Sigmund Freud - Nespokojenost v kultuře

e nikoli, proč právě této? Nad rozumem neexistuje žádná instance. Jestliže pravda náboženského učení je závislá na vnitřním prožitku, který ji dosvědčuje, co si počneme s množstvím lidí, kteří ten vzácný prožitek nemají? Od všech lidí je možno žádat, aby používali daru rozumu, který vlastní, ale nelze opřít obecně platnou povinnost o motiv, který existuje jen u velice malého počtu lidí. Jestliže jednotlivec získá ve strhujícím extatickém stavu neochvějné přesvědčení o reálné pravdivosti náboženského učení, co to znamená pro ostatní lidi?
Druhý pokus je filosofie „jakoby". Uvádí, že v naší myšlenkové činnosti je mnoho domněnek, o jejichž bezdůvodnosti, ba absurditě dobře víme. Říká se jim fikce, ale z četných praktických příčin se musíme chovat, „jako bychom" těmto fikcím věřili. To platí i o náboženských učeních pro jejich nesrovnatelnou důležitost pro udržení lidské společnosti. Tato argumentace není příliš vzdálena od credo quia absurdum. Myslím však, že požadavek tohoto „jakoby" může vznést jen filosof. Člověk, jehož myšlení není ovlivněno filosofickými finesami, jej nikdy nepřijme; pro něho je vše vyřízeno přiznáním absurdnosti a nerozumnosti. Nemůže být nucen, aby se právě tam, kde se jedná o jeho nejdůležitější zájmy, vzdal jistot, které jinak vyžaduje pro všechny své obvyklé činnosti. Vzpomínám si na jedno ze svých dětí, které se časně vyznačovalo obzvláštní věcností. Když se dětem vyprávěla pohádka, které vroucně naslouchaly, přišel a zeptal se: Je to skutečný příběh? Když uslyšel zápornou odpověď, s pohrdavým výrazem ve tváři odešel. Dá se očekávat, že vzdor přímluvám filosofie „jakoby" se lidé budou k náboženským pohádkám brzy chovat podobně. Ale zatím se ještě chovají zcela jinak a v minulých dobách měly náboženské představy vzdor nedostatku věrohodnosti na lidstvo velice silný vliv. To je nový psychologický problém. Je nutno se tázat, v čem spočívá vnitřní síla těchto učení, které okolnosti vděčí za svou na rozumu nezávislou účinnost.
VI
Domnívám se, že jsme odpověď na obě otázky dostatečně připravili. Vyplyne z toho, když se podíváme na psychický vznik náboženských představ. Tyto se vydávají za poučky, ale nejsou výsledkem zkušeností či myšlení, jsou to iluze, splnění nejstarších, nejsilnějších, nejnaléhavějších přání lidstva; tajemstvím jejich síly je síla přání. Víme již, že děsivý pocit dětské bezmoci vyvolal potřebu ochrany - ochrany láskou -, kterou poskytl otec; pozdější poznání, že tato bezmocnost trvá celý život, způsobilo, že člověk nadále předpokládá existenci otce - tentokráte mocnějšího. Spoléhání na dobrotivou prozřetelnost konejší úzkost z ohrožení života; nastolení mravního uspořádání světa zajišťuje splnění požadavku spravedlnosti, který v lidské kultuře zůstává tak často neuspokojen; prodloužení pozemské existence budoucím životem zajišťuje časoprostorový rámec, v němž se mají tato přání splnit. Odpovědi na hádanky lidské zvídavosti, jako je vznik světa a vztah mezi tělesným a duševním, se rozvíjejí podle předpokladu tohoto systému; pro jednotlivou duši to znamená nesmírnou úlevu, když se zbaví přetrvávajících dětských konfliktů z otcovského komplexu a vyřeší je obecně přijatým způsobem.
Říkám-li, že to jsou všechno iluze, musím význam tohoto slova upřesnit. Iluze není totéž co omyl, nemusí také nutně být omylem. Aristotelovo mínění, že se hmyz rodí z nečistoty, o čemž je nevědomý lid dodnes přesvědčen, bylo omylem, stejně jako názor dřívější lékařské generace, že tabes dorsalis je následkem sexuálních výstředností. Bylo by nesprávné nazývat tyto omyly iluzemi. Naproti tomu bylo Kolumbovou iluzí, že objevil novou námořní cestu do Indie. Podíl jeho přání na tomto omylu je zřejmý. Jako iluzi lze označit tvrzení jistých nacionalistů, že Indogermáni jsou jedinou kulturní lidskou rasou, nebo víru, že dítě je bytostí bez sexuality, což vyvrátila teprve psychoanalýza. Pro iluzi je charakteristické, že se odvozuje z lidských přání, blíží se v tomto ohledu psychiatrické diagnóze bludu, ale liší se od něho nejen komplikovanější strukturou. Jako podstatné zdůrazňujeme na bludu jeho rozpor se skutečností, kdežto iluze nemusí být nutné falešná, tj. neuskutečnitelná či v rozporu se skutečností. Měšťanská dívka si např. může dělat iluzi, že si pro ni přijde princ. Je to možné, k několika případům toho druhu došlo. Že přijde Mesiáš a položí základ zlatému věku, je mnohem nepravděpodobnější; podle svého osobního postoje zařadí posuzovatel tuto víru jako iluzi nebo jako analogii bludu. Jinak se příklady iluzí, které se ukázaly pravdivými, lehce nenajdou. Takovým příkladem by však mohla být iluze alchymistů, že je možno všechny kovy změnit ve zlato. Náš dnešní vhled do podmínek bohatství utlumil přání mít co nejvíce zlata, nicméně chemie už nepovažuje přeměnu kovů ve zlato za nemožnou. Označujeme tedy víru jako iluzi tehdy, když v motivaci převažuje touha po splnění přání, a nepřihlížíme přitom k jejímu vztahu ke skutečnosti, stejně jako se iluze sama vzdává svého potvrzení.
Vrátíme-li se po této orientaci zase k náboženským učením, můžeme opakovat: jsou to vesměs nedokazatelné iluze, nikdo nesmí být nucen, aby je pokládal za pravdivé, aby jim věřil. Některé z nich jsou tak nepravděpodobné, tak v rozporu se vším, co jsme se namáhavě dověděli o realitě světa, že je - s patřičným ohledem na psychologické rozdíly - můžeme přirovnat k bludům. Reálnou hodnotu většiny z nich není možno posuzovat. Jsou stejně nedokazatelné jako nevyvratitelné. Víme ještě příliš málo, než abychom k nim mohli přistupovat kriticky. Naše bádání odhaluje hádanky světa jen pomalu, na mnohé otázky dnes věda ještě nemá odpověď. Vědecká práce je však naší jedinou cestou k poznání okolní reality. Je opět pouhou iluzí, očekáváme-li něco od intuice a kontemplace; neposkytnou nám nic než - nesnadno zhodnotitelné - poznatky o našem vlastním duševním životě, nikdy odpovědi na otázky, na které náboženské učení odpovídá s takovou lehkostí. Bylo by zpupné vyplňovat onu mezeru dle vlastní libovůle a dle osobního zdání prohlásit tu či onu část náboženského systému za přijatelnější. Na to jsou tyto otázky příliš významné, dá se říci: příliš posvátné.
Na tomto místě můžeme očekávat námitku: Když tedy i zapřísáhlí skeptici připouštějí, že náboženská tvrzení nelze rozumem vyvrátit, proč jim pak nemám věřit, když pro ně svědčí tradice, souhlas lidí a jejich útěšný obsah? Ano, proč ne? Jako nemůže být nikdo přinucen k víře, tak nemůže být přinucen k nevíře. Ale neoddávejme se sebeklamu, že tato zdůvodnění uvedou naše myšlení na správnou cestu. Jestliže byl kdy na místě odsudek „planá výmluva", pak právě zde. Nevědomost je nevědomost; nevyplývá z ní žádné právo něčemu věřit. Žádný rozumný člověk se nebude v jiných věcech chovat tak lehkomyslně a nespokojí se tak chabým zdůvodněním svých úsudků a pozic, dovoluje si to jen v nejvyšších a nejposvátnějších věcech. Ve skutečnosti jsou to jen snahy předstírat sobě či druhým, že ještě setrvává v náboženství, ač se od něj už dávno odpoutal. V otázkách náboženství se lidé dopouštějí všemožných neupřímností a intelektuálních nemravů. Filosofové rozšiřují význam slov, až v nich zbude sotva co z původního smyslu, říkají „bůh" nějaké nejasné abstrakci, kterou si sami utvořili, a jsou přece teď před celým světem věřícími deisty, mohou se holedbat, že poznali vyšší, čistší pojem boha, ačkoliv jejich bůh je jen nicotným stínem, a nikoli již onou mocnou osobností náboženského učení. Kritikové vytrvale prohlašují za „hluboce náboženského" člověka, který se přiznává k pocitu lidské malosti a bezmocnosti před světem, ačkoliv tento pocit není podstatnou nábožností, je jí teprve návazná reakce na tento pocit, která se jej pokouší překonat. Kdo nejde dál, kdo se pokorně spokojí s bezvýznamnou úlohou člověka ve velkém světě, je naopak bezbožný v nejvlastnějším slova smyslu.
Toto zkoumání si neklade za cíl hodnotit pravdivost náboženských učení. Stačí nám odhalení jejich iluzivní psychologické povahy. Nemusíme však tajit, že toto odhalení silně ovlivňuje náš postoj k této pro mnohé tak důležité otázce. Víme přibližně, za jakých časů i jací lidé vytvořili různá náboženství. Když ještě zjistíme, z jakých pohnutek se tak stalo, naše stanovisko k náboženskému problému se zřetelně změní. Říkáme si, že by jistě bylo krásné, kdyby existoval bůh jako stvořitel světa a dobrotivá prozřetelnost, kdyby svět měl mravní řád a kdyby byl posmrtný život, ale je přece velmi nápadné, že to je vše takové, jak si to musíme přát. A bylo by ještě podivnější, kdyby se našim ubohým nevědomým, nesvobodným praotcům bylo poštěstilo rozluštit všechny tyto obtížné záhady světa.
VII
Když jsme poznali, že náboženská učení jsou iluze, vzniká okamžitě další otázka, zda nemá obdobnou povahu i ostatní kulturní vlastnictví, jehož si vážíme a jež ovládá náš život. Zda nemusíme nazvat iluzemi předpoklady, jež řídí naše státní zřízení; zda nejsou i vztahy mezi pohlavími v naší kultuře zkaleny jednou či více erotickými iluzemi. Jakmile se naše nedůvěra probudila, nezalekneme se otázky, můžeme-li lépe zdůvodnit své přesvědčení vědeckým pozorováním a myšlením, abychom se něco dozvěděli o vnější realitě. Nic nás nesmí odvrátit od pozorování vlastního bytí a racionální autokritiky. Otevírá se zde řada zkoumání významných pro utváření „světového názoru". Tušíme též, že taková námaha nebude promarněna a že alespoň částečně ospravedlní naše podezření. Ale do tak obsáhlého úkolu se autor nehodlá pouštět a nezbytně omezí svou práci na sledování jediné z těchto iluzí, a to náboženské.
Náš odpůrce nám teď zvučně velí stát. Jsme voláni k zodpovědnosti, že jsme se dopustili zakázaného činu. Říká nám:
„Archeologické zájmy jsou sice chvályhodné, ale neprovádíme vykopávky, abychom jimi podkopali obydlí, jež by se zřítila a zasypala lidi. O náboženských učeních nelze přemítat jako o libovolném jiném námětu. Je na nich zbudována naše kultura a předpokladem trvalosti lidské společnosti je, že většina lidí bude věřit v pravdivost těchto učení. Budou-li se učit, že neexistuje všemohoucí a naprosto spravedlivý bůh, božský světový řád a věčný život, budou se cítit zproštěni všech závazků dodržovat kulturní předpisy. Každý se bez zábran a bez úzkosti podřídí svým asociálním egoistickým pudům, bude prosazovat svou moc, nastane znovu chaos, který jsme tisíciletou kulturní prací zažehnali. Dokonce kdybychom i věděli a mohli dokázat, že náboženství nemá pravdu, museli bychom to zamlčet a chovat se tak, jak to vyžaduje filosofie „jakoby". V zájmu zachování všech! Nehledě na nebezpečí onoho počínání, je to též bezúčelná krutost. Nesčetní lidé nacházejí v náboženství svou jedinou útěchu, snášejí život jen s jeho pomocí. Tato jediná opora se jim má vzít, aniž za ni dostanou něco lepšího. Přiznává se, že věda zatím mnoho nedokáže, ale byť i byla mnohem pokročilejší, lidem by nestačila. Člověk má ještě jiné naléhavé potřeby, které chladná věda nemůže nikdy uspokojit, a je podivné, ba přímo vrcholně nedůsledné, když psycholog, který vždy zdůrazňoval, jak v lidském životě ustupuje inteligence pudům, se nyní snaží vzít lidem vzácné splnění přání a odškodnit je za to intelektuální stravou."
To je mnoho obžalob najednou! Ale jsem připraven jim čelit a ještě zastávat názor, že je mnohem větším nebezpečím pro kulturu, když se její současný poměr k náboženství zachová, než když se zruší. Nevím však, čím mám svou repliku zahájit.
Snad ujištěním, že sám považuji své počínání za zcela neškodné a bez nebezpečí. Tentokrát to nejsem já, kdo přeceňuje intelekt. Jsou-li lidé takoví, jak je odpůrci líčí - a nechci tomu odporovat -, pak nehrozí nebezpečí, že by zbožný věřící podlehl mým vývodům a dal si vyrvat svou víru. Kromě toho jsem neřekl nic, co přede mnou neřekli jiní, lepší mužové mnohem úplněji, důrazněji a působivěji. Jména těchto mužů jsou známa; nebuduje uvádět, aby nevznikl dojem, že se chci řadit mezi ně. Připojil jsem jen ke kritice svých velkých předchůdců psychologické zdůvodnění - pouze to je v mém podání nové. Lze stěží očekávat, že by si právě tento doplněk vynutil účinek, který byl předchůdcům odepřen. To ovšem vyvolává otázku, proč psát něco zřejmě neúčinného. Ale k tomu se ještě vrátíme.
Jediný, komu tato publikace může uškodit, jsem já sám. Uslyším nelaskavé výčitky pro povrchnost, omezenost, nedostatek idealismu a pochopení nejvyšších zájmů lidstva. Ale tyto výtky mi nejsou nové - již v mládí jsem nedbal nelibosti svých současníků - proč by si z ní měl něco dělat stařec, který dobře ví, že záhy unikne všem projevům přízně i nepřízně. Za starých časů to bylo jiné. Tehdy si člověk takovými projevy vysloužil zkrácení své pozemské existence a urychlenou příležitost získat vlastní zkušenosti o záhrobním životě. Ale opakuji, ty časy jsou pryč a dnes takové psaní není pro autora nebezpečné. Nanejvýš se jeho kniha nebude smět v té či oné zemi překládat a rozšiřovat. Přirozeně právě v zemi, která se honosí vysokou úrovní své kultury. Když však hlásáme zříkání se svých přání a odevzdání osudu, musíme umět snést i tuto nepožeň.
Potom jsem se ptal, zda nemůže uveřejnění tohoto spisku přece někomu ublížit. Nikoli osobě, ale věci psychoanalýzy. Nedá se přece popřít, že je mým výtvorem. Dostalo se jí mnoho nedůvěry a nevole; když nyní vystupuji s tak nemilými projevy, lidé ochotně přesunou své nepřátelství z mé osoby na psychoanalýzu. Teď se vidí, řekne se, kam psychoanalýza vede. Maska padla; psychoanalýza vede k popření boha a mravního ideálu, jak jsme to vždy tušili. Abychom nemohli maskování odhalit, předstíralo se nám, že psychoanalýza nemá žádný světový názor a ani nemůže žádný vytvořit.
Tenhle povyk mi bude skutečně nepříjemný, kvůli mým početným spolupracovníkům, z nichž mnozí mé stanovisko k náboženským problémům naprosto nesdílejí. Psychoanalýza však již překonala mnoho bouří a musí se utkat i s touto. Ve skutečnosti je psychoanalýza metodou bádání, nestranným nástrojem jako třeba infinitesimální počet. Kdyby fyzik s jeho pomocí objevil, že je Země po určité době odsouzena k zániku, nepřipisovala by se přece destruktivní tendence výpočtu a nedával by se proto do klatby. Vše, co jsem tu uvedl proti pravdivosti náboženství, nepotřebovalo psychoanalýzu, bylo to řečeno jinými dávno předtím, než vznikla. Poskytuje-li psychoanalytická metoda nový argument proti pravdivosti náboženství, tím hůř pro ně; avšak obhájci náboženství mohou stejným právem užít psychoanalýzy, aby náležitě vyzdvihli afektivní význam náboženského učení.
Pokračujeme v obhajobě: náboženství prokázalo lidské kultuře zřejmě velké služby, přispělo ke zkrocení asociálních pudů značně, ne však dostatečně. Ovládalo lidskou společnost mnoho tisíciletí; mělo čas ukázat, co dokáže. Kdyby se mu bylo podařilo většinu lidí obšťastnit, utěšit, smířit se životem, učinit z nich nositele kultury, nikoho by nenapadlo pokoušet se o změnu existujících poměrů. Co vidíme místo toho? Hrozivé množství lidí je s kulturou nespokojeno, nešťastno. Cítí ji jako jho, které je nutno svrhnout; tito lidé buď napínají všechny síly, aby kulturu změnili, nebo jdou ve svém nepřátelství vůči ní tak daleko, že o omezování pudů nechtějí ani slyšet. Tady se nám namítne, že tento stav vyplynul z částečné ztráty náboženského vlivu na masy právě v důsledku politováníhodného působení vědeckého pokroku. Zapamatujeme si toto přiznání a jeho zdůvodnění, později je využijeme pro své záměry, ale námitka sama je nepřesvědčivá.
Je pochybné, zda lidé byli v době neomezeného panství náboženství celkově šťastnější než dnes; mravnější nebyli jistě. Vždycky uměli obejít náboženské předpisy a zmařit tak jejich záměry. Knězi, kteří měli střežit náboženskou poslušnost, jim v tom vycházeli vstříc. Boží dobrota musela zadržovat boží spravedlnost: lidé hřešili, pak přinášeli oběti nebo se káli a byli pak očištěni, aby mohli hřešit znova. Ruská niternost se vzepjala k závěru, že hřích je nezbytný, aby člověk dosáhl blaženství boží milosti, že je tedy i hřích v podstatě bohulibým skutkem. Je očividné, že knězi mohli udržet náboženské poddanství mas jen velkými ústupky lidské pudovosti. Platilo, že jen bůh je silný a dobrý, člověk však slabý a hříšný. Nemravnost měla po všechny časy v náboženství stejnou oporu jako mravnost. Jestliže náboženství nedokázalo poskytnout lidem více štěstí, mravnosti a kulturnosti, vzniká otázka, zda jeho nezbytnost pro lidstvo nepřeceňujeme a zda jednáme rozumně, když na něm zakládáme své kulturní požadavky.
Uvažme situaci, jaká je. Připouští se, že náboženství již nemá na lidi ten vliv jako dříve. (Platí to pro evropsko-křesťanskou kulturu.) Není to tím, že by náboženství méně slibovalo, ale zdá se lidem méně věrohodné. Připusťme, že důvodem této proměny je posílení vědeckého ducha ve vyšších společenských vrstvách. (Snad to není jediný důvod.) Kritika narušila průkaznost náboženských dokumentů, přírodní věda ukázala jejich omyly, srovnávací výzkum odhalil fatální podobnost našich náboženských představ s duchovními produkcemi primitivních národů a dob.
Vědecký duch vytváří určitý přístup k jevům tohoto světa; před náboženstvím chvíli stane, váhá, konečně překročí práh i zde. Tento proces je nezadržitelný; čím více lidem jsou dostupné poklady našeho vědění, tím více se šíří odpadlictví od náboženské víry, nejprve od jejích zastaralých pohoršlivých forem, potom však i od jejích základních předpokladů. Američané, kteří inscenovali opičí proces v Daytonu, se jediní zachovali důsledně. Jinak se nevyhnutelný přechod uskutečňuje polovičatě a neupřímně.
Vzdělanců a duševních pracovníků se kultura nemusí nikterak obávat. Nahrazení náboženských motivů kulturního chování světskými by u nich probíhalo v tichosti, nadto jsou většinou sami nositeli kultury. Jinak je tomu u velké masy nevzdělaných, utlačovaných, kteří mají četné důvody být nepřáteli kultury. Dokud se nedovědí, že se už v boha nevěří, je to dobré. Ale oni se to nepochybně dovědí, i když tento můj spis nebude uveřejněn. A jsou připraveni přijmout výsledky vědeckého myšlení, aniž u nich došlo k vnitřní proměně, kterou u člověka vědecké myšlení způsobuje. Nehrozí tu nebezpečí, že kulturní nepřátelství těchto mas zaútočí na slabinu, kterou odhalí u své utlačovatelky? Když nesmíme zabíjet své bližní jen proto, že to pánbůh zakázal a bude to v tom či onom životě těžce trestat, a pak se ale dozvíme, že pánbůh neexistuje a jeho trestu se nemusíme bát, budeme se zabíjet bez rozmyšlení a jen pozemské násilí nás od toho může zadržet. Tedy buď nejpřísnější porobení těchto nebezpečných mas, pečlivé zamezení všech příležitostí duševního procitnutí, nebo důkladná revize vztahu mezi kulturou a náboženstvím.
VIII
Mohlo by se soudit, že uskutečnění výše zmíněného návrhu nestojí v cestě žádné zvláštní potíže. Sice se tím něčeho vzdáme, ale snad více získáme a vyhneme se velkému nebezpečí. Obáváme se však, že tím snad kulturu ještě více ohrozíme. Když svatý Bonifác porazil strom, který Sašové uctívali jako posvátný, přihlížející čekali, že toto rouhám bude mít strašné následky. Nestalo se nic a Sašové přijali křest.
Kultura přikázala nezabíjet souseda, který byl nenáviděn a překážel a jehož majetek lákal; stalo se tak zřejmě v zájmu lidského soužití, které by bylo jinak neuskutečnitelné. Neboť vrah by na sebe přivolal pomstu příbuzných zavražděného a temnou zášť ostatních, kteří v sobě rovněž pociťují sklon k takovému násilnému činu. Netěšil by se tedy dlouho ze své msty či loupeže, ale mohl by očekávat, že bude sám záhy