Reissner---okruhy

or, že válka není hrdinství, ale nutné zlo.
Pro české osvícenství i pro rodící se českou obrozeneckou společnost měl význam spis z roku 1773 Erinnerung uber einen wichtigen Gegenstand – Připomínka důležitého předmětu. Je to rozsáhlá vychovatelská úvaha adresována šlechtickému dorostu. Lidská duše je podle Kinského čistý, nepopsaný list a člověk se nerodí, ale formuje výchovou. Veskrze pozitivistické nazírání na lidstvo podtrhuje Kinského důraz na mravnost. Na druhé straně jsou v práci obsaženy útoky proti deismu i naturalismu. Kinský snil o „náboženství srdce“. Chtěl, aby poznali postavení většiny populace a připravovali se tak na hlavní úkol svého života – pomoc bližním:
„Lidumilství podkopává, kdo nevštěpuje mládeži, že každý člověk, buď kdo buď, závisí na bližních a potřebuje jejich pomoc…“
Kinský směřuje ve svých výchovných spisech od snazšího a pochopitelnějšího ke složitějšímu, a v mnoha ohledech oživoval principy Jana Amose Komenského. Byl rakouský patriot a český vlastenec.
Není možné naučiti dítě dobře latinsky, dokud dokonale neovládá svou mateřštinu. Překládání klasických spisovatelů jest nesporně jedinou metodou k tomu vhodnou; avšak byl by to ztracený čas, kdybychom museli významy, které žák má překládat, naučit ho chápat teprve v jeho vlastní řeči.
Mezi českými osvícenci působil politik a historik Ignác Cornova (1740 – 1822), autor syntetických pojednání o českých dějinách, aktivní zednář a zakladatel českého muzea. Pocházel z rodiny bohatého italského kupce usazeného v Praze. Vystodoval jezuitské gymnázium a vstoupil do řádu. Byl žákem historika Pubičky, ctil a obdivoval antické klasiky. Po absolvování olomoucké filozofie vyučoval na brněnském jezuitském gymnáziu jazyky novou metodou. Zdůrazňoval vnitřní jazykové principy. Působil jako vychovatel v rodině Lažanských. Literárně významněji začal tvořit po 50. roce života.
Psal především studie z českých a světových dějin, prosadil se jako syntetik a populizátor prodchnutý vědeckými a politickými ideály rakouského osvícenství. Sepsal patetické oslavné dílo rakouských válečných hrdinů od Karla V. po Laudona Die Helden Osterreichs – Hrdinní Rakušané, psal básně. Roku 1784 byl jmenován profesorem všeobecných dějin na pražské univerzitě a o osm let později začal vydávat pod názvem Pauls Stránsky Staat von Bohmen překlad, doplňky a opravy spisu Pavla Stránského O státě českém – Republica Bohemiae. Dílo z roku 1643 volně přeložil, komentáře však mnohonásobně přesahují rozsah Stránského text0tu. Čtivě, moderním jazykem, za použití živého slohu psané dějiny dovedl Cornova až do svého doby.
V roce 1795 odešel z univerzity a působil jako vychovatel v řadě šlechtických rodin. Pro své chovance sepsal roku 1797 Briefe an einen kleinen Liebhaber der vaterlandischen Geschichte – Dopisy malému milovníku dějin otčiny.
Cornova byl oslněn osvícenským úsilím císaře a roku 1801 sepsal Životopis Josefa II. Vrátil se také k úloze jezuitů jako šiřitelů vzdělání. Od roku 1805 žil v klášteře na Strahově, kde vydal ještě dvě historické monografie o Bohuslavu z Lobkovic a Jaroslavu ze Štenberka.
Na Moravě, ve Žďáru nad Sázavou, působil jako cisterciánský opat potomek staré německé rodiny Otto Steinbach z Kranichštejna (1751 – 1791). Roku 1783 napsal Stručné dějiny markrabství moravského, které byly v českém překladu vydány také jako učebnice pro normální školy. V druhé polovině 80. let vytvořil Versuch einer Geschichte der alten und neuen Toleranz – Dějiny náboženské snášenlivosti v Čechách a na Moravě. Práci pojal jako histirii náboženské snášenlivosti os středověku po epochu Josefa II. Moravský význam má Diplomatář historických pamětohodností z archívu kláštera žďárského. K církevním dějinám se Steinbach z Kranichštejna rátil roku 1790 Slovníkem všech zeměpanských nařízení a zákonů rakouských ve věcech církevních.
1





Česká žurnalistika 19. století
Roku 1820 bylo založeno Zemské museum v Čechách – roku 1828 začalo vydávat za redakce Palackého Časopis českého museum.
Byly zakládány čtenářské spolky, rozvoj divadla.
Novinářství bylo poznamenáno především rozvojem českých časopisů, přední místo zaujímaly Hlasatel český, Krok a Časopis českého museum (Musejník).
Přední publicisté redigující časopisy: Jan Hýbl (Český lidumil, Rozmanitosti), Václav Radomil Kramerius (týdeník Čechoslav, spolupracovali J. Kollár, F. L. Čelakovský, V. K. Klicpera a další), Josef Liboslav Ziegler (čtvrtletník Dobroslav, pedagogické časopisy Věrný raditel rodičů, dítek, pěstounů a učitelů a Přítel mládeže.
Koncem 20. let začíná vycházet z podnětu Karla Vinařického Časopis pro katolické duchovenstvo, který přetrval dlouhá léta.
Politické novinářství doby představují Pražské noviny a jejich dlouholetý redaktor Josef Linda.
Ve 30. letech je české novinářství na vzestupu – schopní redaktoři Josef Kajetán Tyl a František Ladislav Čelakovský
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)- působil jako redaktor Pražských novin- vystoupil v novinách s již připraveným výrazným programem – 2 části novin – Pražské noviny s politickým obsahem a příloha Oznamovatel – kultura, inzerce atd.- Příloha Pražských novin: týdeník Rozličnosti – jeho název Čelakovským změněn na Česká včela.- změny ve zpravodajství – odpoutání se od německého tisku- literární příspěvky – péče o jazyk
Po Čelakovském redigoval Pražské noviny dramatik a spisovatel Jan Nepomuk Štěpánek, ale již zdaleka ne tak úspěšně jako jeho předchůdce.
Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)- redigoval časopis Jindy a nyní, později přejmenován na Květy české, poté na Květy- ve 40. letech redigoval časopis Vlastimil- řídil časopis Pražský posel pro rolníky a řemeslníky- v době Tylova působení dostávají Pražské noviny nového redaktora v osobě Karla Havlíčka Borovského
Karel Havlíček Borovský (1821 – 1857)- nezdar při pokusu o založení nového literárního časopisu- roku 1845 uveřejněna ve Včele Havlíčkova kritika Tylova Posledního Čecha, která vedla k polemice mezi Havlíčkem a Tylem- do oblasti literární kritiky přispíval svými Kapitolami o kritice, uveřejňovanými ve Včele.- roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin, kde prosazoval své vlastenecké názory- postaral se o výrazné změny – zlepšení zpravodajství, zpracovává překlady apod.- roku 1848 opouští Pražské noviny a vydává první číslo nového českého deníku Národní noviny- rok redigoval časopis Česká včela, připojil k němu rubriku Med a vosk (události z kultury) a satirickou rubriku Žihadlo- seznamoval zde čtenáře mj. i s velkými díly ruských spisovatelů (např. N. V. Gogola)Nejdůležitější listy, které vycházely v Čechách v letech 1830 – 1848:
Blahověst
–
hlas katolické jednoty, založen roku 1846, vydavatel P. V. Štulc
Časopis českého museum
–
založen v r. 1827 za redakce F. Palackého
Časopis pro katolické duchovenstvo
–
založen v r. 1828, vydavatel, nakladatel a redaktor J. V. Jirsík; zanikl v r. 1852, obnoven v r. 1860
Česká včela
–
příloha Pražských novin založená F. L. Čelakovským
Květy české, později Květy
–
od r. 1834, v r. 1848 pod titulem Květy a plody, od října 1848 pod názvem Ranní list
Paleček
–
humoristický časopis, vycházel v letech 1841 - 1847
Pražské noviny
–
vycházely od roku 1826; do roku 1833 redigovány Josefem Lindou; v letech 1834 – 1835 F. L. Čelakovským, poté J. N. Štěpánkem, v letech 1846 – 1848 Karlem Havlíčkem Borovským
Pražský posel
–
neperiodický časopis vycházející od r. 1846, od dubna 1848 jako politický týdeník; redaktorem J. K. Tyl, od dubna 1849 J. Pospíšil a J. V. Houška
Rozličnosti
–
příloha Pražských novin v době redigování J. Lindy
Světozor
–
zábavně poučný časopis, vych. v letech 1834 – 1835, redigoval jej P. J. Šafařík
Vesna
–
literární almanach vycházející v letech 1837 – 1839, přispíval do něj i J. K. Tyl
Vlastimil
–
zábavný a poučný časopis s články z nejrůznějších vědeckých oborů; vycházel v letech 1840 – 1842 za redakce J. K. Tyla, později K. B. Štorcha
Česká žurnalistika po roce 1848
V oblasti novinářství byl velmi špatný stav, existovalo pouze několik beletristických a odborných časopisů a pouze jeden list, který se mohl omezeně zabývat politickým děním – Pražské noviny.
15. března 1848 – císařský patent, rušící cenzuru a zavádí úplnou svobodu tisku.
Vznikalo mnoho nových časopisů a novin (Pražský večerní list, Noviny Lípy slovanské, dvojjazyčné noviny Pozor (Habt Acht), deník Svornost (Concordia), Rychlík z Čech (Eilbote aus Böhmen), Vlastimil (Patriot) a list Bohemia).
Dochází k přeměnám dosud existujících časopisů a novin (Pražského posla, Květů apod.).
Některé nové žurnalistické útvary se setkaly s neúspěchem a brzy zanikly.
Došlo také k zániku již existujících listů kvůli nedostatku odběratelů (např. Vlastimil).
Nejdůležitější německé noviny, sledované i českými čtenáři: liberální Constitutionelles Blatt für Böhmen, opoziční Deutsche Zeitung aus Böhmen, radikální Constitutionelle allgemeine Zeitung von Böhmen a Die Wage für Recht, Wahrheit und Freiheit a další.
Pokrokově zaměřené noviny: Krameriovo Svatováclavské poselství, Krameriův Českoslovanský vlastenecký deník, Štulcovy selské noviny Občan a noviny radikálních demokratů Občanské noviny, Pražský večerní list, Noviny lípy slovanské.
Do politické literatury řadíme i humoristické časopisy jako neperiodický Hacafírek, ilustrované Šarivari nebo Brejle.
Karel Sabina (1813 – 1877) - významný radikálně demokratický novinář- věnoval se literatuře, má podíl na vydávání německého časopisu Ost und West- přispívá do četných časopisů a almanachů (např. Der deutsche Planet)- roku 1838 odcestoval do Vídně, zde se stal redaktorem politického listu Adler- vrátil se do Prahy, živořil jako literát, ovlivněn francouzskými utopickými socialisty, stává se členem Repealu, v roce 1848 hlavním představitelem radikální demokracie- po odchodu K. Havlíčka se stal redaktorem Pražských novin, které změnily své jméno na Konstituční pražské noviny- byl redaktorem České včely- byl zatčen po svatodušních bouřích, po propuštění spolupracoval s Pražským večerním listem, od r. 1849 byl redaktorem Novin lípy slovanské- pokusil se založit vlastní list Tábor, ale vyšlo pouze jedno číslo- zemřel v bídě roku 1877
Nejdůležitější listy, které vycházely v Čechách v letech 1848 - 1849:
Blahověst
–
hlas katolické jednoty, založen roku 1846, vydavatel P. V. Štulc
Brejle
–
vycházely od r. 1849, později zastaveny pro útoky na vládu
Časopis českého museum
–
založen v r. 1827 za redakce F. Palackého
Časopis pro katolické duchovenstvo
–
založen v r. 1828, vydavatel, nakladatel a redaktor J. V. Jirsík; zanikl v r. 1852, obnoven v r. 1860
Českobratrský hlasatel
–
vycházel od poč. roku 1849
Českoslovanský vlastenecký deník
–
vydával a redigoval jej V. R. Kramerius od července 1848 do května 1849
Květy
–
národní zábavník; do r. 1845 je s přestávkami redigoval J. K. Tyl
Květy a plody
–
politický týdenník, vycházel od července 1848 jako pokračování Květů
Lípa slovanská
–
politický časopis, vydávaný spolkem Lípa slovanská, později se stává deníkem Noviny lípy slovanské
Národní noviny
–
politický deník orgán Národního výboru od 5. dubna 1848 do 18. ledna 1850; od května do srpna 1849 s večerníkem, redaktorem a později i vydavatelem je K. Havlíček
Noviny lípy slovanské
–
politický deník, pokračování Lípy slovanské, zanikl v dubnu 1849
Občan
–
selské politické noviny, zanikly v prvním čtvrtletí 1849
Občanské noviny
–
radikální demokratický list v letech 1848 - 1849
Obecní list
–
deník pražských obecních úřadů, zanikl po 4 měs. pro nezájem čtenářů
Pokrok
–
vládní list, měl paralyzovat vliv Havlíčkových Národních novin
Posel z Budče
–
pokrokový pedagogický časopis vydávaný v letech 1841 – 1851; v roce 1852 vystřídán časopisem škola
Pražské noviny
–
1846 – 1848 redaktorem Karel Havlíček Borovský, od července 1848 vycházejí pod názvem Konstituční pražské noviny
Pražský posel
–
neperiodický časopis vycházející od r. 1846, od dubna 1848 jako politický týdeník; redaktorem J. K. Tyl, od dubna 1849 J. Pospíšil a J. V. Houška
Pražský večerní list
–
orgán radikálních demokratů, vychází od r. 1848 do r. 1851
Ranní list
–
pokračování časopisu Květy a plody, vycházel od října 1848, zanikl v červnu 1849
Sedlské noviny
–
redigoval je J. K. Tyl od dubna do července 1849
Svatováclavské poselství
–
vycházelo od června 1848 dvakrát týdně, zaniklo koncem roku 1848
Šotek
–
satirická příloha Národních novin, vycházela od srpna 1848 do dubna 1849
Učitelský posel
–
současně s německým Lehrbote, zanikl po vydání několika čísel v roce 1849
Včela
–
též Česká včela, příloha Pražských novin
Vesnické noviny z Čech
–
vycházejí od března 1849, konzervativní list, od června 1849 přeměněn na dva německé listy
Vlastimil
–
od března 1848 jako deník, od dubna 1849 vycházel třikrát týdně, loajální list, orgán „sedmašedesátníků“, zanikl v červenci 1850
Vlastimil
–
současně s německým Der Patriot, vydáván od června 1848 jako orgán tzv. „frankfurtistů“ za redakce Petra Fišera; zanikl s německým listem v červenci 1848 pro nedostatek odběratelů
Listy vycházející současně česky i německy:
Obecní list (Prager Communalblatt), Pozor ! (Habt Acht !), Rychlík z Čech (Eilbote aus Böhmen), Svornost (Concordia), Učitelský posel (Lehrbote) a další.
Listy vycházející na venkově:
Ozvěna – vycházela v r. 1848 u Landfrasse v Jindřichově Hradci.Polabský Slovan – vycházel od září 1848 v Hradci Králové dvakrát týdně, poté třikrát týdně. Zanikl v červnu 1849.
Posel od Mže – týdeník vycházející v Plzni od června 1848. Zanikl v březnu 1849.
Prácheňský týdeník – vycházel v roce 1848 u Vetterleho v Písku.
Závěr:
Tisková svoboda z roku 1848 netrvala dlouho. Brzy po císařském manifestu, kterým se rozpouštěl říšský sněm a vyhlásila oktrojovaná ústava, byl vydán nový tiskový patent (1849), který ochromil slibný vývoj české žurnalistiky. Zanikla většina novin a časopisů.


Otázka č. 28 – Česká dětská literatura ˝ 19. století
Termínem literatura pro děti a mládež označujeme písemnictví, v jehož autorském záměru figuroval již od počátku dětský recipient.
V širším významu termín literatura pro děti a mládež zahrnuje i neintencionální, nezáměrnou složku dětské literatury, tj. četbu dětí a mládeže, kterou představují literární díla přecházející v původní či adaptované podobě z četby dospělých do četby dětí.
POČÁTKY LITERATURY PRO MLÁDEŽ
Vývoj literatury pro mládež nelze vykládat odděleně od dějin českého národního písemnictví, přesto však její specifické rysy způsobily, že počátky dětské literatury se v celé Evropě spatřují až v druhé polovině 17. století, do té doby se nerozlišovala tvorba určená dětem a dospělým.
Příčinou tohoto stavu byla především neschopnost vcítit se do dětského světa, která vyplývala z celkového postavení dítěte ve společnosti – středověké myšlení dítěti stále přisuzovalo roli neplnohodnotné bytosti ve vztahu k dospělému.
Období dětství se zkracovalo urychleným přechodem do světa dospělých,
který se uskutečňoval jednak prakticky, začleňováním dětí do práce, předčasnými sňatky,
a jednak symbolicky – např. dětské ošacení kopírovalo šaty dospělých.
Na neexistenci středověké intencionální literatury pro mládež se významnou měrou podílela
i negramotnost. Kontakt s literárním dílem tedy dítě získávalo především kolektivním předčítáním či vyprávěním, které však bylo adresováno i dospělým.
Řadu estetických zážitků dětem zprostředkovávala návštěva kostela, kde mluvený text umocňoval i poslech hudby.
Zřetelná hranice mezi uměleckou produkcí určenou dětem a dospělým nebyla vymezena. Tento stav trval i po vynalezení knihtisku, kdy tvorba pro děti měla příležitostný ráz a soustředila se zejména na sestavování modlitebních knížek, příruček a učebnic, zvláště slabikářů a čítanek, v nichž se objevovaly zárodky prozaické a veršované tvorby pro děti.
Rámec běžných výchovných spisů překračuje svým dílem až J. A. KOMENSKÝ(1592-1670), jehož Orbis pictus (1658) představuje naši první obrázkovou knížku pro mládež a oslovuje dětské čtenáře formou, která odpovídá možnostem jejich vnímání.
Počáteční období literatury pro mládež je poznamenáno autorským působením učitelů a kněží. V souvislosti s reorganuzací školství prostřednictvím tereziánské reformy –
(1774 zaveden Všeobecný školní řád) dochází k rozšiřování tzv. školské literatury.
Do skladby této literatury, která zahrnovala encyklopedické knihy a naučné sborníky obsahující i drobné zábavné příběhy, se promítl osvícenský duch. Největší zastoupení měly adaptace z němčiny, k jejichž nejúspěšnějším upravovatelům patřil František Jan Tomsa (1751-1814), který se podílel i na sestavování učebnic. Jeho Slabikář pro městské školy v c.k. zemích (1821)
Se dočkal řady reedic.
Linii konvenční didaktizující beletrie završil svým dílem František Doucha (1810-1884),
který se v dětské literatuře angažoval jako básník, prozaik i editor. Vydal přes 80 původních děl
a překladů a s přihlédnutím k věkovému rozvrstvení čtenářů zasáhl do všech žánrových oblastí literatury pro mládež; pěstoval zejména tzv. obrázkovou knížku.
Vedle účelové školské literatury se k mládeži obracela zčásti i lidovýchovná produkce,
která byla výsledkem buditelského úsilí zaměřeného na široké lidové vrstvy.
Největší význam měla nakladatelská a spisovatelská činnost Václava Matěje KRAMERIA
(1753-1808), který v České expedici (založena r. 1790) vydal řadu vlastních i adaptovaných děl zábavně výchovného charakteru – např. Zrcadlo šlechetnosti pro mládež českou (1805),
Veselí a smutní příběhové nezkušených dítek (1806) aj.
Nesporným obohacením četby mládeže byla i jeho edice starší české literatury – Mandevillův cestopis, Příhody Václava Vratislava z Mitrovic – a zpřístupnění děl světové literatury (adaptace Ezopových bajek, Campeho adaptace Mladší Robinson, arabské pohádky aj.).
V realizaci Krameriova lidovýchovného programu pokračoval jeho syn Václav Rodomil Kramerius (1792-1861), proslulý svým autorstvím a úpravou knížek lidového čtení,
a spolupracovníci Jan Rulík (1744-1812) a Jan Hýbl (1786-1834), který do české obrozenecké literatury pro mládež přispěl mravoučnými povídkami podle dobových německých autorů Christopha Schmida a Gustava Nieritze.
K prvním prozaickým pokusům adresovaným přímo mládeži patřily mravoučné povídky
Marie Antonie (vl. Jm. Josefa Pedálová, 1780-1831) a sentimentální prozaická tvorba
Magdaleny Dobromily Rettigové (1785-1846).
Protiváhu didaktizující literatuře představoval slovesný folklór (říkadla, rozpočitadla, písně, texty k dětským hrám i rozsáhlejší prozaické útvary – pohádky, pověsti – a lidové hry),
který byl recipován i vytvářen rovněž dětmi a mládeží.
Badatelský zájem o folklór se v celé Evropě probouzí až v období romantismu a je provázen
i rozsáhlou sběratelskou, adaptátorskou a vydavatelskou činností.
Lidová slovesnost přinášela významné impulsy i pro rozvoj umělé tvorby. Vedle autorů jako František Ladislav Čelakovský, Jan Kollár, Václav Hanka, kteří se později začlenili do četby mládeže, inspirovala lidová slovesnost Karla Aloise Vinařického (1803-1869),
s jehož jménem jsou spjaty počátky hodnotné básnické tvorby pro děti.
Ve sbírkách veršů Kytka, dárek malým čtenářům (1842), Druhá kytka básní, bajek, písní
a hádanek – dárek malým čtenářům (1845) a Kytka básniček (1852) s úspěchem navazoval formálně i tematicky na lidovou slovesnost, o čemž svědčí skutečnost, že některé z jeho veršů později zlidověly (Tluče bubeníček, Ivánku náš).
Karel Alois Vinařický
Kněz – buditel, básník, překladatel a kritik se zájmem o četbu lidu a ml