem ke ευδαιμονία
Dodnes se vedou spory, zdali byl Antisthénes nominalistou či nikoliv, neboť sám nepřijímal tezi Platónovských idejích
Podle Antisthéna nepotřebuje areté množství pouček či nauk, neboť rozumnost (φρόνησις) je nejjistější zeď složená z pevných přesvědčení (λογοσμοί)
Stejně jako Sókrates považoval areté za naučitelnou a muži a ženy mají stejné areté
Tato teze odkazuje ke stoicismu
Podle Antisthéna si mudrc podřizuje pouze areté, jíž jsou podřízeny i zákony
Stavěl se proti hodnocení libosti jako dobra, lásku považuje za nemoc přírody
Nazval sám sebe za předchůdce „Diogenova duševního klidu, oproštěného od vášní, Kratérovy sebevlády i Zénónovy vytrvalosti“
Aristippos z kyrény
Byl hédonik a podle Démokrita i první spolu s Eudoxem z Knidu i jeho zakladatel
Považoval se za jednoho z raných žáků Sókrata, mnoho cestoval a ve své rodné Kyréně založil školu
Mezi posluchači byla i jeho dcera Areté, která poté školu převzala a věnovala ji svému synovi Aristippovi
S Kýrenskou školu polemizoval především Epikúros
Oddálil se od Sókratovi nauky, tím že za své učení přijímal peníze, zato mnohem více se zapsal do filosofické literatury
Epistemologická východiska
Jejich hlavní teze spočívá v tom, že naše výpovědi o světě zkušeností jsou pochybné, neboť vypovídáme o předmětech nezávislých na našem vědomí a o jejich přirozenosti a existenci nevíme nic
Kdyby ovšem toto tvrzení zastávali všichni kyrenikové, že vjemy jsou pravdivé, jen když se vztahují k počitkům, byly by blízko k učení Pyrrhovy skepse
Platón v díle Protágoras tvrdí, že počitky jako hořké, sladké, světlé, atd. neexistují nezávisle na vědomí a nejsou ani ničím určitým a samostatným, jsou spíše soukromé povahy
kyrenikové tvrdili, že počitky různých lidí jsou odlišné, díky svému vlastními vjemovému ústrojí
Odmítali také obecné pojmenování a společná jména, jež podle nich akorát vlastnosti matou
Lidé si mohou být jisti jen svými počitky
Důsledky pro etiku
Na základě nesdělitelnosti počitků nejsme s to skutečně rozumět zájmům druhých lidí
Blaženost (ευδαιμονια) druhého je pro nás neznámá veličina a nikoliv něco, o co lze objektivně usilovat
Tudíž např. přátelství lze vypěstovat jen na základě užitečnosti
Člověk v souladu s rozumem koná to, co podporuje jeho slast, a vyhýbá se tomu, co způsobuje bolest či nelibost
Slast je podle něj to, co je hladké pohybování jako příjemný vánek a strast je podle nich být otrokem vlastních žádostí
Propagují střední strav, tedy stav, kdy se nejedná ani o slast a ani o strast
Mudrci jsou díky nahlédnutí (φρόνεσις) obrněni proti závisti, náruživosti lásky i pověře a jsou ušetřeny pocitům, které brání k dosažení jejich sílů a tyto pocity vznikají na základě prázdného mínění (κενη δόξα)
Názory kyniků se v mnohém rozporovaly a není možné tak najít jejich definitivum
Platón
Život, dílo, hermeneutické problémy, charakteristika
Život
* 428/427 BC v Athénách či Aigině, †348/347 ve věku jednaosmdesáti let
Jeho strýc z druhého kolena Kritias byl hlavou třiceti tyranů, jež se snažili svrhnout athénskou demokracii spolu s jeho strýcem z prvního kolena Charmidésem
Ačkoliv byl Platón už od mládí vystaven protidemokratickým myšlenkám, sám se v dospělosti vydal zcela opačným směrem
Patřil k žákům a obdivovatelům Sókrata a také jeho knihy patří k pramenům poznání jeho učitele
Po jeho smrti r. 399 BC odchází do Megarské školy a poté do Kyrén či do Egypta
Vykonal cestu do Itálie, kde se seznámil s filosofem a matematikem Archytou z Tarentu
V Syrakůsách vládl Dionysios I., který se měl stát později předlohou tyrana v Ústavách
Zde se Platón seznámil s jeho švagrem Diónem
Dionysionem byl deportován na Aigiu, kde založil školu Akademii, jež trvala až do vyhnání novoplatoníků Justiniánem v roce 529 AC
Po svém druhém návratu z Syrakús, kde vládl Dionysios se věnuje v kruhu svých přátel dílu Zákonů, kde je již vykreslen pesimismus ze zklamání jeho plánů uskutečnit krále-filosofa
Dílo
Okrem Listů a několika epigramů napsal Platon patrně jen dialogy, v nichž uskutečňuje Sókratovu metodu učení
Dochovalo se 34 dialogů, u nichž se během let až do současnosti vedly spory ohledně pravosti
Co se týče přesné datace jeho děl, není známá, neboť sám Platón žádné vodítko nezanechal a je také možné, že se k několika spisům vracel vícekrát
Člení se do čtyř skupin
Lachés, Charmidés, Prótagoras, Euthyfrén, Ústava I., Ión
Obrana Sókratova, Kritón, Gorgias, Menón, Euthydémos, Kratylos, Hippias Větší, Hippias Menší
Symposion, Faidón, Ústava II-X, Faidos
Theaitétos, PArmenidés, Sofistés, Politikos, Timaios, Kritias, Filébos, Zákony
Spisovatelská činnost a filosofie
Platón se snaží rozlišit činnost filosofickou od činností jiných
V díle Faidros se objevuje tzv. kritika písma, přičemž jsou myslitelé rozděleni do dvou typů
Filosofy a nefilosofy (řečníci, básníci, tvůrce zákonů, aj.)
Přičemž nechává obě tyto skupiny otevřené, aby se básníci mohli stát filosofii a filosofové třeba řečníky
Mají společné to, že se zabývají spravedlností, krásnem či zákony, apod., odlišují se tím, že ne vždy nefilosofové jsou schopni rozpoznat pravdu
Filosofové jsou schopni čelit pokusům o vyvrácení a dokážou díky svému logos vyprodukovat i určité myšlení
Filosofii Platón blíže určuje jako věc logos a nepřímo tím vytyčuje i měřítko, jemuž musí dostát dialogy i jejich čtenář
Hermeneutické problémy
O Platónových dialozích se mluví jako o esoterické filosofii na jedné straně a exoterické na straně druhé
Platón sám byl mírně skeptický k psanému slovu, neboť bylo možné ho vykládat z mnoha stran a tak ho i znehodnocovat, což sám u jiných myslitelů také Platón dělal
Podle něj je právě dialog tím nejlepším, jak se tomuto vyhnout, neboť v podobě rozhovoru má autor přehled o svých myšlenkách, které tak může kontrolovat
Jeho dialogy jsou vedeny požadavkem ekonomiky, kdy ne všechny jeho názory jsou zcela rozvinuty
Platón často při psaní dialogů objevovat nové myšlenky, tudíž původní smysl textu se přesunul zcela jinam
Nepsané nauky
Platón okrem dialogů napsal i nauky, jejíž význam není zcela znán (zdali se jedná o doplňky ke dialogům či nauky do jeho Akadémie)
Ve středu těchto nauk stála hypotéza dvou nejvyšších principů
Jednoty (μονάς/τό έν) a neurčité dvojnosti (άόριστος δυάς)
Jednota dávala všem věcem omezení a formu
Neurčitá dvojitost je něco, co vytváří určitelnost a lze cápat jako substrátovou
Platónovy žáci uvažovali o pravé podstatě skutečnosti a hledali i reálné důvody
„Všechna filosofie má za úkol převést všechno různé na absolutní jednotu, anebo – což je totéž – různé vyvodit z jednoty.“
Charakteristika
Byl první řecký filosof, jehož zájmy směřovaly přes dílčí otázky k celkovému výkladu lidské existence sub specie aeternitatis
Platón se v průběhu dějin jevil ostatním filosofům od křesťana přes Kanta či hegelovce konči fenomenologem, atd.
Pro Anglii či Severní Ameriku je to především analytický filosof, pro Evropu ale přestavuje stále zdroj myšlení, v němž může nalézat něco nového
Žádný z filosofů nebyl okouzlen celým Platónovým dílem, ale vždy jeho částmi
K myšlenkám druhých se stavil skepticky, zatímco svými si byl jistý, že stojí mimo diskuzi
Ontologie
Zde je nauka odvozena ze dvou světů
Časoprostorový svět dění a svět bytí mimo prostor a čas
Svět dění je přístupný vnímání a jedná se o pomíjivý obraz věčných struktur mimo prostor a čas
Svět bytí je přístupný pouze myšlení a reprezentuje neměnnost, idealitu a normativnost
Platón chápe svět jako splynutí dvou světů na jedné straně, na straně druhé jejich rozplynutí
Sjednocuje tak myšlenky Parme