Dejiny filozofie 3 + 4

Dějiny filozofie - přednášky(3. semestr)
Jemelka
Vývoj myšlení po 19. století (po německou klasickou filozofii)
vytvoření nových konceptů od ontologie
fil. specializace (rozvíjení určitých odvětví), každý se zaměřuje na něco jiného – netouží po vytvoření syntézy, ale po rozvoji = zrod moderní filozofie
tento způsob podroben kritice – kritika pocházela od vědců, filozofové se snažili, aby byla filozofie vědecká; zájem o vědecké otázky = rodí se postmoderna
filozofie specializovaná na různé směry
jedna linie se zabývá vědou (= chce být vědeckou nebo se zabývá kritikou vědy), druhá linie moderního myšlení má antropologické otázky
19. století
Německá klasická etapa
Hegel byl přesvědčen, že jeho filozofie je završením – tím končí linie osvícenství.
od Hegelových úvah pramení myšlenka „o konci dějin“, ot. odcizení
Hegel je zdrojem pokračování osvícenství v marxismu
19. století – rozvoj moderní vědy = stojící proti spekulacím
- rozvoj technologií (průmyslová revoluce)
zvedá se odpor proti filozofii optimismu, vlna odpůrců proti Hegelovi
HERBARTISMUS= o zlepšování životního stylu technologickou cestou
ideál – vědecká filozofie – 1. silná linie (možnosti vědy, poznání) – k vnějšímu světu (pozitivistická filozofie)
2. protikladná linie – životní filozofie – spojována s odmítnutím historicismu; sází na emoce, instinkty, vůli = VOLUNTARISMUS (filozofie vůle) – tento termín se neobjevuje u každého autora (odmítání racionalismu) – obrací se k vnitřnímu světu.
IRACIONALISMUS (viz pojmy)
Pozdní Schelling
2. období Schellingova vývoje
Stutgardské přednášky soukromé
Vědy
Filozofická mytologie
Filozofické zjevení
- objevuje se pojem VŮLE; Schelling rozvíjí předpoklad, že základem individuálního bytí je „temný základ“ = přírodní vůle, používáno ve vztahu k rozumu, tak jak ho používali osvícenci
Slepá vůle – je základem a prapůvodem bytí
Ve spod všeho co je, je princip, který je nevědomý, ale je v tom vůle (nevědomé chtění) – je to temný počátek, ze kterého rozum vzal svůj původ, začíná si uvědomovat, a tak se rodí rozum (postupným projasňováním); existence vyrůstá z temného základu.
pojem metafyzika ideje (něco, co je dokonalé, hotové) je nahrazen metafyzikou vůle (něco, co se teprve uskutečňuje, rodí se z temnoty)
Schelling tvrdí: „přírodní vědy mají nepřekonatelné potíže, nejsou schopni smířit se, že to, co zkoumají by mohlo mít iracionální základ“.
snaha hledat nediferenciované = pravý základ
Pozdní Schelling = kritik tradiční metafyziky – je to podle něj prázdná abstrakce (Platónova varianta)
nazývá svůj typ myšlení i negativní metafyzikou
pokouší se své myšlení propojit s náboženstvím = vytvoření filozofie náboženství
„ důsledkem tradiční metafyziky je to, že i Bůh je pouhá abstrakce“
Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)
základ vůle – vyústění skoro ateistické
inspirace východními směry náboženství, vliv Goetheho (výrazný vliv i na Nietzscheho)
Svět jako vůle a představa – klíčový text, souhrnný výklad
Vůle v přírodě
Základní problémy etiky
O ženách
Eristická dialektika čili umění dostat v každé rozpravě za pravdu
bývá označován za pesimistu (někým mezi skeptikem a pesimistou)
„svět je rozpálená pec a my celý život neděláme nic jiného než, že hledáme chladivý koutek“
kritik kultury, odmítá pokrok („nepodstatné záležitosti“); náš život je stejně naplněn zcela utrpením a chvilkovou úlevu nám poskytuje umění, říká, že cennější je netrpět než trpět (nirvána/sebevražda je řešením)
Zdroje: platónská filozofie, védy – jsou východiskem i pro budhismus; považoval je za nejvznešenější produkt lidského ducha. Schopenhauer přispěl k tomu, že se začalo více zajímat o východní náboženství, více se přeneslo do našeho prostředí.
Kant – kantova koncepce jevů – Schopenhauer interpretuje: my se setkáváme s empirickým světem věcí umístěných v čase a prostoru, pro nás svět jevů; podle S. – jestliže jsme odkázáni na smyslové zkušenosti, tak všechno to jsou jen představy (času...), celý svět tak, jak se nám jeví je představou, ryze subjektivní; naše vědomí dělá syntézy
Věci se nalézají v různé formě ve vztahu příčiny a účinku (kauzalita pro S. univerzální zákon), interpretace bytí se dá převést na kauzální vztah. Poznávání je odhalování příčin, v lidském poznání je příčinou chtění (nemusí být vždy uvědomělé). Existují věci o sobě, S. je přesvědčen, že jsou poznatelné pro výjimečné jedince.
Prapočátek všeho bytí – „temný materiál“ – něco, co ještě není rozčleněno, rozlišeno, něco, co pouze je
vůle = chtění = to, co rozhýbe nehybno – projevuje se v lidském chování, které je promyšlené
my nejsme ve svém jednání autonomní (my si to jen myslíme); vůle je něčím, co je nerozumné, závislé na rozumu.
svět nemá racionální základ, svět je absurdní, nesmyslný, tragický
vůle o sobě neví, seberealizuje se, jsme jejím projevem
máme pocity, že nám něco chybí např. automaticky dýcháme, když zadržíme dech – nedostatek (utrpení)
všichni trpíme, protože něco chceme, ale ani nevíme, že to chceme
Vůle – slepé puzení, nevědomé co chce a kam je puzeno, nerozumné, iracionální, ale počátek všeho (dříve spojeno s rozumem); trýzeň z nedostatku, neuvědomovaná touha
-sám svět nemá racionální základ
- vůle se postupně objektivizuje, proměňuje
- vznikají ideje – praformy věcí (nečasové, neprostorové, mimo kauzalitu)
- jednotliviny – prostorově, časově, kauzálně rozlišeny
Idea není shodná s pojmem
pojmy – abstrakce získané z jednotlivin, subjektivně; postupnou selekcí si z jednotlivin vybereme obecné rysy
idea – idea je pravá, dojde se k ní čistou intuicí (- poznání nezprostředkované – přímé sjednocení)
Krása – z idejí; je účelem umění
nezobrazovat z jednotlivin, ale jít za věc – k idejím, dotkne se pravé krásy
umění je cesta, jak se dotýkat podstat
Člověk – je vrcholem bytí; vůle se v něm sebeuvědomuje, objektivizuje, ALE jsme otroci kauzality, jevů
základem sebeuvědomění není rozum, ale INSTINKT; základ člověka je iracionální
vůle v nás prožívá maximum utrpení, věčnou nenaplněnost
nevíme, co nám chybí, ale něco ano, to víme instinktivně
Schopenhauer je pesimistický filozof – to, co nám chybí nemůžeme poznat rozumem; „všechno bytí je utrpením, nemůžeme se z něj vymanit“
Jak se odprostit od lidského utrpení?
UMĚNÍ (na chvíli zapomeneme na utrpení) – jistá dočasná cesta úniku, dočasné odproštění se ; utíkáme z vlastní žádostivosti, touhy; prostřednictvím idejí se dostaneme ke kráse, nic nám nechybí, díky umění se dostaneme do nirvány
SVATOST – jiná možnost jak se odprostit založena na nejhlubším prožití utrpení, trápení. Skrze vlastní existenci prožijeme utrpení celého světa; zbavení se vůle, svých přání a chtění
FILOZOFIE – pro vznešený lid; naše touhy, vůle v nás může vyhasnout, když se zbavíme žádostivosti, dostaneme se ke klidu, míru
Tragicitu lidského života nepřemůžeme rozumem (pokrokem, vědou..).
Kierkegaard
Dán
promýšlí tragiku lidské existence, nábožensky; od něj čerpal existencialismus
filozofie + teologie
O pojmu ironie se stálým zřetelem k Socratovi
Strach a chvění
Buď anebo
Svůdcův deník
Lidská existence je prosycena obavami, starostmi – z čeho?
vychází z pozdního Schellinga, kritika Hegela; pokus o obnovu křesťanství
napadal církev, že je pokryteckou institucí (Luteránství – Dánsko)
chce reformaci reformace
Jedním z nástrojů kritiky teologie, která je vykládána racionálně je metafyzika.
-K. si klade ot., jak může být víra, náboženství vykládáno racionálně
- destrukce metafyziky – její racionální formy
- jde až k základům: jestliže lidské poznání je racionální, dospívá pouze k sobě samému – to není dobrá cesta
„nepřevádějme realitu na myšlení“
„nehledejme racionální vyjádření reality, redukujeme ji tím“
Každé individuální jsoucno je nejlepší, idea je pouze racionální, idea je vyvození KONKRÉTNÍHO (výběr abstrakce) z ABSTRAKTNÍHO
abstrakce je dokonalá, zobrazení abstrakce je pouze redukce
abstrakce jsou nekonkrétní, pouze jednotliviny
evropská tradice myšlení je založena pouze na rozumu
Vzal si představu původního, prvního křesťanství, které ještě nepotřebovalo instituce. Racionalita, myšlení, abstrakce ochuzuje prvotní individuální pojetí víry.
Bůh – je v abstrakci vyprázdněn
absolutní idea, ryze logická konstrukce zbavuje Boha konkrétnosti (neslaný, nemastný) = milujeme pouze konkrétní – abstrakce – nemůžeme k ní zaujmout láskyplný vztah
Krizovost vyprázdněnosti náboženství (ztráta hodnot a jistot) – kritika toho, že vše je založeno na abstrakci a to je logicky, racionálně vykládáno
Náboženství nemá být založeno na abstrakci, ale na citu a lásce.
Kierkegaard říká, že mezi vírou a rozumem je absolutní propast.Víra je více než kauzalita, více než racionalita.
Kritizuje domácí církve - jsou automatizované, je tam každodenní rutina, jistota
-nepokoušejme se formulovat lidskými prostředky co je Bůh. Cokoliv o něm říkáme není pravda – je to subjektivní, máme říkat co Bůh není.
- hovořit o existenci má smysl jen u člověka (člověk myslí a existuje)
- lidská existence je chápána jako jediná pravá skutečnost (není to jak, ale že)
- existence se pojí s duchovností a jeho sebeporozuměním (sebeuvědoměním)
- aktivita a svoboda (toho se týká existence), svoboda jako poznaná možnost = NE
- možnost volby jak můžeme žít = ANO
- nepravé a pravé žití se rozlišuje, k rozhodnutí k prvému životu je přijetí pravdy (objektivní a subjektivní pravda); K. vsází na subjektivní
- kdo usiluje o objektivní pravdu – reálná (objektivní) = snaží se zjistit podstatu věcí – subjektivní bytí – jediné není abstraktní = jsou to konkrétní životy; to k čemu tak přistupujeme je nám lhostejné
- objektivismus je projev toho, co ovládlo společnost = liberalismus
- jako např. statistiky – průměrný plat lidí,...
- veřejnost panuje nad individuem = monstrum, které používá mocný nástroj = veřejné mínění (tisk,...) = (masový konzumní styl,...) = kritika společnosti
- veřejnost = subjekt bez objektivity
Subjektivní myšlení – snaží se o sebereflexi, jak existují, jak na tom jsem, neopírá se o objektivní pravdy (= poznané nutnosti), zůstává prostor pro víru...
jsme individuální, bojujeme sami za sebe, musíme se obrátit na víru a jen pomocí vášně se můžeme spojit s Bohem.
Stavíme svůj vlastní model světa na vlastním vnímání okolí
vášeň nás vede v životě (ne rozum) = možnost rozhodnout se autenticky (svobodně)
způsob o usilování autentičnosti (subjektivity) – musíme po celý život vykazovat velkou odvahu – můžeme se své odvahy leknout
úzkost (augst) druhý výraz (furcht) = úzkost; strach je konkrétní, víme čeho se bojíme, v úzkosti nevíme čeho se obáváme. Jeho zdrojem je větší menší intenzita viny = zdroj úzkosti
vášeň je hnací motor existenčního zápasu
Jak je to s časem?
lidská existence je skutečná, jedinec je a zítra není = neví jak dlouho zde bude.
čas má i kvalitativní dimenzi – má pro nás velkou hodnotu
chvíle plnosti času – chvíle, o které nám v životě jde
zážitek (osobní) je nesdělitelný = pouze můžeme najít přirovnání
dostal se až ke společensko – kritickým úvahám
pasivní mravnosti (nestačí jen kritická hladina, ale měla by být doplněna pozitivně)
Pojetí je ne zrovna správně koncipované – je podřizován společenskému celku – není svobodný = není zodpovědný za svá rozhodnutí (morálka a autentičnost se tam nevlezou)
mravnost (morálka) je posuzována podle vnějších výsledků (jasně viditelné , co je dobro, co zlo – ale neví, zda si tak opravdu zamýšlel) = já jsem to myslel dobře, ale...
jak jednáme, tak je naše chování podřizováno abstraktním normám (- dějiny jsou permanentní pohyb, neustále se mění), každá generace má jiná kritéria, objektivizace vám nepomůže, jen subjektivnost
pokus upozornit, že lidská psychika není rozum
všichni jsme jedineční (JÁ je neopakovatelné)
Friedrich Nietzsche
fáze romantická
-vliv Schopenhauera, R. Wagnera (v umění)
- umění je útěšné vytržení
- vytváří postupně určité koncepce (pod antickou inspirací) – odrazový můstek pohledu
- 2 varianty (základní typy):
apollónské umění – spojeno vyjadřováním jakéhosi zdání, snu
všímá si vnější stránky skutečnosti, konkrétních jednotlivostí
obrazotvornost, malířství, architektura
předpoklad umění („šain“)
nabízí útěchu v podobě iluzí (iluze světa jako dokonalého a současně klamného zdání)
esteticky příjemné pocity, snová slupka, kterou si víceméně může vytvořit každý; tahle idealizace světa deformuje skutečnost, která je zdrojem pravého umění
překrývá bolest, ošklivost, na chvíli vítězí krása (- jen iluze), vznešenost není tak úplně umění, je zdánlivá
dionýské umění – původnější, hlubší, pravdivější ve svém projevu
vychází z původních mýtů jako reflexe hlubších základů skutečnosti
hledání počátků umění – stav určitého vytržení, opojení („rauš“)
smiřuje se krása a hrůza – proniká k jádru věci, k matkám bytí – východisko pro Nietzschovu filozofii vyzrávání
nezkrášluje; realita jako strašné divadlo, hra prazákladní vůle, která se vybíjí v ničení
pravé umění neabstrahuje od bolestných stránek, ale zahrnuje je do ztvárnění světa (spíše oslava naturalismu)
intenzivně pociťujeme život – idealizace to nepřekrývají
spojeno s životem
Filozofie dějin – jestli se dějiny vůbec dějí, zda je v nich skrytý smysl. N. se dostává k formulaci názoru, že i dějiny jsou takovým střetem mezi dvěma typy přístupu ke světu (teoretický a tragický)
Tragické vidění světa – není spojováno s určitou etapou vývoje
vzniklo v předklasickém Řecku, které reflektovalo a stálo ve vidění světa na mýtech ( hlavně titánských a dionýských )
východiskem je Homér a následně klasika řecké tragédie – stojí na homérských námětech, je univerzálně lidská – ztvárnění lidství jak lidství
původní chápání řeckého světa (celku světa) nebylo veselé a půvabné, ale tragické (osudovost, síly, kterým není člověk schopen čelit); je pravdivé
Teoretické vidění světa – teorie – povrchní záležitost, která je lživá, snaží se nabídnout levný optimismus
teorie se snaží vybudovat to, že věda dokáže vyřešit všechny nedostatky
kritika racionality osvícenského rozumu i pozitivistického ducha (myšlenka pokroku ve smyslu technologie)
N. inspirován Darwinem (nabízí pohled na přírodu jako na neutuchající boj – naturalistický pohled, příroda je nelítostná )
systematický výklad světa, ale zjednodušený a levně optimistický
Podle N. je to vina Sokrata = symbol úpadku Evropy („tam začal konec Evropy“). Vliv obratu k racionalismu se podle něj promítá do současnosti, Sokratovský ideál učence je stále považován za základ civilizace. N. se vyjadřuje ke své současnosti – doba, kdy se něco klíčového odehrává; začíná procitat Dionýský prvek, teoreticky založená civilizace projde otřesem a dojde k výrazné proměně hodnot, znovu se objeví původní východiska – vědu vystřídá moudrost (ta pohlíží na svět nepohnutě) – člověk přijímá věci jaké jsou
N. se snaží upozornit, že základy evropské civilizace jsou velice chatrné a samotnou civilizaci poškozují. Civilizace novelizuje – násilí měšťáka na jedincích, vede k teroru davu.
Řecký stát – hodnocení státního uspořádání , obhajuje otrokářství (- bez otroctví by nebylo kultury, patří k její podstatě), průmyslová většina má za úkol umožňovat kulturu, ale nereprezentuje ji
Nietzsche je kritický myslitel, odmítá fráze o lidské důstojnosti, důstojnosti práce = projev, že otroci ovládli soudobou civilizaci.
Staří Řekové taková hesla nepotřebovali, věděli, že práce je hanba, tím dokázali vytvořit autentickou a pravou kulturu; zásadní chybou v historii je platonismus.
fáze pozitivistická
N. je rozčarován Wagnerovou a Schopenhauerovou původní interpretací
provádí sebekritiku, pokouší se oblasti, kterou považoval za nepřijatelnou porozumět (začíná studovat racionalitu, podrobovat analýze)
mluví o tom, že umění není tím, co může pomoci jinak než jakási chvilková úleva, obrací pozornost k vědě – ta neposkytuje únik, ale je cenná, protože nabízí pravdu, aby tato věda fungovala, je vyžadováno, aby myslitel byl svobodný duch; zásadně uvažoval o dogmatech
kritizuje spekulativní metafyziku a křesťanství
Metafyzika – předstírá pravdivost světa (svět se musí zažít); není jisté zda je takovéto poznání potřebné – věda je oproti metafyzice cennější, nabízí malé pravdy, ale dobře prověřené (nezní tak dobře, ale je ověřenější).
Křesťanství – náboženství je ještě škodlivější = dokonale koncentrovaná lež, navíc podlá (těží z obav, ze strachu). Stalo se dvojí koncepcí, nepřítelem člověka – tlačí ho do pocitu úplné zavrženosti = promyšlený psychologický útlak, chce člověka zcela rozdrtit a pak nabídnout pomoc. Proviňuje se na lidech, oslabuje je, ničí jejich přirozený způsob života ve jménu něčeho nereálného, vymyšleného.
Nietzsche nikdy nepřestal prosazovat elitářství – odmítá sociální spravedlnost, revoluce = nebezpečné sny, socialismus = něco, co je zničením individua
Pozitivismus – pozitivní vztah k tomu, co je (modrost oproti vědění – chce realitu měnit); nese požadavek pozorovat, ale neměnit
fáze – věčný návrat vůle k moci
nejplodnější období; výrazně se mění téma
obrat k metafyzice (ve spojitosti k věčnému návratu) – jak funguje svět
obrat k etice (nepřestává kritičnost, požadavek přehodnocení všech hodnot) – jak je to s člověkem a s jeho budoucností
opět kritika křesťanství – zdroj dvojí morálky
koncepce nadčlověka
Antikrist – lehký návrat ke středověkým myslitelům, hlavním motivem je korupce
náboženství je nepřítelem všeho, co je zdravé, hrdé, svévolné, krásné na člověku (křesťanství to považuje za nehodnotné); „křesťanství straní všemu lidskému“
nihilistická podoba – celý pozemský svět je v křesťanství degradován čímsi vylhaným – falešný svět znehodnocuje skutečnost, nabízí nicotu, lež povyšuje na pravdu, nicotu povyšuje na princip
křesťanství = zlidovělý platonismus
Původně N. náboženství a jeho původ vysvětloval osvícenecky (že lidé si náboženství vytvořili z potřeby nevědomosti, strachu…). Podle něj bylo křesťanství původní ideologie otroků (útěšná motivace určité vzpoury), ale křesťanství se zrodilo hlavně z určitého typu morálky – otrocké; 2 typy morálky:
Panská morálka – původní, výraz síly, velikosti, radosti ze života; určují podobu chování silných jedinců – odvolávání se na autentický ideál, jedině svobodný člověk může být morální a autonomní
Morálka spojená s raby – není autentická ve svém původu a vzniku, otrok je existenčně závislý na svém pánovi, jeho morálka vznikla jako prostá, dětinská negace toho, co po něm chce pán; vytváří antihodnoty jako negaci, odpor, nenávist; dožaduje se milosrdenství
- Boje za sociální spravedlnost – vychází z otrocké morální platformy
zvrácená představa, že všichni jsou si rovni
kritika socialismu (= tyranie nejmenších a nejhloupějších)
hierarchie je zdravá, přirozená
přehodnocení hodnot = úkol společnosti
potřeba zvednout válku (inspirace Darwinem – boj ze kterého se vyčleňuje to nadprůměrné)
válka vůdčích lidí x masa; vyšší x nižší lidé
formulace ideálu NADČLOVĚK = silnější člověk, budoucí vládce země
Nadčlověk uvažuje evolucionisticky, je to nový druh, vývojově vyšší, sebejistý.
je smyslem země, nová aristokracie
bytost stojící mimo dobro a zlo – znovuzavedení kastovní společnosti
síla a autonomie jsou rozhodující vlastnosti
vývoj smete všechno k čemu dospěla kultura – návrat k schopným a silným – vraťme se do doby vzniku společenské smlouvy
věda je naivní
„Pravda je druh, bez kterého určitý druh nemůže žít“
my nemáme pravdu, pravda má nás
poznání – projev života, forma, kterou se umocňuje lidský život – konkrétní život individua
Metafyzika vůle – Schopenhauerův požadavek řešení problému - vyváznout z lidské pozice; potlačování vůle tím, že se budeme zbavovat našich tužeb
X
Nietzsche – vůle k moci (volní představa podstaty světa