Sigmund Freud - Nespokojenost v kultuře

před přírodou, jen v ní pokračují jinými prostředky. Je to mnohostranná úloha - těžce ohrožené sebevědomí člověka vyžaduje útěchu, svět i život je třeba zbavit hrůz, nadto žádá odpověď i lidská zvídavost, poháněná silným praktickým zájmem.
Již prvním krokem lze mnoho získat. Je to polidštění přírody. Neosobním silám a osudům se nelze přiblížit, zůstávají věčně cizí. Jestliže však běsní v živlech vášně jako ve vlastní duši, když ani smrt není nic přirozeného, ale zlovolná násilnost, když všude v přírodě člověka obklopují bytosti, jež zná z vlastní společnosti, tehdy úlevně vydechne, cítí se doma v cizím a zlověstném, může svou nesmyslnou úzkost psychicky zvládnout. Je snad ještě bezbranný, avšak už ne bezmocí ochromený, může alespoň reagovat, snad už ani není zcela bezbranný, může proti okolním násilnickým mocnostem užít stejných prostředků, jichž užívá ve své společnosti, může je zaklínat, chlácholit, podplácet a uloupit jim tímto ovlivňováním část jejich moci. Taková náhrada přírodní vědy psychologií nepřináší jen okamžitou úlevu, ukazuje i cestu k dalšímu zvládnutí situace.
Tato situace není přece nic nového, má infantilní pravzor. Je vlastně jen jeho pokračováním, protože tak bezmocní jsme už jednou byli jako malé děti vůči rodičům, jichž jsme se měli proč bát, zejména otce; chránili nás však také proti tehdejším nebezpečím. Tak se obě situace přirozeně sblížily. Jako ve snovém životě tu hrálo významnou úlohu přání. Předtucha smrti přepadne spícího, chce ho uložit do hrobu, ale snová práce umí zvolit podmínku, kterou se i tato obávaná událost stane splněním přání; snící se vidí ve starém etruském hrobě, do něhož sestoupil s blaženým pocitem uspokojení svých archeologických zájmů. Podobně nedělá člověk z přírodních sil prostě lidi, s nimiž by mohl jednat jako se sobě rovnými, to by se neshodovalo s mocným dojmem, který v něm vyvolávají, ale propůjčí jim charakter otce. Udělá z nich bohy, přičemž se řídí nejen infantilním, ale jak jsem se pokusil ukázat, též fylogenetickým vzorem.
Postupně se uskuteční první pozorování pravidelnosti a zákonitosti přírodních jevů, a přírodní síly tím ztrácejí své lidské rysy. Ale lidská bezmocnost trvá a s ní i touha po otci a božstvech. Bohové si uchovávají svou trojí úlohu: zažehnávat hrůzy přírody, smiřovat s krutostí osudu, zvláště se smrtí, a odškodňovat za utrpení a strádání, která člověku ukládá kulturní soužití.
Ale pozvolna zde dochází k přesunu důrazu. Člověk pozoruje, že přírodní jevy probíhají podle vnitřní nutnosti; bohové jsou dozajista pány přírody, zařídili ji tak a mohou ji už nyní přenechat samu sobě. Jen příležitostně zasahují do jejího běhu tak zvanými zázraky, jako by chtěli ujistit, že se ze své původní mocenské sféry ničeho nevzdali. Pokud se týče rozdělování osudů, zbývá nepříjemné tušení, že se s lidskou bezradností a bezmocí nedá nic dělat. Tady selhávají bohové nejčastěji; jestliže tvoří osud sami, je jejich úradek nevyzpytatelný; nejnadanější národ starověku vytušil, že Moira je povýšena nad bohy a že i bohové mají své osudy. Čím více se příroda osamostatňuje a bohové se od ní vzdalují, tím usilovněji se všechna očekávání obracejí k jejich třetí funkci, tím více se stává jejich vlastní doménou morálka. Boží úlohou je nyní vyrovnávat nedostatky a škody kultury, všímat si utrpení, která si ve svém soužití lidé vzájemně působí, bdít nad uskutečňováním kulturních předpisů, které lidé tak špatně dodržují. Kulturním příkazům samým se přisoudí božský původ, vyzdvihnou se nad lidskou společnost, rozšíří se na přírodu a všechno světové dění. Tak se z potřeby učinit lidskou bezmocnost snesitelnější vytvoří soubor představ sestavený ze vzpomínek na bezmocnost vlastního i všelidského dětství. Je zřejmé, že toto vlastnictví chrání člověka ve dvojím směru - proti ohrožení přírodou a osudem i proti poškození lidskou společností. V souvislosti to znamená: život na tomto světě slouží vyššímu účelu, který se sice nedá lehce uhodnout, ale jistě vede k zdokonalení lidské bytosti. Objektem tohoto povýšení a povznesení má být pravděpodobně lidské duchovno, duše, která se v průběhu času pomalu a zdráhavě oddělila od těla. Vše, co se na tomto světě děje, uskutečňuje úmysly nás přesahující inteligence, která obtížně sledovatelnými cestami a oklikami řídí všechno k dobrému, to jest pro nás potěšujícímu konci. Nad každým bdí dobrotivá, jen zdánlivě přísná prozřetelnost, která nedopustí, abychom se stali hříčkou mocných a bezohledných přírodních sil; ani smrt není zničením, návratem do anorganického bezživotí, ale začátkem nového druhu existence, cestou k vyššímu vývoji. A na druhé straně tytéž mravní zákony, vytvořené našimi kulturami, vládnou i všemu světovému dění, jsou jen chráněny nejvyšší soudcovskou instancí s nekonečnou mocí a důsledností. Vše dobré bude nakonec odměněno, vše zlé potrestáno, když ne v tomto světě, tedy v existencích pozdějších, posmrtných. Tím jsou všechny hrůzy, útrapy a strázně života zahlazovány; posmrtný život navazující na život pozemský jako neviditelná část spektra na viditelnou přináší onu dokonalost, kterou jsme tu snad postrádali. A vrcholná moudrost, která řídí tento proces, věčná dobrotivost, která se v něm projevuje, spravedlnost, která se v něm prosazuje, jsou vlastnosti božských bytostí, které stvořily nás i celý svět, či spíše vlastnosti té jediné božské bytosti, ve kterou se v naší kultuře sloučili všichni pradávní bohové. Lid, který poprvé takové soustředění božských vlastností dokázal, byl na tento pokrok nemálo hrdý. Odhalil otcovské jádro odedávna ukryté v každé božské postavě; v podstatě to byl návrat k historickým počátkům ideje boha. Nyní, když byl bůh jediný, mohl vztah k němu znovu nabýt vroucnosti a intenzity poměru dítěte k otci. Kdo však pro otce tolik vykonal, chtěl být též odměněn, stát se alespoň nejmilovanějším dítětem, národem vyvoleným. Mnohem později vznáší zbožná Amerika nárok být Goďs own country a pro jednu z forem uctívání božstva je to výstižné.
Náboženské představy procházely přirozeně dlouhým vývojem a v různých kulturách se uchovaly v různých fázích. Zvolil jsem jednu takovou vývojovou fázi, která nejspíše odpovídá naší dnešní bělošské, křesťanské kultuře. Je snadno patrné, že ne všechny části tohoto celku se k sobě stejně dobře hodí, že nejsou zodpovězeny všechny naléhavé otázky, že se dá stěží popřít rozpor s každodenní zkušeností. Ale v současné podobě se tyto - v nejširším smyslu náboženské - představy cení jako nejdrahocennější kulturní vlastnictví, jako to nejhodnotnější, co nám kultura poskytuje, cení se více než umění dobývat poklady země, zajistit lidem potravu nebo zabránit nemocem atd. Lidé se domnívají, že kdyby nepřikládali těmto představám tuto požadovanou cenu, nemohli by život snášet. Vzniká otázka, co jsou tyto představy ve světle psychologie, proč jsou tak ceněny, a dodejme ostýchavě: jaká je jejich skutečná hodnota?
IV
Zkoumání, které nerušené postupuje jako monolog, není zcela bez nebezpečí. Příliš snadno podlehneme pokušení odsunout myšlenky, které by je přerušovaly, vzniká pocit nejistoty, který nakonec chceme přehlušit přehnanou rozhodností. Představím si proto protivníka, který sleduje mé vývody s nedůvěrou, a občas mu přenechám slovo.
Slyším ho říkat: „Opětovně tvrdíte, že kultura vytváří náboženské představy a dávaje svým účastníkům k dispozici, zní to nepochopitelně; nevím proč, ale neposlouchá se to tak samozřejmě, jako když se řekne, že kultura vytvořila pravidla rozdělování výnosu práce nebo práva na ženu a dítě."
Přesto si však myslím, že se to tak smí právem vyjádřit. Pokusil jsem se ukázat, že náboženské představy vzešly ze stejné potřeby jako všechny ostatní vymoženosti kultury, z nezbytnosti bránit se utlačující přesile přírody. K tomu se přidala druhá pohnutka, napravovat bolestně pociťované nedokonalosti kultury. Je též velice výstižné říci, že kultura těmito představami jednotlivce obdarovává, protože on je nalézá, nabízejí se mu hotově, sám by je najít nedokázal. Přejímá tu dědictví mnoha generací jako násobilku, geometrii apod. Je v tom ovšem rozdíl. Ten však spočívá jinde a nyní ještě nemůže být objasněn. Na zarážející nepochopitelnosti, o níž se zmiňujete, se může podílet skutečnost, že se nám všechny tyto náboženské představy obvykle předkládají jako božské zjevení. Už to je však částí náboženského systému, zanedbává to naprosto historický vývoj těchto idejí a jejich dobře známé rozdílnosti v různých dobách a kulturách.
„Další bod, který se mi zdá ještě důležitější. Domníváte se, že polidšťování přírody vzniká z potřeby překonat lidskou bezradnost a bezmocnost vůči obávaným silám, vytvořit k nim vztah a nakonec je ovlivnit. Ale tato pohnutka se zdá být zbytečná. Primitivní člověk nemá přece volbu. Nemůže myslet jinak. Přirozeně, jako by mu to bylo vrozené, promítá svou bytost do okolního světa, všechno dění, které pozoruje, považuje za projevy bytostí, které mu jsou v podstatě podobné. Je to jediná metoda jeho chápání. A není nijak samozřejmé, spíše se jedná o podivuhodnou shodu, podaří-li se mu tímto povolováním svému přirozenému založení uspokojit jednu ze svých velkých potřeb.“
Nezdá se mi to tak nápadné. Cožpak si myslíte, že lidské myšlení nezná praktické motivy, že je pouhým výrazem nezištné zvídavosti? To je přece velmi nepravděpodobné. Spíše věřím, že i při personifikaci přírodních sil člověk následuje infantilní příklad. Na osobách svého prvotního prostředí se naučil, že vytvoření vztahu umožňuje ovlivňování, a proto po/ději ze stejného zájmu zachází stejně se vším, s čím se setkává. Neodporuji vaší popisné poznámce, člověk zajisté přirozeně personifikuje vše, co chce pochopit, aby to později ovládl - psychické zmocnění se jeví jako příprava k fyzickému -, ale přidávám k tomu motiv a genezi této zvláštní povahy lidského myšlení.
„A teď do třetice: původem náboženství jste se přece zabýval už dříve ve své knize Totem a tahu. Ale tam ,, to vypadá jinak. Všechno je vztah syna k otci, bůh je povýšený otec a kořenem náboženské potřeby je touha po otci. Zdá se, že jste od té doby objevil moment lidské nemohoucnosti a bezmoci, kterému se přece všeobecně připisuje rozhodující úloha při vzniku náboženství, a teď na to převádíte vše, co bylo dříve otcovským komplexem. Smím vás prosit o objasnění této změny?“
S radostí. Čekal jsem jen na tuto výzvu. Jedná se skutečně o změnu? V Totem a tabu se nevysvětloval vznik náboženství, ale pouze vznik totemismu. Můžete z nějakého svého hlediska ozřejmit, proč první podoba, ve které se člověku zjevilo ochranné božstvo, byla zvířecí a proč - vzdor zákazu toto zvíře zabíjet a jíst - bylo slavnostním zvykem tento zákaz jedenkrát v roce společně překročit? Právě to se v totemismu koná. A je sotva účelné přít se, má-li se totemismus označit za náboženství. Má úzké vztahy k pozdějším, bohy uctívajícím náboženstvím, z totemových zvířat se stala posvátná zvířata bohů. A první, nejpronikavější mravní omezení - zákaz vraždy a incestu - vznikají na půdě totemismu. Ať už tedy závěry knihy Totem a tabu přijímáte nebo nikoli, doufám, že uznáte, že je tam shrnuto množství podivuhodných rozptýlených skutečností v soudržný celek.
Proč zvířecí bůh natrvalo nestačil a proč byl vystřídán bohem lidským, toho se v knize Totem a tabu sotva letmo dotýkám a nezmiňuji se tam ani o jiných problémech vzniku náboženství. Ztotožňujete takové omezení s popíráním? Moje práce je dobrý příklad přísné izolace podílu, kterým může psychoanalytické uvažování přispět k řešení náboženského problému. Pokouším-li se teď připojit to ostatní, méně hluboko ukryté, neměl byste mě obviňovat z rozpornosti jako prve z jednostrannosti. Je přirozeně mým úkolem ukázat spojitost mezi tím, co jsem řekl dříve a co říkám nyní, mezi hlubší a zjevnou motivací, mezi otcovským komplexem a lidskou bezmocností i potřebou ochrany.
Tyto spojitosti není těžké objevit. Jsou to vztahy bezmoci dítěte k návazné bezmoci dospělého, takže se psychoanalytická motivace vzniku náboženství podle očekávání stává infantilním příspěvkem k jeho manifestní motivaci. Vciťme se do duševního života malého dítěte. Vzpomínáte na opěrný typ volby objektu, o kterém mluví analýza? Libido sleduje narcistické potřeby a lne k objektům, které zajišťují jejich uspokojení. Tak se stává matka, která utiší hlad, prvním objektem lásky i první ochranou proti všem neurčitým, z vnějšího světa hrozícím nebezpečím, lze říci, že je první ochranou proti úzkosti.
V této funkci vystřídá záhy matku silnější otec a setrvá v ní po celé dětství. Vztah k otci je však poznamenán zvláštní ambivalencí. Otec sám znamenal ohrožení, snad následkem předchozího vztahu k matce. Tak se ho zároveň bojíme i po něm toužíme a obdivujeme ho. Rysy této ambivalence jsou hluboce vlastní všem náboženstvím, jak to též vykládá Totem a tahu. Když dorůstající člověk zjistí, že je mu souzeno zůstat natrvalo dítětem, že se nikdy neobejde bez ochrany proti cizí převaze, propůjčí jí rysy otcovské postavy, vytvoří si bohy, jichž se bojí, snaží se je naklonit a posléze jim svěřuje svou ochranu. Tak je motiv touhy po otci totožný s potřebou ochrany proti lidské nemohoucnosti; obrana bezmocného dítěte určuje charakteristické rysy reakce na bezmocnost i v dospělosti, tedy i při vzniku náboženství. Nemáme však v úmyslu dále zkoumat vývoj ideje boha; zabýváme se tu hotovým souborem náboženských představ, jak je kultura předává jednotlivci.
V
Navážeme nyní opět nit našeho zkoumání: jaký je tedy psychologický význam náboženských představ a jak je můžeme klasifikovat? Tuto otázku nelze snadno zodpovědět. Po odmítnutí různých formulací zůstaneme u této: jsou to poučky, výpovědi o skutečnostech a poměrech vnější (nebo vnitřní) reality, které sdělují něco, co jsme sami neobjevili, a které žádají, abychom jim věřili. Protože nás poučují o tom, co je pro nás v životě nejdůležitější a nejzajímavější, jsou obzvláště ceněny. Kdo o nich nic neví, je velice nevědomý; kdo je přejal do svého vědění, může se domnívat, že se velmi obohatil.
Existuje přirozeně mnoho pouček o nejrůznějších věcech tohoto světa. Každá školní hodina je jich plna. Zvolme hodinu zeměpisu a uslyšíme: Kostnice leží u Bodamského jezera. Studentská píseň k tomu dodá: Kdo nevěří, ať tam běží. Náhodou jsem tam byl a mohu potvrdit, že toto krásné město leží na břehu velké vodní plochy, kterou okolní obyvatelé nazývají Bodamským jezerem. O správnosti tohoto zeměpisného tvrzení jsem nyní naprosto přesvědčen. Vzpomínám si přitom na jiný pozoruhodný zážitek. Byl jsem již zralý muž, když jsem poprvé stanul na pahorku athénské Akropole mezi zříceninami chrámu s výhledem na modré moře. Do mé blaženosti se mísil pocit úžasu, který mi vnukl výklad: tedy je to opravdu takové, jak jsme se ve škole učili! Jak mělkou a slabou víru v pravdivost slyšeného jsem musel tehdy mít, když mohu dnes tak žasnout! Ale nechci příliš zdůrazňovat význam tohoto zážitku; můj tehdejší úžas může mít i zcela subjektivní vysvětlení související se zvláštností místa, což mě tehdy nenapadlo.
Všechny takové poučky vyžadují víru ve svůj obsah, ale tento požadavek též odůvodňují. Představují zkrácený výsledek myšlenkového pochodu založeného na pozorování a usuzování; kdo by jej chtěl podstoupit sám a nepřijímat pouze jeho výsledek, tomu ukazují příslušnou cestu. Pokud není poučka jako u zeměpisných údajů samozřejmá, připojuje se vždy, odkud poznatek pochází. Např. Země má tvar koule; jako důkazy pro to se uvádějí Foucaultův pokus s kyvadlem, chování horizontu, možnost obeplout Zemi. Protože všichni zúčastnění musí uznat, že nelze poslat všechny školní děti na plavbu kolem světa, spokojí se s důvěřivým přijetím toho, co škola učí, každý však ví, že se o tom může i osobně přesvědčit.
Pokusme se stejným způsobem ověřit náboženské poučky. Když se otážeme, na čem zakládají svůj nárok, aby se jim věřilo, dostaneme tři odpovědi, které se pozoruhodně neshodují. Za prvé se jim má věřit, protože jim věřili již naši předkové, za druhé máme důkazy, jež se nám zachovaly z oněch dávných dob, a za třetí se otázka tohoto ověření vůbec zakazuje. Podobný pokus byl dříve stíhán nejtvrdšími tresty a ani dnešní společnost nevidí podobné snahy ráda.
Tento třetí bod v nás musí vyvolat nejsilnější pochybnost. Takový zákaz může mít přece jen jedinou motivaci: společnost zná velmi dobře problematičnost nároku svého náboženského učení. Kdyby tomu bylo jinak, poskytla by jistě ochotně každému, kdo si chce vytvořit vlastní přesvědčení, potřebný materiál. Ke zkoumání obou dalších důkazů přistupujeme proto se značnou nedůvěrou. Máme věřit, protože věřili naši předkové. Tito však byli mnohem nevědomější než my, věřili věcem, které jsou pro nás dnes nepřijatelné. Může být, že i náboženská učení na tom nejsou jinak. Důkazy, které se nám zachovaly, jsou uloženy ve spisech, které samy nesou všechny znaky nespolehlivosti. Jsou plny rozporů, byly přepracovávány a padělány; kde se odvolávají na skutečná svědectví, jsou samy neověřeny. Je málo platné, když se pro své doslovné znění či třeba jen pro svůj obsah dovolávají božského zjevení, protože toto tvrzení je zas už samo součástí oné nauky, jejíž věrohodnost zkoumáme, a žádná poučka se nemůže přece dokazovat sama.
Tak dospíváme k zvláštnímu výsledku, že nejdůležitější sdělení našeho kulturního vlastnictví, jejichž úlohou je objasnit nám záhady světa a usmířit nás s utrpením života, jsou nejméně spolehlivá. Nemohli bychom se rozhodnout přijmout pro nás tak lhostejnou skutečnost, jako že velryby nekladou vejce, ale rodí živá mláďata, kdyby nebyla lépe prokazatelná.
Tento stav věcí představuje pozoruhodný psychologický problém. Ať nikdo nevěří, že předchozí poznámky o neprokazatelnosti náboženských učení obsahují něco nového. Tato nedokazatelnost byla pociťována vždy, stejně cítili i naši předkové, kteří nám toto dědictví zanechali. Mnozí z nich měli asi stejné pochybnosti jako my, byli však vystaveni příliš silnému tlaku, než aby seje odvážili vyjádřit. A od té doby se nesčíslní lidé trápili stejnými pochybnostmi, které chtěli potlačit, protože se cítili povinni věřit, mnoho skvělých intelektů na tomto konfliktu ztroskotalo, mnoho charakterů došlo úhony v kompromisech, v nichž hledaly východisko.
Jestliže všechny důkazy, které mají prokázat hodnověrnost náboženských pouček, pocházejí z minulosti, nabízí se úvaha, zda by takové důkazy nemohla poskytnout i přítomnost, již můžeme lépe posoudit. Kdyby se podařilo nepochybně dokázat jen jedinou část náboženského systému, získal by tím mimořádně na věrohodnosti celek. O to se snaží spiritisté, kteří věří na přetrvávání individuální duše a chtějí nás o této náboženské nauce přesvědčit. Nemohou však bohužel vyvrátit, že zjevení a projevy jejich duchů jsou jen výtvory jejich vlastní duševní činnosti. Vyvolali duchy největších lidí, vynikajících myslitelů, ale všechny jejich výroky a zprávy byly tak zpozdilé, tak beznadějně nicotné, že se nedá věřit ničemu než schopnosti duchů přizpůsobit se okruhu lidí, kteří je vyvolali.
Nyní je třeba připomenout dva pokusy, které vyvolávají dojem křečovitého úsilí uniknout problému. Jeden, násilný, je starý, druhý je subtilní a moderní. První je „Credo quia absurdum" církevního otce. Což má znamenat, že se náboženské učení vymyká požadavkům rozumu, stojí nad ním. Pravdu míry musí člověk cítit vnitřně, nepotřebuje ji chápat. Toto credo je však zajímavé jen jako osobní vyznání; jako mocenský příkaz postrádá závaznost. Jsem povinen věřit každé absurditě? A jestliž