Reissner---okruhy

Brusiči (Rosa, Pohl, Durych, Cerroni) a postavení češtiny
Českému jazyku se na sklonku 18. stol. vyučovalo výlučně na školách nejnižšího stupně, na triviálkách. Není to však pravda úplná (proto upřesním)…
Z praktických důvodů, totiž pro zajištění styku s prostými lidovými vrstvami, ovládajícími jen mateřštinu, prodělávali jen úředníci, kněží a někteří specialisté, např. důstojníci a také porodní báby, příslušná jazyková školení. Na univerzitě se tím pádem čeština udržela například v kurzech porodnictví na lékařské fakultě, v přednáškách pastorální teologie při výchově kněží a v některých vojenských školách, např. na Vojenské akademii v Novém Městě u Vídně. Pozoruhodné také je, že čeština jako vysokoškolský studijní obor hluboko do 18. století vůbec neexistovala. Začala se posléze dříve přednášet na univerzitě ve Vídni než v Praze. Na pražském vysokém učení vznikla samostatná stolice českého jazyka až v r. 1793 a jejím prvním profesorem se stal František Martin Pelcl.
Vážný úpadek české jazykové kultury v 17. a 18. století přivodil situaci, kdy každý český literární projev zápasil s nesmírnými těžkostmi. Náš jazyk byl rozkolísán a neustálen hláskově, tvarově, gramaticky, lexikálně. Promísením s mnoha dialektickými prvky, hojnými germanismy a latinskými, italskými i francouzskými slovy vznikl galimatyáš, umocňovaný ještě nepřítomností jasné pravopisné normy. Kdokoliv se odvážil psát česky, pravopis si vlastně zpola stanovoval sám. Je také zajímavé, jak mnohá původem cizí slova se v naší mateřštině od těch dob zabydlela a my jsme desítkám, ba stovkám výrazů kdysi cizích přivykli natolik, že je dnes vnímáme jako odjakživa domácí. Zde je několik příkladů:
Slova německého původu:
cop, drát, hadr, klacek, koule, plech, plotna, pytel roura, stodola, škoda, šle, šupina, truhla, žert.
Italština zní v našich ústech, když říkáme:
banka, freska, mozaika, altán, tenor, bas, soprán, bandita, biřic, kalhoty, škarpa.
Francouzsky mluvíme, když užijeme mj. slov:
koberec, kravata, blůza, kostým, toaleta, manžeta, pudr, krém, žampion, kotleta, marmeláda, bonbon, mariáš, notes.
Maďarská jsou svým původem slova:
gatě, husar, guláš, baganče,
Rumunská pak:
bača, brynza, kočkodan…
Chatrné úrovni českého jazyka neposloužily, to spíše naopak, novotářské pokusy neumělých a nepoučených tzv. gramatikářů – puristů. Za dobře míněnými snahami pomoci jazyku z nouze bohužel vesměs vyčuhovaly ješitnost a falešné sebevědomí. Puristické tendence se párkrát ozvaly už v 17. století, avšak v osmnáctém se novotářská mánie rozrostla do obludných rozměrů a forem.
Neblahý primát získal proslulý Jan Václav Pohl (1720 v Hradci Králové -1790 ve Vídni), lektor českého jazyka na rakouské vojenské akademii a zejména pak soukromý učitel češtiny při habsburském dvoře (od roku 1756). Učil i císaře Josefa II., ačkoli sám znal česky jen chatrně. Přesto se odvážil napsat českou gramatiku, samozřejmě plnou hrubých chyb a nesmyslů, nicméně v průběhu čtvrtstoletí vyšla čtyřikrát. Hned na jejím titulním listu se skvěla informace: „Tišťena u T. šlechtičnína z Trattneru, c.k. dvorního tiskatele.“
Díla: Gramatika českého jazyka čili umění českého jazyka (1756)
Pravopisnost řeči čechské (1786)
Pohl a brusiči jeho druhu obohatili naši mateřštinu nekonečným množstvím směšných novotvarů jepičí životnosti. Zde je alespoň hrstka z nich:
Zelenochrupka – salát, nosoplenka – kapesník, sestromuž – švagr, hlubozník – basa, mislivíř – student, součtura – spolužák, cucka – dýmka, mravotnostna – policajt, nosovočka – brýle, stehnonožka – šunka, vlasoprach – pudr, zbožorobna – továrna.
Dnes jsou ty výrazy jen úsměvné… Kategorickým zásahem Dobrovského se tak z české slovní zásoby bohudíky zase rychle vytratily tyto pojmy, které do ní tito puristé pilně pašovali. Neříkáme dne proto cestliti, ale putovat. na rukou nemáme pěstouny, ale prsty. Omotáváme drát, a ne drus. Malba není brazva a domorodec není krajinčan. Planeta Saturn není Chrvoř, Luna není Nočena, Venuše Zizlila a kometa žehroň.
Dobrovský na brusičskou „výrobu češtiny“ útočil s drsnou ironií. Gramatikáři prý nesbírali starých správných významů, nýbrž kuli špatné nové. Čeština se nemírným tvořením slov vydává posměchu a nestudovaní Čechové co nevidět nebudou rozumět českým knihám….“ Z puristických výtvorů se trvale ujalo jen pár vydařených roubů. Například a kupodivu mluvnické pojmy jako pád, příslovce, spojka, samohláska, dvojhláska, sloveso aj. jsou původně brusičské novotvary Pohlovy.
Jan Petr Cerroni (1753 v Uherském Brodě – 1826 v Brně), pocházel z italské rodiny, vystudoval práva ve Vídni. Sekretář generálního ředitelství státních statků, později (od r. 1789) sekretář při Moravském guberniu (místodržitelství). Od roku 1799 cenzor knih a správce archivu ze zrušených klášterů na Moravě a ve Slezsku. Konzervátor rukopisů v muzeu brněnském (od r. 1822).
Dílo: „Bohemia litterata“ zůstalo pouze v rukopise
Václav Durych Fortunát (28.9.1735 v Turnově – 31.8.1802 tamtéž), syn brusiče granátů, vystudoval piaristické gymnázium v Kosmonosech a ve Slaném, bohosloví v Praze (1758). Člen řádu pavlánského (od r. 1751). Učil na klášterních školách ve Vídni, Mnichově, od r. 1767 v Praze. Na univerzitě přednášel hebrejštinu. V letech 1785 – 1796 žil ve Vídni a studoval v tamní knihovně staré slovanské památky.
Knižně vyšly překlady: Nový zákon (1778)
Biblí česká, tj. celé svaté písmo Starého i Nového zákona (1780)
Z prací odborných: Rozprava o slovansko-českém překladu Svatého písma (1777)
Knihovna slovanská nejstaršího nářečí obecného i církevního celého národa slovanského (1795) – vyšel pouze první díl z pěti, druhý byl dokončen, ale nevyšel.
Václav Jan Rosa (1620 – 1689), rodák ze Zdic se stal v Praze doktorem filosofie i práv. Rosa, muž velice vzdělaný a neúnavně pilný, v básnickém vkusu i v jazykových názorech typický představitel českého baroka, horlivý vlastenec. Byl bohužel postižen dějinnou tragikou: jazyk, jehož studiem se teoreticky zabýval, neznal dosti bezpečně, jak už se to stávalo v tehdejší době.
Z prací odborných: latinská mluvnice češtiny „Čechořečnost seu Grammatica linguae bohemiae“ (1672) (=obranná chvála češtiny a oslava národa)
slovník českoněmecký „Thesaurus linguae Bohemicae“ (navazující přímo na Komenského, rukopis o 4 dílech, z něhož vydatně čerpali slovníkáři národního obrození).

Česká společnost nauk, Dobner, Ungar, ….
V celé Evropě vznikaly v novověku vědecké spolky. Mezi nejstarší patřila sdružení v Neapoli (1560), Římě (1603), Florencii (1637), Londýně (1645) a Paříži (1666).
V českých zemích vznikla Společnost učená až roku 1769, a to na zcela privátní bázi. Společnost se stala východiskem vědeckých institucí, akademií, vysokoškolských pracovišť. Roku 1784 byla přejmenována na Českou společnost nauk. Z oblasti literatury podobně jako v jiných doménách byly práce pravidelně publikovány v týdeníku Gelehrte Nachrichten – Učené zvěsti (vycházel v letech 1771 – 1772). Autoři publikovali takřka výhradně německy. Ve společnosti vycházel též od roku 1775 bulletin Abhandlungen – Pojednání.
Jedním ze zakladatelů společnosti byl Ignác Rytíř Born (1742 – 1791). Vyrůstal ve Vídni, byl v noviciátu u jezuitů, před vysvěcením z řádu vystoupil a vystudoval v Praze práva. Pod vlivem Jana Tadeáše Peithera se začal věnovat přírodním vědám. Působil jako dvorní rada mincovní a báňské vídeňské komory. Přátelil se s hrabětem Kinským. Born byl geolog a mineralog. Ve vědecké praxi pěstoval exaktní empirické postupy. Aktivně se podílel na životě vídeňské a pražské společnosti. Byl přesvědčený antiklerikál, napsal satirickou přírodopisnou karikaturu o „odstraňování“ mnišství. Patřil také k čelným zednářům v českých zemích.
Ve Vídni se Born seznámil s mikulovským rodákem Josefem Sonnenfelsem (1732 – 1817), který působil na tamní universitě od roku 1763 jako profesor politických věd. Sonnenfels výrazně ovlivnil duchovní klima pražské učené společnosti. Redigoval několik vědeckých časopisů a i v celorakouském významu byl stěžejní osvícenskou postavou. Angažoval se průběžně v literatuře, státnictví, justici, vychovatelství. Propagoval Voltairovy zásady a brojil proti stavovským zásadám i lidovým pověrám. Hájil nezávislost vědeckého bádání, odmítal náboženskou nesnášenlivost.
Born byl hlavním organizátorem chodu společnosti. Nejvýraznějším literárním duchem se stal pražský rodák Gelasius Dobner (1719 – 1790). Vystudoval jezuitskou latinskou školu, ale nestal se jezuitským novicem. Roku 1736 vstoupil do řádu, který stál jezuitům v mnohém v opozici: k piaristům. Noviciát strávil v Lipníku nad Bečvou a ve Staré Vodě u Libavé. Roku 1738 se stal klerikem a přijal řádové jméno Gelasius.
Od začátku 20. let 18. stol. Se piaristé snažili o otevření vyšší školy v Praze. Proti nim však stál jezuitský hegemon v oblasti vyššího vzdělávání. Rivalita obou řádů se postupně zvyšovala a roku 1748 bylo dokonce dekretem pražské radnice vyučování na vyšších školách zakázáno.
V této situaci začal Dobner učit na řádových školách v Benešově, Lipníku, Vídni a rakouském Hornu. V letech 1746 – 1748 pobýval na piaristické škole ve Vídni a na universitě studoval práva. Po sporech kolem dělení německé provincie řádu byl na vlastní žádost přeložen do Mikulova. Podporoval piaristické snahy o přidělení školy v Praze a dostal se do otevřeného konfliktu s jezuity.
Když bylo v roce 1749 zrušeno pražské Královské místodržitelství a nahradila je Královská komora, začal Dobner intenzívně pracovat na otevření pražské řádové školy. V roce 1752 získal pro řád licenci na osm tříd gymnázia se čtyřmi českými a čtyřmi německými třídami v Celetné ulici v Praze. Triumf nad jezuity byl dovršen po zrušení jejich řádu roku 1775, kdy piaristé převzali správu úspěšného pražského gymnázia.
Gelasius Dobner byl skeptik v duchu západoevropského osvícenství. Razil ideu, že školství má sloužit především měšťanstvu, a zakládal proto řádové školy v Českých Budějovicích, Berouně, Mostě, Brandýse nad Labem. Nepodařilo se mu však vybudovat politický seminář, jak si přál.
Až do poloviny 50. let byl Dobner radikálním reformátorem školské výuky a aktivním piaristou, ale ne historikem a literátem. Od roku 1753 začal pracovat na Všeobecném slovníku českách dějin, zeměpisu a učenců. Pokusil se tak o první souhrnnou encyklopedickou práci. Při přípravě pracoval se staršími kronikářskými díly: kronikou Hájka z Libočan, spisy Prokopa Lukáše, Daniela Adama z Veleslavína, Pavla Stránského, Bohuslava Balbína a Jana Floriána Hammerschmida. Při výzkumu narazil na rozpory v interpretaci událostí jednotlivými autory. Po třech letech práce na encyklopediisice zanechal, měl však kriticky zpracovaný bohatý materiál z českých dějin a historiografie. Od roku 1756 se kriticky zabýval především Hájkovou kronikou. O rok později dokončil první kritickou práci Život a utrpení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily. Jako autora potvrdil součastníka Přemysla Otakara I. Kristiana ze skály a kroniku tedy určil jako pozdní kompilaci. Takový výsledek bádání se ovšem setkal s odporem jezuitů, kteří útočili na Dobnerův málo příznivý výklad katolictví. Také preláti české provincie piaristů dílo odmítli. Když se s útoky přidal také augustián Eliáš Sandrich, ustoupil Dobner od otištění celé práce a vydal jen stručnou analýzu textu.
Obrátil tedy svou pozornost k Hájkově kronice. Připravoval k vydání latinský překlad kroniky, který pořídil piarista Viktorin od sv. Kříže. Převod do řeči vzdělanců měl dílo zpřístupnit širší evropské veřejnosti. Jelikož Hájek při práci volně fabuloval, upravoval fakta a neuváděl všechny skutečnosti, rozhodl se Dobner doplnit jeho spis vlastními latinskými poznámkami – komentáři. Dílo Kronika česká Václava Hájka z Libočan vyšlo v letech 1762 – 1786 v šesti svazcích, sedmý zůstal v rukopise. Dobner při analýze textu postupoval přísně vědecky a jediným kolerativem mu byla pravda. Zbořil mýtus Hájkovy objektivity, který se uchovával přes dvě stě let, a v Hájkovi odhalil povrchního a nespolehlivého dějepisce. Znovu tak proti sobě popudil starší barokní historiky, zejména V. Dlouhoveského a F. Pubičky. Dobnerovu metodu naopak později ocenil a za své východosko ke kritickému přístupu k dějinám přijal František Palacký. Podpořil ho také František Faustin Procházka, který prohlásil, že „je konec lhaní“. Dobnerův výklad Hájkova díla započal novou, osvícenskou etapu českého dějepisectví, etapu nazývanou také dobnerovská.
V následující práci Dosud nikdy nevydané dějinné památky Čech (1764 – 1785) se historik zabýval otázkami povýšení Moravy na markrabství, heraldickými problémy, cyrilometodějským kultem, husitstvím. Nevyvaroval se však řady historických nepřesností a omylů. Dílo je významné jako první vydaný historický pramenný materiál. Cenné na Dosud nikdy nevydaných dějinných památkách je, že dokázal potlačit konfesní hlediska a že zpřístupnil pro badatelskou práci hlavní vyprávěcí prameny starších českých dějin, soubor diplomatických materiálů.
Dobner byl náš první historik, který v ucelené podobě vyjádřil hlediska kritického dějepisectví:
Pověst ustupuje před rozmyslem, bádáním a pravdou.
Při pochybách a nejistotách se má následovat to, co je nejpravděpodobnější.
Při protimluvech soudobých spisovatelů se dává přednost tomu, kdo byl blíže místu, osobě a ději, jehož pověst u potomků je nejvíce bez úhony.
Podezřelé je z víry, cokoliv je v lidských záležitostech nad lidskou důvěru.
Dějiny se nejsprávněji polepšují z původních listin a veřejných památek.
Rozmysl se má řídit především chronologií a jejími hlavními zásadami.
Svědectví jediného soudobého nebo málo pozdějšího dějepisce má více jistoty než setiny pozdějších.
Nedbá se toho, cokoliv se později hlásá bez starších svědectví.
Roku 1778 dostal Dobner od Císařovny doživotní penzi 300 zlatých a titul český historiograf. Byl jmenován exprovinciálem české piaristické provincie a až do konce života se věnoval hostorickým výzkumům. Pokračoval ve vydávání komentářů k Hájkově kronice, vydával Dějinné památky, tzv. Monumenta, v letech 1775 – 1784 pravidelně publikoval monografie v Pojednáních soukromé společnosti v Čechách.
Dalším představitelem vzdělanců z okruhu Učené společnosti byl Karel Rafael Ungar (1743 – 1807). Pocházel z německy hovořící rodiny a česky se dobře naučil až jako strahovský knihovník. Právě v této funkci proslul jako racionální vědec a osvícenský organizátor.
Už roku 1777 byly s Klementinskou knihovnou sloučeny knihovny bývalých jezuitských kolejí a univerzitní Karolínská knihovna. V jediné obří instituci se shromáždily nové knihy i starší publikace katolických i evangelických autorů. Nekatolická literatura, která byla do roku 1754 oficiálně nepřístupná, byla po tomto roce na základě dvorského dekretu půjčována profesorům pražské právnické fakulty alespoň k vědeckým účelům, Po nástupu do funkce knihovníka v roce 1780začal Ungar systematicky třídit veškerý knižní fond i evangelickou literaturu. Po uvolnění cenzury a zavedení úplné svobody tisku v roce 1781 zpřístupnil i českou předbělohorskou protestantskou literaturu.
Začal také spravovat veškerý knižní fond, který byl do klementina zasílán z venkovských farností. S jediným úředníkem v průběhu let prohlédl na sto tisíc knih, třídil, prodával duplikáty a ze získaných peněz kupoval díla, která v jeho systematicky budované bibliotéce chyběla. V roce 1782 prosadil, aby knihy zadržené na venkovských farnostech dle již zrušeného Koniášova indexu byly zasílány do budované centrální Klementinské knihovny. Jeho cílem bylo vybudovat velkou studovnu české literatury.
Význam Karla Rafaela Ungara pro osvícenskou kulturu a literaturu spočívá ve vědecké knihovnické činnosti, v záchraně a kompletaci mnoha starších děl renesanční a humanistické periody našich dějin. Ungar se pokusil o sestavení všeobecného soupisu prací, které se nacházely v Klementinu. V roce 1786 vyšla tiskem jeho Allgemeine bohmische Bibliothek, přehled titulů, které zařadil do národního oddělení knihovny Bibliotheca nationalis. Byla to jen dílčí práce, která měla stát na počátku dlouhé řady publikací. Všeobecná česká bibliotéka obsahovala popis 24 vydání českých biblí od Severinovy z roku 1488 až po Durychův a Procházkův převod z let 1778 – 1780. V úvodu knihy vymezil Ungar moderní knihovnické zásady a razantně odmítl vyřazování nekatolického knižního fondu z knihoven.
Dobnerovsky orientovaným historikem starších českých dějin byl Mikuláš Voigt (1733 – 1787). Po absolvování gymnázia studoval na pražské univerzitě, kde na vrcholu kariéry působil i jako vícerektor. Od roku 1771 se na podnět Dobnera soustavně věnoval studiu české historie, zejména dějin peněz (je nazýván otcem české numismatiky) a starší literatury. Vydával periodikum Beschreibung der bisher bekannten bohmische Munzen (od roku 1771) a kriticky rozebíral a vyvracel tradované mincovní legendy. Spolu s Bornem se pokusil vydávat životopisné črty slavných osobností Effigies virorum eruditorum, projekt však zkrachoval po vyjití druhého svazku. Ve dvou svazcích vyšel také Voigtův literárně historický sborník Acta literaria et Moraviae. Autor do díla zahrnul známé literární práce od staročeských památek 14. století po literaturu konce století 17. Rozsáhlé statě jsou věnovány Dalimilovi, Veleslavínovy, zkoumání tvorby humanistů Bohuslava Hasištejnského a Šlechty. Voigt historický materiál kriticky empiricky zkoumal a hodnotil. Řada jeho historicko – literárních prací byla publikována v Pojednáních učení společnosti, například studie o dějinách písma v Čechách a na Moravě (hlaholici určil tak jako Dobrovský za starší nežli cyrilici a na úzamí Čech lokalizoval pouze písmo latinské), vykládal slovanská jména měsíců, svátků, dní, snažil se sestrojit původní slovanský kalendář.
Podle Montesquieuova vzoru se pokusil o sepsání filozofie českého práva a státu Uber den Geist der bohmischen Gesetze – O duchu zákonů českých. Rozebral veškeré známé české zákonné normy od nejstarších dob po 17. století. Původní české zákonodárství charakterizoval jako demokratické (13. století) a za vrcholnou etapu považoval normy z 16. století, kdy se kodifikovala zemská a měšťanská práva. Na sklonku života působil Voigt jako profesor na vídeňské univerzitě.
Úspěšným dějepiscem byl Karel Jindřich Šteib (1735 – 1806). Od roku 1763 přednášel na univerzitě o „pěkných uměních“, dějepis, mravouku a vychovatelství. Ve své pedagogické činnosti šířil osvícenské estetické názory. Výchově je věnováno dílo Von dem Einflusse der Erziehung auf die Gluckseligkeit des Staats – O působení výchovy na státní blahobyt. Šteib za nejdůležitější podmínku státního blahobytu považuje pracovitost občanů, jejich píli a mravnost. Napsal, že národní jmění spočívá v mravnosti národa.
Zakladatelem Učené společnosti byl spolu s rytířem Bornem František Josef hrabě Kinský (1739 – 1805). Vystudoval vídeňské Terezianum a na pražské univerzitě práva, politické a přírodní vědy. Zvláště se věnoval matematice. Nejprve působil jako soudce, ale po vzoru bratra vstoupil do armády. U svého pluku založil kadetní školu, vedl vojenské učiliště ve Vídeňském Novém Městě. Hlásal přirozenou morálku a přirozenou výchovu. Jako většina osvícenců psal i Kinský německy. Vydal výchovně filozofické pojednání Allgemeine Prinzipen zur offentlichen, besonders Miluitarerziehung – Obecné zásady veřejné, zvláště vojenské výchovy. V práci se zaměřil na potírání kastovního ducha, pranýřoval tři neřesti vojska – alkohol, karty, prostituci. Zastával náz