Sigmund Freud - Nespokojenost v kultuře

Sigmund Freud
Nespokojenost v kultuře
Přeložil Ludvík Hošek
Z německých originálů
Die Zukunft einer Illusion;
Dos Unbehagen in der Kultur.
Studienausgabwe IX, Frankfurt a. m., 1969-75
Freud, Sigmund
Nespokojenost v kultuře
Praha: nakladatelství Hynek, s. r. o., 1998
Translation © Ludvík Hošek, 1989
Cover © Petr Sacher, 1998 České vydání © nakladatelství Hynek, s. r. o., ISBN 80-86202-13-5
BUDOUCNOST JEDNÉ ILUZE
I
Když po nějaký čas žijeme v určité kultuře a často jsme se snažili vyzkoumat její vznik a cesty dalšího vývoje, pocítíme nakonec pokušení podívat se jiným směrem a zeptat se, jaký osud čeká tuto kulturu v budoucnu, jaké proměny jsou jí určeny. Záhy však zjistíme, že podobné zkoumání je od prvopočátku četnými momenty znehodnoceno. Předně tím, že jen nemnozí dokáží přehlédnout lidské konání v celém rozsahu; čím méně však člověk ví o minulém a současném, tím nejistější bude jeho úsudek o budoucím. Dále pak proto, poněvadž právě při tomto posuzování hraje subjektivní očekávání jedince těžko ocenitelnou úlohu; toto očekávání je závislé na ryze osobních předpokladech vlastní zkušenosti, více nebo méně optimistického postoje k životu, jak mu jej diktuje jeho temperament, úspěch či neúspěch. Konečně zde působí zvláštní okolnost, že lidé prožívají svou přítomnost zpravidla naivně, aniž jsou schopni hodnotit její obsah; musí k ní nejprve získat odstup, tj. přítomnost se musí stát minulostí, mají-li z ní získat hlediska k posouzení budoucnosti.
Kdo tedy podlehne pokušení předpovídat pravděpodobnou budoucnost naší kultury, měl by si připomenout prve zmíněné námitky stejně jako nespolehlivost každé předpovědi. Pro mne z toho vyplývá, že jen co určím její pozici v širším celku, spěšně uniknu před příliš velkým úkolem do malé dílčí oblasti, jíž též dosud náležela moje pozornost.
Lidská kultura - míním tím vše, čím se lidsky život povznesl nad svoje animální podmínky a čím se liší od života zvířat, aniž rozlišuji kulturu a civilizaci - nám ukazuje dvě stránky. Jedna obsahuje všechno vědem a dovednosti, které si lidé osvojili, aby ovládli přírodní síly a získali statky k uspokojení svých potřeb, druhá zahrnuje všechna zařízení nutná k uspořádaní lidských vztahů, zejména k rozdělování dosažitelných statků. Oba směry kultury nejsou na sobě nezávislé, za prvé proto, že vzájemné vztahy lidí jsou hluboce ovlivňovány mírou pudového uspokojení, umožněnou existujícími statky, za druhé pak tím, že i člověk muže být pro jiného člověka statkem, pokud je využíván jako pracovní síla nebo sexuální objekt, za třeli však proto, že každý jedinec je potencionálně nepřítelem kultury, která má být přece zájmem všelidským. Je pozoruhodné, že lidé, ač stěží mohou existovat osamoceni, přesto pociťují oběti, uložené jim kulturou v zájmu soužití, jako velmi obtížné. Kulturu je tedy nutno hájit proti jednotlivci a její zařízení, instituce a příkazy slouží této úloze; jejich účelem je nejen zajištění jisté dělby statků, ale též její udržování, dále pak musí chránit proti nepřátelským hnutím lidí vše, co slouží k podmanění přírody a výrobě statků. Lidské výtvory lze snadno zbořit a věda i technika, které je zbudovaly, mohou být použity i k jejich zničení.
Tak získáváme dojem, že kultura je něco, co bylo uloženo zdráhající se většině menšinou, která se dokázala zmocnit donucovacích prostředků. Přirozeně lze připustit, že tyto obtíže netkví v podstatě kultury samé, nýbrž že jsou podmíněny nedokonalostí dosavadních kulturních forem. Vskutku není těžké tyto nedostatky ukázat. Kdežto v ovládání přírody lidstvo neustále pokračovalo a může ještě větší pokroky očekávat, v uspořádání lidských věcí není podobný pokrok patrný a v každé době se asi jako dnes mnoho lidí ptalo, stojí-li vůbec za to tenhle kus kulturního zisku bránit. Řeklo by se, že musí být možné nově uspořádat lidské vztahy, zbavit se příčin nespokojenosti s kulturou tím, že se vzdáme nátlaku a potlačování pudů, aby se lidé nerušeni vnitřními sváry mohli věnovat získávání a užívání statků. Byl by to zlatý věk, aleje otázkou, dá-li se takový stav uskutečnit. Spíše se zdá, že se každá kultura musí budovat na nátlaku a na zříkání se pudů; ani se nezdá jisté, že by většina byla ochotna i bez nátlaku pracovat tak, jak toho je zapotřebí k získávání nových životních statků. Musí se počítat se skutečností, že jsou ve všech lidech destruktivní, tedy antisociální a antikulturní tendence, které u mnohých lidí jsou tak silné, že určují jejich chování ve společnosti.
Této psychologické skutečnosti přísluší při posuzování lidské kultury rozhodující význam. Jestliže se nejprve mohlo usuzovat, že podstatou kultury je ovládnutí přírody pro dobývání životních statků a že kulturu ohrožující nebezpečí možno odstranit účelným rozdělením statků mezi lidi, zdá se nyní těžiště přesunuto z materiálního na duševní. Rozhodující je, zda a nakolik se podaří zmenšit tíhu lidem uložených pudových obětí, smířit je s nimi a odškodnit je za ty nevyhnutelné. Donucování ke kulturní práci se přitom nelze vzdát stejně jako ovládání masy menšinou, protože masy jsou líné a nechápavé; nerady se zříkají pudů, argumenty o nevyhnutelnosti takového odříkání je nepřesvědčují, povzbuzují se navzájem v nevázanosti. Pouze vlivem příkladných jedinců, které u/nají za své vůdce, se dají přimět k pracovním výkonům a odříkání, na něž je trvání kultury odkázáno. Všechno je dobré, jsou-li tito vůdcové osoby s pronikavým vhledem do nezbytností života, schopní ovládat vlastní pudová přání. Hrozí jim však nebezpečí, že k udržení svého vlivu povolí naše víc než ona jim, a proto je třeba, aby na ní byli nezávislí volným použitím prostředků moci. Stručně řečeno, dvě obecně rozšířené lidské vlastnosti zavinují, že kulturní zařízení se mohou udržet pouze jistou mírou nátlaku, lidé totiž nepracují dobrovolně rádi a argumenty nic nezmohou proti jejich vášním.
Vím, co se bude proti těmto vývodům namítat. Řekne se, že zde vylíčený charakter lidských mas, jako důkaz nezbytnosti nátlaku ke kulturní práci, je sám jen následkem chybných kulturních zařízení, jejichž působením se lidé stali zatrpklými, mstivými a nepřístupnými. Nové generace, vychované s láskou a v úctě k myšlení, které poznají zavčas dobrodiní kultury, budou k ní mít jiný poměr, budou ji považovat za svůj nejvlastnější majetek a budou pro její uchování ochotny přinášet potřebné oběti v práci i uspokojování pudů. Obejdou se bez donucování a budou se jen málo lišit od svých vůdců. Že takové lidské masy dosud v žádné kultuře neexistovaly, je způsobeno tím, že ještě žádná kultura nedokázala tímto způsobem již od dětství lidi ovlivňovat.
Lze pochybovat, zda je možno vůbec nebo již teď, za současného stavu našeho ovládání přírody, uskutečnit taková kulturní zařízení; lze se ptát, odkud se vezme množství vynikajících, neomylných a nesobeckých vůdců, kteří by se museli stát vychovateli budoucích generací. Je možno mít hrůzu před nesmírností nátlaku nezbytného k uskutečnění těchto záměrů. Velkolepost tohoto plánu, jeho význam pro budoucnost lidské kultury nelze popřít. Spočívá zajisté v psychologickém poznání, že člověk je vybaven nejrozmanitějšími pudovými vlohami, jejichž konečné zaměření je určeno ranými dětskými zážitky. Hranice vychovatelnosti člověka jsou proto též hranicemi takové kulturní proměny. Je možno pochybovat, zda a nakolik může jiné kulturní prostředí zahladit ony dvě lidské vlastnosti, které tak ztěžují řízení lidských věcí. Experiment nebyl dosud proveden. Následkem chorobné vlohy nebo přílišné síly pudu zůstane asi vždy určité procento lidí asociální. Jestliže se však podaří tuto dnešní kultuře nepřátelskou většinu snížit na menšinu, dosáhne se tím velmi mnoho, snad všeho, čeho se dosáhnout dá.
Nechci vyvolat dojem, že jsem příliš odbočil od předurčené cesty svého zkoumání. Proto výslovně ujišťuji, že nechci posuzovat velký kulturní experiment, který v současnosti probíhá v širé zemi mezi Evropou a Asií. Chybí mi věcné znalosti i schopnost rozhodnout o jeho uskutečnitelnosti, posuzovat účelnost použitých metod nebo měřit nevyhnutelnou propast mezi záměrem a provedením. Co se tam připravuje, vymyká se jako nehotové oněm úvahám, k nimž poskytuje látku naše dávno konsolidovaná kultura.
II
Znenadání jsme přešli z ekonomiky do oblasti psychologie. Zprvu jsme byli v pokušení hledat kulturní vlastnictví v existujících statcích a zařízeních k jejich rozdělování. Každá kultura spočívá na donucování k práci a zříkání se pudů a vyvolává proto nevyhnutelně opozici těch, kdož jsou těmito požadavky postiženi, z čehož vyplývá, že statky samy, prostředky k jejich získání a zařízení k jejich rozdělování nemohou být jedinou podstatou kultury; jsou přece ohroženy odporem a ničivostí účastníků kultury. Ke statkům teď přistupují prostředky umožňující kulturu hájit, prostředky donucovací i jiné, jimiž se lidé s kulturou smiřují a jsou za své oběti odměňováni. Tyto prostředky lze označit jako duševní vlastnictví kultury.
V zájmu jednotné terminologie označíme skutečnost, že pud nemůže být uspokojen - tedy odepření a instanci, která toto odepření ukládá, popř. zákaz a stav. který tento zákaz vyvolává -, za strádání. Dále je třeba rozlišit strádání, které postihuje všechny, a to, které postihuje jen skupiny, třídy nebo jednotlivce. První strádání je nejstarší: zákazy, jež je způsobily, zahájily oddělování kultury od animálního prastavu před mnoha tisíciletími. Ke svému překvapení zjišťujeme, zeje toto strádání ještě stále účinné, že stále ještě tvoří jádro nepřátelství vůči kultuře. Pudová přání, frustrovaná kulturou, se rodí s každým dítětem vždy znovu. Jedna třída lidí, neurotici, reaguje již na tato odepření asociálně. Taková pudová přání jsou incest, kanibalismus a krvelačnost. Zní podivně, když řadíme tato přání, v jejichž zavrhování se všichni lidé zdají být jednotni, k oněm, o jejichž povolení či zákaz se v naší kultuře tak živě zápolí, avšak psychologicky je to oprávněno. Kulturní chování vůči těmto nejstarším pudovým přáním není též nikterak stejné; jen kanibalismus se jeví všem jako zakázaný a neanalytickému pohledu jako zcela překonaný; sílu incestních přání můžeme ještě za zákazem vycítit a k vraždě v naší kultuře za určitých podmínek ještě dochází, dokonce se přikazuje. Je možné, že v budoucím vývoji kultury se budou jevit ještě další, dnes zcela přijatelná přání stejně nepřijatelnými, jako jsou dnes přání kanibalská.
Již při těchto nejstarších zřeknutích se pudů je třeba vzít v úvahu psychologický faktor, který si zde svůj význam podrží natrvalo. Není pravda, že se lidská duše od nejstarších časů nijak nevyvinula a že v protikladu k pokrokům vědy a techniky zůstala dodnes stejná jako na počátku dějin. Jeden z těchto duševních pokroků zde můžeme dokázat. Náš vývoj směřuje k tomu, že se vnější tlak zvolna proměňuje ve vnitřní tím, že si jej svými příkazy podřizuje zvláštní psychická instance, lidské Nadjá. Každé dítě nám předvádí postup této přeměny, teprve jejím průběhem se stává morálním a sociálním. Toto zesílení Nadjá je nejvýše cenným psychologickým kulturním vlastnictvím. Osoby, u nichž se plně uskutečnilo, se mění z protivníků kultury v její nositele. Čím více jich v některé kulturní oblasti je, tím je tato zajištěnější, tím dříve se může vzdát vnějších donucovacích prostředků. Míra tohoto zvnitřnění je dle jednotlivých zákazů pudů různá. Pro zmíněné nejstarší kulturní požadavky - pomineme-li nežádoucí výjimku neurotiků - zdá se být zvnitřnění do značné míry dosaženo. Když se zabýváme jinými pudovými požadavky, zjišťujeme, že se tento poměr mění. S překvapením a obavou pozorujeme, že většina lidí poslouchá příslušné kulturní zákazy jen pod vnějším nátlakem, tedy pouze tak dlouho a tam, kde se musí tohoto nátlaku bát. To se týká i tak zvaných morálních kulturních požadavků, jež jsou rovnoměrně určeny všem. Právě sem náleží většina toho, co se dovídáme o morální nespolehlivosti člověka. Množství kulturních lidí, kteří se bojí vraždy nebo incestu, neodpírají si uspokojení své lakoty, svých agresivních a sexuálních choutek, škodí jiným lidem lží, podvodem, pomluvou, mohou-li tak činit beztrestně, a stejně tomu asi bylo po všechny kulturní věky.
Při omezeních, jež se vztahují jen na určité společenské třídy, se setkáváme rovněž s hrubými poměry, což se nikdy nepopírá. Lze očekávat, že ponižované třídy budou privilegovaným závidět jejich výsady a že učiní všechno, aby se zbavily přemíry svého strádání. Kde to není možné, udržuje se v takové kultuře trvalá nespokojenost, která může vést k nebezpečným vzpourám. Když však kultura nepřekoná stav, kdy uspokojování jedněch vyžaduje utlačování druhých, snad většiny - a tak tomu je ve všech současných kulturách -, je pochopitelné, že tito utlačovaní intenzivně nenávidí kulturu, kterou svou prací umožňují, na jejichž statcích se však jen nepatrně podílejí. Zvnitřnění kulturních zákazů nelze pak u utlačovaných očekávat. Spíše nebudou tyto zákazy uznávat, budou se snažit tuto kulturu zničit, případně odstranit i její předpoklady. Nepřátelství těchto tříd vůči kultuře je tak očividné, že se k vůli němu přehlédlo spíše latentní nepřátelství lépe obdařených společenských vrstev. Netřeba říkat, že kultura, která neuspokojuje tak značný počet svých účastníků a dohání je ke vzpouře, nemá naději na přetrvání, a ani si je nezaslouží.
Míra zvnitřnění kulturních předpisů - populárně a nepsychologicky vyjádřeno: morální úroveň účastníků kultury - není jediný duševní statek, který při hodnocení kultury přichází v úvahu. Dále tu jsou ideály a umělecké výtvory, tj. uspokojení, které z nich lze získat.
Příliš snadno podléháme sklonu přijmout mezi duševní majetek kultury její ideály, to jest ohodnocení, které výkony jsou nejvyšší a máme proto o ně nejvíce usilovat. Zprvu se zdá, jako by tyto ideály určovaly výkony příslušné kulturní oblasti; ve skutečnosti se však asi ideály spíše tvoří podle prvních výkonů, které umožnilo spolupůsobení vnitřního nadání a vnějších poměrů kultury; tyto první výkony byly pak stanoveny jako ideál pro další následování. Uspokojení, které ideál poskytuje účastníkům kultury, je tedy narcistické povahy, spočívá na hrdosti ze zdařilých výkonů. Ke své úplnosti potřebuje srovnání s jinými kulturami, které se věnovaly jiným výkonům a vyvinuly jiné ideály. Pro tyto rozdíly si každá kultura osobuje právo podceňovat druhé. Tak vedou kulturní ideály k rozdvojení a znepřátelení různých kulturních okruhů, jak je to nejzřetelněji patrno mezi národy.
Narcistické uspokojení z kulturního ideálu náleží též k oněm silám, které úspěšně čelí kulturnímu nepřátelství uvnitř kulturní oblasti. Nejen privilegované třídy, které dobrodiní této kultury využívají, ale také utlačovaní se na něm mohou podílet, protože za újmy ve vlastní kulturní oblasti je odškodňuje oprávnění pohrdat cizinci. Člověk je sice jen ubohý, dluhy a válečnou službou soužený plebejec, ale zato Říman podílí se na úloze ovládat jiné národy a předpisovat jim zákony. Tato identifikace utlačovaných s vládnoucími a vykořisťujícími třídami je však jen částí širší souvislosti. Utlačovaní se mohou na vykořisťující rovněž afektivně vázat, mohou vzdor svému nepřátelství spatřovat ve svých pánech své ideály. Kdyby neexistovaly takové v podstatě uspokojující vztahy, nebylo by možno pochopit, že se tolikeré kultury přes oprávněné nepřátelství velkých mas tak dlouho udržely.
Jiného druhuje uspokojení, které poskytuje účastníkům kultury umění, ač zpravidla zůstává nepřístupné těžkou prací vyčerpaným masám, jimž se též nedostalo náležité výchovy. Jak jsme dávno poznali, poskytuje umění náhradní uspokojení za nejstarší, stále ještě nejhlouběji pociťovaná kulturní zřeknutí, a smiřuje proto jako nic jiného s nezbytností přinášet příslušné oběti. Umělecké výtvory též vyvolávají pocity identifikace - které každý kulturní okruh nutně potřebuje -tím, že podněcují společně prožívané a vysoce oceňované emoční zkušenosti; slouží však též narcistickému uspokojení znázorňováním výkonů a výrazným připomínáním ideálů příslušné kultury.
Nepřipomněli jsme dosud snad nejvýznamnější část psychického inventáře kultury. Jsou to její náboženské představy v nejširším slova smyslu, jinak řečeno, jak později dokážeme, její iluze.
III
V čem je zvláštní hodnota náboženských představ?
Mluvili jsme o nepřátelství vůči kultuře, vyvolaném jejím tlakem, jejím požadavkem zříkat se pudů. Kdybychom si tyto zákazy odmyslili, bylo by možno zvolit si za sexuální objekt každou ženu, která by se nám líbila, bylo by možno bez rozmyšlení zabít soka nebo toho, kdo by jinak stál v cestě, druhému by se též mohlo cokoli bez dovolení odejmout. Jak by to bylo krásné, jakým nepřetržitým uspokojením by pak život byl! Ale záhy se objeví první nesnáz. Ostatní mají přesně stejná přání jako já a nebudou se mnou jednat šetrněji než já s nimi. Takové zrušení kulturních omezení může tedy neomezeně obšťastnit jen jedince, tyrana, diktátora, který na sebe strhl všechny mocenské prostřed ky, a i on si musí důvodně přát, aby ostatní zachovávali alespoň jeden kulturní příkaz: nezabiješ.
Ale jak nevděčné, jak krátkozraké by bylo pokoušet se o odstranění kultury. Co by potom zbylo, je přírodní stav a ten je mnohem nesnesitelnější. Příroda by od nás ovšem nežádala žádná pudová omezení, ponechala by nám volnost, ale má svůj zvláště účinný způsob, jak nás omezovat. Zahubí nás chladně, krutě, bezohledně, jak se nám zdá, možná právě když se oddáváme svému uspokojení. Právě proti těmto ohrožením přírodou jsme se přece spojili a vytvořili kulturu, která má kromě jiného též umožnit naše soužití. Hlavní úlohou kultury, jejím nejvlastnějším důvodem je přece chránit nás před přírodou.
Je známo, že se jí to namnoze už nyní dobře daří, později to zřejmě bude umět ještě mnohem lépe. Ale nikdo se klamně nedomnívá, že příroda je podmaněna už dnes; nemnozí se odvažují doufat, že bude jednou člověku zcela podřízena. Jsou tu živly, které jako by se vysmívaly každému lidskému nátlaku, země se chvěje, trhá, pohřbívá lidi i jejich díla, rozběsněná voda vše zaplavuje a potápí, divá smršť, nemoci, v nichž jsme teprve nedávno rozeznali útoky jiných živých bytostí, konečně bolestná záhada smrti, proti níž se dosud nenašla a nejspíše ani nenajde žádná bylinka. S těmito mocnostmi povstává příroda proti nám velkolepá, krutá, neúprosná, předvádí nám znovu naši slabost a bezmocnost, z nichž jsme se kulturní prací pokoušeli uniknout. Pociťujeme mezi lidmi jinak vzácný, radostně povznášející dojem, když tváří v tvář nějaké živelné pohromě zapomenou na svou kulturní rozervanost, na všechny vnitřní těžkosti a nepřátelství a rozpomenou se na svou velkou společnou úlohu - sebezáchovu vůči přesile přírody.
Jak pro lidstvo jako celek, tak i pro jednotlivce je život těžko snesitelný. Část strádání mu ukládá jeho kultura, kus utrpení mu připravují druzí lidé, ať už navzdory kulturním předpisům nebo v důsledku nedokonalosti této kultury. K tomu přistupuje to, čím mu škodí nepodrobená příroda - říká se tomu osud. Následkem tohoto stavu by měl být trvalý stav úzkostného očekávání a těžká urážka přirozeného narcismu. Jak reaguje jednotlivec na ubližování kulturou a lidmi, již víme: vyvine příslušnou míru odporu vůči kulturním zařízením, tedy nepřátelství vůči kultuře. Ale jak se brání proti přesile přírody, osudu, jež hrozí jemu i všem ostatním?
Kultura ho této námahy zbaví, postará se o všechny stejně; je pozoruhodné, že téměř všechny kultury si tu počínají stejně. Nepřestávají plnit svou úlohu ochraňovat lidi