Reissner---okruhy

ádeže. Ve svých knihách projevil pochopení pro dětské zájmy a dětskému čtenáři se dokázal přiblížit také přiměřeným formálním projevem. Jako jeden z prvních viděl potřebu osamostatnění písemnictví pro děti a teoreticky ji zdůvodnil.
Narodil se 24. 1. 1803 ve Slaném, byl vyšehradským kanovníkem, založil Časopis pro katolické duchovenstvo, přispíval do Časopisu Českého muzea.
Z podnětu Fr. L. Čelakovského, Fr. Palackého a dalších představitelů obrození napsal
na svou dobu vynikající čítanku pro národní školu Abeceda Česká (1839).
Pod vlivem lidové slovesnosti a ohlasové metody napsal sbírky Kytka, dárek malým čtenářům (1842) a Druhá kytka básní, bajek, písní a hádanek (1845), které se staly mezníkem v básnické tvorbě pro mládež.
Některé jeho básně, obsažené především ve sbírce Hodinky (tj. modlitby) maličkých (1843), zůstaly sice poplatny nábožensko didaktickým dobovým tendencím, jimiž vycházel vstříc církevní výchově ve škole, jako celek předstihuje však jeho básnická tvorba dosavadní veršované skladby obsahovým i formálním novátorstvím.
Motivicky v ní těží z běžného dětského venkovského života v rodině a v přírodě, obsahuje přirozený optimismus a veselost. Jako jeden z prvních zobrazuje svět dětí a mládeže v pohybu, především při hrách, v jeho tvorbě se objevují i básně se školskou tematikou, oproštěnou
od zbytečného napomínání.
Podařilo se mu tak nalézt v dané době pro děti nejvhodnější básnickou formu,
rytmem, intonací a jazykovou srozumitelností blízkou národní písni.
Tomuto projevu odpovídá také žánrová pestrost jeho tvorby pro děti, v níž se uplatňuje říkadlo, popěvek, píseň, rozpočítadlo, bajka apod., tedy žánry blízké malému vnímateli.
Oblíbenost jeho básní dokládá jejich časté přejímání do čítanek, jejich reedice i výbory pořizované z jeho tvorby až do konce minulého století. S obrázky Mikoláše Alše vyšly např.
ve výboru K. V. Reise pod názvem Malým pro radost.
Nad posláním a charakterem literatury pro děti se zamýšlel i jako teoretik a kritik.
Vycházel z dobového mravoučného pojetí dětské četby, perspektivní východisko nalezl pak
v příklonu k folklórním zdrojům a ohlasové tradici, jak dosvědčuje např. Jeho stať s názvem
O novějších spisech českých pro mládež a lid (1829).
Literaturu pro mládež v ní vyčleňuje z obecné mravoučné literatury, z lidové četby
i z pedagogiky, odvozuje její obecné zvláštnosti z věku čtenářů a požaduje od ní kontakt
s realitou, individuální umělecké úsilí a respektování mentality mladých čtenářů.
Jeho básnická tvorba i teoretická iniciativa v oblasti literatury pro děti je oceňována a podporována i dobovou kritikou, např. J. Malým, Fr. L. Čelakovským a K. Havlíčkem.
Zemřel dne 3. 2. roku 1869.
BIBLIOGRAFIE
Z tvorby pro mládež:
Abeceda česká (1839)
Kytka, dárek malým čtenářům (1842)
Druhá kytka básní, bajek, písní a hádanek (1845)
Kytka básniček (1852)
Z odborných prací:
O novějších spisech českých pro mládež a lid (Časopis pro katolické duchovenstvo 1829)

29.Česká dětská literatura druhé poloviny 19. Století
Základní tendence ve vývoji literatury od pol. let 50 do pol. let 70
Po skončení Bachova absolutismu, který trval od roku 1848, přislíbil tzv. Říjnovým diplomem z roku 1860 císař rakouským národům konstituční zřízení, avšak ústava z roku 1861 znamenala jen částečné naplnění nadějí českého národa. Probíhaly reformy, uvolňoval se veřejný život a rozvíjel se politický a kulturní život v české národní společnosti. Vznikala spousta českých spolků a sdružení – pěvecký spolek Hlahol – 1861, tělocvičné sdružení Sokol, spolek Svatohor – hmotně podporující české spisovatele – 1862, Umělecká beseda – sdružující spisovatele, výtvarníky a hudebníky – 1863. Bylo otevřeno Prozatimní divadlo (1862) a v roce 1868 byl položen základní kámen Národního divadla.
Začala se rozvíjet i česká publicistika. Ve druhé pol. 19. stol. Došlo ke zvýšené aktivitě i ve vydávání časopisů určených dětem a mládeži. V letech 1850 – 1856 vycházel časopis Včelka v péči Jana Sluníčka, Budečská zahrada (1869 – 1889) Š. Bačkory a další.
V roce 1858 vydala mladší generace inteligence, sdružená kolem Jana Nerudy a Vítězslava Hálka, tzv. májová skupina almanach Máj. Almanach svým významem zahájil novou etapu v myšlení české společnosti a vystoupením májovců začala zcela nová, poobrozenecká epocha vývoje české literatury.
Většina příslušníků skupiny májovců se zapsala i do dějin literatury pro děti a mládež. Část díla některých z nich se stala neintecionální četbou mládeže. Někteří se pak stali vykladači a propagátory dobrodružné a fantastické četby.
Četbou mládeže se stávala intimní a rodinná lyrika Jana Nerudy, jeho balady, romance, Malostranské povídky i některé cestopisy, milostná lyrika Vítězslava Hálka, přírodní lyrika Adolfa Heyduka, mládež četla také některé prózy Karolíny Světlé a Jakuba Arbese.
Obsahovou strukturou literatury pro děti a mládež vytvářejí tři základní složky:
lidová slovesnost – slovesný folklór byl přístupný dětské psychice i mentalitě, specifické kvality lid. slovesnosti pro děti a mládež – tématická srozumitelnost, citová a estetická působivost, umělecká vytříbenost, filozofické, ideové a morální zásady prověřené staletými poznatky a zkušenostmi lidového.
autorská tvorba neintencionální – byla původně určena dospělým čtenářům, ale postupně přecházela do literatury pro mládež. Včleňovala se do ní dvojí cestou : buď na základě spontánní volby dětského recipienta, nebo pedagogickým výběrem ve školní literární výchově, případně záměrnou úpravou děl z literatury pro dospělé.
autorská tvorba intencionální – je určena dětem a mládeži ve věku zhruba od tří do čtrnácti až patnácti let. Její specifičnost spočívá v tom, že slovesný tvůrce záměrně uplatňuje ve svém díle tzv. dětský aspekt, tj. osobitý zřetel k psychickým a mentálním předpokladům a zvláštnostem dětského adresáta v určitém věkovém stadiu jeho vývoje. Vycházeje z respektování dětské osobnosti, usiluje o její hlubší poznání, ovliv0nování a rozvíjení. Tyto skutečnosti se promítají do tvůrčí koncepce díla, zvolené tematiky, ideového obsahu, obrazů postav, kompozice i užití jazykově stylistických prostředků.
Poezie – 50. – 60. léta 19. století
Poezie určená dětem se od tvorby pro dospělé zásadně liší. Celková úroveň se ale ve srovnání s prózou i poesií předchozího období příliš nepozvedla a v jejím tematickém záběru najdeme velké množství veršů rozdílné úrovně, různých žánrů a forem, které navazují na tvorbu předchozí.
Nedílnou součástí dětského čtenářského zájmu se stala poezie neintencionální povahy obrozeneckých autorů, která přešla k dětskému publiku pro svou adresovost a hodnotu (F.L. Čelakovský, K. J. Erben), k níž se záhy přiřadila i dobová poezie májovců pro svou konkrétnost a aktuálnost (J. Neruda, V. Hálek, A. Heyduk a další).
Podstatnou část tehdejší poezie určené dětem a mládeži tvořily, podobně jako v minulé polovině století, překlady z cizích literatur. Šlo převážně o německou literaturu, postupně se přiřadila lit. francouzská, anglická a jiné.
Pro předškolní věk a školní mládež nižších ročníků vycházelo velké množství knížek obrázkových s doprovodným textem. To souviselo s technickým rozvojem tiskařské techniky. Z těchto knih se stal výborný obchodní artikl, ale úroveň básní byla nízká. Šlo o říkadla, řemeslné rýmování a jednoduchý verš doprovázený obrázkem.
Původní poezie pro děti a mládež od konce 50. let do konce let 60. je ve znamení stagnace. Nejprogresivnější zůstává stále tvorba K. A. Vinařického (1803 – 1869). Také František Doucha (1810 – 1884) reprezentuje tuto dobu, ale hlavně díky plodnosti a rozsahu svého díla. Ideově ani formálně však nepokročil nad předchozí úroveň.
Velký vliv měla i činnost spisovatelů – sběratelů lidové slovesnosti. Folklór zůstal i nadále inspirativní a živou poezií a příležitostí pro jeho různé úpravy. Lidová slovesnost i její převyprávění byly bližší dětskému vnímateli svým sepětím s přírodou, situacemi odpovídajícími dětským zážitkům a z toho plynoucí srozumitelností, častou písňovou formou, nápodobou říkadel a dalších žánrů dětského folklóru. V roce 1853 vyšla poprvé a v roce 1860 podruhé Moravské národní písně a nápěvy do textu vřaděnými od Františka Sušila. Výsledkem sběratelské činnosti Karla Jaromíra Erbena bylo vydání Prostonárodních českých písní a říkadel (1864).
Ze spisovatelů kolem almanachu Máj se žádný nevěnoval výhradně literární činnosti určené mládeži, to se stalo až záměrem skutečností poezie autorů následující generace (J. V. Sládek). Májovci chápali dětskou literaturu jako nedílnou součást literatury národní. Postupně však řada jejich básní přešla jako neintencionální část do dětského povědomí, což dokazuje jejich časté zařazování do školních čítanek a v některých případech i zlidovění.
Takovým příkladem je JAN NERUDA – ve všech jeho sbírkách najdeme řadu básní patřících do literárního dědictví dětského čtenářství:
snaha řešit sociální problematiku – básně Loretánské zvonky, Letní ty noci zářivá, cyklus básní Matičce (ze sbírky Kniha veršů), Na hřbitově drobné hoře (sbírka Hřbitovní kvítí),
vlastenectví a vztah k národu a víra v lepší budoucnost – básně Seděly žáby v kaluži, Vzhůru jen hlavu národe (sbírka Písně kosmické), báseň Láska (Zpěvy páteční),
tematika lidové poezie a vliv ohlasové poezie obsahují – O třech kolech, Matka (Knihy veršů), Náš Boubín má šedivou čepičku (Prosté motivy), stejný základ mají i rozličné epigramy.
Mezi nejoblíbenější a svým obsahem dětem nejsdělnější patří převážná část veršů Balady a romance – z nejznámějších alespoň Balada česká, Balada dětská, Romance helgolandská, Romance štědrovečerní a další.
Mnohem dříve, než Nerudovy verše, došly uznání zejména u mládeže verše VÍTĚZSLAVA HÁLKA (1835 – 1874). Jeho prostý, jasný a pravidelně rytmický verš přibližoval jeho dílo dětem a mládeži zejména:
ve vztahu k přírodě – Vyšla bříza běličká, Den májový, jak ze zlata, Lesní hody (sbírka V přírodě),
lidová tradice – v baladách Hadí koruna, Mrtvých stráž (sbírka Balady a romance), které mají bohatý epický náboj,
společenské a politické problémy – Kdo v zlaté struny zahrát má, Nekamenujte proroky (Večerní písně),
nadsázku s ironickým humorem řeší sociální problémy v básni Dražba (Pohádky z naší vesnice), Mezi dva tenké buky (V přírodě).
mládeži byly blízké srozumitelné verše o lásce, v nichž se snažil vylíčit city metaforickou formou – Na nebi plno hvězdiček (Večerní písně), Jde mladistvý potok olšinou (V přírodě), Zlatá babička (Pohádky z naší vesnice).
Přímo dětem nebo dobře pochopitelné dětem byly adresovány některé básně ADOLFA HEYDUKA (1835 – 1923). Byl jedním z nejoblíbenějších básníků družiny májové. Jeho nejznámější dílo je Cimbál a husle (1876) – lyrickoepická sbírka, ale pro mladého čtenáře byly přitažlivější básně přírodní a intimní lyriky – sbírky Lesní kvítí, V zátiší, Zaváté listy, Ptačí motivy aj.
básně s přírodní tematikou
oslava mládí
láska, něha a vřelý vztah k rodičům – Když mne stará matka (Cigánské melodie), List, Liduščiny oči (sbírka V zátiší)
podobně jako u Hálka jsou mnohé z básní zahaleny do něžné intimní lyriky – báseň Rodičům (Básně)
V této době poetická tvorba pro děti a mládež stagnuje. Ke změně došlo až později, kdy mizí monotónní rýmovánky a autor, který chce potěšit i pobavit se nesnažil být jen přísným karatelem a mentorem. K nové, umělečtější a demokratičtější podobě poezie pro děti a jejímu kvalitativnímu vzestupu rozhodnou měrou přispěla až v 80. letech poezie autorů generace ruchovců a lumírovců, z nichž někteří zaměřili své úsilí výhradně k dětskému čtenáři.
Próza 50. – 60. léta
Četba dětí a mládeže
Jedním ze základních požadavků byla snaha zobrazit pravdivě a vcelé složitosti soudobý život, oprostit se od schematických postupů starší tvorby. K naplnění těchto požadavků přispívaly hlavně realistické tendence a postupy. Do popředí vystoupily kratší prozaické útvary (povídky, obrazy ze života) také fejeton. Užívání kratších povídkových forem umožňovalo mladým autorům lépe charakterizovat postavy i prostředí i výstižněji postihnout jejich psychiku. Obliba a rozšířenost fejetonu mělo svou příčinu v rozvoji novinářství.
I u prózy se do tvorby pro děti a mládež včleňovala díla tehdejších autorů jako neintencionální část literatury. Vlivem cenzury v dřívějších letech se teprve v tomto období objevují některá díla starších autorů jako např. V. K. Klicpera, J. K. Tyl a např. Cikáni od K. H. Máchy vyšly poprvé až v roce 1867 po uvolnění cenzury.
Z děl májovců přešlo do neintencionální četby poměrně značné množství jejich knih. U JANA NERUDY to byly především jeho obrazy ze života obyvatel Malé Strany (Povídky malostranské), také jeho cestopisy, žánrové črty, arabesky a fejetony.
V četbě mládeže se brzy objevila i próza VÍTĚZSLAVA HÁLKA. Mladým čtenářům byly blízké obzvláště povídky s milostnými náměty, povídky ze života, zarámované do oblíbeného prostředí české vesnice (Na statku a v chaloupce, Muzikantská Liduška), nebo povídky z pražského prostředí (Poldík rumař) upoutávaly charaktery postav s dobrým srdcem a jejich dojímavými osudy.
K neintencionální literatuře mládeže můžeme zařadit tzv. ještědské romány KAROLÍNY SVĚTLÉ, ale jen z části. Karolína Světlá (vlastním jménem Johanna Rottová, 1830 – 1899) se zaměřila ve své tvorbě i ve vlastní organizátorské činnosti na postavení ženy ve společnosti a prostřednictvím ženských hrdinek a jejich osudů mířila také k dětskému publiku. Hodně času trávila pod Ještědem, jejími dobrými přáteli byli Božena Němcová a Jan Neruda. Z podještědských povídek jsou nejznámější Hubička a Kresby z Ještědí, které svým lehkým humorem i námětem měly předpoklady stát se četbou mládeže. Ze života staré Prahy je to Černý Petříček, který byl vydáván ve výborech pro mládež. Přímo pro děti napsala povídku Škola, mé štěstí (1866) – má výchovný cíl, příkladem dívky chce povzbuzovat touhu po vzdělání.
Do této doby můžeme zařadit také romaneta JAKUBA ARBESE, které představují svérázné specifikum především pro svou originalitu v celosvětovém kontextu (Svatý Xaverius, Newtonův mozek).
Četba adresovaná dětem a mládeži
pohádka - v dnešním povědomí je zafixována jako nejcharakterističtější součást literatury pro děti. Dětskou četbou se lidová pohádka stává až od poloviny 19. století (kdy se také termínem „pohádka“ nahrazuje dosavadní označení „báchorka“). Lidovou pohádkou dnes rozumíme i texty literárně upravené na základě folkloristických sběrů a záznamů.
K prvním sběratelům lidové slovesnosti patřil u nás KAREL JAROMÍR ERBEN (1811 – 1870). Své nejznámější pohádky začal nejprve publikovat v časopisech a almanaších např. pohádka Hrnečku vař!, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pták Ohnivák a liška Ryška, Zlatovláska, Tři vlasy Děda vševěda. Tyto pohádky patří bezesporu k vrcholům literárního zpracování pohádek dodnes. Souborně byly vydány až v roce 1905 péčí Václava Tilleho – Říhy pod názvem České pohádky. Veršovanou lidovou slovesnost shromáždil v obsáhlé sbírce Prostonárodní české písně a říkadla.
Souběžně s K. J. Erbenem se sběratelství lidových pohádek věnovala i BOŽENA NĚMCOVÁ (1820? – 1862), která pohádky vydala v souborech Národní báchorky a pověsti (1. vydání 1845-1846, 2. vydání 1854-1855) a Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858). Na rozdíl od Erbena nepřistupovala k pohádkám poznamenaná odbornou folkloristickou průpravou a při jejich zachycení uplatňovala spíše svůj vypravěčský talent, kterým rozvíjela původní lidové pohádky ve výrazově vytříbená umělecká díla. Čtenářský výbor pro děti z nich uspořádal Václav Tille-Říha pod názvem Maličkým (1915). S jejími pohádkami se dnes spojuje představa základního fondu českých pohádek.
příklady pohádek: Jak Jaromil ke štěstí přišel
O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku
Čert a Káča
O princezně se zlatou hvězdou na čele
Ostatní autoři ve svých knihách nedosáhli úrovně těchto dvou spisovatelů. Pohádky B. Němcové a K.J. Erbena nebyly původně určeny pro děti, ale ty si je v okamžiku oblíbily. Stejně tak i sběratelé moravských pohádek a lidové slovesnosti nepsali původně pro děti.
Patřil zde: MATĚJ MIKŠÍČEK (1815-1892) – Pohádky a povídky lidu moravského (1847)
BENEŠ METOD KULDA (1820-1903) – Moravské národní pohádky a pověsti FRANTIŠEK BARTOŠ (1837-1906) – Kytice z lidového básnictva (1906)
BENEŠ METOD KULDA – byl katolickým knězem, publicistou, do lit. historie však vstoupil svými pohádkovými edicemi,
Kuldův smysl pro folklór vyplynul do značné míry z vlasteneckého zanícení
Usadil se v Rožnově pod Radhoštěm – jako kněze jej zaujala moudrost lidu a způsob vkládání životních postojů do vypravování zázračných příběhů o čertech, obrech, čarodějích a princeznách.
Poprvé vyšly Kuldovy pohádky roku 1854 s názvem Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského, v letech 1874-75 byly doplněny a nazvány Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry.
V 70. letech zaznamenáváme přechod od pohádky lidové k pohádce umělé. Je ale kvalitativně na nižším stupni. Např. některé pohádky F. Douchy, E. Krásnohorské. Přechod od lidové pohádky k umělé představuje také Jan Karel Hraše (1840-1907), který napodoboval národní pohádky a pověsti a lokalizoval je do náchodského kraje – Pohádky národní, Kytice z českých národních pověstí.
V 80. letech došlo ke kvalitativní změně umělé pohádky. Za vrchol umělé pohádkové tvorby představuje dílo JANA KARAFIÁTA (1846-1926) Broučci (1876) – alegorická pohádka o životě svatojánských mušek.
V druhé polovině 19. století byly do češtiny překládány také pohádky z mnoha jazyků – německé, dánské (Andersen), ruské, francouzské, anglické i z orientálních zemí (pohádky z Tisíce a jedné noci).
pověst - po zavedení vlastivědy jako vyučovacího předmětu do škol se zvýšil také zájem o pověst. V mnoha případech je rozdíl mezi pověstí a pohádkou zcela setřen. Zájem o ni jevili B.M. Kulda, J.K. Hraše, později J.Neruda, V.B. Třebízský a vrcholem je tvorba A. Jiráska.
bajka – splývala často s pohádkou podobně jako pověst, často ji pro její poučný závěr využívala školská výuka.
povídka
prošla v tomto období závažnými proměnami
je stále více ovlivněna realistickými metodami a také nově zavedené vyučovací předměty si vynutily existenci umělecko-naučné povídky.
V čele úsilí obrodit dětskou dětskou literaturu stál FRANTIŠEK DOUCHA (1810-1884), je prozaik i básník, jeho povídky pro malé děti provázela potřeba usilovné výchovy dětí k řádnému životu, Douchova prozaický tvorba stála výše než tvorba básnická, více respektovala psychologii čtenáře a nelze ji označit za jednoznačně schematickou.
Současníky Douchy pokud jde o původní prozaickou tvorbu pro mládež byli FRANTIŠEK PRAVDA a JOSEF EHRENBERGER.
FRANTIŠEK PRAVDA (1817-1904)
byl dobrým pozorovatelem vesnického života a jeho dílo prokazuje realistické vidění i svým ztotožněním s lidovým myšlením a zájmy venkova,
k Pravdovým nejvyspělejším povídkám patří: Štěpánův Vít se učí na kněze, Bohatá Julie a Eva chudá pasačka
řada povídek F. Pravdy patřila k tzv. lidové četbě, stejně jako povídky Josefa Ehrenberga, mající ovšem spíše charakter historické povídky.
historická povídka – hlavním záměrem byla výchova k vlastenectví a k národní hrdosti
nový směr představovala až silně působící tvorba V. B. Třebízského, který se snaží vzbudit zájem o minulost u mládeže. Renesance historické povídky dosáhla svého vrcholu u A. Jiráska.
Jen ojediněle se objevuje povídka, jejímž obsahem byl humor a satira.
dobrodružná povídka – děj byl nejčastěji smyšlený, tak aby působil věrohodně
šlo přev