Geografie sídel

HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
ročník I.
GEOGRAFIE SÍDEL, URBANIZACE
Měřítko studia
obr. 1:předmět studia sídelní geografie a geografie města
Geografie sídel a geografie města jsou často v angloamerické geografii souhrnně označovány jako „urban geography“. V předmětu studia obou dílčích disciplín lze najít rozdíly. Zatímco geografie sídel zkoumá prostorové uspořádání a vztahy mezi jednotlivými sídly, předmětem studia geografie města je samotné sídlo (město) a jeho vnitřní struktura. Jinými slovy geografie sídel zkoumá systém osídlení, geografie města zkoumá město jako systém. V obou případech se jedná o syntetickou disciplínu zahrnující poznatky z celé řady geografických i jiných subdisciplín (např. ekonomická geografie, geografie obyvatelstva, plánování, apod.).
Městské revoluce
Rozvoj (městských) sídel lze rozdělit do několika fází oddělených významnými kvalitativními předěly – „městskými revolucemi“.
Rozvoj měst byl možný až v okamžiku, kdy zemědělství dosáhlo takové úrovně nadprodukce, která umožnila existenci skupin obyvatelstva nezabývajících se přímo zemědělskou výrobou. První městskou revoluci proto můžeme rámcově zasadit do období tzv. neolitické revoluce (5 000 př. n. l.), která na Blízkém východě umožnila vznik prvních měst. Druhou městskou revoluci pak můžeme ztotožnit s průmyslovou revolucí probíhající od konce 18. století.
Pre-industriální město
Jde o město před počátkem průmyslové revoluce (předindustriální). Tato města se vyznačovala ve srovnání s ostatními tehdejšími sídly větší hustotou obyvatelstva a existencí složitější sociální struktury. Významným znakem byla existence tříd, které se nezabývaly zemědělstvím (velikost takových tříd však byla velmi malá a významně závisela na efektivitě zemědělské produkce). Pre-industriální města plnila funkci správních a tržních středisek (vznikala však i města, která byla čistě náboženskými nebo politickými centry – Peking, Váránásí). Města byla poměrně malé velikosti – populace jen málokterého pre-industriálního města přesahovala 100 000 obyvatel (Např. v roce 1300 před Kristem byly Théby jedním z největších měst – jejich velikost přitom nepřesahovala 100 000; ve stejné době se odhaduje, že existovalo pouze okolo 20 měst s vyšším počtem obyvatel než 20 000; v pátém století BC Babylón dosáhl hranice 250 000 obyvatel; v prvním století po Kristu Řím dosáhl 650 000 obyvatel). Tehdejší města dosahovala naprosto disproporčních velikostí vzhledem k ostatním sídlům. Růst počtu obyvatel pre-industriálního města byl velmi pomalý (dáno vysokou mírou porodnosti, ale i úmrtnosti a nízkým výkonem zemědělství).
Mezi předpokládané oblasti vzniku ranných městských civilizací bývají zařazovány např. Mezopotámie, údolí Indu, severočínské pláně, střední Amerika, centrální Andy a jihozápadní Nigérie.
V prostředí Evropy měl městotvornou funkci zejména dálkový obchod. Ranná evropská urbanizace je spojena především s římskou říší (osa Londýn - Oděsa). Městské jádro se potom přesunulo do mediteránní oblasti. Na počátku 16. stol. se ekonomické jádro přestěhovalo z Benátek do Antwerp a Amsterdamu, pak dále do dolního údolí Rýna (1500 - 1800). V podstatě všechny evropské regiony hrály v průběhu pre-industriální historie roli urbánních jader, s výjimkou východní Evropy.
Industriální město
Na přelomu 18. a 19. století technologické změny nejprve v textilním a posléze i v dalších průmyslových odvětvích začaly radikálně ovlivňovat další utváření městského systému. Nově vznikající textilní průmysl se v podobě manufaktur koncentroval nejprve podél zdrojů energie – vodních toků. S příchodem parního stroje byly naplno spuštěny procesy koncentrace obyvatelstva a výroby do měst. Parní stroj jako zdroj energie vyvolával mohutné dostředivé tendence (páru bylo efektivní vyrábět ve velkém množství, vyrobenou energii nebylo možné přenášet na velké vzdálenosti,
zdroj paliva – uhlí – musel být v dostupné vzdálenosti). Dalším stimulem územně koncentrovaného osídlení byl rozvoj železnice. Obyvatelstvo se začalo stěhovat z míst neobsluhovaných železnicí do míst napojených na železniční trať. To vedlo k růstu výrobních a dopravních center.
Modernizace zemědělství byla další z podmínek umožňujících zrychlený růst měst. Rozvoj dopravy navíc umožnil městům zvětšit rozsah svého zázemí, které bylo mj. potravinovým zdrojem města.
Demografičtí činitelé rovněž výrazně přispěli k výsledné podobě evropské urbanizace v 19. století. Klíčovým bylo především prudké snížení úmrtnosti způsobené zvýšením životní úrovně obyvatelstva měst a zlepšením hygienických podmínek ve městech (až s určitým zpožděním bylo snížení úmrtnosti následováno také snížením porodnosti – viz. křivka demografického přechodu).
V souhrnu můžeme identifikovat sedm důvodů rychlého rozvoje měst v období průmyslové revoluce:
zvýšení efektivity zemědělské výroby
průmyslová revoluce – změny v technologiích a organizaci výroby
zintenzívnění obchodu a transakční role měst
demografická revoluce, snížení úmrtnosti
zlepšení dopravy
rozvoj zdravotnické péče a hygienických podmínek ve městech
kulturní a psychologická přitažlivost měst
Vymezení pojmu urbanizace
Éra průmyslové revoluce spustila proces moderní urbanizace. Proces urbanizace je definován jako změna sociálně-prostorových forem společnosti. Nejviditelnější stránkou tohoto procesu je bezesporu růst měst, nicméně urbanizace není pouze změnou osídlení, ale i změnou kulturní a sociální. Urbanizace jako mnohovrstevnatý proces má řadu stránek - ekonomická urbanizace (zvyšování počtu osob pracujících mimo zemědělství), demografická (zvyšování podílu městského obyvatelstva), prostorová (změny vzhledu a hmotného uspořádání sídel), sociální urbanizace (osvojení městského způsobu života).
V rámci tzv. kvantitativního (nebo také geograficko-demografického) přístupu je urbanizace chápána jako koncentrace obyvatelstva do městských sídel, tj. zvyšuje se podíl obyvatelstva městského na úkor venkovského obyvatelstva určitého území. V souvislosti s tímto pojetím vyvstává problém jak definovat městské sídlo.
Město lze definovat mnoha způsoby – např. politicky, podle počtu obyvatel či sociologicky. Podobně problematické je určit hranice města. Nejednotná definice vyvolává problémy hlavně při srovnání urbanizačních procesů v různých zemích
Město můžeme buď chápat jako fyzickou entitu popsatelnou víceméně statistickými - kvantitativními daty nebo jako určitý druh nové kvality.

Město jako entitu definujeme například na základě populační velikosti (prahová hodnota populační velikosti města se liší podle historické doby a daného území - ve Švédsku je jako město chápáno sídlo s více než 200 obyvateli, v USA 2500 a ve Švýcarsku 10 000, v Japonsku 30 000), na základě ekonomické struktury (populační velikost s