Dejiny filozofie 3 + 4

) – světová vůle usiluje o svůj pozitivní projev, nenasytná touha po projevu moci
vůle k plození, vůle jako život sám (tzn. život sám v Dyonýsovském smyslu – život deroucí se ven)
elementární, základní radost, ne radosti intelektuálně přežvýkané
vůle k moci – snaha veškerého života udržet se, uchovat se
každé ustrnutí je zastavení
Život je žit jen pokud je žit intenzivně.
pravá skutečnost je pouze DĚNÍ – charakteristika reality – život se děje – tím je zdání
„Co tě nezabije to tě posílí“
filozofie radostného, plnohodnotného žití
Životní filozofie – život v individuální podobě – „život se zmocňuje světa, svět ho pohlcuje, vstřebává ho“
neustále usilování o žití – vítězství těch silnějších je přirozené
úsilí zda se cítíme lépe ve službě či panství
čím jsme nadání silnější vůlí, tím větší dispozice máme k ovládání
není jiná kauzalita než vůle k moci
Nietzscheho odpor k tradiční metafyzice (= stání na jsoucnu, na podstatách, substancích, ne na procesech, na dění)
skutečné dění – realizace nějakého plánu
ve vývoji je již předem nastaveno kam má dospět; nelze mluvit o pravém dění
pokud se něco děje, tak je to aktualizace potencialit
N. odmítá interpretovat dějiny jako dané, svět se děje, je ve vývoji, není ukončen; svět je nehotový, nerozumný.
- vůle k moci je neomezená, nemá žádný cílový stav
Podoba anarchismu – nemáme cíl, cílem je hnutí, cílem je neuspořádanost; dění, které nesleduje žádný logos
-dění má svou hodnotu v každém okamžiku
teorie věčného návratu
věčný návrat – mytologie, představa, vše, co existuje
Zarathustra – sluneční kolo – cyklické dění; symbol kruhu
nastolení nadčlověka – degenerace k úpadku z cyklu s obrovským časovým rozměrem
čas – nekonečný, neohraničený
svět je uzavřený systém (konečný počet prvků) – potom je možný jen určitý počet kombinací – když to vložíte do času nekonečného – poté návrat kombinace
periodicita dění
Dotáhnutí do důsledku: my se tu jednou znovu objevíme – věčný návrat; věčnost je dění
Nietzsche popírá dějiny jako smysluplné – opakují se, jsou cyklické
Wilhelm Dilthey
-německý autor spojován hlavně s hermeneutikou, novohegeliánstvím
Uvedení ve vědy duchové
Výstavba dějinného světa v duchovních vědách
Zážitek a poesie
O německé poesii a hudbě
hledání společenského vědního zdroje; poznámky vztahující se k umělecké tvorbě
kritika historického rozumu, duchovní vědy, aby byla potřebná pro další vývoj duchovědních disciplín
hledá za společenskými vědami ducha; při pokusech o poznání společnosti, dějin používá přírodovědecké metody (na uchopení historie nevhodné) = odmítá naturalistickou tendenci
2 cíle:
1. chce dokázat, že i společnost a dějiny lze zkoumat vědecky
2. chce prokázat, že duchovní vědy jsou nadřazeny nad přírodními vědami. Přírodověda je omezena jen na přírodu, ale duchovní věda zahrnuje i člověka (je úplnější, komplexnější, konkrétnější).
- úvaha o tom, že tato doba, ve které autor žije je v něčem zlomová
výpověď o dějinách = výpověď o člověku
věda omezena jen na přírodu (nevhodná přírodní metodologie)
ukazuje se nový význam duchovních věd
„Poznat síly, které působí ve společnosti, příčiny,..prostředky.., staly se životní otázkou pro společnost“
Civilizace – stav, ve kterém lidstvo dospělo k ovládání světa = jako konání, činnost (program)
Určitá historická etapa – následný stupeň po divošství a barbarství (nyní ještě civilizace nikde není)
D. je přesvědčen, že pokrok nelze odvíjet od přírody, ale od duchovních věd, dosud je však uznávána jen přírodověda. Dějiny nejsou jen pokračováním přírody, chce, aby duchovním vědám byl přidělen status, potřebují specifickou metodologii. Vyjadřuje se o přírodě znechucujícím způsobem, chápe ji jako utváření těles v utváření prostorovém a časovém, ale bez duchovních záležitostí. Jsou to jenom věci; přírodní zákony mají matematickou povahu (jsou vypočitatelné a matematicky oddělitelné – na základě kauzality).
-je přesvědčen, že vespod společnosti dějin je psychika
- vztahy mezi jednotlivci nejsou jen lhostejné vztahy, společnost se skládá z jedinců a ten je vždy ve společnosti i v dějinách. „Kdo nemá dějiny, ten je nucen je prožít znovu“
- psychicky degradovaní lidé patří spíše do přírody a berou se jako věci než lidé.
- člověk je vždy nějak svobodný a svébytný (autonomní), i když jsme zapojeni do společnosti = nelze dělat tak jasné soudy jako v přírodních vědách.
přirovnává člověka k Leibnizovské monádě: společnost – účel, příroda – příčina
společnost je svobodná říše duchů, v přírodě jsou pouze příčiny, jednotlivci vytvářejí společenskou strukturu
skutečnost, společenská realita je založena na psychice – duchovní povahy – život v pravém slova smyslu, život jako psychická kvalita, která není převeditelná na fyzikální , přírodní zákony
„Zabíjíme, abychom pitvali“, v tomto případě už není život, ale pouze věc.
společnost je programem života, zatímco příroda je pouze agregát
celek není nahodilé uspořádání součástek, ale uspořádání organizované, je vždy více než souhrn částic; části musí být vždy nějak vztahově propojeny
celek je kvalitativně rozrůzněn, je dynamický; člověk je aktivní
jsme motivováni hodnotami a to je účelné, účely se mohou ve společnosti vstřebávat
intencionalita – klademe si životní cíle (motivace účelu); lidé usilují o naplnění cílů
popírá, že by v přírodě existovaly nějaké objektivní zákony, odmítá v podstatě pokrok a vývoj (objektivizaci historie)
dějiny se odehrávají jako vývoj po spirále (např. móda se vrací, opakuje), kvalitativní vývoj vzniká z epochy
přírodověda vytváří představu a konstruování zákonů, ale na základě této konstrukce jsou potom fakta vnímána jako kuriózní zákony
přírodověda = vysvětluje
duchověda = rozumí
Jak je možný duchovní typ věd – člověk má ke společnosti a dějinám velice intimní vztah. My rozumíme lidským záležitostem už pře vědou (neboť my sami jsme lidé).

Pro duchovní vědy Dilthey doporučuje dějiny. Přírodní vědy usilují o vysvětlení. Duchovní vědy se snaží porozumět tomu, co je předmětem jejich zájmu. Rozdíl mezi směřováním k obecnému rozumění a mezi intimním vztahem, který je skutečným porozuměním je podle D. možný právě z toho důvodu, že člověk (tedy jedinec, ze kterého se společnost skládá) tvoří dějiny a má k historii a ke společnosti velice intimní vztah. Může rozumět lidským záležitostem společnosti, jako např. kultura, dějiny už předtím, než se jich začne zmocňovat systematicky.
Jsou to lidské, spirituálně zaměřené záležitosti a proto jim můžeme rozumět lépe než přírodě. Ta je pro nás cizí.
Duchovní vědy jsou založeny a strukturovány jinak než přírodověda. Neobjevují jednotu, spíš se vztahují k jednotě, která je už předem dána. Tady napřed rozumíme a pak zvolna poznáváme. Oproti přírodní vědě má komplex duchovních věd poněkud jiný cíl. Nejde mu o vyhledávání nebo odhalování kauzality zákonů jako jednotlivých vytržených vztahů ze souvislostí, ale jde o přístup ke skutečnosti, která je jednotná, singulární a jako takovou se ji duchovní vědy snaží pojímat.
Možná se to dá vysvětlit tak, že to je důvod – ten rozdíl přístupu proč můžeme přírodní vědy klasifikovat do tolika různých typů – o živé přírodě, o neživé přírodě... každá z těchto disciplín zkoumá ten svůj úzký výsek reality.
Vědy, které se týkají lidských záležitostí mají celostnější přístup. Je v nich průsečíkem to lidské, to lidské je základem společnosti, jejího fungování a jejich dějin.
Ta sféra, která pochází od člověka, od toho, co je v člověku duchovní sférou skutečnosti, nechceme podle D. poznat jako v případě přírodních věd, ale chápeme je jako konstrukci. Jsou konstruktivistické, rekonstruují realitu a vytvářejí obecné na základě poznání jednotlivého. V přírodních vědách je cílem OBECNÉ, kdežto v porozumění dějinného světa směřujeme k specifičnosti a ta je podle D. právě naším cílem. (jakoby ozvláštňovat to obecné); směřovat až k individuu.
Usiluje o uchopení individuálního života, směřujeme k tomu, že SINGULARITA je základem všeho. K singularitám, ke kterým duchovní věda proniká, patří osobnosti, také instituce a celé epochy a společenské formace jako něco jedinečného, něco není zobecňováno. Patří sem také jazyk, mýty, náboženské zvyky, právo... Tyto singularity jsou objektivizací lidského vědomí jsou promítnutím JÁ do světa a uskutečněním, zpředmětněním.
Přírodní věda za jednotlivinami hledá zobecnění, kdežto duchovní věda hledá za společenskými a historickými prameny člověka = ten první, který je zdrojem, který vymýšlí, vytváří, produkuje, objektivizuje skutečnosti. Samotné historické epochy a společenské formace jsou objektivizací lidského ducha.
Neplují jako OBECNÉ, ke kterým se lidé jen vztahují, ale jsou přímo PROJEVEM lidského ducha. D. usiluje a obrací perspektivu ve srovnání s přírodovědou neusilovat o zobecnění, když se vyjadřujeme o společenské situaci z toho důvodu, že jelikož jde o objektivizace ducha, tak každá společenská situace je jedinečná, neopakovatelná, originální.
D. odmítá obecné v dějinách; objektivní zákonitost v dějinách jako jsme je nacházeli např. u Hegela. D. interpretuje historii jako jedinečné události, které jsou svou podstatou duchovní. Tímto způsobem (paradoxem) se snaží zdůvodnit, že duchovní vědy jsou možné, ale neměly by být zvědečťovány a zbaveny spekulativnosti tak, že budeme používat přírodovědné metody. Toto si např. mysleli pozitivisté. D. říká, že přírodovědná metoda je konstrukcí, směřováním k obecnému, které můžeme najít v přírodě. Platí tam kauzalita jednoduchého typu a přírodního dění není historické, dá se dál zobecňovat. Příroda se opakuje stále dokola, kdežto dějiny, které jsou spojeny s lidmi a duchem jsou vždy neopakovatelné. Proto i přístup k těmto vědám musí být jiný. Originalitu a neopakovatelnost musí reflektovat a hrát je jako východisko, ke kterému chce směřovat.
Neusilovat o převádění toho výjimečného, neopakovatelného do zobecňujících formulí. Na druhou stranu však upozorňuje, že duchovní disciplíny na rozdíl od přírodní vědy potřebují být doloženy psychologicky, protože jsou vázány na duchovní podstatu.
Psychologickým základem je to, co směřuje k porozumění duchovního života, ale to porozumění není převádění na kauzální výklad. Duchovno nevysvětlujeme kauzálně; rozumět tady není spojeno se zprostředkovaným uchopením, je bezprostřední.
Chceme-li zjistit, jestli mají kulturní jevy, s kulturou spjaté hodnoty nějaký smysl tak ten smysl odhalíme jedině touto bezprostřední formou, která nám není dostupná, protože jsme lidmi a ta skutečnost, kterou se zabýváme je svojí podstatou psychická nebo duchovní, odvozená od člověka.
My můžeme INTUITIVNĚ ROZUMĚT, ale intuitivní porozumění bychom neměli převádět na kauzální vysvětlování. Nepřevádějme psychické jevy na jejich fyziologická vysvětlení. Je nutné dobrat se k prožitku, který není zprostředkovaný. Díky prožitku jsme schopni porozumět dějinám, ale také sami sobě.
Prožitkem vnímáme svůj vlastní vnitřní tok času, který se nemusí shodovat s tím, co je objektivně měřeno hodinami nebo kalendářem. (tento motiv dále rozvíjí Henry Bergson – říká, že máme tendence převádět vnímání času na vnímání prostoru).
Čas vnímáme subjektivně akorát si to neuvědomujeme, protože jsme obklopeni hodinami.
Pocit časovosti = nepříjemná situace – čas se táhne
= příjemná situace – čas rychle uteče
Na základě prožívání rozumíme, rozumíme sami sobě (sami sebe vidíme, slyšíme). Rozumíme sobě na základě prožívání rozumíme i ostatním. D. je přesvědčen, že díky tomu jsme schopni intuitivně prožít situaci někoho jiného. Proto historik je schopen pochopit (vnitřně) historické osobnosti, je schopen vcítit se do jejich prožitků a pochopit jejich motivace zevnitř.
Nás zajímá pravá motivace – chtění, vůle, rozumění. Můžeme prožít osobnost nebo historickou epochu podaří-li se nám znovu nalézt sebe v tom druhém (nalézt JÁ v TY). Splývá tak objekt a předmět poznání.
INTUICE je nezprostředkované poznání, je to jednota subjektu a objektu = jednota poznávajícího a poznávaného. D. doporučuje používat metodu porozumění založené na spoluprožívání, což vyžaduje pocit sounáležitosti a celkem, který chceme uchopit (ať osobnost či hist. epochu). Vyžaduje to tvořivou představivost. (některé filozofy máme raději a některé méně, když se je pak učím, ponořuji se do nich více a chápu jejich postoj ačkoliv je třeba kritický. Pociťujeme jistou míru sympatií).
objevováním sebe v tom druhém uskutečňujeme identitu a fantazie, tvořivá imaginace nám pomáhá překonávat velké časové vzdálenosti a mezery ve zdrojích, které jsou někdy přesné jindy méně.
D. říká, že už jsme dopředu předpřipraveni tím, že už něco víme o tom člověku, či o té epoše.
tímto způsobem si své poznání rozvíjíme a rozšiřujeme
tuto imaginaci však zvládne geniální vědec, jeho imaginace se projeví v jeho práci, která je spíše uměním
tvořivá vědecká práce se podobá spíše umění (u nás srovnával Emanuel Rádl vědu s poezií). Výsledky vědecké práce jsou dobově přechodné, jsou střídány jinými výsledky; důležitá je vlastní práce.
D. říká, že toto porozumění je něco jiného než rozumové chápání, nedá se redukovat na rozum, racionalitu. Osobnost nelze pochopit s okolností – hist. události a osobnosti jsou naprosto neopakovatelné, ryze originální a nelze je vysvětlovat ze společenské konstelace = je to přesně opačný názor než jaký reprezentuje marxistický přístup, který říká, že hist. osobnost je produktem hist. konstelace. Situace ve společnosti si žádá řešení určitých problémů a tím pádem se dříve či později objeví někdo, kdo ty problémy začne řešit. To jak je bude řešit se odvíjí od jeho osobní charakteristiky. Hist. osobnost svou reakcí na řešení problému reflektuje svou dobu. Podle marxismu nechce chápat Napoleona jako člověka, který plní hist. úkoly, ale jako člověka, který vytváří historické úkoly, historii.
Kvůli podstatě svého myšlení odmítá úvahy o pokroku ve společnosti. D by řekl, že vynálezci jsou jako básníci – objeví něco a pokrok se někam posune.
Pozitivismus však říká, že je to reakce na potřeby té doby. Vynálezce se objeví, aby řešil určitou věc, právě když si to ta doba žádá. Proto se také objevují podobné vynálezy ve stejné době, ale na různých místech.
D. odmítá chápat jako racionální celek toho rozumění (rozumění sobě, druhým... ) světový názor
Upozorňuje na 3 typy světového názoru:
náboženský
umělecký
metafyzický (či filozofický)
každý z nich vzniká z potřeby řešit nebo sám se zapojit do vztahů. V náboženství je třeba komunikace s transcendentnem, v umění je úsilím osvobodit se od téže reality a filozofie se snaží ty dvě formy (náb. + umění) spojit na jakousi teoretickou koncepci.
překládá náboženství a umění do teoretického jazyka
náboženství vykládá přes antropomorfní přirovnání a to, co umění přes imaginaci.
jsou-li tam tyto zdroje – antropomorfní, analogování, imaginární, tak tím pádem světový názor není racionální útvar, ale je to výraz našeho lidství; našeho nitra a je závislý na tom, jací jsme, na naší psychice. Světový názor je náš vlastní obraz světa, s jeho pomocí světu nějak rozumíme, svět nějak hodnotíme
světový názor nevznikl jen v naší hlavě, ale je výrazem naší bytostné zkušenosti toho jací jsme psychicky.
na konstrukci světového názoru se podílí celá naše bytost, nejen rozum
Rozumění realitě, historii se nedá redukovat jen na racionalitu. Racionalita usiluje o kauzální vysvětlení – shrnou se objektivní příčiny (Napoleon prohrál u Waterloo, protože..
Porozumět tomu podle D. znamená:
vcítit se do jeho osoby, proč neudělal něco lépe
porozumět tomu, co mu třeba bránilo, toto není ryze racionální (nelze racionálně vysvětlit proč se nám nechce do určité práce, proč to oddalujeme)
D. však nesouhlasí s vymýšlením si a spekulováním. To nemá nic společného s jeho přístupem vciťování se. On vciťování chápe, že člověk je zapojen ve své epoše s někým, kdo ji vytváří nebo spoluutváří, ale zároveň jeho jednání není kauzálně vysvětlitelné ve všech situacích. Takto pojímána společensko vědní metodologie má potíže – vnitřní (někdo by mohl historika obvinit, že si informace vymyslel.)
D. se to pokouší překonat tím, že se obrací ke starému přístupu = HERMENEUTIKA
způsob jak odhalovat vnitřní smysl realizace projevů života
způsob komunikování s druhými, hledání skrytého smyslu je lepší metodou než samotná psychologie
jde to individuální psychikou
chápe individuum jaký je, jeho psychiku jako projev života. Realizaci života v tom jednotlivci
směřuje od jednotlivce k životu (tendence zevšeobecňovat); směřuje k obecnému, ačkoliv se tomu brání
Zároveň zde hrozil problém, kterého si byl vědom. Hermeneutice hrozí zacyklení, protože my z jednotlivin chceme porozumět celku, ale porozumění jednotlivinám předpokládá jisté porozumění celku už předem. Do tohoto problému se dostaneme chceme-li interpretovat skutečnost na základě singularity. Singularity můžeme použít jen pokud víme, že jsou součástí nějakého celku. Předem známe výsledek, ke kterému se chceme dobrat. D. upozorňuje, že stále zbývá, co nejsme schopni vyčerpat, na co nám nestačí logika.
HERMENEUTIKA = pokus o odhalování skrytého smyslu či pravého smyslu za jevovou formou. Je to typický přístup, který používá středověk, když operuje se staršími autoritami.
Např.: je třeba si uvědomit, že Aristotelovy texty se do evropského kulturního povědomí dostávají přes arabskou filozofii. Interpretovali to svým způsobem. Předkřesťanské autority jsou interpretovány tak, aby to vyhovovalo celkovému ideovému záměru.
je to hledání skrytého smyslu za jevovou stránkou. Text je jevová stránka a za těmi slovy se hledá skrytý význam. Např.: při překladu Platona je nejvyšší dobro přivádí do slova ježíš
Výraz hermeneutika je spojován hlavně se středověkem, ale v 19. století se znovu objevuje. Je to pokus o metodologickou opozici vůči převažující stientistické tendenci, že se máme pokoušet o pochopení nikoliv o vysvětlení. Jít za kauzální = příčinné vysvětlování k jakémusi uchopení smyslu, který je dosažitelný pouze prožitkem.
Intuice je tady chápána jako nezprostředkované poznání. Poznání je zprostředkováno třeba prostřednictvím smyslů. My naši zkušenost přivádíme na obecný pojem – abstrahujeme.
Dalším zprostředkujícím článkem jsou slova. Intuice však prosazuje přímý zážitek, přímý okamžik sjednocení. Např.: v náboženství – nejvyšším poznáním, kterým se zde můžeme dobrat je přímý zážitek Boha. Racionální odvozování boha je však zprostředkováním.
D. říká, že svůj zážitek nejsme schopni 100% sdělit, protože pro to sdělení používáme slova. I k uvědomění používáme pojmové myšlení, takže to deformujeme. Intuitivní poznání znamená pokus o nezprostředkované poznání.
Běžně je intuice označována jako protipól racionality. Filozofové tohoto intuisticky orientovaného zaměření doporučují používat jako doplněk ne náhražky racionality.
SCIENTISTICKÁ FILOZOFIE
protikladným pólem intuisticky zaměřené filozofie
za svůj vzor si bere vědu a podle ní filozofii buduje
po 19. století nejvýraznější variantou scientistické filozofie je POZITIVISMUS
vedle ryzího pozitivismu se setkáváme ještě s dalšími filozofiemi – herbartismus, novokantovství - směr výrznamný pro rozvíjení axiologické části teorie scient. filozofie 19. stol. nezahrnuje pouze pozitivismus, ale i zmíněné další fil.

Hlavní představitelé – A. Comte, J. Stuart, H. Spencer
přestože je pozitivismus reprezentován různými představiteli s různými postoji, tak je poměrně homogenní
pozitivismus je jednotný myšlenkový proud, který je spojen s odporem k negativistické filozofii
hlavním rysem je odpor k metafyzice, která je považována za ryze spekulativní a nevědeckou, která odmítá spekulaci a me