Dejiny filozofie 3 + 4

tafyzická tradiční témata, která považuje za pseudoproblémy
chce střízlivě zkoumat fakta a jejich souvislosti. A nevyvozovat příliš odvážné konstrukce z těchto faktů
vědeckost je zde spojena s empirismem, jehož základním východiskem je zkoumat jevy = zkoumejme jevy, ale nehledejme příčiny za těmi jevy.
P. výrazně omezil kompetenci věd; ve svých důsledcích tento směr pro filozofii oznamoval vykročení k jejímu odmítnutí
Cetl (autor knihy český pozitivismus):
filozofie neosobní vědy – věda by neměla podléhat subjektivismu v tom smyslu, že objektivní pravda je jejím cílem a proto by tomu měl odpovídat přístup i metoda vědy
filozofie diváka – objektivismus se v metodologii projevuje nezaujatým pozorováním. Chceme-li pozorovat, nemůžeme předem vědět, co chceme vypozorovat. Nemůžu mít předem v hlavě výsledek – těžko překonatelný aspekt. Nejedná-li se o experiment, do pozorovaného nezasahujeme. Experiment je metoda realizace otázky – co se stane když..? Divák – pozorovatel.
V 19. století se zdálo, že pozorovatel nezasahuje. Ve fyzice elementárních částic to není pravda, ani při pouhém dívání se do mikroskopu. Divák není aktér, jen se dívá, neúčastní se toho, co pozoruje. Po filozofii se však vždycky chtělo, aby se na společenském životě podílela. To je také důvod charakteristiky filozofie c.)
P. vede k jakémusi rušení filozofie tím, že ji seškrtává funkce, které by mohla vykonávat, a pro které nikdo jiný nemá kompetenci a kromě toho odfilozofičtění v určité části pozitivismu se filozofie začala zabývat (mluví se o 20. stol.) jen logikou a jazykem jako prostředky pro vyjádření určitých informací a zabývala se jen tím, aby tyto prostředky byly použity formálně správně.
Místo filozofování se zabývá tím, aby každá vyslovená informace byla logicky správná a precizní a kromě toho pronášena jazykem, který nedovoluje změny významu, volný význam.
V pozitivismu se můžeme setkat s převodem veškerého jazyka teorie na jazyk např. teoretické fyziky. Co nelze vyjádřit fyzikou se musí rozdělit tak, aby to fyzikou vyjádřit šlo. Jinak je to věc teologie a spiritistů.
To jsou 3 základní charakteristiky směru, který se na začátku zdál být velice užitečným (protože chtěl čelit metafyzické spekulaci), ale ani tento ryze racionalistický postup nevedl k odpovídajícím výsledkům, a byl také kritizován.
Pozitivismus je filozofie porevoluční.
usiluje o vědeckou objektivitu
snaží se zbavit filozofických metafyzických spekulací, antropologické konstanty
důsledek – filozofie se stává doplňkem speciálních věd, třídí výsledky věd, uspořádává a zobecňuje je (jednotlivé dílčí vědecké disciplíny si vybírají za téma určité dílčí reality a ty se pokouší co nejobjektivněji popsat)
fil. dělá syntézu a znovu slepuje světový názor (z výsledku zobecnění)
fil. chtěla pomáhat speciálním vědním oborům s metodologií (co je vhodné a co není v postupech v získávání poznatků o světě)
fil. chtěla být základnou nebo střechou teoretické stavby
Filozofie porevoluční = přichází po variantě vyústění určitého společenského vývoje a určitých ideologických a fil. projektů a plánů, které k té revoluci dovedly (velká fr. revoluce) – uskutečnění projektů osvícenství (rovnost, volnost, bratrství)
už nehledá smysl dějin = už není nutné vytvářet program pro společenskou změnu – cíl byl již zrealizován
pozitivní myšlení v tom , že se rezignuje na kritičnost
ot. pokroku je depolitizována, pokrok je spatřován v tom, jak se bude věda intenzivně zapojovat do životního stylu
pozitivní vztah ke spol. realitě (nekritický)
pozitivismus postupně ztrácí zájem o sociální problematiku a zaměřuje se gnoseologicky – metodologie, logika, lingvistická analýza teoretického vyjádření (zda je logicky správně zkonstruovaná)
Rozvíjí se marxismus – vychází z toho, že projekt osvícenství zůstal nedokončen, kdy revoluce vedly pouze k tomu, že se změnil ve společenském poměru sil, ale nezměnilo se třídní uspořádání.
být kritický, revolučnost spočívala v tom, že je přesvědčen, že projekt univerzální lidské emancipace zůstal v půli cesty
promítá se do frankfurtské školy – ústřední motiv zájem – vycházeli z toho, že narůstají problémy krize jsou vysvětlitelné v tom, co nastínilo osvícenství
August Comte
1. pol. 19. stol.
původně vystudoval přírodní vědy a matematiku
osobním tajemníkem Simona (utopický socialista) – byl přesvědčen, že chceme-li udělat sociální reformu, měli bychom např. překopat světový názor – ryzí navázání na osvícenský projekt; suma vědeckých poznatků
začal se zaobírat představou, že reforma společnosti by neměla vzniknout spontánně, ale měla by být založena na vědecké bázi (racionálně), jak vyprojektovat harmonickou společnost zbavenou konfliktů a krizí = racionální konstrukce
začal promýšlet jak by měla být konstruována věda a společnost = základ sociologie = byla promyšlena jako přírodopis společnosti (- pohlížet na lidi jako na předměty, které se můžou stát objektem stejně jako přírodní útvary
popsání stavu společnosti (jako přírodopisci popisují stav živé a neživé přírody)
Kurz pozitivistické filozofie
Plán vědeckých prací nezbytných pro rezignaci společnosti
Systém pozitivistické politiky neboli pojednání o sociologii – později byl z textu vytvořen výtah – Pozitivistický katechismus neboli souhrnný výklad univerzálního náboženství
usiluje o vědecké založení případných možných dalších kroků na zlepšení společnosti
autor, který se pohybuje ještě v duchovním rozměru a horizontu, které vytyčilo osvícenství
postupně se od racionalismu posouvá k otázkám etiky a náboženství, které nakonec před vědou upřednostňuje
jak stárnul, rostl jeho politický konzervatismus – nedokázal se ztotožnit, ani pochopit motivy další revoluční vlny – skeptik vůči možnostem revoluce
Zdroje pozitivistického filozofického myšlení:
britská empirická tradice – slouží jako podklad pro odmítání spekulativnosti; poznání musí vycházet z faktu, nikoli z předpokladů (= to, co lze ověřit). Kritérium pravdivosti je shoda poznání s těmito fakty.
Karteziánský motiv založený na dedukci – slouží ke korekci klasického empirismu, chce empirismus zbavit zbytku psychologizování (v rozporu s objektivností); je velký problém objektivizovat psychologii. Věda je použitelná jako nástroj pokroku, není jen souhrn faktů, měli bychom se pokoušet vyvozovat souvislosti. Věda by měla usilovat o max. zobecnění; věda je aktivita, která má odhalovat přírodní zákony (ty jsou dokazatelné) – takto založená věda se dokáže zbavit spekulativnosti, jejím cílem je najít zákonitosti v realitě, dalším cílem je jejich praktické využití
Pozorovatel chce analyzovat okolnosti. Comte naznačuje , že když se zabýváme faktickou činností, popisujeme jevy, ale nejsme s to dostat se za to a objasnit příčinu jevu.
.Comte vyvozuje nutnost rozchodu s metafyzikou, můžeme se omezit max. na popsání jevu, ale vysvětlit proč = spekulace (- npřípustné)
měli bychom rezignovat na hledání podstatných příčin jevu
máme tendenci, že co předchází nějaké události považovat to za její příčinu – snaha zbavit vědecké poznání nepodložených východisek, která deformují výsledek
věda slouží k tomu, aby konstruovala to, co ještě není
Comteho filozofie je založena na kritice minulého, toho, co má být překonáno, s tím se pojí koncepce tří stádií
C. vychází z určité interpretace min. vývoje a vytváří vlastní projekt
C. věří v pokrok, veškerý pokrok podléhá zákonným souvislostem, je přesvědčen, že odhalil zákon tří stádií – týká se vývoje lidského rozumu; naše reflexe, vztah k realitě prochází 3 etapami:
fáze – teologická (bájeslovná) – nejprimitivnější
fáze – metafyzická (abstraktní)
fáze – vědecká (pozitivní)
= používáme 3 základní metody při výkladu světa
vývoj = lidstvo se zbavuje postupně spekulací, fikcí a dospívá k objektivní vědě. Ani náboženství ani dospělá filozofie nedospěly ještě k použitelným výsledkům = jediné správné ot. klade moderní věda. Je to spojováno s vývojem jedince i společnosti (v dětství jsme teology = mytická vysvětlení, v dospělosti jsme metafyzikové a teprve ve stáří se stáváme pozitivními vědci – můžeme být objektivní)
slouží ke klasifikaci věd, třídí vědy podle historického závěru
1. věda, která se zbavila vymyšlených základů je matematika – má nejuniverzálnější platnost, použití na všechny stránky reality
sociologie je podle C. nejmladší vědou, protože má nejkomplikovanější metodologii
pozitivismus nepovažoval za samostatnou vědu – bere na sebe 3 úkoly:
pracovat na výsledku speciálních věd
stanovit obecná pravidla, na kterých má být založeno hlavně vědecké poznání
takhle fungovaná filozofie by se měla stát základnou reorganizace společnosti
filozofie nemá vyprojektovat program revoluce, má fungovat jako nástroj vzdělání, osvěty, morálky
Herbert Spencer
člověk, který prošel mnoha profesemi, zabýval se matematickými, přírodními vědami,..
redaktor, geolog, sochař, malíř
výsledkem jsou články týkající se politiky
Systém syntetické filozofie – nabídl představu, že filozofie by měla vznikat jako syntéza z jednotlivých vědních oborů založena na něčem, co v té době filozofii okouzlovalo, základem má být evolucionismus (ohled na vývojové kritérium)
Od 40. let propagoval vývojový pohled na realitu (ústřední motiv).
Sociální statika – úvaha, že vývoj společnosti je analogií přírodního vývoje
svoje úvahy se pokusil více zobecnit do textu zabývajícího se otázkou pokroku – veškerý pokrok je projevem evoluční tendence, která je skrytá v realitě
Darwin Spencera považoval za největšího žijícího britského myslitele
Charakteristika jeho filozofie:
východiskem je mu uvažování o empirismu
poznání (= hledání relativity, která panuje v realitě) je založeno na faktografické bázi, směřuje k objevování vztahů
neustále připodobňujeme, podle toho děláme třídění
zkoumáme fakta podle toho, jak je máme zařazena časově
měli bychom usilovat o odhalení motivů, musíme zjistit zda když vysledujeme podobnost, tak to zatím je (jestli náhoda nebo příbuznost, jestli mají podobná fakta něco společného) – zjišťování povahy věcí
Otázka co je to pravda?
1. kritérium pravdy je zkušenost
vlastní pravda je založena na biologických potřebách
shoda mezi naším rozuměním a realitou
Současně biologický základ pravdivosti vede Spencer k tomu, že uvažuje, že poznání je životní funkce; kde je život tam je poznání. To, co umožňuje organismu reagovat a předvídat co bude dál
Co je život – neustálé reagování organismu na prostředí, neustálé hledání rovnováhy
Závěr:
hlavní úkol poznání je služba životu
filozofie nic nepřidává k tomu, co už poznaly vědy, vytváří jen syntézu (jediná role)
naše poznání se stále zpřesňuje a zároveň dospíváme k obecnému chápání, dospějeme nutně k nezdůvodnitelnému, narážíme na nepoznatelno
na konci a na začátku je axiom a jednak nás k nepoznatelnu nás vede, že jsme odkázání na fakta
realita se nám jeví skrze fakta (ale to, jak se nám jeví je klepání na dvířka)
fakt není věc, věc se fakticky jeví
naše poznání je vždy relativní, k absolutnu se dostat nemůžeme, s absolutnem ovšem musíme počítat
náš duch bytostně tíhne k absolutnu, snažíme se vztahovat k tomu, co je pro nás nedostupné
vývoj směřuje od homo k heterogennímu; vzniká stále větší rozrůzněnost věcí
náboženství – racionální výklad absolutna
Evolucionismus – speciální vědy; vývojový proces je univerzální záležitost týkající se reality, vývoj zkoumaje v jeho zvláštních projevech, podobách
filozofie by se měla pokusit dát jednotlivé přístupy dohromady a formulovat
DĚJINY FILOSOFIE – přednášky (4.semestr)

filosofie přichází po velkých systémech, je roztříštěná do směrů, proudů, často obsahuje kritiku metafyziky
pokračujícím průřezovým tématem zůstává motiv vědy
pokračuje dvojkolejnost – 1. linie – kultovní věda (scientismus)
- 2. linie - antropologická
společným rysem pro 20. století je, že se filosofie rozchází s konstatováním, rozvíjí se jako obor, který se kriticky staví vůči realitě, vědě, ale i vůči sobě.
na přelomu 19. a 20. století vrcholí krizové projevy – rozchod s dosavadní interpretací
během 20. století ve filosofii a v humanitních vědách postupně sílí intuice, reflexe pocitu, že se civilizace ocitla v hluboké krizi, což se dotýká lidské individuality – hledá se východisko krize, cesta ven
jedno z východisek je vrátit se zpátky
další je analytická filosofie (zajímá se o problémy jazyka, lingvistiky, logiky..)
Postupně sílí řeči o tom, že filozofie je na konci, že vyčerpala své možnosti = nastupující postmoderna v myšlení; na konci 20. století se objevuje tvrzení, že je filozofie rozpouštěna ve specializovaných vědách a že umírá, ale „stále ne a ne skonat“
Filozofie hledá oblasti, ve kterých by mohla být užitečná a nepoužívala by dokola vyčerpané motivy.
- po zlomu letopočtu nastává optimističtější nálada
- filozofie života (lebenfilozofie) – snaží se doplňovat racionalitu
PRAGMATISMUS
Tento způsob uvažování odmítá uznat, že legitimní by byla jen teorie
pravda je spjata s praktickými důsledky (hlavně mravními), jsou kritériem posuzování
představitelé se výrazně pojí také s praktickým životem, vstupovali do politických, reformních pokusů = nebýt jen teoretikem
skutečnost není stabilně pevná = pestrá škála možností, je tvořivá sama o sobě, spontánní, její uchopení není jen rozumovou záležitostí
východiskem je, že veškeré poznání musí vycházet ze zkušenosti (empiricky založená filozofie)
Rysy pragmatismu:
filozofie kladoucí důraz na praxi, která souvisí se životem každého člověka (praxe by měla být poměřována tím jestli se snažíme být lepší, zda se zdokonalujeme)
zpochybnění racionality teoretického myšlení – je neschopná postihnout celek reality
výchozí zkušenost je vázána i na prožitek, emocionální pocítění, sounáležitostí s ostatními lidmi (není to ryzí empirie)
Poznání – co to je?
poznání je chování – realizace našeho vztahu ke světu
objevuje se těsná vazba téhle linie filozofie s behaviorismem (ovlivňují se navzájem)
poznání jako chování (reakce, které jsou pozorovatelné, co je vyvolává a proč jsou takové)
Pragmatismus je výrazně spjat s pokusy o sociální reformy, úsilí o zlepšování sociální situace (meliorismus) . Je to filozofie, která chce řešit vztah k praktickému životu, pokus vrátit se filozoficky k Sokratovi; péče o duši.
teorie, která neřeší otázky, kterými musí projít každý filozof (mravní, sociální..) je bezcenná = pokus promítnout do filozofie humanismus
pod vlivem vývoje 20. století byl pragmatismus překrýván novopozitivismem, existencialismem...
pragmatismus zažívá comeback díky zájmu o humanitní otázky
Ch. S. Peirce
Jak učinit jasnými naše ideje – odvolává se na Kanta
Upevňování víry
Pragmatické a pragmatismus
dostal se do sporu s W. Jamesem (kvůli pojmu pragmatismus), tak začal používat pojem pragmaticismus aby se odlišil.
jeho původní snahou bylo zužitkovat v přemýšlení o světě tehdy moderní úvahy evoluční (Darwin)
pokusil se vybudovat evoluční kosmologii; zdroje Herakleitos a Empedokles
ve světě vládne láska i náhoda
svět se sám vyvíjí neodhadnutelným směrem, filozofie by se měla pokoušet vyjasnit nepříliš jasné pojmy, filozofie by měla usilovat o lepší formulování problému, situace = čemu rozumím, to můžu řešit. Měli bychom hledat vazbu mezi jazykem a praktickým konáním
„blíf“ = názor, přesvědčení, to čím disponujeme abychom přežili – stabilizující zvyky – to, co určuje naše další jednání, potřebujeme se zbavit pochybností pro lepší konání a jednání, poznání je adaptace
Celý náš život je adaptace na okolí, to se týká i poznání (=chování). Díky vlivu okolí se naše chování, přesvědčení může změnit – máme právo svůj názor změnit (po zmýlení) = odmítání metafyziky jako hledání absolutní pravdy
Člověk by měl realizovat svůj život tak, aby se snažil o sebezdokonalování
Jak je to s pojetím pravdy?
ot. vědecké pravdy – konsenzuální teorie pravdy = pravda je chápána situačně jako to o čem v přítomnosti nepochybuje žádný z členů vědecké komunity.
ve světě platí uznávané paradigma a dokud není výrazně otřeseno, tak je to to na čem se shodují, že je správně, vědecká komunita má nastavena kritéria pravdivosti a co se do nich nevejde odmítá brát na vědomí
problém setkávání se nového se starým
FALIBILISMUS= právo na omyl
naše poznání není nikdy absolutní (odmítání absolutní autority, pravdy)
skutečná věda musí být svobodná kritičností
naše poznání musí být stále testováno, ověřováno, přesto je to jediný nástroj naší orientace ve světě, v životě
neseme v sobě blíf, že chceme něco, co je správné, dobré a na základě zkušeností se korigujeme a hledáme jak žít v životě, ve kterém jsou podmínky takové jaké jsou
náš život je adaptace na podmínky, optimismus a pozitivita chce neustále měnit podmínky (víra v dobro a humanitu)
filozofie je k něčemu dobrá k nápravě života, společenských poměrů (jsou výsledkem lidského konání)
Peirce – kosmická etika (celý vesmír je mravní) – pro další se to stává variantou člověka samého
William James
pragmatismus bere jako metodu, která má sloužit k roztínání nekončících metafyzických sporů. Chce používat tento typ filozofie abychom se problému zbavili, hledání jakéhosi kritéria pravdy nalézá v praktických důsledcích
vše je konfrontováno se životem
touto metodou chce řešit otázky porozumění a zastává tezi, že neexistuje univerzální význam slov, které používáme (skrytý rozpor); v každém našem tvrzení se přemítají naše přání
říká, že vše, co je užitečné je svým způsobem pravdivé
teze – pravda je jeden druh dobra = klíč k pochopení
otázky náboženství:
James tvrdí, že nejsme schopni rozhodnout boží existenci, ale pokud náb. funguje k dobru, tak má svoji pravdu (pokud slouží k naplňování soc. věcí..). Pravda je víra, že náš názor bude fungovat a fungovat může to, co je dobré. Testem pravdivosti je užitečnost (uspokojivé důsledky)
oproti Peircovi je James velký psycholog
podle něj je pragmatismus aktivismus – člověk je tvůrcem vlastní skutečnosti
svět se neustále zlepšuje (svět je realita, která se stále zlepšuje, protože je to realita pluralitní) – svět je mnohostí
John Dewey
nejvýznamnější postava tohoto proudu
gnoseologické otázky
první koncepce EXPERIMENTALISMUS, na konci 19. stol pokračuje jako INSTRUMENTALISMUS – inspirace pro rekonstrukce ve filozofii (text 1920)
- poznání = je nástroj naší orientace ve světě (být schopen adekvátně reagovat, ověřovat hypotézy)
- věda = shrnutí praktických omylů, veškeré poznání je pokusné (provizorní), má dočasný charakter, poznání nemůže být absolutní – vše, co děláme je pokus, kterým zkoumáme okolí a ověřujeme hypotézy, zda jsou správné.
poznání – zjišťování pravdy = nemáme jinou možnost než jako experimentální poznání; život a poznání jsou spolu spjaté (navzájem propojené fenomény)
následky – zkušenost; není chápáno jako důsledek předešlé reakce
Subjekt (není pouhý pozorovatel, my svět rekonstruujeme) a objekt jsou spolu v neustálém kontaktu (reakci), aktivitou se přetváří svět, proto i my jsme spolu v neustálém kontaktu, naše zkušenost má neustálou funkci rekonstrukce
- zkušenost má kontinuální charakter,je proměnlivá, je to projekce (my očekáváme budoucnost) – my + svět (kontakt)
- vědomí není v nás, ale vyvíjeno ve světě, mimo nás
- svět a poznání – vzájemná interakce
- poznání není jen soudobá reflexe, ale projektování nových struktur v přírodě
- pragmatismus + jeho verze = nehledá substance na jejich základě nějaké teorie, ale filozofie má být něco, co podněcuje.. ; má být ztělesněním života (1 kategorie změny a sebepoznání), filozofie by měla být transformační, podněcovatelem rekonstrukcí institucí, měla by být kritická; není abstraktní, je ztělesněním života – proto zahrnuje kategorické změny ; mravní imperativ – člo