Přednáška 3 vědomí

statní) – jedinec se na sebe dívá jako na objekt, rozhodující je přitom mínění jakéhosi „zobecněného druhého“
- osobní identita – pocit totožnosti (kdo jsem?, kam patřím?), E.Erikson – Nevytvoří-li se osobní identita v období dospívání, má tento deficit za následek, že po celý zbytek života se čl. hledá nebo prožívá pocit nezakotvenosti, nezařazenosti., osobní identita vyplývá z psychofyzické identity a sociální identity, je dána tím, jak je osobnost sžita se svým tělem a zabydlena v sociálních vztazích → sociální identita – manifestuje se v rolích rodinných, vrstevnických, partnerských, profesních, je podmíněna úspěšností jedince v jednotlivých sociálních vztazích (= kruhová závislost), souvisí s procesem individuace – stávání se sebou samým, ukazatelem je osobní autonomie (znak dospělosti a osobní zralosti, dynamická charakteristika, jejímž jádrem je pocit většího či menšího vlivu na události a výsledky činnosti, podle místa ovládání se lidé dělí na internalisty a externalisty), nezávislost, názorová, citová, hodnotová, akční samostatnost, není-li osamostatňování zvládnuto vede v dospělosti k adaptačním nesnázím, jednota autonomie a začlenění podporuje dovršení komplexní osobní zralosti → internalisté jsou přesvědčení, že to, co je potkává je výsledkem jejich aktivity, připravenosti, nepřipravenosti, externalisté jsou přesvědčeni, že to, co se jim přihodilo, je dáno tím, zda měli štěstí nebo neštěstí, polarita tzv. niternosti (takový čl. má diferencovaný vnitřní život, pěstuje sebereflexi, nekonformní i když zodpovědně plní svoje společenské role, umí se sám zabavit) a vnějškovosti (takový čl. je závislý na veřejném mínění, na podnětech zvenčí, kt. by jeho duševnímu životu dodávaly matriál, je-li sám nudí se)
- sebehodnocení – jádrem jáství, posuzujeme a oceňujeme své vlastní já, dva póly (spokojenost a nespokojenost se sebou), různé stránky pocitu osobní hodnoty vyjadřují např. pýcha, hrdost, domýšlivost, ješitnost, arogance, chlubivost, nekritičnost k sobě, skromnost, pokora, rozpaky, ostýchavost, stud, zahanbení, sebesnižování, sebekritičnost, ukřivděnost atd., sebeúcta (výrazněji přítomen důraz na sebeoceňování, budována na uvědomování toho, jak se nám daří dosahovat cílů = internalistický typ sebeúcty, jestliže si více uvědomujeme svou osobní hodnotu podle toho jak jsme respektováni a uznáváni, jakou máme autoritu a prestiž = externalistický typ sebeúcty), sebeakceptance (sebepřijetí, prožitková podmínka sebeúcty), morální zásady, sebereflexe (uvědomování si obsahů svého vědomí, charakteristik osobností, výsledků jednání v konfrontaci s morálními normami), svědomí (ta část sebehodnocení v níž prožíváme pocity viny, soustava vnitřních norem prožívání a jednání), sebedůvěra (pocit osobní důstojnosti, založený na reálném hodnocení svého úsilí a na důvěře v přípravu a vedení)
- R. LeSenne - typologie jáství – avidita (chtivost, zaměřenost na přijímání, na „mít“), sociální citlivost (zaměřenost na lidské vztahy, orientace na dávání, poskytování pomoci, sympatií)
→ egocentrické já (jedinec orientovaný na shromažďování, získávání, bez vyvažování potřebou uspokojovat a respektovat oprávněné zájmy druhých, soustřeďuje se na své prožitky a zájmy, jedná ve svůj prospěch), allocentrické já (osobnost orientovaná na vycházení vstříc druhým, na pomáhání, podporu druhých, často na úkor svých vlastních zájmů, tito lidé jakoby své já umisťovali v druhých a tím se realizují), expanzivní já (vnitřně konfliktní střetávání osobních zájmů s orientací na vycházení vstříc druhým, konflikt je řešen aktivní účastí ve světě a často rozporným jednáním), autistické já (lidé tohoto typu jsou staženi dovnitř, navenek se málo projevují, nedá se poznat zda žijí bo