Rámcové okruhy ke zkoušce vypracované

představují Národní program vzdělávání a rámcové vzdělávací programy –Nár. pr. vymezuje poč.vzděl. jako celek, RVP závazné rámce pro jednot.etapy (předškol., zákl., střed.)
školní úroveň předtsvují Školní vzdělávací programy (ŠVP), podle nich se uskutečňuje vzdělávání na jed.školách
klíčové kompetence viz.str23
Vzdělávací oblasti –
Dopl.vzděl.obory –
Průřezová témata stanovené -
8. Didaktické principy (zásady). Principy klasické; principy moderní didaktiky viz.strana 69
Did.principy –
Principy klasické –
Principy moderní didaktiky –
9. Pedagogická komunikace. Verbální a neverbální komunikace
Pedagog.komunikace – zprostředkovává emociální stavy, mezilidské vztahy a postoje, je zaměřená na dosažení ped.cílů, má vymezený obsah, probíhá s ohledem na soc.role účastníků a respektuje komunikační pravidla, ovlivňuje efektivitu ped.práce, kultivované vyjadřování a citlivé a taktní jednání a vystupování ped.pracovníků pozitvně ovlivňuje následnou reakci žáků,
tři typy ped.komunikace:
komunikace, kterou si může pedagog předem dobře promyslet a připravit (měl by respektovat tyto hlediska: adresát, cíl – čeho chceme dosáhnout, obsah- přesné vymezení co budeme sdělovat, forma – jakým způsobem, zda přednáška, instruktáž, vysvětlování…, podmínky – vymezený čas, aku.podmínky, rozmístění žáků atd.),
komunikace, která se dá připravit jen orientačně – na zákl.zkušeností ped.pracovníka s podobnými situacemi, východiskem je tzv.rámcová příprava – u zkušených ped.běžná
komunikace, nepřipravená, odehrávající se v jedinečných a neopakovatelných situacích – nejnáročnější, způsob řešení je demonstrací skutečných názorů a postojů a má velmi výrazný výchovný dopad
ped.kom. by měl vždy charakterizovat klid, takt, citlivý přístup, pohoda, důvěra, tolerance, objektivita, trpělivost
ped.kom.by neměla být jednostranná, ale většinou hovoří hlavně ped.pracovník a jedná se o komunikaci jednosměrnou , opačný případ – obousměrná komunikace je v ped.praxi spíše výjimkou
nesmí být stereotypní, měla by se využívat zpětná vazba, v hist.vývoji se vytvořila pravidla, která r.1988 zformuloval P.Gavora
Verb.a neverb.komunikace – komunikovat se dá verbálně, neverbálně, činností
verbální k. - v každém verb.projevu lze rozlišit stránku obsahovou a stránku formální (co mluvčí říká a jak to říká), obsahová – vysvětlení pojmů, dějů a souvislostí, obsah musí být srozumitelný všem žákům, verbální projev musí být promyšlený a logicky uspořádaný, je nutné volit adekvátní slovník, nové pojmy vysvětlit, obsahová přiměřenost = obsah má být přiměřený posluchačům, době trvání a závažnosti sdělení, způsob jakým je sdělení řečeno označujeme jako formální stránku řeči, pro hodnocení formální stránky je důležité: hlasitost, dynamika (zesilování a zeslabování hlasitosti), rychlost, intace, správné frázování, emocionalita
neverbální k. – je zpravidla součástí k.verbální, jde o sdělování: pohledy, výrazy obličeje, pohyby, fyzickými postoji, gesty, dotykem, přiblížením a oddálením, úpravou zevnějšku a prostředí, v ped.praxi dochází i k situacím, které jsou řešeny beze slov, v takovém příp.hovoříme o „komunikaci činem“, je mnohdy působivější, dobrý pedagog: vytváří pro komunikaci vhodné podmínky, umí naslouchat jiným, je schopen zvládat hlasem zrakem a sluchem prostor, odpovídajícím způsobem umí reagovat na každý ped.významný podnět
10. Otázka, její funkce, vlastnosti, typy otázek, technika kladení otázek
Otázka a její fce– patří k zákl.stavebním prvkem ped.komunikace, představuje impuls k činnosti, k přemýšlení, aktivizaci volních, poznávacích, citových procesů, navozuje činnost žáka, řídí a usměrňuje činnosti žáka žádoucím směrem
Vlastnosti – otázka by měla být jasná a srozumitelná, pokud možno stručná, výstižná a přesně formulovaná
Typy otázek – D.Tollingerová –
úlohy vyžadující pamětní reprodukci poznatků
- ll- jednoduché myšlenkové operace s poznatky
- ll – složité myšlenkové operace s poznatky
- ll – tvořivé myšlení
- ll – sdělení poznatků
Technika kladení otázek – otázka by měla pokud možno zahrnovat jeden problém, otázky by na sebe měly logicky navazovat, měly by být kladeny v promyšleném pořadí, nejprve položíme otázku a pak vyvoláme žáka, klademe je přiměřeným tempem, poskytneme přiměřený čas na odpověď, vyvoláme střídavě všechny žáky
11. Typy výuky
Viz.str. 115
12. Metody výuky: charakteristika, rozdělení, celkový přehled
Metody výuky – způsob, jakým učitel organizuje proces osvojování nových vědomostí, dovedností žáků, je třeba, aby učitel ovládal co nejvíce vyuč.metod a uměl je operativně používat
Rozdělení – podle zdroje poznání: metody slovní, názorné, metody praktických prací, podle fáze vyuč.hodiny: expoziční (nové učivo), fixační (opakování), diagnostické (zjišťování výsl.), hodnotící
Celkový přehled – čím více se vzdělávání mění v celoživotní otevřený systém, tím více je potřeba klást důraz na metody aktivní a samostatné práce žáků
13. Metody slovní: rozdělení, charakteristika jednotlivých metod
Metody slovní – patří k nejčastějším
Rozdělení – řadíme sem metody monologické (učitelův slovní projev), dialogické (metody otázek a odpovědí) a metody práce s textem
Charakteristika jednot.metod – monologické metody:
metoda výkladu – výklad je metoda založená na působení učitelova živého slova, slovním projevu, zaměřený větš.na vysvětlení nového učivak formám výkladu patří také vyprávění a popis, tato metoda vede žáky k pozornému vnímání, představování, promýšlení a zapamatování učiva, výklad by měl probíhat dle promyšlené osnovy, mít přiměřenou délku, být dostatečně názorný, učitel by měl hovořit hlasitě a zřetelně, výklad může mít formu vysvětování, vyprávění, popisu, nebo přednášky, či kombinací, vysvětlování – učitel se soustřeďuje na výklad nových jevů, sovislostí a vztahů, vysvětlování (narozd.od vyprávěníú bývá přerušováno a učitel klade otázky, musí být srozumitelné a dobře zapamatovatelné, vyprávění – seznamuje žáky s průběhem určitého konkr.děje, události, či příběhu, mělo by být dynamické, barvité, bohaté na představy, účinnost lze zvýšit ukázkou, ilustrací.., mělo by u žáků vyvolat bohaté představy, popis– učitel systematicky rozebírá zákl., podstatné rysy předmětu, jevu nebo procesu, základem je výběr hl.znaků popisovaného obejktu a seřazení do určitého pořadí, které tvoří osnovu výkladu, umožňuje pochopení vztahů a souvislostí, vhodné použít model, náčrt, obraz.., přednáška– souvislý utříděný výkad vědeckých pojmů s zákonitostí, náročný na abstraktní myšlení posluchačů, hlavně na VŠ, či vyšších roč. SŠ., v krátké době prezentováno množství učiva, chybí těsnější kontakt mezi přednášejícím a posluchači, měla by končit závěrem který shrne klíčové body,posluchači jsou vedeni k dlouhodobému udržení pozornosti
všechny formy výkladu se obvykle vzájemně prolínají a doplňují a ve škoní praxi je často neze přesně oddlěit od jiných vyuč.metod.Učitelův výklad je bodově zachycen v osnově na tabuli i v žák.sešitech, který je oporou pro opakování
dále dialogické metody:
zákl.stavebním prvkem je otázka, která je impulsem k přemýšlení, podnět k aktivizaci procesů (pozn., cit., volních)
rozhovor- střídání učitel.otázek a žákových odpovědí, základem je otázka, hlavní předností je neustálá zpětná vazba
motivační rozhovor – (úvodní) – zařazuje s před prezentací nového učiva v úvodu hodiny, učitel zjišťuje, co žác