Rámcové okruhy ke zkoušce vypracované

i o učivu vím jaké mají představy,
vyvozovací rozhovor – učitel vede žáka k přemýšlení, a vyvozování mových vědomostí, podpruje schopnost logického úsudku, východiskem jsou dříve osvojené vědomosti
objevný rozhovor – opírá se o myšlenkovou činnosti a badatelskou aktivitu žáka, žák je veden k pozorování, manipulaci s předměty, nové poznatky se tedy opírají nejen o logiku ale o názorné a živé zkušenosti
opakovací rozhovor – fixační, slouží k opakování a upevnění učiva, k prohoubení a systematizaci, učitel vysloví otázku před celou třídou, nechá čas na promyšlení a poté vyvolává
diagnostický rozhovor – examinační, upatňuje se při kontrole dosažených znalostí, při ústním zkoušení, otázky volíme tak, aby postihovaly základní učivo
dialog – vystupuje do popředí spolupráce partnerů, a otázky si kladou vzájemně oba partneři, předpokládá vyspěejší žáky
diskuse – všichni členové skupiny navzájem kadou otázky a odpovídají na ně, rozvíjí schopnostu vystupování, vyjadřování vlastních názorů, příjmání kritiky, diskusi je potřeba pečlivě naplánovat, stanovit vhodné téma, které musí být žákům včas oznámeno
beseda – netypická a zřídka používaná metoda, osoba (odborní, spisovatel, herec..) beseduje (neformálně hovoží) s žáky, zodpovídá jejich dotazy atd.
dále metody práce s textem:
práce žáků s jednak hotovým písemným textem, před.s různými typy učebnic (klasické, čítanky, sbírky úoh..), s programovaným textem, s dporučenou lit., s časopisy aj.materiály, které mohou být výchovně- vzdělávací, a jednak samostatná tvorba vlastního žákovského textu – tvořivé psaní
čtení s výkladem – žáci postupně předčítají jednostlivé části textu a pod vedením učitele je rozebírají, učí se rozumět psanému textu , postihovat jeho podstatu, dělat si výpisky
samostatná práce s textem, tvorba textu – typická pro domácí přípravu, spojeno s pořizováním výpisků, vypracováním otázek, a úkolů
obě uvedené metody (čtení + práce s tex.) jsou na počátku školní docházkx hlavním prostředkem k nícviku techniky učení, postupně by měly sehrát důežitou roli v rozvoji schopnosti Učit se,jak se učit
14. Metody názorné a pracovní: rozdělení, charakteristika jednotlivých metod
Názorné vyučovací metody – opírají se o přímý názor a skutečnost, že lidské poznání začíná zpravidla vnímáním, řadíme se ukázku, pozorovaní a pokus
ukázka (předvádění, demonstrace) – názorné předvedení předmětů, jevů a procesů, provázen výkladem, otázkami učitele a dotazy žáků, je doplněna mluveným nebo psaným slovem, vjemy je třeba analyzovat, označit, pokud možno, předvádíme skutečné předměty, mnohdy je však možná jen tzv.zprostředkovaná ukázka (model, schéma, obraz), ukázky: zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové a jejich kombinace, každá ukázka by měla trvat přiměřenou dobu, přiměřeně věku žáků, všichni by měli dobře vidět, slyšet atd.
instruktáž – je specif.druhem ukázky, spočívá v předvedení určitého úkonu, doplněném popisem a vysvětlením činnosti, předvedeme v běžném tempu, poté zpomaleně, po částech, obtížné momenty, dle potřeby opakujeme, klademe žákům otázky, vybízíme je k vlastním, předchází praktickým metodám
pozorování – žáci podle pokynů učitele poznávají (pozorují) věci nebo jevy v přirozeném prostředí, nejč.tzv.pozorování fenologická ,tj.sledování, zaznamenávání a hodnocení průbehu životních jevů u rostlin a živočichů, během roku, systematická, dlouhodobá činnosti, náročná na přesnost a vytrvalost
pokus – umělé vyvolání jevu, nebo procesu tak, abychom jev nebo proces mohli dobře pozorovat, analyzovat, zjistit okolnosti vzniku a stanovit podmínky průbehu, úkolem je ukázat nová fakta, objasnit příčinné vztahy, ověřit hypotézu, navodit a cvičit dovednost zacházet s pomůckami, měl by být jednoduchý a přesvědčivý, bezpečný, demonstrační - provádí učitelé, frontální – žáci, je potřeba účelně použít názorné pomůcky a jasně a srozumitelně se slovně vyjadřovat
Metody pracovní – převažuje přímý styk se skutečnými předměty a možnost manipulace s nimi, řadíme sem frontální pokusy, laboratorní práce, práce žák s miltiplikáty pomůcek, prakt.práce ve školních dílnách, a prakt.práce pěstitelské a chovatelské. Jsou spojením názoru, slova a prakt.činnosti.
frontální pokusy – konají je žáci v menších skupinách, buď paralelně s učit.demonst.pokusem, nebo samostatně, všechny skupiny konají tentýž pokus, metodicky i organizačně náročnější, potřeba dostatek pomůcek (žákovské soupravy, k rovině vizuální a auditivní přibývá motorická
laboratorní práce – významné v přírod.a technic.předmětech, je charakt.aktivní a samost.prací žáků, kteří laborují, experimentují, pozorují, popisují , měří, a dospívají k určitým výsledkům a závěrům, sloužícím k ověření už známých poznatků, nebo vyvození poznatků nových, probíhají v odb.učebnách nebo laboratořích, rozvíjí technické myšlení, učí org.práce, zacházení s různými látkami atd.
práce žáků s multiplikáty pomůcek – spočívá v tom, že každý žák (dvojice) má k dispozici učební pomůcku, s kterou může manipulovat, experimentovat, provádět vlastní měření a zjišťpvat její vlastnosti (modely těles, obrazců..), jde tedy o aplikaci získaných poznatků na názorném konkrétním materiálu
praktické práce ve školních dílnách, prakt.práce pěst.a chov.- žáci se seznamují se zákl.vlastnostmi různých materiálů (dřeva, kovu, uměl.hmot..), učí se zacházet se zákl.nástroji, zvládat prac.postupy a číst jednoduché tech.výkresy, pěst.a chov.umožňují žákům bližší poznání živ.a rostlin, technik pěstování a ochrany
pracovní metody jsou spjaty s vytvářením nových dovedností
žák si osvojuje dovednost a uvědomuje význam, je potřeba výstižný popis činnosti, následují první pokusy a provedení (této fázi věnujeme pozornost, aby nedošlo k osvojení chybných postupů), následuje fáze samost.a úspěšného provedení, navazuje automatizované provádění dovednosti a následně tvořivé uplatňování dovednosti
15. Základní jednotka výuky (vyučovací hodina, struktura, fáze, typy)
Str.115
16. Práce žáků ve skupinách, skupiny homogenní a heterogenní,
specifika jejich práce. Diferenciace, individualizace, kooperace
??
17. Učebnice: funkce, druhy, práce s učebnicí
??
18. Učební pomůcky: celkový přehled, funkce, zásady používání
Učební pomůcky – skutečné předměty, objekty, a předměty skutečnost napodobující, pomůcky demonstrační - s těmi pracuje učitel, a multiplikáty, s nimi pracují žáci
M.Cipro – charakterizoval pomůcky: přibližují, co je daleké, zvětšují, co je nepatrné, zmenšují, co je příliš velké, zpomalují, co je rychlé, zrychlují, co je pomalé, odhalují, co je skryté, konkretizují, co je abstraktní, zpřítomňují, co ke minulé, fuxují, co je prchavé, zpřehledňují, co je složité
- dobrá uč.pomůcka má odrážet skutečnost, být zajímavá, poutavá a bezpečná, přiměřená věku žáků, estetický vzhled
před použitím kontrolujeme její stav, činnost, funkční využití, přemíra může být brzdou rozvoje, použití pomůcek je prostředkem nikolic cílem vyučovací hodiny
Klasifikace:
skutečné předměty, přírodniny, preparáty, výrobky
modely
přístroje
zobrazení (obrazy a nákresy na tabuli, nástěnné obrazy, fotografie)
symbolická zobrazení (grafy, diagramy..)
nosiče dynamických obrazů (video, filmy..)
zvukové pomůcky (cd, gram.desky, mag.pásky)
dotykové pomůcky (texty slepeckého písmo..)
nosiče pc programů (diskety a cd)
liter.pomůcky (učebnice, sbírky úloh, čítanky, slovníky..)