vývoj a postavení g.

edy více orientovali na prostorové uspořádání jevů než na jevy samotné, pracovali s prostorem především fyzikálními a geometrickými metodami. Nápadným znakem byla absence myšlenek o společnosti a jednotlivci (geografie usilovala o to být teoreticky podloženou objektivní vědou – v případě studia společenských problémů či jednotlivců by se nutně vnášel subjektivní přístup).
Geografie byla v období nazývána také „prostorovou vědou“. Prostorová věda hlouběji rozvíjela témata jako teorie centrálních míst, teorie lokalizace průmyslu, teorie využití půdy, sociální struktura města nebo prostorové interakce.
Behaviorální geografie
Behaviorální přístupy v geografii byly logickou reakcí na opomíjení jednotlivce ze strany kvantitativních metod. Člověk v pojetí behav. geografie přestal být racionálně a ekonomicky objektivně uvažujícím individuem. Behaviorální geografové spíše zkoumali subjektivně podložené faktory, které ovlivňují prostorové chování a rozhodování jedinců. Při geografických analýzách se začalo pracovat s náhodou a pravděpodobností. Mezi významná témata a metody behaviorální geografie patřily např. percepce (vnímání) přírodních rizik, mentální mapování či „time-geography“.
Humanistická geografie
Humanistická geografie byla ještě silnější reakcí odmítající kvantitativní geografii a prostorovou vědu. Směr byl zaměřen na výzkum člověka v celé jeho složitosti, výzkum se často nevedl pomocí pozorování, nýbrž pomocí dialogu. Jde o extrémně subjektivní přístup, kdy se geograf snažil vcítit do rozhodování a chování zkoumaných osob – negativem metody je pak studium jedince odtrženého od společnosti, resp. nezájem o širší společenský a kulturní kontext.
Škola společenské relevance
V 70. letech si geografie začala více všímat reálných a aktuálních společenských problémů (pozn.: tento vývoj v geografii souvisel s vývojem tehdejšího společenského klimatu – válka ve Vietnamu, protiválečná hnutí, hnutí za lidská práva, feminismus, apod.). Někteří geografové začali (někdy velice naivně) uvažovat o možných změnách vedoucích k vytvoření sociálně spravedlivější společnosti. V některých případech se však geografové v rámci tohoto směru začali věnovat problémům, kterým buď zcela nerozuměli, nebo které příslušely zcela jiným sociálním vědám, např. sociologii či politologii.
Radikální geografie
Vycházela ze stejné společenské atmosféry jako škola společenské relevance. Předpokládala, že neexistuje společensky a politicky neutrální věda – věda podle radikálních geografů vždy slouží nějakému (politickému) účelu. Opět se pozornost zaměřila na studium palčivých společenských problémů a po krátkém vývoji byl za nosnou filosofii přijat marxismus. Předností marxismu byla jeho schopnost analyzovat kapitalistický výrobní systém a roli prostoru v něm, což přispělo k lepšímu pochopení geografických procesů v kapitalistických zemích. Marxistická geografie se stala významným odrazovým můstkem pro další směry geografického bádání.
Teorie strukturace
Jde o teorii snažící se najít kompromis mezi dvěma extrémními přístupy představovanými marxistickou (radikální) a humanistickou geografií. Marxisté jsou zde kritizováni za to, že jedince vidí jako pasivní loutku zcela řízenou ekonomickými mechanismy, zatímco humanisté se naopak až příliš zabývají tzv. lidským činitelem a neuvažují vliv politických, společenských a ekonomických souvislostí.
Realismus
Tento geografický směr vychází z předpokladu, že chceme-li vysvětlit, proč se věci chovají jak se chovají, musíme pochopit jejich strukturu a vlastnosti, které jim dovolují procházet určitými typy změn. Současně musíme dobře rozumět místu či oblasti, kterou se zabýváme, abychom byli schopni určit skutečné důvody studovaného jevu. V neposlední řadě musíme porozumět lokálním, regionálním i globálním podmínkám.
Realismus pracuje se 3 rovinami – 1. v tzv. reálné rovině působí mechanismy (např. globalizace), 2. tyto mechanismy se nějakým způsobem realizují v tzv. aktuální rovině (stavba hypermarketů) a 3. vyvolávají konkrétní společenské dopady (zánik tradičních malých obchodů) v empirické rovině.
Abychom byli schopni pochopit charakteristiku vybraného geografického procesu, musíme znát jeho lokální a regionální projevy a spojit je s globálním procesem. Jinak bychom ho mohli vysvětlit pouze v empirické rovině a ne v rovině reálné.
Postmoderní geografie
Postmodernita je jednou z posledních fází modernity. Zatímco modernita je charakterizována jako neustálá modernizace kapitalistické výroby, postmodernita nemá žádnou ucelenou definici. Moderní a postmoderní přístup lze např. velice dobře odlišit v umění či architektuře. V rámci věd (a tím pádem i geografie) se postmoderní přístup vyznačuje nedůvěrou k tzv. velkým univerzálním teoriím jako je např. marxismus, či humanismus. Typická je citlivost k rozdílům, heterogenitě, výjimečnostem a „malým“ teoriím, které jsou konstruovány pouze pro určitou lokalitu nebo oblast.
HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
vývoj a postavení humánní geografie
jevy / procesy nevysvětlitelné stávajícím paradigmatem (období krize)
nový typ výzkumu
(extraordinary research)
vědecká revoluce
normální věda