Pojmy1

Ad1
výchovné působení výuky
humanizující tendence humanizace vzdělávání – aktivní a tvůrčí proces kultivace celoživotní vzdělávací cesty člověka, směřující k hledání lidské identity. Je komplexní povahy, obsahuje nejen reálný biografický čas a prostor, ale také vztahy k universu, přírodě, společnosti i sobě samému. Podíl učících se subjektů na vlastním učení se realizuje v dimenzích demokratizace vzdělávání, celoživotního vzdělávání, spoluúčasti na projektování své vlastní vzdělávací dráhy a kurikulu
kurikulární reforma = zásadní změna koncepce kurikula a kutikulární politiky; hlavním znakem současných reforem v demokratických zemích je úsilí o vytváření takových kurikul školního vzdělávání, která by zajišťovala přípravu na život v 2.stol. a utváření hodnot, postojů a kompetencí vzdělávaných subjektů
rámcový vzdělávací program = vymezují cílové zaměření vzdělávání na daném stupni / pro daný obor vzdělávání a očekávané výstupy; charakterizují je priority, cíle, klíčové kompetence a obsah v širších oblastech
školní vzdělávací program = kurikulární dokumenty školní úrovně; školní vzdělávací program pro základní vzdělávání zpracovává podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání každý vzdělavatel poskytující základní vzdělávání
kompetence žáka = termín uplatňovaný nyní v kutikulárních dokumentech v ČR a v zahraničí, snažící se postihnout, že cílem školního vzdělávání mladé generace není jen osvojení poznatků a dovedností, ale i vytváření způsobilostí přesahujících do mimoškolního prostředí; Ve Standardu základního vzdělávání „způsobilost žáků demonstrovat kvalitu získaného vzdělání v poznávacích i praktických situacích“; ve Vzdělávacím programu Základní škola „způsobilosti, které si žák trvale osvojí a je připraven je uplatňovat v dalším vzdělávání i v životě mimo školu“
role učitele učitel – jeden ze základních činitelů výchovně-vzdělávacího procesu, profesionálně kvalifikovaný. Je spoluodpovědný za přípravu, řízení a výsledky tohoto procesu. Tradičně byl učitel považován za hlavní subjekt vzdělávání, zajišťující ve vyučování předávání poznatků žákům. Současné pojetí zdůrazňuje jeho subjektově-objektivní role v interakci s žáky a prostředím. Učitel má spoluvytvářet edukační prostředí, organizovat a koordinovat činnost žáků, monitorovat proces učení. Specifické funkce učitele vyplývají z rozdílného charakteru činností na určitých stupních a typech škol a z diferenciace rolí ve výchovně-vzdělávacím procesu.
soubor činností, jejichž smyslem je působit na chování, přesvědčení a cítění žáků a předávat jim znalosti, dovednosti a návyky vytvořené kulturou předchozích generací
kompetence učitele = soubor profesních dovedností a dispozic, kterými má být vybaven učitel, aby mohl efektivně vykonávat své povolání; osobnostní kompetence zahrnují zodpovědnost, tvořivost, schopnost řešit problémy, týmově spolupracovat, být sociálně vnímavý a reflexivní; profesní kompetence se vztahují k obsahové složce výkonu profese, ale dnes jsou zdůrazňovány zvláště komunikativní, řídící, diagnostické aj.
dimenze učitelova vychovatelství
Ad2
axiologie –nauka o hodnotách, všeobecná teorie hodnot a hodnocení
hodnota – ocenění nebo míra důležitosti, kterou jedinec přisuzuje určitým věcem, jevům, symbolům, jiným lidem
potřeba - stav organismu člověka, který signalizuje porušení vnitřní rovnováhy nebo nějaký nedostatek ve vnějších vztazích osobnosti,tento stav doprovázený citovým napětím motivuje člověka k určité cílevědomé činnosti,která má tento stav vést k uspokojení
druhy hodnot - sociálně morální (přátelství, láska), poznávací a tvůrčí (vzdělání, zájmy a sport), materiální hodnoty (majetek, vybavení, jídlo atd.)hodnotová orientace - relativně stálý, sociálně podmíněný, volitelný vztah člověka k souhrnu materiálního a duchovního společenského bohatství a ideálů, na které pohlíží jako na předměty, cíle nebo prostředky uspokojování životních potřeb.
konverze hodnotových orientací– změna, potlačení hodnotových orientací
Ad3
(výchovná) situace – konkrétně vymezená shoda vnějších okolností, jež je jedinec součástí.
Druhy situací:
Z hlediska vyváženosti : standardní a problémové
Z hlediska ovlivňování: neřízené a řízené
Z hlediska životní orientace – rolí - standardně významné, osobně významné
Situační pojetí výchovy – akceptující prožitek – východiskem je analýza výchovně situace a prožitků, zkušeností, které z ní vyplývají.
Fáze situačního pojetí výchovy:
Situační fáze – úkoly, role – aktuální stavy a postoje
Generalizační fáze – zvyky, fáze – stabilizační stavy a postoje
Osobnostní fáze – jáství, osobnost – vlastnosti, charakter jako souhrn vlastností
Stupně projevů osobnosti ve výchovné situace: zvyky, rysy, jáství, osobnost
Zvyky – stereotypizované reakce na opakující se podněty
Rysy – vyjádření integrace specifických zvyků
Jáství – systémy rysů, které spolu souvisí
Osobnost celek duševního života člověka, má svůj původ ve slově persona. existuje několik definic osobnosti,– osobnost je poměrně stálá jednota charakteru, temperamentu, intelektu a těla, což umožňuje její jedinečnou adaptaci na prostředí.
- nejvlastnějším znakem osobnosti je její jedinečnost, výlučnost, odlišnost od všech jiných osobností.
Ad4
Socializace osobnosti: celoživotní proces , v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti
interakce = sociální styk: základní proces umožňující existenci lidské společnosti. Vzájemné působení jedinců, skupin, velkých společenství na sebe navzájem (formy: pasivní přizpůsobování se, záměrné ovlivňování a manipulování jinými)
sociální učení: uskutečňuje se v sociálních podmínkách, s. situacích, v interakci s jinými lidmi. Cíl je osvojování si určitých rolí, postojů, rozhodovacích strategiích, způsobu chování a jednání. (např. nápodoba vzoru, observační učení, spolupráce..)
Interakční učení: vzájemné působení. Situace kdy meziosobní vztahy vystupují jako hlavní formativní prostředek, zpevňovatel učení (interakční hry, výcvik, situace normálního života, situační učení- čl. v něm vstupuje do vztahů a součinnosti s jinými lidmi)
sociální kompetence: obratnost a efektivita v jednání s lidmi v sociálním styku, založenou na respektu k lidské důstojnosti a na vyspělé kultuře vlastní osobnosti PŘIPRAVENOST A ZPŮSOBILOST ke konkrétním činnostem a vztahům, DOVEDNOST KOMUNIKOVAT,IDENTIFIKOVAT problém v sociální situaci, ZVOLIT ŘEŠENÍ,VYHODNOTIT účinky svého jednání
sociální inteligence: vnitřní dispozice, které člověku umožňují zvládat problémy, ale s ohledem spíše na jejich vnitřní skladbu
Ad5
etika - věda o mravnosti, o vývoji mravních zásad, o pravidlech a normách vzájemného chování lidí ve společnosti, je to souhrnem názorů a teorií o tomto jednání
morálka/mravnost –forma společenského vědomí, představuje souhrn principů a norem chování lidí
mravní imperativ – jednej podle nejlepšího svědomí a vědomí
axiologie –nauka o hodnotách, všeobecná teorie hodnot a hodnocení
cíl mravní výchovy – cílem je rozvíjet u jedince morální, právní a politické představy, pojmy, a přesvědčení a současné adekvátní chování v duchu morálního hodnotového systému a demokratického právního řádu
obsah mravní výchovy – je rozvoj jedince jako odpovědného člena společnosti
stadia mravního vývoje osobnosti –mravní vývoj probíhá ve stádií přičemž v jejich poočtu a označení není shoda(prekonvenční,konvenční,postkonverční)
prosociálnost – chování jedince nebo skupiny, které je v souladu s normami dané společnosti
projekt Etická výchova
Ad6
výchovná diagnóza
anamnéza =soubor údajů o zdravotním stavu pacienta před vlastní chorobou, o jeho životě, jakož i rodinném prostředí, o chorobách předků, sourozenců apod.; předchorobí
prognóza =stanovení pravděpodobnosti dalšího vývoje jevů biologických, společenských aj.; předpověď
úkoly třídního učitele při řízení výchovy a vzdělávání (seminárka): - koordinuje práci všech vyučujících ve třídě (rozvržení písemek a jiných zkoušek)
- systematicky sleduje a hodnotí vývoj žáků, vytváří podmínky pro zdravý psychický a sociální vývoj
- sleduje interpersonální vztahy ve třídě, vyhodnocuje je a navrhuje změny
- odpovídá za dodržování práv dítěte
- věnuje individuální péči dětem z méně podnětného prostředí a se zdravotními problémy
- konzultuje s učiteli (případně s pracovníky poradny nebo zdravotnického zařízení) problematiku jednotlivých žáků, zejména žáků s trvalejšími zdravotními problémy
- podává návrh na dodatečný odklad školní docházky, přeřazení žáka do jiného typu školy, na slovní hodnocení
- podává návrhy na vyšetření pedagogicko-psychologické poradně nebo speciálně pedagogickému centru
- seznamuje ostatní učitele se zprávou pedagogicko-psychologické poradny, s výsledky lékařských vyšetření a rodinnými problémy, které mohou mít vliv na práci žáka ve škole- sleduje ve třídě problematiku návykových látek, šikany, rasismu, xenofobie
proces sebereflexe obecně zamyšlení se jedince nad sebou samým, nad svou osobností, ohlédnutí se zpět za svými činy, myšlenkami, postoji, city... Cílem je zhodnotit sebe sama. V ped. kontextu nejčatěji sebereflexe učitelů..
vnitřní dialog
fáze sebereflexe opětovné vybavení, popis a rozbor klíčových prvků, hodnocení či přehodnocení, způsoby vysvětlení, přijetí rozhodnutí, stanovení další strategie. Profesionální sebereflexe učitele je nutnou podmínkou jeho odborného růstu, jeho ped. kompetence a odborné i lidské odpovědnosti.
učitelův deník pomůcka učitele, v níž si poznamenává poznatky o žácích, získané pozorováním, rozhovory, analýzou činnosti žáků apod. Do ped. deníku se zapisují nejpodstatnější věci z hlediska požadavků školy a se zřetelem k jednotlivým žákům. Kromě jména, příjmení žáka a data narození obsahuje zpravidla datum zápisu pozorovaného jevu, stručný, ale výstižný popis, důkladný rozbor jeho příčin, přijatá ped. opatření a jejich učinnost, výsledek vykonaných opatření. Ped. deník má být pomocníkem při výchovné práci učitele, má ho podněcovat k ped. úvahám a k správnému řešení pozorovaných jevů.
Ad7
AUTORITA – Legitimní moc. Moc uplatňovaná v souladu s hodnotami těch, kdo jsou ovládáni, jim přijatelnou formou, která si získala jejich souhlas.
A. formální – daná hierarchickou sociální pozicí
A. neformální – vyplývá ze svobodného uznání převahy ve významné oblasti a pozitivního hodnocení jejího hostitele
A. učitele – neformální, vytváří se kompetentností vyučování, úrovní řízení činností ve třídě,,přístupem k žákům
A. školy - průzkum z hlediska žáků) - v podstatě všichni pokládají autoritu za důležitou. Někteří jdou tak daleko, že považují autoritu za základní předpoklad existence školy. Bez autority by ve škole vládla anarchie a škola by nemohla plnit své funkce. To se však netýká jednotlivých učitelů, ale školy jako celku.
A. a sociální role - chování, které skupina očekává od každého svého člena
- závisí na normách a hodnotách dané skupiny a pozici jedince
ve skupině
- neplnění role může znamenat i vyloučení ze skupiny
Partnerský vztah učitel – žák – Mezilidský vztah, který ovlivňuje průběh i výsledek učitelova vyučování, žákova učení, kvalitu jejich spolupráce, sociální percepci(vnímání), emociální a motivační aspekty výuky.Dán: soc. rolemi a konkrétními zvláštnostmi obou aktérů(věkem, pohlavím, osobnostními rysy, postoji…)
Svoboda a řád – řád přináší bezpečí, jistotu, výkon a je zárukou stálosti. Lidé řád odmítají, když si myslí, že není funkční, že jim nepřináší užitek, že je zbytečně omezuje, že potlačuje jejich svobodu a přirozenost, zužuje jejich práva a hromadí jejich povinnosti. Domáhají se ho naopak v situacích, kdy je ohrožena jejich bezpečnost, když vidí, že jim umožňuje dosáhnout cílů. které si vytyčili.
Podobně jako ve společnosti to funguje ve škole.
Svoboda je pocit jedince, že veškeré rozhodování má ve svých rukou, že vnější vlivy hrají v jeho chování nepatrnou roli.
Odpovědnost – (psych. sl.) - pohotovost jednat podle požadavků a norem, mající charakter povinnopsti. Úzce souvisí se soustavou přesvědč