Geografie sídel

ídla zde bývá často kombinována s kritériem zaměstnanosti v nezemědělských aktivitách, např. v Indii je za město považováno sídlo s více než 75% obyvatelstva zaměstnanými v nezemědělských sektorech). Dalšími ukazateli definujícími město mohou být administrativní kritéria nebo nejrůznější typy morfologických a funkčních vymezení (administrativní vymezení města, resp. jeho hranic, vychází často z historického vývoje). Administrativní hranice města se však jen málokdy shodují s fyzickými (funkčními) hranicemi (model tzv. „underbounded a overbounded city“).
obr. 2:„underbounded a overbounded city“ (červeně je znázorněna administrativní hranice)
Studium urbanizace pouze na základě sledování podílu obyvatel v městských sídlech se stalo bezpředmětným u zemí, které už dosáhly vysokého stupně urbanizace. Urbanizace se v těchto územích projevovala jinými formami, než prostým populačním růstem měst. Lidnatost přestala být chápána jako jediný ukazatel městskosti. Geografové a urbanisté se začali důrazněji věnovat sociologickým a ekonomickým projevům urbanizace. Po stránce kulturní bylo zkoumáno šíření postojů, hodnot, vzorců chování, sociální organizace a prvků městské kultury. Z ekonomického pohledu pak byla studována měnící se ekonomická funkce měst a venkova.
Prostorové a demografické dopady urbanizace v rámci určitého sídel. systému lze zjednodušeně shrnout do několika bodů:
nerovnoměrnost územního rozložení obyvatelstva ve srovnání se zemědělsky založenou spol.
zvyšování počtu městských sídel, tj. sídel, jejichž ekonomika není založena na zemědělství
zvyšování průměrné velikosti městských sídel
zvyšování velikosti největšího městského sídla
zvyšování rozpětí mezi nejmenšími a největšími městskými sídly
zvětšování geografických funkčních jednotek/regionů (oblastí dojížďky do škol, zaměstnání či za službami)
výraznější hierarchie nodálních regionů a specializace městských regionů
nové formy městského osídlení (aglomerace, konurbace)
Mezi hlavní hnací motory vyvolávající změny v prostorovém uspořádání sídelního systému patří technologicko-ekonomické procesy, jako je např. uplatnění významných vynálezů a nových technologií ve výrobě (využití parního stroje, elektřiny, v budoucnu bude možná prostorové uspořádání měst ovlivněno dalším rozvojem Internetu) nebo zefektivňování dopravy. Až na druhém místě co do významu stojí vliv společenského uspořádání (urbanizační procesy probíhaly jak v kapitalistických, tak socialistických zemích, lišila se pouze jejich forma).
V průběhu klasického urbanizačního procesu v evropských zemích odstartovaného v 19. století je možné dále rozlišit specifické fáze – urbanizaci, suburbanizaci, desurbanizaci a reurbanizaci.
obr. 3:vývoj počtu obyvatel v jednotlivých částech města v průběhu urbanizačních fází
suburbanizace
Charakteristikou této fáze je relativní růst počtu obyvatel okrajových částí města na úkor částí centrálních. Suburbanizační fáze je spojena s upevňováním pozice a ekonomickým růstem střední třídy (počátek suburbanizačních procesů již před válkou - zahradní města v Anglii).
Vznik vzdálenějších satelitních suburbánních center byl umožněn rozvojem individuální automobilové
dopravy. Suburbanizační boom se odehrál především v poválečných USA - rozsáhlá suburbia zde jsou často závislá výhradně na dálničním přístupu. Ve Spojeném království šlo o formu housing estates v dojížďkové vzdálenosti vůči pracovním příležitostem (metropolitní vesnice).
Suburbanizace bývá interpretována z mnoha úhlů pohledu:
jako přirozené rozšiřování teritoria (ekologický přístup) - evoluční růst města.
suburbanizace jako prostředek útěku (escapismus) - pryč od environmentálních, sociálních a zdravotních problémů vnitřních měst. Suburbium jako azyl.
jako hledání ideálních měst a komunit.
jako individuální volba spotřebitelů - více prostoru, nové bydlení, sociální homogenita.
jako návrat k vesnickému způsobu života se současným udržením vztahů k městskému jádru.
desurbanizace
Pozorovatelná od 60. let v západní Evropě. Projevuje se celkovým úbytkem obyvatelstva ve městě a růstem populace v rurálních (venkovských) oblastech.
Desurbanizační fáze je charakteristická pro oblasti s již dosaženým vysokým stupněm urbanizace.
Bývá interpretována jako:
vedlejší efekt růstu metropolitních regionů
výsledek decentralizace výroby a zvýšené zaměstnanosti ve službách
doplňování poklesu počtu ekonomicky aktivních v zemědělství („znovuosidlování“ vyprázdněné venkovské krajiny městskými obyvateli)
důsledek zlepšené infrastruktury v rurálních oblastech
rurální nostalgie
reurbanizace
Jde o kombinovaný proces, který se v současnosti projevuje u vybraných metropolitních oblastí. Typickým znakem je „návrat“ obyvatelstva do vnitřního města a jeho oživení.
Regionální aspekty urbanizace
Urbanizace vyspělých zemí byla bezesporu „tažena“ procesem industrializace, který byl až o něco později doplněn působením demografického přírůstku obyvatelstva v rámci II. demografického přechodu. Zejména západní Evropa je vysoce urbanizovanou oblastí s 75–80 % obyvatel v městských oblastech. Logicky v letech 1980 až 1995 vykázal tento makroregion jedny z nejnižších hodnot nárůstu městské populace. Severní, jižní a západní Evropa zaznamenávají po dlouhou dobu jeden z nejpomalejších populačních růstů. 12 zemí tvořících evropskou unii v roce 1994 zaznamenávalo velice nízký přirozený přírůstek, který byl do jisté míry vyvažován a převažován migračními proudy. Podobný průběh (dosažení vysoké úrovně urbanizace, oslabení významu přirozeného přírůstku, nárůst významu mezinárodní imigrace) lze zaznamenat i v případě severní Ameriky.
Průběh a hnací příčiny urbanizace v zemích tzv. třetího světa již nejsou tak jednoznačné. Velice se také liší míra urbanizace v jednotlivých makroregionech. V řadě rozvojových zemí roste prudce počet obyvatel několika vybraných velkých měst, zatímco nadále velký podíl populace zůstává venkovským. Dalším rysem v mnoha rozvojových zemích je prudký populační růst vyvolávající často intenzivní migrační proudy do měst (ta ovšem většinou nedisponují dostatečnou ekonomickou základnou a infrastrukturním vybavením).
Asijsko-pacifický region je možné rozčlenit do 3 bloků v závislosti na dosaženém stupni urbanizace:
mezi nejvíce urbanizované patří Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Hongkong, Singapur a Korea;
Druhou skupinou jsou Thajsko, Indonésie, Malajsie, Filipíny, Pákistan s podílem zemědělství pod 30% HDP a s 30 až 50 % obyvatel v městských oblastech;
Čína, jižní Asie – rurální oblasti s převládající zemědělskou společností.
 V řadě asijských zemí dochází k explozi v rámci metropolitních areálů a přelévání populace přes jejich původní hranice (Tokyo, Jakarta, Bangkok). Prudký růst řady velkých měst je dán rolí v nár