Otázky k měření subjektivních vztahů

di nemusí mít co do činění s lidskou ochotou vybírat extrémní odpovědi více než s rozdíly hlášených názorů. Sporná otázka omezeného množství informací získaných z tohoto úkolu odpovědět dvěma kategoriemi se jasně týká otázek jako jsou tyto.
Složitost poznání
Sepsat otázky tak, aby se na ně dalo těžko opovědět, je jednoduché Obzvlášť tehdy, když se výzkumníci pokoušejí pokládat otázky týkající se krajních konců kontinua, je výsledkem složitost poznání.
Příklad 3.31: Nejsem spokojen se svou prací.
Když dostanou respondenti otázku ve formě souhlasím-nesouhlasím, aby řekli, že jsou spokojeni, musí s takovým záporným tvrzením nesouhlasit. Nesouhlasit s tvrzením, které hlásá, že “nejsem spokojeni”, je složitou cestou jak říci, že spokojen jsem. U kognitivního testování se velmi běžně zjistí, že respondenti jsou zmateni úkolem, jak mají u takto formulovaných otázek sdělit to, co chtějí sdělit.
Závěr
Forma otázky souhlasím-nesouhlasím a její varianty jsou jednou z nejpoužívanějších strategií průzkumného výzkumu. Ptáme-li se na myšlenky nebo taktiky, je to vhodné. Přestože se nám ale takové otázky zdají snadné sepsat, vytvořit dobrá měřítka vyžaduje značnou péči
Následují tři problémy těchto otázek. První: mnoho takto formulovaných otázek neposkytne vysvětlitelné odpovědi; buď proto, že nemají jasně definované místo na kontinuu, nebo protože odrážejí více než jeden rozměr. Tyto problémy lze řešit pečlivou tvorbou otázky. Další dva problémy – že totiž tyto otázky třídí lidi pouze do dvou skupin a že jsou často kognitivně složité - jsou nicméně formou otázky obecně použitelnější. Ačkoli lze navrhnout dobrou otázku v této formě, je často možné navrhnout přímý hodnotící úkol, který stejnou věc vykoná lépe.
Měření znalostí
V průzkumném výzkumu se znalosti měří čtyřmi způsoby:
žádáním lidí, aby sami vypovídali o tom, co vědí;
otázkami pravda-lež;
otázkami s vícenásobnými odpověďmi;
otázkami s otevřeným koncem a krátkou odpovědí.
Příklad 3.32a: Jste plně obeznámen s návrhem zákona na omezení možnosti nosit střelnou zbraň?
Příklad 3.32b: Kolik toho víte o novém návrhu zákona na omezení možnosti nosit střelnou zbraň – hodně, něco, trochu nebo vůbec nic?
Cíl otázek je samozřejmě klíčem k výběru otázek. Pravděpodobně nejběžnějším cílem otázek na znalosti v obecných průzkumech populace je určit ty, kteří si myslí, že jsou dostatečně seznámeni s tématem otázky, aby na ni mohli odpovědět. Příbuzným běžným cílem je analyzovat, zda ti, kteří se cítili být informováni o tématu, myslí nebo se chovají jinak než ti méně informovaní. Z těchto důvodů je vlastní popsání znalostí rozumným přístupem k měření. Někteří výzkumníci dosáhnou obdobných cílů otázkami, které dokonce přímo neodkazují k znalosti:
Příklad 3.23c: Slyšel jste nebo jste četl o návrhu zákona na omezení možnosti nosit střelnou zbraň?
Příklad 3.23d: Diskutovali jste s někým o návrhu zákona na omezení možnosti nosit střelnou zbraň?
Obě tyto otázky mohou sloužit jako indikátory obeznámenosti s tématem. Žádná z výše uvedených otázek nicméně není schopna hodnotit kvalitu nebo přesnost informací, jež lidé mají. Někteří výzkumníci chtějí změřit, co lidé vědí.
Dvěma nejoblíbenějšími přístupy k měření znalostí jsou použití vícenásobné možnosti nebo otázka pravda-lež. Otázky pravda-lež a otázky s vícenásobnou možností mají jako měřítka znalostí tři shodné vlastnosti:
Spíše než vzpomínku měří známost;
Velmi závisí na tvorbě hodnověrných špatných odpovědí; a
Počet správných odpovědí je obvykle nadhodnocením počtu otázek, na něž respondent zná odpověď.
Z hlediska poznávání je jednodušší známost než vzpomínka. Všichni máme zkušenost s pocitem, že bychom jméno nebo slovo poznali, kdybychom je slyšeli, ale jaksi si na ně nemůžeme bez pomoci vzpomenout.
K pochopení toho, o čem je proces měření, je rozhodující důležitost věrohodných špatných odpovědí.
Příklad 3.33a: Kdo byl třináctým prezidentem Spojených států: Millard Fillmore, Zarachy Taylor nebo John Tyler?
Příklad 3.33b: Kdo byl třináctým prezidentem Spojených států: Millard Fillmore, Thomas Jefferson nebo Richard Nixon?
Otázka a správné odpovědi jsou stejné, ale většina lidí bude považovat druhou otázku za lehčí než tu první - kvůli špatným odpovědím. Mnoho lidí by asi bylo schopno vyloučit špatné odpovědi u druhé otázky než u otázky první.
Žádná otázka není samozřejmě tak náročná jako stejná otázka s otevřeným koncem:
Příklad 3.33c: Kdo byl třináctým prezidentem Spojených států?
Příklad 3.33d: Kolikátým prezidentem byl Millard Fillmore?
Síla otázek s otevřeným koncem je v tom, že zde prakticky neexistují falešná pozitiva; respondenti buď správnou odpověď znají, nebo ne. U otázky s vícenásobnou možností odpovědi nebo u otázky pravda-lež může do jisté míry ke správnosti odpovědi přispět náhodný odhad. Jestliže tedy 60 % lidí odpoví správně na otázku typu pravda-lež, jeden by mohl dojít k závěru, že pouze 20 % lidí opravdu odpovědělo správně, protože to vědělo; zbylých 40 % (jež se rovnají špatným odpovědím) mohlo správně odpovědět náhodou.
Nevýhodou otevřené otázky je to, že může podat menší odhad aktivních znalostí, protože někteří lidé, kteří by mohli rozpoznat správnou odpověď nebo - kdyby na to měli více času - k ní dojít, na správnou odpověď v situaci průzkumu nepřijdou. Výsledky navíc ovlivní úroveň požadované přesnosti. Existuje mnoho lidí, kteří by mohli správně určit Fillmora jako prezidenta z devatenáctého století, ale kteří by neodpověděli správně na otázky 3.33c nebo 3.33d.
Konečně tři hlavní body, které se vztahují na všechny otázky průzkumu, se vztahují obzvlášť k měření znalostí. První: u některých otázek s krátkou odpovědí je obzvlášť důležité, aby otázka jasně definovala, co je vhodná odpověď. Do té míry, nakolik dešifrování požadovaného druhu odpovědi ovlivní správnost odpovědi, bude otázka méně platným měřítkem znalosti. Druhý: měřítky znalosti jsou konkrétní otázky, stejně jako měřítka jiných subjektivních stavů. Stejná míra znalosti může v závislosti na otázce vyprodukovat různé výsledky. Třetí: hodnota měření znalosti je obvykle závislá na tom, jak dobře jsou otázky rozmístěny. Je-li většina lidí ve stejné kategorii (dobré nebo špatné), otázka výzkumníkovi mnoho informací neposkytne.
Měřítka s více položkami
Jedním z důležitých způsobů zlepšení měření subjektivních stavů je zkombinovat do indexu odpovědi na více než jednu otázku (DeVellis, 1991; Nunnally, 1978). Existují alespoň dva důvody, proč mohou vícepoložkové indexy měřit lépe než ty jednopoložkové:
Mohou vytvořit podrobné měření širšího spektra kontinua než jedna otázka (nebo to udělat a méně zatěžovat respondenty).
Zmírněním konkrétních účinků položek mohou poskytnout lepší měřítko toho, co mají sady položek společného.
Opravování diskriminace
Jednou z ranných forem měřítek s více položkami byla tzv. Guttmanova stupnice. Následuje příklad:
Můžete projít malou místností?
Můžete vyjít schody?
Můžete obejít blok domů?
Můžete ujít 800 metrů?
Můžete uběhnout 800 metrů bez zastavení?
Pokud uvedené otázky bez výjimky tvoří dokonalou Guttmanovu stupnici, počet “ano” výzkumníkovi řekne, které věci ze seznamu respondent může nebo nemůže dělat. Když tyto položky zvážíme, každý, kdo může uběhnout 800 metrů, může dělat cokoli z předchozích věcí; může-li osoba vyjít řadu schodů ale neobejde blok domů, pak by také měla být schopna přejít malou místností, je-li stupnice dokonalá.
Základním konceptem zde jasně je přítomnost rozměru fyzické schopnosti. Každá z těchto otázek definuje v ideálním případě část kontinua. Pokládáním sady otázek “ano-ne” a následným nahlížením na odpovědi jako na celek může člověk spočítat, kam na kontinuu osoba patří. Lze aplikovat lehce odlišné použití stejného principu, které nepředpokládá stejné pořadí položek jako Guttmanův přístup. Předpokládejme, že zdravotní stav může ovlivnit lidi různými způsoby, jež nemusejí být nutně v nějakém vztahu. Artritida by například mohla dělat potíže při:
vycházení schodů;
používání tužky;
ohýbání nebo sklánění se;
dosahování na vysoko umístěné police.
Mezi těmito různými způsoby, jimiž artritida může ovlivnit činnost, není nějaké nutné pořadí; obtíže při zvedání tužky asi nijak nebudou souviset s potížemi při ohýbání nebo sklánění se. Mohlo by nicméně smysl pokládat otázky ohledně odlišnosti nakolik může být činnost ovlivněna artritidou, pak odpovědi zkombinovat a vytvořit index vážnosti příznaků.
Spornými otázkami je, jak takové položky kombinovat, obzvlášť když spolu nutně nesouvisejí a zrcadlí různé aspekty nebo projevy základního stavu. Měly by se všechny brát stejně, nebo některé symptomy vážněji než jiné? DeVellis (1991) uvádí daleko podrobnější pojednání na téma, jak kombinovat položky a z toho hodnoty; základním bodem nicméně je, že klást série otázek a pak je kombinovat je někdy nejlepším způsobem jak měřit složitý stav, jako je například zdravotní stav.
Měření společné základní proměnné
Kdykoli se k měření nějakého rozměru používá otázka, odpověď bude pravděpodobně odrážet rozměr, jenž chce výzkumník změřit, a některé další věci. Předpokládejme, že se pokoušíme vytvořit měřítka toho, nakolik zdravotní stav ovlivňuje životy lidí. Pokládají se následující otázky:
Nakolik váš stav omezuje množství nebo druhy práce, jež můžete ve vašem zaměstnání vykonávat?
Nakolik váš stav omezuje množství nebo druhy věcí, jež můžete dělat pro legraci a rekreaci?
Nakolik váš stav omezuje množství nebo druh práce, jenž můžete vykonávat v okolí vašeho domu?
Nakolik váš stav omezuje vaši schopnost cestovat a jít tam, kam chcete?
Cílem těchto otázek je získat měřítko vážnosti účinku některých zdravotních stavů. Odpověď na každou z nich bude nicméně pravděpodobně odrážet vážnost symptomů a konkrétní vystupování jedince nebo požadavky, jež jsou na jedince kladeny v různých oblastech. Účinek zdravotního stavu na jedincovu schopnost pracovat například může podstatně záviset na druhu osobou vykonávané práce (nakolik je to například fyzicky náročné) stejně tak jako na vážnosti stavu. Účinek na rekreaci současně může částečně záviset na druhu rekreační aktivity, jemuž jedinec dává přednost. Zanícený hráč karet nebo televizní divák může být například méně omezen než zanícený plavec nebo turista se stejným zdravotním stavem.
Hlavní je to, že odpověď na každou z těchto otázek bude pravděpodobně ovlivněna tím, co se pokoušíme měřit (vážnost stavu), a určitou úlohou respondentova očekávání nebo jeho životního stylu. Vzájemně nesouvisející složky odpovědí nicméně také pravděpodobně nebudou s otázkami souviset. Proto tedy právě to, že osoba má práci, která vyžaduje nějaké fyzické úsilí, neznamená, že se také aktivně rekreuje. Kombinací odpovědí na tyto otázky lze pravděpodobně vytvořit takový index, který bude méně ovlivněn funkcí jakékoli určité otázky, a tak bude přesnějším měřítkem závažnosti stavu.
Abychom užili dalšího příkladu, předpokládejme, že naším cílem je změřit psychologický distress. Jeho nejběžnějšími formami jsou deprese a úzkost. Lidé nicméně popisují tyto stav jinými slovy. U deprese říkají “smutný”, “rozmrzelý” a možná také “sklíčený”. Pro úzkost volí slova “plný obav”, “ustaraný”, “nervózní”, “napjatý”, “zněklidněný” atd. Některé z těchto slov může u osoby, která má s psychologickým distressem zkušenosti, postihnout skutečnost lépe než jiné. Kladením různých otázek a různým použitím těchto slov je pravděpodobné, že výzkumníci budou moci vytvořit index, který postihuje psychologický distress lépe než jakákoli jednotlivá otázka, ať už s sebou její slova přinesou jakékoli výstřednosti nebo interpretaci nebo zkušenosti.
Když se kombinují položky za účelem vytvoření vícenásobného indexu, index měří vše, co mají položky společného. Vícepoložková stupnice není zárukou toho, že index dobře měří to, co chce výzkumník změřit. To se musí prokázat jinak. Zajišťuje to nicméně, že cokoli mají položky shodného je měřeno lépe, než by to měřila samostatná položka (Cronbach, 1951).
Relativnost odpovědí na subjektivní stavy
Odpovědi na otázky týkající se subjektivních stavů jsou vždy relativní; nikdy absolutní. Oprávněná tvrzení, založená na odpovědích na tyto druhy otázek, jsou komparativní. Je vhodné říci, že skupina A vykazuje více kladných pocitů než skupina B. Je vhodné říci, že populace vykazuje více pozitivních pocitů než před rokem. Není vhodné (alespoň ne bez důkladných námitek) říci, lidé hodnotili prezidenta kladně, že jsou spokojeni se svými školami nebo že celkem vzato si myslí, že jejich zdraví je dobré.
V kapitole 2 jednání o otázkách týkajících se objektivních faktů bylo řečeno, že existují standardy pro správné a špatné odpovědi. Přestože otázky a definice byly někdy složité, bylo možné definovat, co znamená být obětí vloupání, a přesnost výpovědí se dala ověřit záznamy. Jsou-li události definovány jasně, definice uváděny shodně a kladeny takové otázky, na které jsou lidé schopni a ochotni odpovědět, pak mají odpovědi absolutní význam
Když naopak lidé používají hodnotící stupnici ke zhodnocení svého strachu ze zločinu nebo dojmů z politického kandidáta, nejde o stejný druh absolutního významu ohledně toho, co znamená “dobrá” odpověď. Důkazem navíc je, že odpovědi, které pramení z průzkumů, jsou kriticky ovlivňovány mnoha podrobnostmi způsobu stylizace a kladení otázek. Vlastnosti podnětné otázky mají na odpověď kritický účinek. Význam odpovědi lze interpretovat pouze v tom kontextu, když víme, co bylo podnětem.
Stylizace otázky
Pokud by odpovědi na subjektivní otázku měly mít absolutní význam, odpovědi na kognitivně rovnocenné otázky by měly být stejné. Často je to pravda. Ukázalo se například, že záměna výrazu “chirurgicky ukončené těhotenství” za pojem “interupce” nezměnila odpovědi lidí na otázky na toto téma (Schuman a Presser, 1981). Tato slova očividně mají pro lidi stejný význam. Rasinski (1989) nicméně prokázal, že lidé byli podstatně méně nadšeni zvýšenými výdaji na jedince s “nízkými příjmy” než zvýšenými výdaji na “sociální péči” o jedince. Schuman a Presser (1981) zjistili, že téměř polovina populace by “nedovolila” nechat komunisty mluvit na veřejnosti, ale pouze okolo 20 by jim to “zakázalo”. “Význam” otázky může očividně jít za doslovnou interpretaci slov.
Existuje velké množství příkladů toho, jak malé změny stylizací, jež se zdály být rovnocenné, pořídily velmi odlišné výsledky. To je jedním z důvodů, proč jsou tazatelé školeni, aby četli otázky přesně tak, jak jsou nastylizovány. Otázky, které se zdají být stejné, často stejné nejsou proto, že jsou podnětem k tvorbě odpovědí týkajících se subjektivního stavu.
Stylizace možných odpovědí
Skutečnost, že stylizace možností odpovědi změní rozmístění odpovědí, je jasným důkazem relativity měření subjektivních stavů.
Podívejte se na schéma 3.3, které vymezuje hodnotící stupnici. Na horní lince je stupnice rozdělena na dvě kategorie: “dobré” a “nedobré”. Na druhé lince je stupnice rozdělena do tří kategorií: dobré, přijatelné a bídné. Třetí stupnice se dělí do pěti kategorií: vynikající, velmi dobré, dobré, přijatelné a bídné.

Schéma 3.3 Tři stupnice
________________________________________________________________
Dobré nedobré
________________________________________________________________
Dobré přijatelné bídné
________________________________________________________
Vynikající velmi dobré dobré přijatelné bídné
Někdo by si mohl myslet, že druhá stupnice by jednoduše rozdělila kategorii vpravo “nedobré” z první stupnice na dvě části. Obdobně by si jeden mohl myslet, že třetí stupnice by rozdělila “dobré” prvních dvou stupnic na tři nové části. Jak již nicméně někteří čtenáři mohou vědět, tak to nefunguje. Když se lidé zamýšlejí nad významem kategorií, berou v potaz celou stupnici. O řadové pozici kategorie uvažují stejně jako o významu slov. Výsledkem toho více lidí označí své zdraví za “dobré” nebo lepší jako reakci na třetí stupnici než kolik lidí tak zareaguje na stupnici druhé. Kvůli tomu tvrdit, že 70 % populace odhaduje své zdraví jako “dobré” nebo lepší je tvrzení nevyložitelné bez kontextu, v němž byly konkrétní osoby tázány.
Pořadí možností
Pořadí, v němž jsou lidem možné odpovědi překládány, také může mít vliv na to, jak potom lidé odpoví. To je pravda obzvlášť tehdy, když respondenti dostanou seznam priorit odpovědí, jež nejsou na stupnici seřazeny. Zamyslete se například nad průzkumem předcházejícím primárním volbám. Respondentům se čte seznam několika kandidátů a pak jsou dotázáni, kterého by volili. Důležitou vlastností tohoto konkrétního průzkumu je nesporně to, že respondenti nemusí být důkladně obeznámeni se všemi primárními kandidáty. Ukázalo se nicméně, že při takových průzkumech se jméno posledně čteného kandidáta vyskytuje v odpovědích nepoměrně častěji než jména předchozí.
Dokonce ještě rafinovaněji: ukázalo se, že pořadí základní hodnotící stupnice od výborného k bídnému ovlivní rozmístění odpovědí. Jsou-li možnosti uvedeny v pořadí od bídného k výbornému a ne naopak, pak respondenti daleko pravděpodobněji použijí záporný konec stupnice (Dillman a Tarnai, 1991).
Způsob sběru dat
Z mnoha příčin se zjistilo, že lidé odpovídají obdobně telefonicky, při osobním rozhovoru nebo bez účasti tazatele (Fowler, 1993). Existují nicméně důkazy, že způsob prezentace otázky, způsob sběru dat, ovlivňuje to, jak lidé použijí stupnice. Bishop, Hippler, Schwartz a Strack (1988) například zjistili, že respondenti, kteří odpovídali na samosprávné otázky, používali krajních odpovědí častěji než lidé, kteří odpovídali tazateli.
Účinky kontextu
Umístění otázky v nástroji průzkumu může také ovlivnit následnou odpověď. Početné studie ukázaly, že obsah předcházejících otázek může ovlivnit způsob, jakým respondent otázky interpretuje a jak na ně odpoví (Groves, 1989; Schuman a Presser, 1981; T. W. Smith, 1991; Turner a Martin, 1984).
Jak se zachází s “nevím”
Konečným důležitým sporným tématem relativity odpovědí průzkumu je způsob, jímž se výzkumníci vypořádávají s možností, že respondenti nejsou obeznámeni s problémem, nebo nemají názor a odpověď na otázku. Výzkumníci řeší možnost nedostatečného obeznámenosti respondentů s tématem třemi různými způsoby. První: mohou použít prověřovací otázku, která se výslovně ptá respondentů, zda jsou obeznámeni s konkrétním tématem natolik, aby mohli odpovědět na otázku. Druhý: výzkumníci mezi možné odpovědi mohou zařadit také odpověď “bez názoru”. Třetí: výzkumníci si mohou zvolit, že se nebudou výslovně tázat na respondentovu obeznámenost s tématem; mohou respondenty, kteří si nemyslí, že by mohli odpovědět, přinutit k tomu, aby to dobrovolně přiznali.
Nepřekvapí zjištění, že výsledky jsou zcela odlišné v závislosti na tom, které možnosti výzkumník zvolí. Respondenti váhají, zda mají přiznat, že o tématu nevědí tolik, aby mohli odpovědět. Následkem toho si daleko víc respondentů vybere tuto odpověď, je-li jasně uvedena, než aby to dobrovolně přiznali. V některých případech je navíc rozmístění získaných odpovědí odlišné, v závislosti na tom, zda byla či nebyla respondentům nabídnuta odpověď, že na téma nemají názor (Schuman a Presser, 1981).
Závěr
Je důležité odlišovat účinky formy otázky na rozmístění odpovědí a účinky na platnost odpovědí. Zjistilo se například, že když požádali respondenty, aby použili pětibodovou hodnotící stupnici od výborného k bídnému, a záporná část stupnice byla vlevo, respondenti s větší pravděpodobností vybrali kategorie pr