Geografie sídel

odní ekonomice (jsou však ekonomicky nevýznamná v globálním pohledu – Delhi, Karáčí, Dháka), V Asii se také objevuje řada procesů o usměrnění urbanizačního procesu, urbanizaci periferních oblastí (Čína – zvládnutí dramatické migrace z venkova do měst v 80 a 90. letech, která vznikla jako reakce na rigidní politiku 60 a 70. let).
 Afrika čelí patrně pravděpodobně nejvážnější problémy pramenící z nekontrolovatelného růstu měst – zde je lokalizována řada nejrychleji rostoucích národů. Růst měst má dvojí průběh:
města narostlá v postkoloniální éře 60 a 70 let a nyní rostoucí rovněž i z přirozeného přírůstku nežli pouze z migračních zisků;
růst středních měst jako reakce na obrovské sociální a environmentální problémy velkých hlavních měst.
Mezi největší patří především Lagos, Káhira. Městská populace narůstá tempem cca 4,5 procenta ročně, což rozhodně neodpovídá tempu vývoje ekonomiky. V souvislosti s nedostatečnou úrovní plánování je dramatickým horizontální růst nenásledovaný patřičným infrastrukturním vybavením.
Urbanizace v socialistických zemích
Naznačené urbanizační procesy byly v podmínkách socialistických zemí více či méně pozměněny (deformovány). Od urbanizace probíhající v západoevropských zemích se odlišovaly v několika bodech – nedocházelo ke vzniku tak výrazných rozdílů mezi jednotlivými městy (v prostředí centrálně řízené ekonomiky byl uměle stimulován růst malých a středních měst umisťováním průmyslových závodů), takřka neprobíhala suburbanizace (pokud za suburbanizaci nepovažujeme růst okrajových panelových sídlišť), pohyb obyvatelstva mezi regiony a městy byl omezen, úroveň osobní mobility byla nižší než v prostředí západoevropských měst.
Po pádu socialistických režimů v zemích post-sovětského bloku došlo ve většině případů k nárůstu velkých/hlavních měst těžících z nárůstu tercierního sektoru. Naopak rozvoj specializovaných průmyslových měst a měst nižších velikostí byl pozastaven.
HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
urbanizace
intra-urbánní
inter-urbánní
vnitřní struktura města
město
Industrializace a urbanizace v Anglii
Industriální/průmyslová revoluce má kořeny v Anglii – lze ji proto na tomto území přehledně demonstrovat. Nové změny byly spjaty především s rozvojem průmyslových regionů.
Došlo ke zlepšení zemědělství díky mechanizaci a novým systémům obdělávání. Průmyslově vyráběné zboží nahradilo produkty místních řemeslníků. Výrobní řetězec zůstával stále ještě krátký, nicméně jednotlivé výrobní cykly už byly oddělovány a v řadě případů už neprobíhaly v rámci jedné továrny (většinou však v rámci relativně malé oblasti). Postupně se formovaly malé oblasti komplementárních aktivit. Vznikaly tzv. industrial districts – kolem Liverpoolu (textilní cyklus), Birminghamu (kompletní cyklus výroby železa).
Národní trh nebyl tak velký a proto se hlavními ohnisky stávaly přístavy – tzn. aby byly podniky úspěšné, bylo nutné je většinou lokalizovat v přístavech – z tohoto důvodu také k docházelo k rychlejšímu vývoji v pobřežních oblastech.
Hustota zalidnění v rurálních oblastech zůstávala v obdobích charakteristických určitou úrovní mechanizace stabilní – obdělávání dané plochy zemědělské půdy vyžadovalo daný počet lidí.
Národ či region se stal ekonomickou jednotkou – role měst vzrůstala s tvorbou kapitálových trhů. Kolem měst se začaly vytvářet zóny spekulativního farmaření a monoprodukce. Regionální specializace, která byla do té doby typickou pouze pro průmyslové regiony, se objevila i v zemědělské výrobě. Zázemí většiny měst posilovalo – polarizované regiony hrály stále větší roli. Formovala se regionální centra a byla ve venkovském prostoru relativně pravidelně rozmístěna.
Rozmístění měst v průmyslových oblastech již nebylo tak pravidelné – často byla blíže sobě (vznikaly první konurbace). V oblasti Lancashire např. nebylo možné rozlišit městské a rurální regiony – městská krajina byla převládající. Města s metropolitní rolí zde bylo těžké odlišit od těch s pouze výrobní rolí. Metropolitními městy byl např. Manchester a Liverpool – postupně už nežila z výroby, ale z organizace a obchodu. Byla urbánními ekvivalenty regionálních center v rurální krajině.
Národ, který prošel první vlnou industrializace, si nicméně zachoval i některé tradiční rysy:
-stálý význam pobřežních oblastí jako vstupů na mezinárodní trhy,
-setrvávající význam zaměstnanosti v zemědělství (což vysvětluje poměrně dlouhé přetrvávání rurálních regionů).
Prostorová organizace byla charakterizována novými formami:
-vznikem průmyslových regionů, které narušily původní regionální strukturu,
-zvýšenou polarizací rurálních oblastí a diferenciací jejich výrobního zaměření,
-multiplikací ekonomických funkcí hlavních měst (burza, obchod).
Nastává období uniformizace prostoru a racionální myšlení a ideologie vedou k sekularizaci. Řada oblastí nicméně zůstává stále relativně soběstačná a závislá na maloměřítkovém zemědělství.
V druhé fázi průmyslové revoluce (mezi válkami) došlo k výraznému usnadnění transportu energie – rozvoj elektřiny a komunikací umožnil větší územní separaci výrobních zón (továren) – dekoncentraci. Každý prostor mohl tedy být věnován průmyslové aktivitě – význam místa byl poměřován jeho ekonomickou výnosností.
Zvýšená mobilita osob nevedla k příliš velkému vyprazdňování rozsáhlých oblastí – denní dojíždění se objevovalo pouze v oblastech, kde struktura populace a hustota zalidnění učinily denní dojížďku efektivní. Ve skutečnosti se denní život průmyslových oblastí příliš ve svém územním rozsahu nevymykal rozsahu denního regionu tradičního venkovského světa. Růst měst byl samozřejmě posilován dopravní infrastrukturou (tramvaje, vlaky) – suburbánní oblasti byly ale z tohoto procesu vyloučeny, dokud nenabídly tolik lidí, aby se vyplatila výstavba nákladné infrastruktury. Nodální regiony měly proto tvar chobotnice či rukavice.
V industrializovaných zemích došlo k dělení na jádro (core) a periferii – oblast zemědělského či surovinového zázemí. Centrální oblasti žily výrobou či zprostředkováním obchodu. S postupným začleněním do globální ekonomiky se stala zázemí (nejtěsnější oblasti kolem měst) zbytečnými, kromě nabídky několika málo funkcí (rekreace, voda, apod.). Města mohla žít bez jejich těsné přítomnosti. Industriální revoluce posílila roli sítí a hierarchickou strukturu jednotlivých měst. S přechodem do postindustriální éry docházelo k vytváření poměrně rozsáhlých, výrazně homogenních a výrazně specializovaných areálů a regionů. Určitý nezanedbatelný podíl zaměstnaných v zemědělství zapřičinil přetrvání regionálních před-industriálních struktur v řadě oblastí, nedokonalost komunikačního systému posílila roli národního státu - výměna zboží a služby nemohly být dosud dostatečně internacionalizovány.
sídelní struktura