antická filosifie

nida a Hérakleita
Radikálně tak odlišuje bytí a změnu, skutečnost a zdání, pravý od nepravého
Původ nauky o dvou světech
Aristoteles tvrdil, že Platón oddělil ideje, jakožto předměty vědění od světa vnímání, neboť věci časoprostorového světa jsou podrobeny stále změně, takže jsou nepoznatelné
V případě vědění musí jít o něco jako je znalost neměnných předmětů
Předměty světa zkušenosti jsou takového druhu, že žádné vědění nepřipouštějí
Platón odmítá striktní Héraklitovství, neboť je podle něj vnitřně rozporuplné, ale staví své stanovisko na tom, že věci tohoto světa nejsou v každém časovém okamžiku podrobeny změny místa, kvalitativní změny a tak zůstávají vždy identifikovatelná
Jestliže ale existují neměnné a stálé věci, musí být mimo svět zkušeností
Východisko nauky o idejích: Dvě odpovědi
(I) Platón v dialogu Parmenidés tvrdí, že vyvrácení nauky o idejích musí předpokládat ideje jako existující a teprve tento předpoklad existence idejí zaručuje souvislost mezi myšlením, řečí a skutečností
(II) Platón se zde zamýšlí nad úvahou epistemologickou a sématickou, jež podle něj nejdou ani od sebe oddělit
Úvahy epistemologického rázu směřuji k předpokladu existence idejí jako o pochopení věcí ve světě
Pro úvahy sématické jsou (A) předpokladem ideje, které nějakým způsobem nabývají význam
„pro každou skupinu jednotlivin, kterým dáváme totéž jméno (όνομα), předpokládáme jednu zvláštní ideu“
(B) tato sématická úvahu se uplatňuje tam, kde smysluplné mluvení (λόγος) je možné pouze na základě vespolnímu spojení idejí
=> oběma sématickým úvahám je společný předpoklad sématického realismus
Slovům jsou přiřazeny věci jako významy
Úvahy (I) a (II) jsou v těsném a nedělitelném vztahu, neboť vědění a rozumění jsou v logicky těsném vztahu
Po těchto dvou úvahách nastupuje u Platóna třetí a to metafyzická či ontologická
Ideje jsou pro něho to, co se v časoprostorovém světě vyskytuje pouze ve formě vlastností
Ideje dávají časoprostorovým věcem být tím, čím jsou
Například v Hippias Větší je řečeno, že veškeré věci jsou zbožné na základě jednoho charakteristického rysu, respektive jedné formy
Jakým vztahem jsou ale věci určeny, to je problém, kterého si byl i Platón vědom
Ontologický statut ideje
Při posuzování ontologického statutu ideje je třeba zvážit dvě hlediska
Platón charakterizuje ideu via negationis, čímž neguje statut časoprostorových věcí, jde při tomto postupu o petitio principii
V dialogu Faidón rozlišuje Platón dvě třídy jsoucího
Věci časoprostorové jsou složené, zničitelné, proměnlivé a viditelné a reprezentují oblast tělesnosti
Ideje přístupné pouze našemu myšlení jsou nesložené, nezničitelné, neviditelné a stálé
Ideje jsou jedno-tvaré a jsou tím, co časoprostorové věci vykazují pouze ve svých vlastnostech
Platón charakterizoval ideu jako to, co skutečně jest, zatímco její časoprostorové instance jako to, co skutečně není
Platón tedy nepoužívá slovo „být“ jako pojem existence
Na tento problém existují různé pohledy
Platón měl na mysli nějakou teorii stupňů existence
Myšlenku větší míry bytí nechtěl spojovat s esse existentiae, nýbrž s esse essentiae
Nebo že tyto obě představy nedokázal odlišit a zaměňoval je
Status časoprostorových věcí
Platón zde argumentu ve dvou rovinách
Technické
Ta je spíše odrazem stanoviska fenomenalismu
V dialogu Theatétios na otázku „Je vědění vnímání?“ rozlišuje mezi
Smyslovým orgánem
Objektem, který je nezávislí na vědomí
Pohybem vycházejícího ze smyslového orgánu
Smyslovou kvalitou
Smyslovým jevem
Netechnické
Se argumentace jeví jako odraz naivního realismu
Zde věci Platón charakterizuje jako
Jednotlivé popisované věci, tedy jako spojení věcných prvků
Vnímatelné věci (αισθητά) jsou složené, rozlučitelné, mnohotvaré a nelze je na rozdíl od idejí identifikovat jménem (όνομα)
Vlastnosti chápe jako věcné momenty (δυναμεις) a jednotlivé věci si představuje jako soubory takovýchto δυναμεις
Objektivně proměnlivý útvar
Věci nezůstávají identické ani ve vztahu k sobě samým a ve vztahu k sobě navzájem
Změnu aspektu je nutno chápat jako sebe-změny
Účast a participace
Platón výrazy jako přítomnost (παρουσία), společenství (κοινωνίά), a účast (μηθεζις) používá jako synonyma a míní tím, že popisují totéž
Platón vztah mezi ideou a věcí popisuje jak účast nebo participace
Slovo účast je pro Platóna silněji charakterizuje pojetí
Jednotlivé věci nemají žádný ontologický samostatný statut
Jsou to čistě relační útvary (jsoucnosti), které za svůj charakter vděčí idejím
Ontologicky samostatný status je příznačný pouze pro ideje, nikoliv pro jsoucna, což je bod, kterým se výrazně liší od Aristotela
Tento bod je u Platóna velmi sporný a jeho vyřešením se zabývali už mnozí myslitelé včetně Aristotela
Nekonečný regres
Vystává zde problém, jestliže je idea nejen to, co mají jiné předměty ve formě vlastností, nýbrž má i navíc to, co její participanty charakterizuje, byl by tím zpochybněn smysl idejí
Idea by musela sama participovat na sobě
Tato možnost se ale sama vylučuje
Nebo by jí bylo třeba postulovat jako nějakou další ideu
Tato možnost zase likviduje statut ideje jakožto ideje, neboť ideje je definována jako singulární
Platón chápal tento bod jako sporným, ale tvrdil, že paradox vzniká teprve chybnými ústupky
V jednom argumentu odlišuje Platón ideje velikostí
V druhém se Platón zabývá regresí a říká, že vztah podobnosti mezi věcí jakožto obrazem a ideou jakožto vzorem symetrický není
Ideje a kosmos
V dialogu Timaios zkoumá otázku, jaký je vztah mezi realitou z kosmologického hlediska a idealitou
Platón tvrdil, že výpovědi o nestabilním světě zkušenosti nemohou být definitivní, neboť tento svět se neustále mění
I proto je každý výklad v Timaios charakterizován jako pravděpodobný
Líčí zde i vznik světa, tedy přechod od ideality k reality, jež provádí dobrý duch (δημιουρδός), který použil věčné a neproměnlivé ideje jako vzory k tvoření světa
Mnohá pozdější středověká i novoplatonická vyjádření démiurga se zabývají duchovní podstatou, ačkoliv nemají žádnou oporu v Platónově Timaiosu
Stejně jako ideje jakožto vzory existovaly již před stvoření, existoval i materiál, jež nazývá příjemkyni dění a nebo výrazu chůva
Pořádek Platón chápe jako geometrickou strukturu, kde živly chápe jako manifestaci stereometrických útvarů
V kosmologickém hledisku se Platón vyjadřuje, že svět má duši
V Timaiosu se jeví jako řád kosmologického řádu a jako zprostředkovatel různých modalit bytí
Světovou duši chápe jako směs tří složek
Bytí (ούστα), identity (ταλόν) a různosti (θάτερον)
Cesty filosofie
Filosof je pro Platóna vztah k čistým prapodobám skutečnosti a tento vztah je především vztahem dialektickým
Pro člověka filosoficky nadanému otvírá přístup k praobrazům mimo prostor a čas
Filosof platónského ražení je sice odvrácen od světa, ale svět mu není cizí
Zkoumá věcné, nehistorické obsahy smyslu a zakládá je v ideji dobra
Dialektika: překonání hypotetického
Platón navazuje na Sókratovskou otázku „co je X?“ a svou dialektickou metodou učení svého učitele přesahuje
Postup dialektiky u něj nekončí pokusem o pojmové objasnění v rámci otázky, ale směřuje k úspěšným identifikacím tohoto předmětu
Dialektická metoda zahrnuje všechny momenty ideje, aby nedošlo k nekonečné regresi, je ukončena nejvyšší idejí dobra
Dialektika vede ke vědění bez jakýchkoliv předpokladů k pravému počátku
Pro každou skupinu jednotlivin, kterým dáváme stejné jméno, předpokládáme jednu zvláštní ideji
Platón pokládá disciplíny nepostupující dialekticky za nedostatečné, neboť získávají pojmy z názorů a neuvěřují je na základě filosoficky pojatých idejích
Idea dobra
Platón status ideje dobra považuje za nejdůležitější součást a předmět filosofie
Idea dobra poznávaným předmětům poskytuje pravdu a poznatelnost
Poznávajícímu subjektu zaručuje možnost poznání těchto předmětů
Předmětům poznání dává bytí (τόείναι) a jsoucnům (ούστα)
Není sama identická se jsoucností, nýbrž důstojností a mocí nad ní vyniká
Ideje dobra je charakterizována jako něco poznatelného a je situován do inteligibilní oblasti a zároveň je lokalizována vně oblasti bytí a bytí teprve konstituje
Ideje dobra je nejjasnější z jsoucna a vyniká nad ostatní
Každé ostatní ideje obsahují kousek ideje dobra
Platónský filosof ví, nejen to, že X samo o sobě jest, ale také ví, jaké a proč také jest
Ovšem přítomnost dobra ve světě vysvětloval jako přímý vztah participace
Poznání toho, co je znamená být dobrý, je nutnou i dostačující podmínku znalosti všech idejích, ovšem neříká se tím, co je dobro samo
Mystika a zbožnost
Neexistují pojmy, jež by mohly ideji dobra charakterizovat neutrálním způsobem
Idea dobra má rysy onoho nevyslovitelného, o kterém se tolik mluví
Za Platónovými názory není potřeba hledat mystično, které se spíše vyskytovalo o novoplatonika Plotína
Avšak zahrnuje i Platónovo učení nepojmový rozměr, který vykazuje rysy intelektuálního mysticismus
Platón se poznáním idejí přibližuje k pravzorům a o pokus připodobnění se bohu, který je jádrem nesmrtelnosti duše
Přestože Platónovo učení se mnohokrát zmiňuje o bohu, co se týče jeho teologické roviny, jsou myslitelé skeptičtí
Platónovým předmětem zbožnosti jsou nepomíjivé ideje
Rozpomínání a učení
Ideje jsou pro Platóna vrozené (apriorní) a jejich zkoumání (ζητησεις) je třeba chápat jako rozpomínání (άνάμνησις)
Dialog Menón
Zde se jedná o problém, zdali zde vůbec vyřešit odpověď na otázku „co je ctnost?“
„Člověku nelze hledat, ani co zná ani co nezná. Vždyť by nehledal ani co zná – neboť to zná, a takovému není třeba hledání – ani co nezná – vždyť ani nezná, co by hledal.“
Aristoteles tuto tezi nazval Menónově aporií
Duše je nesmrtelná a ve světě idejí viděla skutečné ideje, kdežto tady na zemi jsou jen praobrazy
A duše právě učením, které je rozpomínání, vzpomíná na svět předešlý, na svět idejí
Stejně jako mnohé aspekty Platónova učení je i zde najít mnohé spekulace
Rozpomínání ukazuje na příkladu otroka, který nikdy neměl učitele, ale bere své učení ze sebe a je schopen i říci, že úhlopříčka je dvakrát delší než strana čtverce
Dialog Faidón
Abychom uměli rozpoznat stejné či podobné věci od sebe, potřebujeme k tomu určité pravzory, které jsou nám vrozené a jsou v nás od té doby, kdy jsme ještě neměli orgány vnímání
Přesto jsme ale byly schopno rozpoznat spravedlnost o sobě, krásno o sobě či dobro o sobě bez učení
Touha, krása a láska
Na otázku co dává věcem schopnost vést vnímající subjekt k rozpomínání, Platón nenachází odpověď, ale pouze ji nastiňuje
Nejvíce člověka ovlivňuje idea krásna, která je bezprostředně viditelná a probouzí v člověku lásku (éros)
V zakoušení lásky manifestuje erós jako základní moc připadající každému člověku
V dialogu Symposion klade otázky, co je to erós a v čem spočívá a jaké je jeho působení
Erós je daimón, tedy něco středního mezi smrtelným a nesmrtelným
Je to také láska ke krásnu, a jelikož je moudrost jedna z nejkrásnějších věcí, tak je to láska i moudrosti
A je vůbec zdrojem k „plození“ krásna v člověku
Povznesení k samotné ideji krásna je intelektuální vzestup srovnatelný s cestou z jeskyně
Tato cesta začíná krásou tělesnou, přes krásu duševní k ideji krásna
Tato představa všech lidí je konstitutivním předmětem i lidský cíl
V dialogu Faidrós
Zde se objevuje mýtus o trojspřeží s vozatajem a o cestě duše k nadnebeskému místu čistých napodob a poté jejímu pádu do prostoročasového světa
Tato představa se týká jen filosofa, zde jedná o druh božské inspirace
Dialektika: Na stopě logiky pojmů
Platónský filosof zkoumá povahu objektivní relace idejí, nejenom vztahy ve světě
Dialektické myšlení je zkoumání logických základů a ontologie
V pozdějších dialozích pojetí idejí kolísá mezi pojmem a třídou
Vztahy mezi idejemi jsou nutnou, ač nikoliv dostačující podmínkou existence časoprostorových skutečností
Vědění a mínění
Zde Platón vychází ze základního rozdílu mezi míněním (doxa) a věděním (epistéme)
Vědění se omezuje na předměty, o nichž je možné vědět a mínění na předměty, o nichž lze mít mínění
Vědění je vázáno na bytí, nevědění na nebytí a mínění na oblast mezi bytím a nebytím
Předmět poznání a mínění nemůže být tytéž
Je to myšleno v kontextu, že existují věci, o nichž člověk může mít jen mínění, anebo vědění
Věci, které existují dokonalým způsobem a mohou být dokonale poznány, jsou podle V. knihy Ústavy míněny ideje
Což by mohlo znamenat, že oblast vědění a mínění je rozdělena do dvou světů
Ovšem toto stanovisko je neurčité a zastává ho protivník v půlce dialogu
Rozpor se nachází už u slova být, které je nesporné, užívá-li se v podobě jako existovat
Výraz „co je dokonale“ a „co je cele“ by se měl chápat neutrálně a v také podobě by vyhovoval jak Sókratovi, tak i jeho protivníkovi
Sókratés také přichází z pojmu být úplný, tedy být čistý
Etika, antropologie a politika
Lidská duše je nesmrtelná, tudíž je schopna reinkarnace, přičemž se musí zpovídat ze svých hříchů
Svět by měl podle Platóna teda spraven tak, aby se duše stala spravedlivou a neměla se čeho obávat
Proč být mravný?
Mnoho myslitelů tvrdilo, že morální jednání není pro člověka výnosné, neboť podporuje jeho zájmy
Tímto stanoviskem se snažil otřást Sókratés v dialogu Gorgias tvrdí, že je lepší trpět bezpráví, než bezpráví činit
Neboť činěním bezpráví si člověk pošpiní svou duši
V první knize Ústavy je tvrzeno, že duše, jež má dobře žít, musí být spravedlivá
=> oba argumenty lze napadnout, neboť slovo spravedlnost u Platóna stejně jako v celém řeckém myšlení se vyznačovala svým rozměrem, jenž nakonec může znamenat i mravnost
O spravedlnost navíc člověk neusiluje kvůli ní samé, kvůli jejím důsledkům
A tyto důsledky jsou pro jednacího dobré a vedou k eudaimonií tedy dobrému životu
Platón charakterizoval spravedlnost jako statek, který má hodnotu sám o sobě a kvůli svým důsledkům
Tvrdil, že být spravedlivý má pro člověka důsledky jak vnitřní, tak i vnější, ale obojí se třeba zkoumat odděleně
Spravedlnost je statek sám v sobě a pokládá se za dobrý na základě účinku z něj plynoucího
Jednat spravedlivě znamená uvádět složky v duši shodě s přírodou do stavu vzájemné nadřízenosti a podřízenosti
Jednat nespravedlivě je to, aby jedna složka vládla druhé anebo byla od ní ovládána proti přírodě
Vnější důsledky plynou ze spravedlivého jednání, jsou odměny člověka od bohů či lidí
Nespravedlivý člověk si musí být vědom, že bude odhalen a se vší přísností potrestán
Ovšem lidské odměny či tresty nejsou sto s tím, co je čeká po smrti
Spravedlnost ale v pravé Platónské podobě může pochopit jen ten, kdo žije v dokonalém Platónském státu, ostatní mohou poznat jen vnější důsledky
Nesmrtelnost duše
Základní myšlenka v Ústavě zní, že vše, co se ničí je špatné, neboť jen to dobré přetrvává
Stejně tak i duše má vlastnosti, jíž ji činí špatnou
Nespravedlnost (άδικία), nemírnost (άκολασία), zbabělost (δειλία) a nevědomost (άμαθία)
Tyto vlastnosti jsou opakem ctnosti duše, a jelikož je duše sice špatností poničena, nemůže jimi být ale zničena, což vede k nesmrtelnosti duše
V dialogu Faidros se klade na důraz přirozenosti (φύσις) duše jakožto její konání (εργα) a trpění (πάθέ)
Zde je duše charakterizována jako implikace pojmu samopohybu a princip života a původ pohybu
Navázání na Anaxagorovu filosofii ducha a lékaře Alkmaiaóna z Krotónu, jež ztotožnil pohyb a život
Ve Faidónovi se Sókratés snaží podepřít tezi o koloběhu života a nesmrtelnosti duše
Vychází ze všeobecně přijímaného názoru, že vše vzniká a zaniká (Hérakleitos)
A duše zemřelých musí opět přecházet do právě narozených, jinak by vše bylo mrtvé
O nesmrtelnosti duše mluví i fáze rozpomínání
Proti materialistickému pojetí, že duše se v okamžiku smrti rozkládá, staví argument, že pomíjivé věci jsou sice složené, ale pravé bytí je jedno a neměnné, a jelikož je duše podobná bytí, má z něj tu stálou vlastnost
Duše má něco z ideje, ale sama idejí není
Individuum a společnost: model spravedlnosti
Ideální stát charakterizuje v Ústavě dvojím způsobem
Opírá se o určité antropologické předpoklady
K tomu předpokladu charakterizuje Platóna tři druhy lidí různých hodnot a předpoklad tří různých hierarchických částí v duši
Zde se utváří tzv. mýtus o kovu (foinická smyšlenka), kde se říká, že lidé jsou bratři, neboť mají stejnou matku – země
Bůh, ale když lidi stvořil, tak jim dal do duše zlato (vládci), stříbro (rádci vládců) a železo či měď (řemeslníci a rolníci)
Potomci jsou poté podobni svých rodičům a mají v duši týž kov
Má přivést k tomu, aby v obci panovala jednota, neboť každý se bude zabývat svým oborem, k němuž je nadán
Lidská duše se skládá z části myslícího (logistikón - ctnost), vznětlivé části (thymoeides – ctnost statečnosti) a části žádostivé (epithymétikón – ctnost sebeovládání)
Duše jako celek má různé funkce a momenty
Odráží ideji spravedlnosti jako ztělesnění struktur, které jsou bez ohledu na prostor či čas dány v podobě toho, čím spravedlnost skutečně jest
Jedná se o vztah hierarchie mezi třemi hlavními ctnostmi – moudrostí, statečností a uměřeností
Každý člověk je nadán svými přirozenými vlohy a má spravedlivé uspořádání duše, což znamená, že ctnosti jsou v přirozeném stavu nadřazení a podřazení
Vztahy v obci byly vytvořeny na základě fysis a lidé konají pouze to, co se přísluší k jejich stavu
Jestliže má duše své specifické části, pak rozum přebírá úlohu vládnutí, vznětlivá část má za úkol odvracet nebezpečí zvenčí a žádostivá část má zabezpečovat přežití fyzického celku
Obec jako individuum: Politická metaforika
Obec je spravedlivá právě tehdy, když jsou spravedliví její občané, a občané jsou spravedliví, jsou-li občany spravedlivého státu
Platón analyzoval stát z hlediska personálních kategorií
Platón se snaží, aby definoval obec jako šťastnou a to ve formě moderního utilitarismu
Ovšem na druhé straně se o štěstí obce může mluvit ve vztahu, že polis je nezávislé na štěstí či neštěstí občanů, jež v ní žijí
Nezáleží na tom, zdali jsou krásné či šťastné části polis, důležité je, aby byla polis krásná a šťastná ve svém celku
Štěstí jedné skupiny není identické se štěstím druhé skupiny, neboť každý potřebují štěstí v jiné formě
Podle Platóna je snazší studovat spravedlnost v malém, jestliže jsme ji už viděli ve velké
Takto analogicky chápe, že obec je soubor názorů a charakteristik jejích občanů
„Jednotlivec je ve své existenci i způsobu života vskutku závislý na společnosti, v níž žije a je touto společností formován. Ovšem srovnání samo je použitelné jen v určitých mezích: ty jsou patrné tehdy, uvědomíme-li si, že orgány a buňky nemají žádná vlastní přání, hodnotové představy ani zájmy, že nemohou tak jako individua jednat svobodně a zodpovědně a že stát nemá žádnou vůli, která není funkcí vůle přinejmenším některých individuí, jež k němu patří.“
Vědění a moc
Platón tvrdí, že moci by se měli ujmout filosofové, anebo být alespoň poradci králů, neboť na to mají dostatečné vzdělání a jsou k tomu uzpůsobeni
Obrací se proti demokratickým postojům, kde se říká, že každý člověk je uzpůsoben k tomu, aby se věnoval politickým záležitostem
V době psaní Politika se domníval, že vědění o idejích je nutnou i dostačující podmínkou k výkonu politické moci
A jelikož Platón ztotožňuje vědění s dovednosti, bylo by podle něj nemyslitelné vázat filosofa nějakými předpisy, neboť filosof ani nezneužije moci, neboť je vázán péči o duši a spravedlivým jednáním
Později v dialogu Timaios charakterizuje morální selhání jako tělesná nedostatečnost a špatná výchova, přičemž se přiklání k determinismu
Kdyby někdo vládl na