vývoj a postavení g.

HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
I. ročník
VÝVOJ A POSTAVENÍ HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
Základní pojmy
Paradigma - pracovní předpoklady, pravidla, normy, procedury a zjištění akceptované skupinou vědců, kteří společně definují stabilní vzorec vědeckých aktivit.
Kuhnova teorie paradigmat - podle Kuhna při svém rozvoji věda prochází obdobími normální vědy, kdy vědci sdílí všeobecně uznávané paradigma, a obdobími tzv. vědeckých revolucí, kdy dochází ke změně hlavního paradigmatu a k postupnému návratu do období normální vědy. Vědecká revoluce je obvykle vyvolána potřebou vědecky obsáhnout nové jevy, které nelze vysvětlit na základě dosavadního paradigmatu.
obr. 1:Kuhnova teorie paradigmat a vědeckých revolucí
Ontologie – souvisí se zkoumáním podstaty bytí. Co existuje a jak to existuje? Jsou věci nebo jevy, které nepochybně existují (pohoří, město), ale existují i takové věci, jako je region, sociální třída, funkční struktura města?
Epistemologie – je to v podstatě „znalost o znalosti“. Co je to vlastně znalost a jak je vytvářena? Na základě čeho rozhodneme, zda je něco pravdivé či nepravdivé? Existují fakta nezávisle na našich teoriích? (např. existoval by region bez teorie geografické regionalizace?). Každý epistemologický postup se opírá o něco pevně daného – např. logický pozitivismus bere jako dané ty jevy, které lze měřit nebo pozorovat. Různé epistemologické přístupy se liší v otázce, co existuje, jaké jsou procedury poznávání, zda tyto procedury lze uplatnit současně na přírodní i sociální vědy, čím je tvořeno vysvětlení či jako metodiku k získání informací používáme.
Metodologie – soubor nástrojů, postupů a technik, které používáme k získání informací
Určité paradigma zahrnuje tedy shodu na tom co bude zkoumáno (ontologie), jaký vědecký přístup bude zvolen (epistemologie) a jaké metody a techniky budou používány k získání a zpracování informací.
Starověká geografie
Starověká geografie Řecka a Říma se soustředila na 3 témata. Prvním z nich byl topografický popis (detailní popis míst na Zemi s důrazem na jejich osídlení obyvatelstvem), druhým tématem zájmu byla matematická a astronomická měření (měření Země, otázky postavení Země ve vesmíru, apod.). Posledním tématem byly filosofické aspekty původu světa a přírody a pozice člověka v ní. Geografii té doby lze dělit na chorografii (popis míst) a geografii (popis Země jako celku). Zatímco řecké pojetí geografie bylo dynamické a inovativní, geografie v Římě byla utilitární naukou využívanou prioritně pro vojenské a politické účely.
Důraz na astronomii a související kartografii byl patrný rovněž u čínské, resp. islámské geografie.
(Středověká) evropská geografie
Zhruba od 15. století se díky zámořským plavbám začíná v Evropě osvěžovat zájem především o kartografii (souvisí to mj. s pokroky v úrovni astronomie – Koperník). Stejně tak se rozvíjí popisná chorografie (cestopisy, apod.).
Počátky geografie jako akademické disciplíny lze položit do poloviny. 17. století. Varenius se ve svém díle Geographia Generalis snaží již separovat geografii od kosmologických věd.
Důležitým mezníkem je Kantovo dílo Physische geographie, ve kterém podává teoretický návrh členění geografie (matematická, morální, politická, obchodní a teologická geografie).
Geografie jako popisná disciplína
Pojetí geografie jako popisné disciplíny se vyvinulo v 19. století, kdy existovala velká společenská poptávka po geografických informacích (z důvodů kolonizačních nebo obchodních zájmů). Tehdejší geografické bádání předpokládalo často terénní sběr informací, resp. jejich získávání ze sekundárních zdrojů, uspořádání informací do systému a jejich rozšiřování (Humboldt, Ritter).
Poznání bylo většinou založeno na (osobní) zkušenosti badatele, ten byl v ideálním případě neutrálním pozorovatelem svého okolí. Poznatky mohly být relativně snadno ověřeny dalším pozorováním jinými badateli. Nosnou filosofií byl tzv. empirismus (empirické poznání = získané pozorováním,osobní zkušeností, měřením či experimentem).
Od popisu k vědeckému zdůvodnění
Po II. světové válce již přestal popisný přístup vyhovovat – nebyl schopen poskytovat odpovědi na otázky proč a jak? (proč je obyvatelstvo rozmístěno v území takovým způsobem, jakými procesy je utvářena struktura měst v daném státě, apod.).
V souvislosti s bouřlivým rozvojem přírodních věd, jako byly např. chemie či biologie, se došlo k názoru, že vědecké metody používané v přírodních vědách mohou být aplikovány i ve vědách sociálních. Cílem je jednak popis, ale hlavně zdůvodnění (geografických) jevů. Jako nosná filosofie byl přijat pozitivismus, který usiloval o vysvětlení jevů pomocí objektivního vědeckého jazyka a funkčních zákonitostí (zcela nutně však vycházel z postupů empirismu – pozorování, měření). Vědecký jazyk si vytvořil určitou klasifikaci – jevy zařadil do tříd, které mohou být místy (oblast, sídlo, město, region) nebo typy lidí (obyvatelstvo dle věku, pohlaví, příjmu, zaměstnání, apod.). Funkční zákonitosti vyjadřují pravidelnosti v činnosti jednotlivců (v migraci, v nákupním chování), ze kterých pak ústí pravidelnosti prostorových forem (vyjádřené například Christaller