vývoj a postavení g.

ovou teorií či Burgessovým modelem).
Pozitivistická vědecká metoda spojená s hledáním funkčních zákonitostí vytváří teorie, konstruuje modely a testuje hypotézy (o testování hypotéz,,deduktivních a induktivních přístupech více v další přednášce). Boom pozitivistického přístupu v humánní geografii lze zasadit do 50. a 60. let 20. století, kdy řada geografů tvrdila, že pravidelné a opakující se procesy by měly vytvářet pravidelnosti v prostorovém uspořádání společnosti. Přístup byl charakteristický důrazem na kvantitativní metody a matematicky vyspělé „obrábění“ tvrdých statistických dat. O geografii se v té době hovořilo také jako o prostorové vědě (spatial science).
Konec univerzální platformy
Pozice pozitivismu jako jediné koncepce (paradigmatu) vědeckého bádání v humánní geografii začala být kritizována v podstatě hned v 60. letech. Nové přístupy se však začaly více prosazovat v 70. a 80. letech. 20. století. Předmětem kritiky byla skutečnost, že společenská realita je příliš složitým systémem, než aby ji bylo možné objektivně popsat pomocí několika funkčních zákonů.
Typickým znakem post-pozitivistického období je (1) souběžná existence několika paradigmat (konec univerzálního paradigmatu), (2) orientace geografie na aktuální společenská témata, otevření řady nových směrů v geografii, (3) utlumení neomezeného využívání kvantitativních (statistických) metod (pozn.: kvantitativní metody jsou i nadále využívány, ovšem pouze jako analytický nástroj, pomocí kterého se dobereme k výsledku a zdůvodnění).

Hlavní etapy vývoje humánní geografie (dle Pavlínka, 1993)
Geografický determinismus
Tato koncepce přisuzovala geografickému prostředí rozhodující roli při formování lidské společnosti. Podstata myšlenky vychází už z období renesance, kdy byl uvažován hlavně vliv klimatu a nadmořské výšky na život lidí. Celá koncepce byla hodně ovlivněna myšlenkami Darwina o přirozeném výběru a adaptaci a německou antropogeografií.
Právě v prostředí německé geografie vznikl na základě deterministického přístupu koncept tzv. Lebensraumu, tj. životního prostoru (charakter a určení každého národa jsou bezprostředně svázány s určitou oblastí či prostorem), který byl později ideologicky zneužit.
Přestože vlivy přírodních podmínek na utváření a fungování společnosti i nadále existují, v souvislosti s pokrokem jsou lidé stále více omezováni jinými faktory než přírodním prostředím (kulturními, ekonomickými).
Kulturní geografie
Kulturní geografie byla reakcí na environmentální determinismus. Geografie byla definována jako věda zabývající se krajinou a jejím úkolem je vytvořit systém, který zachytí veškeré variace krajiny. V pojetí kulturní geografie je přirozená krajina přetvářena v krajinu kulturní – člověk je aktivním činitelem přeměny, přirozená krajina je médiem a kulturní krajina výsledkem.
Studium se zabývalo pouze společností či kulturou jako celkem, nikoli jednotlivcem – tyto kultury a jejich územní a krajinné projevy byly vzájemně srovnávány.
Kulturní geografie zcela opomíjela ty ekonomické (výrobní) či kulturní procesy, které neměly bezprostřední vliv na krajinu a kulturu. Naopak velký důraz byl kladen na polní výzkum a využívání postupů historické geografie, fyzické geografie a antropologie.
V pozměněné podobě je kulturní geografie dodnes živou subdisciplínou zejména angloamerické humánní geografie. Tzv. nová humánní geografie si však už mnohem více všímá sociálních a ekonomických procesů, než fyzickogeografických a biologických (globalizační vlivy, identita krajiny, apod.)
Regionální geografie
Tradiční regionální geografie se profilovala jako věda chorologická (choros = místo), tj. jako věda, která objasňuje situaci v určitém místě, regionu. Preferovala idiografický (popisný) přístup, velká pozornost byla věnována jedinečným jevům a procesům, opomíjeny byly naopak širší, globální problémy. Regionální geografové navíc velice často vypouštěli ze svých prací společnost.
Ke studiu regionů bylo přistupováno bez teoretických východisek – to způsobuje řadu problémů, např. při vymezování regionů (existuje celá řada odlišných definic regionu). Nesoulad panuje i v názoru, zda je region objektivně existujícím prvkem v geografickém prostoru, nebo zda je jeho vymezení subjektivním pohledem každého jednotlivého geografa.
Nicméně některé postupy regionalizace zůstávají platné a současná geografie chápe studium regionálních rozdílů (ekonomických, společenských, kulturních) jako jednu z důležitých složek výzkumu.
Kvantitativní revoluce
Vnějškovým poznávacím znakem kvantitativní revoluce bylo masivní zavádění statistických a matematických metod (modelování, matematické simulace) do geografického výzkumu. Důležitějším aspektem byl ovšem odklon od popisné geografie (idiografické) ke geografii jako vědě založené více na teoretických východiscích (spíše než o kvantitativní můžeme tedy mluvit o teoretické revoluci).
Jak bylo zmíněno výše, geografové chtěli dokázat, že geografie je opravdu plnohodnotnou vědeckou disciplínou, v rámci které lze formulovat obecně platné zákony, zejména o prostorovém rozložení jevů na zemském povrchu. Geografové se t